Odešel vůbec poslední svědek událostí východní fronty. Plukovnice ve výslužbě Jarmila Halbrštátová-Kaplanová byla poslední žijící veteránkou bojové cesty Čechoslováků z Buzuluku do Prahy, stejně jako poslední pamětnicí slavného boje u Sokolova. Zemřela dnes ráno ve věku 96 let s nemocí Covid-19.
Žijí mezi námi i lidé, kteří rok 2020 neproklínají, neboť se jim povedly velké věci. Několik takových příběhů vyjde v prosincovém Reportérovi, jeden z nich ale nabízíme už nyní. Režisér Viktor Tauš, který dnes slaví sedmačtyřicáté narozeniny, nedávno onemocněl covidem, přišel o peníze a musel odložit natáčení. Nejspíš i proto začal pracovat víc než obvykle, přičemž zjistil, že je občas v kleci pro hyeny nebo vede vlastní televizi. Rozhovor si můžete poslechnout na konci tohoto článku nebo ve vašich podcastových aplikacích.
Michal Ďorď prožil své dětství v ústavní péči. Nyní aktivně bojuje za práva dětí s podobným osudem, jako byl ten jeho. Situace v Česku je v tomto směru špatná, což nyní vyjádřil i Evropský výbor pro sociální práva, na který se před třemi lety obrátily dvě mezinárodní organizace. Vadilo jim, že děti do tří let končí v kojeneckých ústavech, aniž by se český stát snažil jejich situaci vyřešit jinak a lépe.
Poučili jsme se z pandemické krize? Kudy vede cesta k oživení ekonomiky? Jak nám může pomoci partnerství na úrovni Evropy? Na tyto a další otázky budou hledat odpovědi experti ve svých oborech. Ve čtvrtém dílu konference Anti-Panic vystoupí ministr zahraničí Tomáš Petříček, ekonom Radek Špicar či producent a režisér Václav Marhoul. Live stream proběhne ve středu 2. prosince od 14 hodin.
Hrdinové následujících příběhů bojovali s těžším průběhem nemoci covid-19. I když na tom byli v některých fázích onemocnění dost špatně a některé to při jejich věku a kondici hodně zaskočilo, neztráceli naději a nakonec vir udolali. Pomáhala jim v tom i pacientská skupina, kterou na sociálních sítích založily spoluautorky následujících textů.
Dívat se na porážku Donalda Trumpa bylo pro některé lidi bolestné. Mnozí konzervativci ho podporovali, protože vytáhl na světlo postoje a témata, jimiž liberálové opovrhovali. Pokud ale vaše strana prohrála, je třeba to unést s grácií a pochopit, co z voleb vzešlo dobrého – píše v názorovém textu český publicista, který je od léta na studijním pobytu v americké Nebrasce.
Jednou z mnoha věcí, ve kterých Češi vynikají, je náš smysl pro humor. Každý sociolog, psycholog a historik by jistě dokázal poskytnout vlastní složité vysvětlení tohoto fenoménu. Já osobně si myslím, že za vším stojí kombinace vynalézavosti a touhy se občas postavit proti systému (ale zase ne moc, aby z toho nebyl průšvih).
Strach ze ztráty prý bývá silnější než touha vydělat. Podle expertů ovšem i v komplikovaných dobách nejlépe ochráníme své prostředky tím, že se je pokusíme zhodnotit. Využít lze akcie, nemovitosti nebo třeba zlato. Koronavirová krize navíc podtrhla potřebu individuálního spoření na stáří: vysoké státní dluhy a absence promyšlené důchodové politiky totiž příliš jiných možností nedávají.
Už čtvrt století patří mezi mé nejbližší přítele. V posledních týdnech mi nemohlo uniknout, že v něm cosi bublá, že to možná brzy přeteče, a minulý týden špunt vystřelil. Advokát Lubor Bystřický podal jménem své sedmileté dcery ústavní stížnost kvůli zavřeným školám, družinám a kroužkům. Následující den sice vláda opatření zmírnila, ale kamarád Lubor se rozhodl, že stížnost nestáhne. Celý rozhovor nabízíme i v audioverzi na konci tohoto článku nebo na všech podcastových platformách pod heslem Host Reportéra.
„Můj milý. Studoval práva, pak šel na vojnu. K dělostřelectvu. Zbývalo mu odsloužit tři měsíce, když ho 2. října zabili,“ říká mi arménská dívka Gohar u hrobu dvacetiletého mladíka. O Náhorní Karabach – Arcach, jak říkají tomuto území uprostřed Ázerbájdžánu Arméni – se opět bojuje. Je to ale konflikt, který nemá žádné dobré řešení.
Na jižním okraji Brd mrholí, před prodejnou přesto stojí fronta. Lidé čekají trpělivě a v uctivých vzdálenostech. Z okresky, která spojuje Blatnou a Březnici, odbočují k parkovišti lemovanému nově vysazenými stromy a reklamními vlajkami další auta. Dva zaměstnanci družstva rozkládají stříšku, aby zvětšující se hlouček nemusel moknout.
