Reportáž z Bílé Vody: Zapomeňte na ponurost románu, realita byla a je pestřejší

Po divoké jízdě na e-biku přes hraniční hory odpočívám v místní hospodě. Překvapen tím, kolik mé vlastní energie může vyždímat elektrokolo, si pivo ani neodnesu na venkovní zahrádku. Unaveně žuchnu na židli hned u výčepu.

Opodál sedí tmavovláska s dcerou. Objednává si langoš a z řečí, které se v lokále vedou, vychází najevo, že je to Mirka Kocián Špaková, se kterou jsem si volal ohledně noclehu. Až teď mi dojde, že má stejné příjmení jako starosta. „V klidu dopijte, zavolám Mirkovi, on vás tam zavede,“ navrhne jeho žena, když si to vyjasníme.

Ukazuje se, že jedinou nabídku ubytování v Bílé Vodě, na kterou jsem se den předtím doklikal (na radničním webu), tvoří přízemí velkého domu v majetku obce. Jeho zbytek obývá právě starostova rodina, v jejíž péči se tímto ocitám.

Nad prosbou, jestli můžu kolo zaparkovat přímo na pokoji, Mirek Kocián jen mávne rukou. Stmívá se a pětapadesátníka, který na Javornicko přišel v devatenácti letech krátce po maturitě na lesnické škole, čeká večer na posedu. „Máme tak vysoký plán lovu, že bychom měli být v lese každý den,“ říká a nasedá do terénního vozu.

Bývalo mi tu smutno

V minulosti se střídala období, kdy Bílá Voda byla součástí vnitrozemí a vzkvétala a kdy se opakovaně ocitala v nejodlehlejší výspě země. V jedné z epoch, která přinesla rozmach, zde působil jako profesor filozofie (později i jako rektor) piaristického gymnázia Antonín Brossmann (1731–1798), který se proslavil především jako hudební skladatel.

Festival nesoucí jméno významného muže takřka vydupala ze země Ludmila Jahodová, která bydlí naproti hospodě. Když jí pochválím květinové záhony před domem, prohodí: „To manžel, já rozeznám jen růže. Pojďte dál.“ A zatímco její muž zavařuje okurky, začne mi v kuchyni vyprávět, jak se zrodila kulturní událost, která široce přesahuje zdejší rámec. Patří k tomu neodmyslitelně i její osobní příběh.

Rodačka z Hranic na Moravě sem přišla v roce 1968 jako zdravotní sestra, i jí bylo devatenáct. „Na rok, abych si vydělala peníze,“ říká a dovysvětlí: „Režim nabízel pětistovku jako pohraniční příplatek, k tomu pětistovku za rizikové prostředí, protože jsem dělala na psychině.“ V bývalém zámku, který se nachází kousek opodál, vznikla v roce 1954 psychiatrická léčebna se 150 lůžky. Mezi pacienty převažovali těžcí alkoholici.

„Byla jsem přesvědčená, že víc než rok to nevydržím,“ říká a zasměje se: „Jenomže jsem potkala Vlastíka.“ Pan Jahoda pracoval jako rostlinář a zootechnik u státních statků a ocitl se v Bílé Vodě z podobných důvodů jako jeho milá. V roce 1970 měli svatbu v místním kostele. „Při obřadu se za nás modlily čtyři stovky sester z šestnácti kongregací, které sem komunisti svezli po zrušení klášterních řádů,“ zavzpomíná paní Jahodová.

Narodil se jim syn a dostali přidělené dvě místnosti v domě po odsunutých Němcích, který nyní sloužil jako obecní kulturák. „Mohli jsme tam bydlet výměnou za to, že manžel bude topit, když bude schůze, a já uklidím po promítání filmů,“ vysvětluje paní Jahodová.

