Víc adrenalinu, než jsem čekal

Akumulátor nabitý, brašny sbalené a já pořád nevím, jak moje dosud nejdelší výprava na elektrokole začne. Jestli zamířím na některou z cyklostezek, které mě vyvedou z města, nebo na vlakové nádraží.

V předchozích dnech jsem na vypůjčeném e-biku ujel přes tři sta kilometrů. Nejvíc o tom ví můj zadek, který mě začal před každým drncnutím prosit, ať vstanu aspoň na chvíli ze sedla a ušetřím ho dalšího naklepávání.

Používal jsem elektrokolo ve městě, následovala stotřicetikilometrová cesta na chalupu přes brdské hřebeny s celkovým stoupáním 1 287 metrů. Na venkově jsem stroj využíval při běžném každodenním popojíždění na nákupy, do lesa na maliny (houby nerostou), za koupáním. Protože máme v okolí dost kopců, přinášelo to chvílemi až omamné zážitky.

Následoval návrat do Prahy, odkud jsem chtěl vyrazit na vícedenní expedici. Abych kolo pořádně otestoval, zvolil jsem jako cíl Bílou Vodu v nejsevernějším cípu jesenického výběžku, známou ze stejnojmenného románu Kateřiny Tučkové.

Bůh reportáže mi snad odpustí, že nakonec startuju potupně a zbaběle vlakem. Chci se rychleji přiblížit k horám a odpustit si šlapání středočeskou plackou, kam mě to v třicetistupňovém vedru neláká.

 

Ráj kolařů

Plastové poutko na mých letitých cyklobrašnách se urve, jakmile cestou na nádraží vjedu na Staroměstském náměstí na dlažbu. Narychlo připevním bagáž gumicukem a jen taktak stihnu rychlík. Mám koupenou místenku pro sebe i pro kolo.

V prostoru pro šest bicyklů se scházíme jen tři, takže se nenaplní moje noční můra, že budu muset věšet sedmadvacetikilový stroj na hák pod stropem. Upevním ho ve vagonu nastojato pomocí popruhů, pan průvodčí je naštěstí benevolentní.

V Pardubicích se ocitám v ráji kolařů. Město v polabské rovině začalo budovat cyklostezky už před rokem 1989 a dnes se to tu hemží velocipedy všeho druhu. Převažují plečky s košíkem na nosiči, které majitelé při vyřizování každodenních úkonů většinou ani nezamykají. Stojany jsou málokdy dál než padesát metrů od sebe, široký cyklopruh vede i prostředkem pěší zóny. Zastavuju před útulnou kavárnou a nemůžu se nabažit pohledu na to hemžení.

Málem jsem zapomněl, že i já tady musím něco vyřídit. O cykloprodejny tady není nouze a široký výběr brašen mají hned v té nejbližší. Staré je mi líto vyhodit, takže chvíli laboruju s jejich upevněním. Nakonec opět poslouží gumicuky.

Využívám toho, že za pultem cykloprodejen stojí obvykle machři na kola, a ptám se, jestli nemám naolejovat převody, připadají mi úplně suché. Není třeba se prý znervózňovat, řetěz je namazaný vazelínou, nikoliv „kolomazem“ jako dřív.

 

Závod s traktorem

Krajina kolem Pardubic nenabízí terény, kde bych mohl elektropohon naplno docenit. Aby takzvaná přípomoc fungovala, musel bych snížit rychlost pod pětadvacet kilometrů v hodině – když jedu rychleji, motor se z bezpečnostních důvodů vypíná. Není tajemství, že to mnozí uživatelé e-bajků řeší přečipováním, které tohle omezení ruší. Mně nezbývá než si hlídat pomalejší rychlost nebo obětovat vlastní energii. Na druhou stranu, nikam nespěchám.

Projíždím vesnicemi tak dlouhými, že se po nich teenageři přemísťují na elektrokoloběžkách. Jinak se oči nemají příliš čeho chytit, a kdybych tudy měl jít v poledním žáru pěšky, budu toho mít plné zuby. Takhle příjemně profukuje a po chvíli se přece jen objevuje jeden záchytný bod: kunětická hora zvaná Kuňka.