Umět číst staré písmo, znát historii, latinu i němčinu, vyznat se v historii státní správy a v matričních zápisech. To je základ, který byste měli mít, jestliže chcete začít pátrat po svých předcích a dostat se opravdu do hloubky. Dále než ke třem čtyřem generacím se ale amatér nejspíš nedostane. „Zajímavé zápisy jsou v matrikách hlavně u nemanželských dětí jako například: Dorota neví, kdo je otcem, neb tři nad ní kalhoty natřásali,“ říká genealožka Helena Voldánová.
Cestovní kanceláře, které vozí turisty na Jadran či do Řecka, čeká letos pokles „jen“ na třicet procent loňských tržeb. Kanceláře cílící na jiné trhy jako Turecko nebo sever Afriky jsou na tom kvůli koronaviru mnohem hůř.
Přišel do redakce Reportéra a od první minuty sázel jednu zajímavou větu za druhou. „Na rozdíl od svého mládí si už nemyslím, že oporami světa jsou lidé myšlenkově brilantní,“ prohlásil hned na úvod dvaašedesátiletý filozof a biolog Stanislav Komárek: „Jsou to ti životně poctiví.“
Po více než pětatřiceti letech u evangelíků se dala ke katolíkům. A vstoupila do kláštera, který se nachází na okraji Prahy v těsné blízkosti bělohorského bojiště. „V té bitvě měl každý své motivy. Dnes už se nedokážeme vžít do toho, jak kdo co přesně myslel,“ říká sestra Francesca. Je jednou ze šesti benediktinek, které z poutního areálu na konečné zastávce tramvaje číslo 22 vyrážejí v civilu za prací do města. Kříž smíření zde byl vztyčen 8. listopadu.
Šíleně dlouhý text, který v polovině října zveřejnil Petr Holý na svém webu Nihilista na balkonu, se stal senzací sociálních sítí. Sdílel jej prorektor Univerzity Karlovy či šéfredaktor časopisu Vesmír, přečetlo si jej čtvrt milionu lidí. „Naštvala mě moje bublina, a hlavně někteří lékaři a jeden ředitel nemocnice,“ přibližuje svoje pohnutky autor – někdejší úředník ministerstva vnitra a dnes řidič pražských tramvají.
V říjnu oslavil nedaleko izraelské Haify neuvěřitelné 100. narozeniny. Jeho jméno je téměř neznámé – přitom coby maďarský Žid viděl za druhé světové války hrůzy holokaustu, na východní frontě bojoval za Československo a dostal vysoká vyznamenání. Jenže pak uprchl před komunisty do Izraele a oficiální československá historiografie o něm nikdy nemluvila. Osud Josefa Müllera popsal pro magazín Reportér publicista, který zpracoval knihu jeho vzpomínek.
Hudebním glosátorem Reportéra je Márdi, člen Vypsané fiXy, nejslavnější skupiny ze San Piega (rozuměj z Pardubic).
Děti chtějí psa a otec se snaží vymyslet metodu, jak tomu zabránit – tak začíná povídka psaná pro srpnový Reportér.
Od konce druhé světové války nás dělí pětasedmdesát let – zdá se to dlouhá doba, letos navíc kvůli koronavirové pandemii nezbylo na vzpomínání na největší konflikt v lidských dějinách moc času. Jenomže se říká, že válka doopravdy končí až s pohřbením posledního padlého vojáka. A těch nepohřbených země stále ukrývá miliony. Tisíce mužů a žen v Rusku po nich pátrají, aby jim vrátili jména i rodiny. Pomáhají nám nezapomenout. Daří se jim to?
Koně sem přivedli první dřevorubci – pomáhali jim s kácením lužních lesů: nakonec i jméno Kladruby pochází od těch, co „rubali klády“. Lidé dostali kvalitní dřevo, koně krásné pastviny. A patří jim dodnes. Jedete-li po ránu kolem Kladrubského hřebčína, může se vám stát, že budete muset dát majestátním zvířatům přednost na silnici.
Po více než pětatřiceti letech u evangelíků se dala ke katolíkům. A vstoupila do kláštera, který se nachází na okraji Prahy v těsné blízkosti bělohorského bojiště. „V té bitvě měl každý své motivy. Dnes už se nedokážeme vžít do toho, jak kdo co přesně myslel,“ říká sestra Francesca. Je jednou ze šesti benediktinek, které z poutního areálu na konečné zastávce tramvaje číslo 22 vyrážejí v civilu za prací do města. Kříž smíření zde byl vztyčen 8. listopadu.
Nedá se říct, že by dnes odpoledne spisovatel Jiří Hájíček zářil štěstím, to skutečně ne. Návštěvě otevírá elegantně oblečený, příjemně voní, vlídně se usmívá, a usmívat se v příštích hodinách nepřestane, i když je to čím dál jasnější – ten úsměv je nejvíc ze všeho známkou slušného vychování. „Ale na smutek neumíráte,“ zeptám se ho, až budu večer Hájíčkův českobudějovický byt opouštět: „Viďte, že ne?“
Baví mě to opravdu hodně, říká Jakub Polanka o profesi módního návrháře. Jeho jméno znají v Paříži i v Miláně a v Česku každý, kdo se o módu aspoň trochu zajímá.