Práce na „psychině“ jí časem přirostla k srdci. „Začátky byly příšerné, používaly se elektrošoky a další hororové metody. Postupně se ten systém měnil, zakládali jsme terapeutické komunity, přicházely lepší výsledky. Denně jsem mohla být u zázraku, jak se z feťáka nebo jiného závisláka stává lepší člověk,“ říká paní Jahodová. Mezitím si doplnila vzdělání z adiktologie a dnes tvrdí: „Všechny závislosti mají stejný scénář.“

Život v Bílé Vodě se jí líbí, přispělo k tomu i otevření hranic. „Máme to kousek do Paczkova, ráno jsem tam byla na kosmetice, do Zlateho Stoku jezdím ke kadeřnici,“ přibližuje výhody evropského soužití. „Dřív mi tady bylo často smutno, chyběl mi tady společenský život, na který jsem byla zvyklá z domova. To se naštěstí hodně změnilo.“

Vymysleli jsme si festival

Ludmila Jahodová je sbormistryní Javornického pěveckého sboru a hraje na varhany v bělovodském kostele. „Když jsem nástroj přebírala po předchůdkyni, chyběla jedna klaviatura. Oslovila jsem tehdejšího faráře a přišel varhanář, který to dal do pořádku. Jenže varhany potřebují pravidelnou péči, která stojí peníze. Tak jsme si vymysleli Brossmannův festival duchovní hudby,“ říká a zmiňuje další důležitou ženu: Magdalénu Královou, která nějaký čas strávila v Bílé Vodě jako řeholnice a nyní žije v Ostravě.

Několikadenní program dává tato dvojice dohromady s velkým předstihem. „Na příští rok už jsme domluvené se Zuzanou Ronck, což je Češka žijící v Rakousku, sbormistryně a specialistka na Brossmanna,“ uvádí paní Jahodová příklad. „Nejradši máme, když se podaří přilákat hudebníky, kteří moc nevystupují v televizi, a přitom jsou to prvotřídní umělci, kteří jezdí po světě.“ Těší ji, že i proslulé hvězdy sem přijíždějí bez nároku na honorář a nevadí jim, když v kostele třeba neteče voda.

Celý festival mají na triku tři lidé – vedle dvou hlavních organizátorek je tím dalším do party starosta Kocián. „Vždycky se sejdeme a já napíšu zápis, aby měl každý úkol termín a osobu k vyřízení. Mirek shání větší dotace od kraje nebo ministerstva, já mám na starosti dárce z okolí,“ objasňuje paní Jahodová rozdělení rolí. Letos v červnu se konal dvanáctý ročník. První tři zaštiťovala farnost, poté se stala oficiálním pořadatelem obec. „S panem farářem nám to trochu drhne,“ podotkne paní Jahodová.

Muzeum a literární turisté

Ob jeden dům vedle Jahodů vzniklo před jedenácti lety Muzeum izolace, internace a integrace. Zpočátku se tu návštěvníci objevovali jen sporadicky, ovšem byla mezi nimi spisovatelka Kateřina Tučková, kterou prohlídka expozice věnované z větší části internaci řádových sester v letech 1950–1989 inspirovala k zahájení prací na téměř sedmisetstránkovém románu. Vyšel loni na jaře. Od té doby do zdejšího muzea – navzdory jeho nevábnému a ze dvou třetin depresivnímu názvu – proudí turisté.

U pokladny sedí Soňa Puziová. Už třicet let žije s polským manželem na opačné straně hranic, dlouhé roky tam i pracovala – jako průvodkyně ve zlatorudných dolech. Pak se ucházela o pozici učitelky polštiny na javornické základce, ale od starosty Kociána dostala nabídku, která ji zaujala ještě víc. A nelituje, přestože tu od vydání zmíněné knihy mívá frmol: „Letos v červenci na cyrilometodějský svátek přišlo devadesát sedm lidí, to byl denní rekord. A v loňském roce jsme prodali víc lístků než za celou dobu od otevření – celkem pět tisíc“.