Až u Vysokého Chvojna nabírám několik výškových metrů. A hned nastává vzruch: závod s traktorem. Stařičký zetor poprdlává nejdříve asi pět minut těsně za mnou, až první prudší stoupání bere řidič jako příležitost konečně mě předjet. Jenomže se přepočítal: do kopce mám díky pohonu mírně navrch, takže asi kilometr jedeme vedle sebe. Když se objeví auto v protisměru, zpomalím a dám mu přednost.

Za Týništěm nad Orlicí žasnu nad cyklostezkami oddělenými od silnice velkorysou vzdáleností, někdy mají dokonce červenou barvu, jak je zvykem v cyklisticky vyspělých zemích. Často jsou také lemované alejemi. Což je fajn, dokud stromy nevyrostou a jejich kořeny nezačnou trhat asfalt – tady se to už místy děje.

Horký vzduch se ještě víc zatetelí, když šlapu podél továrních hal na okraji Častolovic. Stihnu si přečíst, že podnik je součástí francouzského kolosu Saint-Gobain a vyrábí se tady izolace jménem Isover. Večer si dogugluju, že předtím tady vznikaly „orlické silikáty“, známé pod názvem orsil, ještě dřív se zde vyráběl materiál zvaný eternit (původním názvem eternitas čili věčnost) a dehťáky. Ti, kterým to nepřijde zajímavé, nechť mi tuhle odbočku odpustí...

 

Dobíjecí stanice

Těsně před Kostelcem nad Orlicí se zjeví fata morgána. Do nádherného místa, kde se setkává železniční trať, luxusní cyklostezka a meandrující řeka, je vklíněn kiosek s posezením pod slunečníky a… plechovou skříní sloužící k dobíjení!

Od paní v okénku si nejdříve nechám načepovat pivo, posléze mi ochotně vysvětlí, jak si mám u nabíjecí stanice počínat. Za chvíli se rozsvítí na displeji kontrolka potvrzující, že do akumulátoru skutečně teče proud. Můžu si spokojeně odnést napěněný půllitr k lehátkům rozmístěným na louce u břehu Divoké Orlice.

Když dopiju, jdu obhlédnout stav baterie. Přibylo pouhých pět procent. Protože mám před sebou ještě asi třicet kilometrů a čeká mě stoupání k Orlickým horám, rozhodnu se dobíjet dál, což znamená ještě jedno pivo. Rozhodnutí mi usnadňuje skvělá nabídka speciálů z místních minipivovarů Agent (Olešnice) a Clock (Potštejn).

Nakonec to dotáhnu z padesáti na šedesát procent, což by mělo pro dnešek bohatě stačit. Kromě bouřky, před kterou se stihnu schovat v zastřešeném mostě přes Orlici, a zastávky na tlačenkový salát přímo ve zmíněném pivovaru Clock už mě na cestě do cíle v Žamberku nic nezdrží.

Krajina je čím dál malebnější, navigace mě vede hezkým údolím podél kolejí, dojímám se při pohledu na deset velkých týpí u lesa. Potvrdím online rezervaci v penzionu Imrvére, a když k němu přijedu, radost kazí jediný detail: ke dveřím vede z ulice osmnáct příkrých schodů, přes které bych měl elektrokolo dostat.

Nechci kolo za sto tisíc nechávat na dvorku, raději bych ho měl u postele. To se po chvíli dřiny podaří. Kontroluju dnešní data: ujel jsem 79,4 kilometru průměrnou rychlostí 18,9 kilometru, v sedle jsem strávil 4:21 hodiny, nastoupáno 514 metrů.

 

Mimo trasu!

Další den mě čeká větší porce výškových metrů. Alespoň v to doufám. Naplánoval jsem si dojezd do polského města Klodzko, navigace to změřila na 58 kilometrů.

Hned za Žamberkem se silnička zvedá k Orlickým horám. Dopřávám si druhý nejsilnější pohon ze čtyř (jmenují se turbo, auto, tour a eko). Už po pěti kilometrech displej ukazuje menší dojezdovou vzdálenost, než je ta zbývající. A to jsem nabral jen sto nadmořských metrů.

