Projel cílem a vystřelil ruce s pádlem k nebi. Věděl, že je čerstvým mistrem světa. A že se docela hezky přiblížil k účasti na olympiádě. To ale nebyla jediná velká událost v nabité sezoně nejlepšího českého vodního slalomáře... U příležitosti zlaté olympijské medaile odemykáme příběh kajakáře Jiřího Prskavce, který vyšel v magazínu Reportér v listopadu 2019.
Sotambe znamená v zambijském jazyce bemba „Přijď a dívej se“. A je to také název afrického filmového festivalu, který už osmým rokem organizuje Češka Martina Hájková Mwanza: přezdívá se jí tudíž „mama Sotambe“. Martina přijela do Zambie před dvanácti lety jako dobrovolnice, v zemi si našla manžela, práci i životní hobby.
Na mapě Česka připomíná Broumovsko ušní boltec. Nebo je to obrys paty, která se hluboce zabořila do hlíny a kolem níž vystouply kopce. Nachází se tam i vesnice Šonov, nad kterou visí temný stín. V srpnu 1945 zde skupina opilých československých funkcionářů a vojáků vyrabovala faru, dva německé kněze pak odvedli do lesa a tam je střelami do hlavy zavraždili. K činu se přiznali, ale vyvázli bez trestu. Příběh je rekonstruován na základě archivních výpovědí.
Časopis plný rozhovorů s lidmi, kteří našli odvahu k vykročení ze zaběhnutých pravidel, k posunutí svého oboru, k neobvyklému životnímu kroku, k pomoci jiným, k překonání sama sebe nebo nepřízně osudu.
Po dvaceti letech rozhovorů s herci jsem narazil na výjimečný případ. Nepamatuju, že by někdo jiný hovořil o filmové roli s takovým zaujetím, jako to dovede Václav Neužil, když mluví o Emilu Zátopkovi. Ví o něm všechno, tisíckrát se do něj vžíval, samozřejmě toho spoustu naběhal. „Dokonce mám pocit,“ řekne ke konci tříhodinového povídání, „že jsem se díky Emilovi změnil.“
Bez kompenzací bychom nepřežili, ale zorientovat se v nich byl nadlidský úkol. Sehnat spolehlivý personál bylo náročné už před covidem, teď je situace ještě zoufalejší. Nějak jsme to dali, ale až teď se začíná lámat chleba. Hosté se vracejí pomalu, naučili se vařit i bavit doma. Nevzdáváme to a chceme využívat novinky, které nás epidemie naučila. Zhruba takové hlasy zní z restaurací po více než roční uzávěře. Jak může covid proměnit podnikání v gastronomii?
Stovky českých muzikantů se loni na jaře dostaly do existenčních problémů. Neměli pro koho hrát a zpívat, nevydělávali. Někteří z nich se v tu chvíli rozhodli změnit umělecký žánr a vsadili na své ruce: Radůza se naučila tvořit ozdobné výrobky z kůže, Matěj Homola z kapely Wohnout vyřezávat sochy, raper Kato začal malovat a prodávat své obrazy.
Proč nemáme ani třicet let po pádu socialismu dálnici do Rakouska? Dožijeme se severní trasy z Prahy na Moravu? „Máme techniku, znalosti i prostředky, ale chybí nám povolení. Takže stavíme tempem jako za socialismu,“ říká Martin Borovka, generální ředitel společnosti Eurovia CS, největší firmy v oblasti dopravního stavitelství.
V neděli 18. července 2021 zemřel ve věku jednaosmdesáti let herec Milan Lasica. Otevíráme rozhovor, který s ním vyšel v Reportéru v prosinci 2016.
Za poslední dva roky se ruský politický systém radikálně proměnil. Rusko už není relativně měkkou autokracií, ale plnohodnotnou diktaturou vykazující některé prvky současné Číny nebo pozdního Sovětského svazu. Vyhlídky země na další roky jsou přitom zlověstné – tedy pokud se nestane zázrak. Pro Reportéra o tom píše komentátor jednoho z nezávislých ruských médií.
V srpnu 2014 spáchal Islámský stát genocidu jezídů v irácké oblasti Sindžár. Vyhlazeny byly celé vesnice, počty mrtvých se odhadují na tři až pět tisíc. Zatímco muži byli zabíjeni, ženy byly odvlečeny do otroctví. Sedm let poté jsou stále mnohé z nich vězněny, jiné žijí v uprchlických táborech. Ředitelka nemocnice v iráckém Šajchánu, gynekoložka Negham Nawzád Hasan, je oporou ženám a dívkám, které si prošly otroctvím.