Zajímá se o historii, ráda mluví s lidmi. „Nejvíc dám na osobní vzpomínky – i když to ten člověk vypráví ze svého pohledu čili trochu zkresleně,“ říká. Co se týče románu Kateřiny Tučkové, četl se jí prý těžce: „Nejdřív jsem přeskakovala jen pasáže s korespondencí, ale nakonec jsem už jen listovala na stránky, kde pokračuje příběh hlavní hrdinky Leny, který mě upoutal nejvíc.“ Ke knize, která získala Státní cenu za literaturu, má ještě jednu výhradu: „Čtenář si z ní může odnést, že místní lidé neměli řádové sestry rádi.“

Z vyprávění pamětníků získala Soňa Puziová jiný obrázek: „Jasně, většina zdejších byli prokádrovaní straníci, hodně jich bylo u pohraničníků. Ale mnozí pak stáli v neděli v kostele, někteří i ministrovali, dokonce nechávali potomky pokřtít. Se sestrami chtěli vycházet, protože jim dávali děti na hlídání, školáci i dospělí za nimi chodili na doučování. Uměly celou řadu jazyků, věnovaly se hudbě, měly obdivuhodné znalosti z přírodních věd.“ Právě díky internovaným jeptiškám (a také personálu z léčebny) byla Bílá Voda i za totality jakýmsi alternativním centrem vzdělanosti.

Neprostupné zdi kláštera

Fanoušci románu, kteří se v Bílé Vodě vyrojili po jeho vydání, touží nakouknout hlavně do kláštera. „Říkají: Chceme vidět, kde řeholnice žily,“ přibližuje paní Soňa. „Jenomže ony bydlely skoro ve všech domech, v podstatě každý řád měl svůj barák,“ vysvětluje. Pracovaly v kuchyních, lesních školkách, prádelnách i na poli, věnovaly se sběru léčivých bylin. „Obracely mi len,“ vybavuje si již zmíněný agronom Vlastimil Jahoda. „A doučovaly mě matiku, když jsem si dálkově dodělával vysokou.“

V klášterním areálu byly sestry internovány bezprostředně po takzvané Akci Ř. „Byl v tak příšerném stavu, že se v něm skoro nedalo bydlet, později už tam chodily jen na modlení,“ říká Soňa Puziová. V posledních letech jsou budovy částečně využívané: sídlí zde pobočka Institutu Krista Velekněze, který založil Marian Kuffa – Slovák, jenž se po pádu při výstupu na Gerlachovský štít obrátil na víru, stal se knězem a založil v Žákovcích na Prešovsku zařízení pro seniory, ženy v nouzi, navrátilce z vězení, bezdomovce…

V Bílé Vodě říkají jeho instituci „ívékáčko“ a spravuje ji místní farnost. Kněz Josef Florek se právě vrátil z dvoutýdenního pobytu v balkánském poutním místě Medžugorje. „Děkuji za nabídku, ale nechci. Můj hlas je slyšet každou neděli na mši svaté v kostele. Kto má záujem, může se zastavit,“ odepisuje na esemesku, ve které jsem ho poprosil o setkání a rozhovor. Proniknout za zdi kláštera se tedy zdá nemožné. Místní odhadují, že v ívékáčku žije asi pětadvacet lidí, o podrobnostech se lze jen dohadovat.

Nežilo se tu jenom trudně

Před kostelem postává trojice turistů. „Jsme na dovolené ve Vrbně pod Pradědem a objíždíme okolní zajímavosti,“ říká Marie Bozděchová z Uherského Hradiště, která jako jediná z výpravy román Kateřiny Tučkové četla. „Postrádáme tady cedule, které by upozorňovaly na místa spjatá s dějem románu. Asi to obec ještě nestihla,“ říká učitelka matematiky a fyziky, nyní v penzi. „Byli jsme v muzeu, to je dobře udělané. A chceme zajít na hřbitov, kde jsou sestry pochované.“

Hroby sedmi set padesáti řeholnic působí mimořádně dojemně. Podobně skromné náhrobky, stejná květinová úprava, neobvyklá jména: Timotea, Libera, Xysta, Nikomeda, Rodricie, Loyola, Horulana, Abdona, Ponciana, Kvintína, Silverie…

