Kdybychom nešetřili na testování, mohli jsme se vyhnout drakonickým omezením, říká lékař Petr Smejkal, který stál v čele Mezioborové skupiny pro epidemické situace. Do budoucna by se podle něj vyplatilo, aby vznikla státní instituce pro veřejné zdraví, kde se mohou odborníci klidně pohádat, ale dospějí pak k jednotné strategii, která nebude těkat ode zdi ke zdi.
Když loni v létě otěhotněla jeho přítelkyně, moc si přál syna, se kterým bude chodit na Spartu a naučí ho základům boxu. Kamarádi ale unisono varovali: „Když to bude kluk a zdědí některé tvé vlastnosti, můžeš se jít rovnou zabít.“ To herec, režisér a sportovec Jakub Štáfek uznal. Dnes je šťastný, že má (dvouměsíční) dceru, a říká: „Dostal jsem se do stadia, kdy ani snad nepotřebuju koukat na fotbal, radši čas trávím s rodinou...“ Načež se zarazí. „Ale důležité zápasy na Euru samozřejmě sledovat budu.“
Učíme děti znovu spolu mluvit. Nikdy jsme nebyli tak vyčerpaní jako u monitorů při distanční výuce. Někteří žáci neuvěřitelně vyrostli, a to i mentálně. Takové hlasy zaznívají ve školách, kde se po dlouhých měsících opakovaných uzávěr a nejistoty může zase vyučovat naživo. Ukázalo se rovněž, které školy a kteří učitelé dokážou udržet vztah s žáky a motivovat je i v online režimu a kde je naopak skoro všechno špatně. A vypadá to, že způsob vzdělávání se po covidové zkušenosti může zásadně proměnit – k lepšímu.
Osmdesátimilionová blízkovýchodní země se chystá na prezidentské volby, jejichž výsledek lze poměrně snadno předpovědět. Zvlášť po proškrtání seznamu šesti set zájemců na pouhých sedm kandidátů. Jaké změny to může znamenat pro bouřící se obyvatelstvo, sužované ekonomickými a existenčními problémy?
Život ve virtuální realitě si většina představí jako z filmu Matrix: podobné kultovní sci-fi ovšem v povědomí široké veřejnosti spadají do kategorie vzdálené budoucnosti. Jenže vývojářské společnosti už dnes provozují virtuální kontinenty a stále posouvají hranice toho, co znamená „realita“. V těchto digitálních říších lidé pracují, staví domy a setkávají se s přáteli. A také nakupují pozemky a přicházejí o ně, vydělávají či prodělávají peníze.
James Dean Le Sueur je profesorem historie na Univerzitě v Nebrasce. Vždycky ho fascinovaly československé moderní dějiny, a to tak moc, že se o nich rozhodl natočit film. Vznikl dokument Umění disentu (The Art of Dissent), který v zahraničí sbírá jednu cenu za druhou. V Česku bude mít premiéru na podzim. „Odvysílá ho Česká televize k desátému výročí úmrtí Václava Havla,“ říká producentka a spolutvůrkyně filmu Mariana Čapková.
Pozvat mě můžeš, ale pravděpodobně nic neřeknu, prohlásila po vernisáži své výstavy v pražské Galerii Václava Špály, čímž Tomáše Poláčka neodradila: „Jen přijď,“ trval na pozvání do podcastu její obdivovatel – ačkoliv se výtvarnice Alena Anderlová považuje za introvertku, v Truhlářské ulici toho na sebe nakonec prozradila poměrně dost.
Život ve virtuální realitě si většina představí jako z filmu Matrix: podobné kultovní sci-fi ovšem v povědomí široké veřejnosti spadají do kategorie vzdálené budoucnosti. Jenže vývojářské společnosti už dnes provozují virtuální kontinenty a stále posouvají hranice toho, co znamená „realita“. V těchto digitálních říších lidé pracují, staví domy a setkávají se s přáteli. A také nakupují pozemky a přicházejí o ně, vydělávají či prodělávají peníze.
„Kdybych si vzal korunu ze státního, tak skončím. Lidi by mě vyhnali,“ vykládal můj spolustolovník Andrej Babiš kulometnou kadencí, až mi nadskakoval hrníček s kafem na stolku... Editorial vydání Reportéra z června 2021 se vrací k jedné snídani, která se konala před osmi lety.
„Záleželo, kterýho vola jsi potkal,“ vzpomíná autor fotografií dokumentujících odchod sovětských vojáků z Československa před třiceti lety. Velitelství okupačních jednotek, oficiálně nazývaných Skupina středních vojsk, sídlilo ve středočeských Milovicích, kde svého času žilo až sto tisíc občanů SSSR. Karel Cudlín sem jezdil od dubna do července 1991, kdy „všechno už bylo hodně v rozvalu“, jak sám říká.
Joel Sartore – oceňovaný fotograf žijící v americké Nebrasce – spojil valnou část své kariéry se světoznámým časopisem National Geographic. Poslední léta pracuje na projektu Foto Archa, který svým názvem odkazuje na biblickou archu, na níž Noe zachránil před potopou světa všechny na Zemi žijící živočichy. Ve spolupráci s časopisem se Sartore snaží vyfotit každý známý a v zajetí chovaný živočišný druh. Věří, že tak dokáže povzbudit veřejnost, aby se o vymírání druhů více zajímala. „Nezachráníme to, co nemilujeme. A nemůžeme milovat něco, co jsme nikdy ani nepotkali,“ říká.