Netají se tím, že chce dostat do vinice na severu Prahy michelinskou hvězdu. Šéfkuchař nádherné restaurace Salabka, která leží ve svahu nad pražskou botanickou zahradou, zoo, a tím pádem i nad Vltavou, vypráví v podcastu HoRe! svůj pozoruhodný příběh.
Stihl 85. narozeniny. Stihl se dozvědět, že má svou hvězdu. Stihl držet v ruce knihu, která mapuje jeho životní příběh. Novinář Karel Pacner stihl v životě skoro vše, co měl. Zemřel 7. dubna.
Netají se tím, že chce dostat do vinice na severu Prahy michelinskou hvězdu. Šéfkuchař nádherné restaurace Salabka, která leží ve svahu nad pražskou botanickou zahradou, zoo, a tím pádem i nad Vltavou, vypráví v podcastu HoRe! svůj pozoruhodný příběh.
Za pětačtyřicet let toho stihl hodně: „Nicméně pravda je taková, že vrcholové akrobacii a novému cirkusu jsem se začal věnovat až po vítězství v soutěži Česko Slovensko má talent roku 2010, a teď už se pomalu blíží doba, kdy své místo na jevišti předám mnohem mladším kolegům.“
Další díl podcastu HoRe! přináší neuvěřitelný, pohádkově znějící příběh Marie Tomanové, která ještě před deseti lety vůbec nefotila, a nyní zastupuje Českou republiku na slavném fotografickém festivalu v Arles.
Po dvanácti letech nepřetržitého vládnutí opustil funkci izraelského premiéra Benjamin Netanjahu, přezdívaný Král. Což nutně neznamená, že se už nikdy do křesla nevrátí. Netanjahu bývá občas přirovnáván k populistickým politikům typu Andreje Babiše, ale na rozdíl od nich je ideologicky založený. A má za sebou úspěchy.
Sotambe znamená v zambijském jazyce bemba „Přijď a dívej se“. A je to také název afrického filmového festivalu, který už osmým rokem organizuje Češka Martina Hájková Mwanza: přezdívá se jí tudíž „mama Sotambe“. Martina přijela do Zambie před dvanácti lety jako dobrovolnice, v zemi si našla manžela, práci i životní hobby.
Hudebním glosátorem Reportéra je Márdi, člen Vypsané fiXy, nejslavnější skupiny ze San Piega (rozuměj z Pardubic).
„Záleželo, kterýho vola jsi potkal,“ vzpomíná autor fotografií dokumentujících odchod sovětských vojáků z Československa před třiceti lety. Velitelství okupačních jednotek, oficiálně nazývaných Skupina středních vojsk, sídlilo ve středočeských Milovicích, kde svého času žilo až sto tisíc občanů SSSR. Karel Cudlín sem jezdil od dubna do července 1991, kdy „všechno už bylo hodně v rozvalu“, jak sám říká.
Každý šperk, který Janja Prokić vytvoří, má za sebou vlastní příběh. Inspiruje se přírodou, zvířaty, šamanskými rituály i svými sny. Janja je přední českou šperkařkou, ale jako by o tom ani nevěděla. Ke své práci je kritická a jakýkoliv úspěch ji vlastně vždy překvapí.
Představte si, že bychom žili v jiné realitě. V takové, kde Andrej Babiš není premiérem, tudíž není ve střetu zájmů a jím řízený Agrofert má stejné právo na evropské peníze jako jakákoli jiná soukromá česká firma. Nebylo by to krásné?
Na první pohled to zní překvapivě: spoluatorem knihy Praha ožralá, obsáhlého průvodce nejzajímavějšími pražskými hospodami, je všeobecně ctěný a uznávaný romanopisec Petr Stančík. Jenže ve skutečnosti na tom nic zvláštního není: „Jako patnáctiletý jsem u třetího půllitru v bufetu Na růžku pochopil, že pivo je můj osud. Ta pěna jako oblak na nebi, ve kterém miliony bublinek-andělů hrají na šalmaje v nebeské harmonii!“
Téměř tisícovka lidí od Asie přes Afriku a Evropu až po Ameriku se před pětatřiceti lety, v říjnu 1985, zapojila do pozoruhodného projektu. Roztroušeni po celé planetě zmáčkli v téže chvíli spoušť fotoaparátu – a kdo ho neměl, onu chvíli jen nakreslil. Projekt zorganizoval japonský fotograf a novinář Eiji Tajima; jistou, ne nepodstatnou roli v něm sehráli i Češi.