Ze hřbitova zamířím na radnici, kde mám domluvenou schůzku se starostou. „Na můj vkus je ta kniha napsaná příliš temně,“ vrací se Miroslav Kocián k určitému rozporu mezi románem a realitou. „Likvidace klášterů, následné monstrprocesy a internace byly příšerný zločin, o tom žádná. Začátky působení řeholnic v Bílé Vodě byly také drsné,“ uvědomuje si. Nicméně dodává: „Jejich další život nebyl úplně ponurý a trudný. Když jsme připravovali muzeum a objížděli sestry, které se po roce 1989 vracely ke svým řádům, vzpomínaly na Bílou Vodu s láskou. Říkaly: Žily jsme tam v nádherné a vzácné pospolitosti. Byla nás tam spousta, každý řád měl trochu jiné rituály a zvyklosti, navzájem jsme se obohacovaly.“

Také Miroslav Kocián chodíval ještě v devadesátých letech za jednou z řeholnic: „Chtěl jsem se naučit německy. Většinou to skončilo tak, že jsme se pomodlili a pak si povídali o všem možném. Byla to unikátní a blízká setkání, rád na ně vzpomínám.“

Na autorku románu se ovšem starosta ani v nejmenším nezlobí. „Je to beletrie. Kdo chce fakta, ať jde do našeho muzea. Kateřina mi při dokončování knihy volala a povídá: Mirku, ty na mě budeš naštvanej, já tam píšu škaredé věci o myslivcích.“ Šlo o popis nočního lovu, kdy auto s komunistickými pohlaváry jezdí s rozsvícenými světly po lese a střílí zvěř hlava nehlava. „Vůbec mi to nevadilo, naopak jsem se řehtal, když se mi omlouvala,“ říká smířlivě Miroslav Kocián.

Rumunů už je třetina

Další komunitou žijící v Bílé Vodě, do které je obtížné proniknout, je víc než stovka Rumunů. Její základ tvoří několik málo rodin, které uprchly z vlasti po smrti diktátora Ceaușeska a zhroucení železné opony hned v roce 1990. Pocházejí z transylvánské oblasti Hunedoara a původně měly namířeno do Německa a Ameriky. Uvázly v českých detenčních táborech. „Cílové státy“ je v důsledku enormního náporu uprchlíků z Východu odmítly, v postkomunistické zemi jim hrozilo rozstrkání po více místech.

„Jsou to letničáři, takže žijí velmi spořádaně,“ říká starosta. Na vysvětlenou: letniční hnutí je protestantské vyznání, které velmi dbá na tradiční rodinné uspořádání: muži vydělávají peníze a ženy se starají o domácnost, ve které běžně vyrůstá až deset dětí. Starší sourozenci se starají o mladší, dívky chodí v sukních a pečlivě uvázaných šátcích. Samozřejmostí jsou společné modlitby a stolování, mládeži býval v některých rodinách zapovězený intenzivnější kontakt s venkovním prostředím.

„Přišli jsme kvůli tomu o mateřinku,“ povzdychne si hlava obce. „Přestože jsme po nich nechtěli žádné poplatky a přemlouvali je, odmítali tam děti posílat, a školka byla pro nedostatečnou naplněnost zrušena.“ Z podobných důvodů se rumunští teenageři až na úplné výjimky nehlásí na střední školy mimo okres Jeseník. Rodiny si nepřejí, aby do dosažení plnoletosti nocovali mimo domov, takže ani žádné internáty. V devítičlenném zastupitelstvu jsou momentálně dva Rumuni. „V obci je jich celkem třetina, takže je to fér,“ říká starosta. S novinářem z Prahy nechce mluvit ani jeden ze zvolených zástupců balkánské menšiny. „Mají pár špatných zkušeností z doby, kdy z nich média dělala senzaci,“ komentuje to Miroslav Kocián.