James Dean Le Sueur je profesorem historie na Univerzitě v Nebrasce. Vždycky ho fascinovaly československé moderní dějiny, a to tak moc, že se o nich rozhodl natočit film. Vznikl dokument Umění disentu (The Art of Dissent), který v zahraničí sbírá jednu cenu za druhou. V Česku bude mít premiéru na podzim. „Odvysílá ho Česká televize k desátému výročí úmrtí Václava Havla,“ říká producentka a spolutvůrkyně filmu Mariana Čapková.
U mikrofonů v redakci Reportéra se scházejí dva cestovatelé, kteří projeli svět autostopem, a tak si můžou předávat neobvyklé zkušenosti. Ptá se Tomáš Poláček, odpovídá Slávek Král, který pochopitelně přišel i se svou nerozlučnou přítelkyní, dva a půl roku starou border kolií jménem Corey. Audioverzi celého rozhovoru najdete buď na konci tohoto článku, nebo na všech podcastových aplikacích.
Joel Sartore – oceňovaný fotograf žijící v americké Nebrasce – spojil valnou část své kariéry se světoznámým časopisem National Geographic. Poslední léta pracuje na projektu Foto Archa, který svým názvem odkazuje na biblickou archu, na níž Noe zachránil před potopou světa všechny na Zemi žijící živočichy. Ve spolupráci s časopisem se Sartore snaží vyfotit každý známý a v zajetí chovaný živočišný druh. Věří, že tak dokáže povzbudit veřejnost, aby se o vymírání druhů více zajímala. „Nezachráníme to, co nemilujeme. A nemůžeme milovat něco, co jsme nikdy ani nepotkali,“ říká.
Čtvrtek 13. května. Před dvěma hodinami zemřela teta. Je jedna myšlenka, kterou jsem jako dospívající spisovatelka nesnášela ze všech nejvíc – totiž ta, že se na smrt dá zvyknout. V době covidu je to myšlenka více než aktuální, píše spisovatelka a zpěvačka ve své reportáži ze Severní Karolíny.
Čtvrtek 13. května. Před dvěma hodinami zemřela teta. Je jedna myšlenka, kterou jsem jako dospívající spisovatelka nesnášela ze všech nejvíc – totiž ta, že se na smrt dá zvyknout. V době covidu je to myšlenka více než aktuální, píše spisovatelka a zpěvačka ve své reportáži ze Severní Karolíny.
Až bude Angela Merkelová po zářijových parlamentních volbách předávat úřad spolkového kancléře, mohla by to okomentovat německým příslovím: „Ti, kdo jsou považováni za mrtvé, žijí déle.“ Merkelovou politici i média odepisovali opakovaně už od devadesátých let. Nakonec šéfovské křeslo opouští po dlouhých šestnácti letech – na rozdíl od svých předchůdců – proto, že sama chce, a už znovu nekandiduje. Jak je možné, že se tak dlouho udržela u moci?
Tak jsem se cítila, když jsem po několikaměsíčním uzavření galerií stála hned první den jejich znovuotevření ve frontě před vstupem do Valdštejnské jízdárny na výstavu Toyen: snící rebelka. Překrásný název překrásné výstavy, mezinárodního projektu Národní galerie Praha, Hamburger Kunsthalle a Musée d’Art Moderne de Paris potěší vším. Křehkým talentem nevšední a silné ženy i návratem umění do našeho života.
V Evropě se objevilo pár skutečně nepříjemných hurikánů a kontinent sužovalo velké sucho, ale sociolog Dorian Buchtík přišel s řešením – tak začíná povídka psaná pro květnového Reportéra.
Už první kniha Lucie Faulerové Lapači prachu vzbudila značný ohlas a čekalo se na další. Ta přišla loni, jmenuje se Smrtholka, byla nominována na cenu Magnesia Litera a v květnu získala Cenu Evropské unie za literaturu.
Každý šperk, který Janja Prokić vytvoří, má za sebou vlastní příběh. Inspiruje se přírodou, zvířaty, šamanskými rituály i svými sny. Janja je přední českou šperkařkou, ale jako by o tom ani nevěděla. Ke své práci je kritická a jakýkoliv úspěch ji vlastně vždy překvapí.
Přes deset let stál v čele marketingu Air Bank, od května je marketingovým šéfem celé Rohlik Group, které má pomoci v rychlé mezinárodní expanzi. „Chceme si ukousnout podíl na evropském trhu potravin, který má hodnotu téměř dvou bilionů eur,“ říká Jakub Petřina a je přesvědčen, že díky skvělým technologiím k tomu má Rohlík lepší předpoklady než ostatní.
Slam poetry je kříženec kabaretu a recitační soutěže. Tento žánr vznikl kdysi v Chicagu jako opozice vůči škrobenému autorskému čtení, v Česku se mu dnes věnují i básníci vydávající knihy. Nejznámější performeři vystupovali na protivládních demonstracích na Letné, a když není pandemie, dokážou do klubů po republice přilákat stovky diváků. Jak to všechno vím? Inu, i já provozuji slam poetry.
Původně byla kvůli virové epidemii v plánu jen automobilová jízda. Navzdory tomu, a i přes zákaz primátora, vyrazily tisíce lidí na Pochod nezávislosti pěšky. Shromáždění ke 102. výročí samostatnosti Polska pořádala krajní pravice. Nabízíme fotoreportáž přímo z místa.