Abych odpojil pozornost od stavu akumulátoru, věnuju se výhledům do krajiny. A pokouším se rozvzpomenout, kde se mohla odehrát příhoda, která je součástí mé základní dětské vzpomínkové výbavy…

Začátkem sedmdesátých let minulého století jsem trávil část prázdnin s prarodiči v Neratově, kam právě mířím. Jednou jsme se s dědou vraceli z hub a přibrzdila u nás modrá simca (francouzské auto dnes již neexistující značky). Metalíza. Řidič ležérně pootevřel okénko, nabídl nám svezení a o mě se pokoušely mrákoty.

Za volantem seděl zpěvák Viktor Sodoma, který měl chalupu kousek od nás. V džínové bundě, černých brýlích a s hřívou zářivě blonďatých dlouhých vlasů… Těch pár stovek metrů, kdy jsem zpěváka mohl pozorovat ze zadního sedadla, se mi vypálilo do paměti navždy a píseň Papoušek Kakadu mi to dodnes pokaždé připomene.

Ajaj, musím se vrátit. Padesát let staré vzpomínky v kombinaci s displejem nastaveným na sledování nadmořské výšky místo navigace způsobily, že jedu jinudy, než bych měl. „Mimo trasu!“ hlásí aplikace.

Bunkry podél cesty připomínají, že na opačné straně Orlice nebylo v minulosti Polsko, jak je tomu dnes, ale Německo. Kromě spolujízdy se zpěvákem Sodomou si z dětství vybavuju to, že i hranice se spřátelenou komunistickou zemí hlídali vojáci.

Zpět na nadmořskou výšku přepínám právě ve chvíli, kdy aplikace hlásí nový rekord: 658 metrů. Při pohledu na hraniční hřeben doufám, že dnes vyšlapu ještě výš.

 

Pohádkový koloniál

Nejdřív mě ale čeká sjezd do Bartošovic v Orlických horách. Blíží se poledne, když spatřím otevřený koloniál, neodolám. Otevřená hospoda či prodejna potravin je v rámci současného českého venkova vzácností.

Kromě regálů nabízí krámek v budově obecního úřadu teplou kuchyni a je tu i výčep. Dávám si gulášovku a pivo, uvažuju o sekané. „Jsem čerstvě v důchodu a nechtělo se mi zůstávat doma,“ začne vyprávění paní za pultem, když jí řeknu, že útulnější obchod jsem už dlouho nepotkal. „Těšila jsem se, že v penzi nebudu nic dělat, ale ono vám to nedá.“

Paní Cveta je řeckého původu, její rodiče přišli do Československa v poválečné uprchlické vlně. Dlouhé roky střídala továrenské provozy, naposled byla zaměstnaná v podkrkonošské textilce. „Nepřetržitý provoz, dvanáctihodinové směny… i proto jsem se těšila na důchod,“ říká. Část života strávila i domácí prací pro různé podniky: „Navlíkala jsem korále, šila cejchy. Zůstala jsem sama s dětmi, hodila se každá koruna.“

Do Bartošovic přišla s partnerem, který je o šestnáct let starší, nedlouho před vypuknutím covidové epidemie. „Dělala jsem kuchařku a asistentku klientům z blízkého domova pro handicapované, získali jsme k tomu bydlení na ubytovně,“ přibližuje. Už v té době visela na obecní vývěsce nabídka na provozování obchodu s potravinami. „Občas nám to bliklo hlavou, protože nějakou zkušenost za sebou máme – jeden čas jsme měli pronajatou hospodu,“ říká Cveta a staví přede mne ošatku s čerstvým pečivem a takovou porci polívky, že sekanou pouštím z hlavy.

Ona i její muž Petr pocházejí z Opatovic nad Labem, kam se během řádění covidu na čas vrátili. Cveta začala pracovat v dopékárně zamrazeného pečiva v královéhradeckém nákupáku. Občas mrkli na web bartošovické radnice, a když viděli, že inzerát týkající se zdejší prodejny ani po dvou letech nezmizel, rozhodli se vrátit. „Za provozování prodejny nabízeli byt za slušný nájem, navíc jsme tady už měli okruh kamarádů,“ vysvětluje Cveta.