„Když jsem byl malý, pořád jsme někam cestovali – autobusem, vlakem,“ říká Stefan, kterého jsem zastihl před vraty do někdejšího piaristického gymnázia, kde bydlí nejpočetnější část bělovodských Rumunů. „Děda chtěl odejít do ciziny už dřív, jenomže komunisti hlídali hranice,“ přibližuje tehdejší okolnosti. „Vyhnala nás bída,“ říká a pokračuje: „Tady nás chtěli rozvážet po městech a vesnicích, ale děda jim řekl: Půjdeme jedině tam, kde budeme všichni pohromadě. V Bílé Vodě to šlo, tak jsme tady.“

Příchod Rumunů se datuje rokem 1996. Tehdy jich bylo šestatřicet, dnes je to trojnásobek. Mladíci si jezdí vybírat nevěsty ze své náboženské komunity po celé Evropě, hlavně do Rumunska. Starosta nedá dopustit na šikovnost, pracovitost i ochotu rumunských mužů. „Jak něco potřebuju udělat pro obec, přispěchají na pomoc. Zvládnou všechna základní řemesla, jsou třeba skvělí tesaři. Nedávno jsem spíš jen tak utrousil, že nám chybí už jenom elektrikář. Načež jsem se dozvěděl, že dva kluci už tenhle obor studují.“

Vyhlášená specialita: langoš

Díky rumunské menšině má dnes Bílá Voda i fungující hospodu: obec dlouho hledala spolehlivého nájemce, až se přihlásili bratři Szerakucovi, kteří za sebou měli mimo jiné zkušenost z pražských podniků Kogo či Colloseum. „Stěhovák, podlahář, zedník, instalatér,“ vyjmenovává Petr Szerakuc profese, kterými se v minulosti živil, a doplňuje země: „Anglie, Itálie, Německo, Rakousko… Teď jsem rád, že jsem zase tady mezi svými.“

Je všední poledne a v kuchyni se něco smaží. Aha, langoše. „Ano, Soňo?“ zvedá Petr mobil. „Dobře, za pět minut.“ Pro oběd v podobě zdejší vyhlášené lahůdky si přijde i vedoucí muzea, objednávám si totéž. A bez přehánění můžu říct, že lepší langoš jsem ještě nejedl. „Děláme si sami denně čerstvé těsto…“ říká Petr, „a snažíme se nemáčet ho tak dlouho v oleji.“

Dovedností bratrů Szerakucových využívá i starosta Kocián. „Cristian umí skvělou pizzu,“ říká a líčí, jak v chlebové peci, která vznikla na zahradě přímo u radnice, pořádá obec kurzy pečení pro školní výpravy. Kromě pece je tady i sušárna na ovoce, udírna a otevřené ohniště. „Já už se chci hlavně bavit,“ říká upřímně muž, který starostuje od svých sedmadvaceti let a nyní „kroutí“ osmé volební období. „Pekli jsme i husy, vešlo se jich tam osm. Dáte je do pekáčů, zavřete a jdete na šest hodin pryč – stačí mírně udržovat oheň,“ říká vystudovaný hajný. Vešla by se i zvěřina? „Jo, divočák tam byl taky. Když to naporcujete, vejde se všechno.“

Podle Miroslava Kociána se lidé nejlíp dávají dohromady přes jídlo. „Nic nedokáže tmelit vztahy v obci tak spolehlivě, jako když se sejdeme u nějaké pochoutky,“ říká.

Zámek, který lze odemknout

Ze tří společenství skrytých pohledům zvenčí, která dotvářejí unikátní charakter Bílé Vody, je nej­­otevřenější Psychiatrická nemocnice Marianny Oranžské. Sídlí v bývalém zámku, který svého času zvelebila právě nizozemská princezna. Usadila se zde poté, co vyšel najevo její milenecký poměr s osobním tajemníkem a její bratranec, manžel a pruský princ v jedné osobě se postaral o její vyhnání z Pruska.

Po druhé světové válce v něm bydlely děti řeckých uprchlíků a v roce 1954 zde byla založena léčebna se zaměřením na těžký alkoholismus. Dnes se tu léčí nejrůznější závislosti a psychické nemoci, procedura trvá obvykle devět měsíců. Stranou hlavního areálu vznikly čtyři terapeutické komunity, kde klienti i sami hospodaří. V podvečer nás zámeckou zahradou provází ředitelka nemocnice Pavlína Danielová, která nám ochotně zprostředkuje rovněž návštěvu terapeutické komunity Fides.

Kolem domu, který je na samotě u lesa, jsou záhony s bylinkami a zeleninou, sad, kompost, dílna s nářadím i „jezírko zapomnění“, do něhož klienti při nástupu na léčbu odhazují atributy dřívějšího života. „Není to povinné, ale koukejte, je tam toho docela dost,“ zasměje se Michal, který nám dělá společnost. Na dně jsou vidět prstýnky, řetízky a další ozdoby. Na léčení tady už byl Michal jednou, před dvaceti lety. Dnes je mu sedmačtyřicet. „Když jsem byl v pubertě, padl režim. Do té doby se všechno muselo, a když to ruplo, přebral jsem si to tak, že teď už nemusím nic. Byl jsem vzdorovitej. Takže jsem ve třinácti utekl z domu, v patnácti jsem šel do pasťáku, v osmnácti do kriminálu,“ nastiňuje svůj příběh.

Po ukončení první léčby si našel zaměstnání a založil rodinu. „V práci jsem se vypracoval na výrobního mistra, organizoval jsem práci pro pětatřicet lidí. Bavilo mě to, šlo mi to, byl jsem tam skoro pořád. A přehlížel jsem problémy, které se kupily doma,“ říká. „Žena začala sekat dluhy, hádali jsme se i prali, bylo to ošklivý,“ vysvětluje. „A já do toho po osmnácti letech abstinence vlítnul znova.“

Není to tu pro bačkory

Po dvou dnech mě čeká cesta na elektrokole – do čtyřicet kilometrů vzdáleného Jeseníku, odkud jezdí vlak. Platím sedm set korun za dvě noci v obecním apartmánu, do něhož již zítra přijede parta německých lovců, kteří se sem pravidelně vracejí.

Když se loučím s domácími, zkoušíme se dopočítat všech národností, které v Bílé Vodě žijí. „Češi, Rumuni, Poláci, Romové, pár Slováků, dva někdejší sudetští Němci, jeden Angličan a jeden Francouz – ti se sem přiženili. Takže devět,“ říká Miroslav Kocián.

Starosta se domnívá, že na národnosti nezáleží. „Jsem přesvědčený, že řevnivost mezi národy odstartovalo obrozenectví. Do té doby to bylo většinou každému jedno. Žil jsi na nějakém panství nebo v nějakém údolí a nemávalo se nad hlavou fangličkami. To přišlo až s takzvaným národním cítěním,“ říká starosta a připomíná, že Němci se v tomto kraji ocitli na žádost Přemysla Otakara II., když chtěl osídlit odlehlá území. „A nebyla to taková banda nacistů, jak máme sklony si myslet.“

„Koupili jsme to za dva miliony korun, přitom by se sem vešly klidně tři rodiny,“ zasměje se Phillipe Patris. Domlouváme se směsicí češtiny, polštiny a francouzštiny. Sedmdesátník původem z fran­couzsko-belgického pomezí se přistěhoval do Bílé Vody se svojí polskou manželkou a pochvaluje si především možnosti lovu zvěře. Od mládí se věnuje sportovní střelbě, jeden čas pracoval u ochranky. Na zahradě má dokonce i voliéru pro bažanty, které chová, některé vrací do přírody.

Kdo umí využít výhody velkých domů, přilehlých pozemků a blízkosti lesů, může v Bílé Vodě snadno zakořenit. „Tenhle kraj není pro bačkory. Když se sem někdo přistěhuje, musí se o sebe umět postarat, jinak vás místní lidé nevezmou,“ říká starosta Kocián. „Nejhorší je, když dáváte najevo, že jste je přišli zachránit, protože víte, jak by měli žít. To pak skončíte v bublině sobě podobných a ostatním budete pro srandu. Nebo vám nezbude než se smířit s tím, jak to tady je.“

Blogy, v nichž začátečník popisuje svoje další zkušenosti s používáním elektrokola, najdete na webu magazínu Reportér zde a zde.