Dnes slouží krámek ke všeobecné spokojenosti. „Lidi si zvykli, že jsme takový balíček poslední záchrany, když něco zapomenou koupit ve městě nebo jim to zrovna dojde,“ říká paní vedoucí, zatímco její životní parťák Petr tahá dovnitř basy s lahvemi. „Výhoda byla, že radnice neměla žádné podmínky – ani co se týče provozní doby,“ říká Cveta. „Dali jasně najevo, že je na nás, jak si to uděláme.“

Zákaznice, která si přišla spíš popovídat než nakoupit, dodává: „Cveta s Petrem jsou skvělí. Ženská, co tu prodávala před nimi, byla pořád nabručená, teď si sem vyloženě přicházím zvednout náladu. Navíc začali vařit, to je novinka“

 

Souboj s navigací

Po vydatné svačině mě v prvním kopci předjíždějí tři muži na silničních kolech. Za zatáčkou zmizí takovou rychlostí, že si připadám, jako bych stál na místě. Namlouvám si, že kdybych zapnul turbo pohon, mohl bych je zkusit prohnat, ale je to zřejmě planá naděje – jejich kola jsou určitě o dvacet kilo lehčí, o kondičce nemluvě.

Přepínání na nejsilnější režim zatím odkládám, protože mám v plánu přiblížit se orlickohorským hřebenům. Jinými slovy: přemluvit navigaci, aby to do polské nížiny vzala přes vyšší kóty v okolí státní hranice, než naplánovala. Nepodaří se to, displej při mých chabých pokusech o diverzi opakovaně hlásí „změna trasy není možná“. Vrhnout se naslepo do lesních terénů, kde při letmém pohledu čeká v lepším případě štěrk, ale častěji vymleté rygoly, nemám odvahu.

Nejvyšším dosaženým bodem etapy tak zůstane sedlo Przełęcz nad Porębą – rovných 700 metrů. Dopřeju si aspoň ohlédnutí na tisícimetrové vrcholy na české straně a spouštím se do údolí řeky Nysa Klodzka. Během deseti kilometrů slastného sjezdu klesnu do poloviční nadmořské výšky. O dalších dvacet kilometrů vzdálenější město Klodzko, kde mě čeká nocleh, leží ještě níž. Bicykl mi recepční hotelu umožní nabíjet na služebních záchodech, které jsou pod zámkem.

Dnešní ujetá vzdálenost: 61,2 kilometru, průměrná rychlost 21,1 km/h. Stoupání: pouhých 653 metrů – čekal jsem víc. Utěšuju se jiným osobním rekordem: při padáku do polské roviny tachometr v jednu chvíli zaznamenal rychlost 58,8 kilometru. Doufám, že to nebylo v obci a nebyl u toho radar.

 

Extrémní volba

Historické centrum Klodzka je krásné, díky kamennému mostu připomínajícímu ten Karlův přes Vltavu má přezdívku Malá Praha. Po sedmé večer však nabízejí jídlo a pití už jen obchody Žabka a jedna kebabárna. Město, jež bývalo součástí slavníkovského knížectví a později zde panoval Jiří z Poděbrad, působí uprostřed turistické sezony umrtvené. Restaurací s venkovními zahrádkami je tu přitom dost, jsou ale zavřené. Nevím, čemu to přičíst. Po válce a odchodu Němců tuhle část země dosídlili obyvatelé východních oblastí Polska, které zabral Stalin… Asi i proto honosné domy v okolí zmíněného mostu působí z větší části zchátrale a neobydleně.

Ráno se těším na další cestu. Přispívá k tomu i rozhodnutí dopřát si na závěrečnou etapu nejextrémnější trasování, jaké nabízí moje navigace (pro zájemce: jmenuje se e-Bike Flow). Na výběr mám tři možnosti: 1. pro volný čas (s dovětkem „vychutnejte si přírodu“), 2. pro každodenní jízdy („přesuňte se z bodu A do bodu B“), 3. traily pro horská kola („preferuje nezpevněné cesty a nadmořskou výšku“). První dvě varianty se příliš neliší, zato třetí může jezdce dostat do značně adrenalinových situací. To mi ale zatím nedochází. Nemám horské kolo, ale trekové, přesto si říkám, že to nějak zvládnu.

Ještě ani nevyjedu z města a mapa na mobilu mě posílá do lesa, kde to začíná zostra – krpálem, v němž vyděšeně sesedám z kola, protože mám strach, že ho těžké brašny převrátí na zadní. Tuším, že existuje „přípomoc“ i pro případ, že jezdec kolo vede, ale v panice z toho, jak mi pětatřicetikilová souprava (po započtení bagáže) ujíždí zpátky svahem dolů, si netroufám hrát si teď s tlačítky na řídítkách. Když se o to pokusím, displej hlásí: „Uveďte kolo do pohybu“. Jak to mám udělat, když mi v příkrém svahu podkluzují pneumatiky i podrážky? Nakonec se mi to přece jen nějak podaří, pedály se začnou samy točit a kolo se zvolna pohybuje vedle mne.

 

Manželčina varování

Podobným terénem trasa pokračuje dál. Nevím, jestli se víc bojím sjezdů, nebo stoupání, a nepamatuju, kdy jsem byl naposled takhle vycukaný. V jednu chvíli se přistihnu, že nevědomky svírám obě brzdy na řídítkách, i když šlapu do kopce. K tomu se objevují úseky, které sice vedou po vrstevnici, ale prudkým úbočím. Konečně se zbavuju závislosti na civění do mobilu umístěného na řídítkách a hledím si výhradně cesty před sebou – ve snaze nezřítit se ze strmého srázu.

Zneklidňuje mě i to, že tady vůbec nikdo není. Byť jde o turisticky značenou trasu, nikoho jsem zatím nepotkal. Vzpomenu si na svoji ženu, která mě už přes rok nabádá, ať si stáhnu do mobilu aplikaci Záchranka, díky které by mě prý našli, kdyby se mi něco stalo. Pro jistotu si sáhnu na hlavu, jestli jsem v hotelu nezapomněl helmu, protože se mi vybaví její další varování. Když mám občas roupy jezdit bez helmy, varuje mě: „Miláčku, jestli si ji nevezmeš a spadneš, přísahám, že za tebou do eldéenky chodit nebudu.“

Míjím výstražnou ceduli s lebkou a zkříženými hnáty, následuje pasáž s balvany a kořeny, poté se stezka zase téměř ztrácí v kopřivách a maliní. V jedné z prudkých zatáček mě zradí turbo pohon a vtáhne mě mezi klády ovinuté trnitými křovisky, kde se skácím. Vleže pod kolem chvíli mudruju, jestli nebude lepší se vrátit. Představa, že bych musel některé z úseků absolvovat znova, mi ale nahání větší hrůzu než pokračování. Takové dobrodružství jsem nečekal.

 

Úleva v cíli

Večer mi aplikace ukáže, že jsem ujel 35,3 kilometru a strávil v sedle 2:48 hodiny. Celkem jsem ale v kopcích, které v mapách nesou líbezný název Śnieżnicki Park Krajobrazowy, prožil dvojnásobek času – jakmile jsem se ocitl na kousku rovné bezpečné plochy, slézal jsem z kola a rozdýchával to.

Víc může napovědět údaj o celkovém stoupání: 855 metrů. Přitom když jsem se v podvečer ohlédl, spatřil jsem nevinně vyhlížející kopečky, jejichž nadmořská výška téměř nestojí za řeč (málokdy přesahuje 800 metrů).

Ani příjezd do Bílé Vody není triumfální. Navigace tvrdošíjně ignoruje asfalt, který vidím probleskovat mezi stromy, a zatáhne mě ještě do mokřadů, v nichž se válejí popadané kmeny, přes které dostávám kolo s vypětím všech sil. Když spatřím hraniční patníky a věž kostela, v duchu jásám.

 

Pokračování reportáže najdete zde.