Loni mu borelióza znehybnila ruce, potom přišel koronavirus, David Vávra se ale nehroutil. Když jsme si začali domlouvat setkání, jednou mi omylem zavolal na zápas fotbalové Bohemky. „Jak hrajou?“ zajímal se okamžitě. Sešli jsme se k povídání, před kterým pravil, že „po hodině každý hovor přestává mít smysl“, ale pak jsme debatovali, dokud nemusel na rehabilitaci; a nestačilo to. K druhému setkání dorazil s dírou v hlavě a o berlích.
Začátkem února vyšel v Reportéru článek od dvou špičkových českých expertů nazvaný Viry se hlásí o slovo. Autoři se nyní k tématu koronaviru vrátili: i když SARS-CoV-2 je podle nich bezpochyby nebezpečný, víme o něm podstatně více. Zdá se, že část lidí je vůči němu imunní, známe také možnosti léčby, začínáme chápat, co funguje a co ne. Intenzivně se pracuje na vývoji rychlého a spolehlivého testu vhodného třeba pro letiště. A tempo vývoje vakcíny nemá obdoby.
Před třiceti lety se Česko vydalo směrem ke kapitalismu. Podle Václava Klause, který tehdy stál v čele ekonomických reforem, je ovšem dnes, zejména po koronavirové pandemii, míra regulace ekonomiky podobná jako za socialismu. Rozhovor o ekonomické transformaci, potřebě českých kapitalistů, vztahu k Miloši Zemanovi či Andreji Babišovi i o tom, jak podle něj kulturní revoluce na Západě naplňuje ideály Václava Havla více, než tomu bylo za jeho života.
V červenci skončil soud, který rozplétal kauzu majetku zabaveného komunisty, jenž se měl na základě porevolučních zákonů vrátit původním vlastníkům a jejich dědicům. Potíž byla v tom, že po hlavě rodu Bečvářových, jemuž patřily nejrozsáhlejší polnosti, nezůstali žádní příbuzní, takže za dědice úředník označil cizí lidi a ti pak restituovali. Na restituci pracovala a majetek posléze „zhodnocovala“ pozoruhodná skupina spolupracovníků Státní bezpečnosti a známých pražských šíbrů.
Rozhodnutí o rychlém přechodu od socialistické ekonomiky ke kapitalismu přineslo šanci století, ne-li dokonce tisíciletí. Obrovský přesun státního majetku do soukromých rukou dal vzniknout nové vrstvě „miliardářů z paneláků“, kteří i dnes dominují české majetkové elitě. K vítězům patří spíše finanční dravci než ti, kteří kupovali postsocialistické molochy na úvěr.
Před třiceti lety se začal v Česku obnovovat kapitalismus. „Prožil jsem v kapitalismu dvě třetiny života a troufnu si tvrdit, že lepší systém zatím lidstvo nevynalezlo,“ píše v editorialu šéfredaktor Reportéra.
Je zde ticho a klid, v uzavřené rezervaci v Milovicích vládnou zvířata. Na počátku jejího vzniku bylo vyprávění rodičů malému klukovi o tom, kolik kdysi létalo na loukách motýlů. Pak onen kluk vyrostl a zjistil, že to mohla být zásluha kopytníků – koní či skotu, kteří se neživí stravou připravenou lidmi, ale pasou se volně v krajině. A tak vznikla oblast, v níž žijí divocí koně, pratuři, zubři i motýli – a nejen oni. Místo, které nemá potíže se suchem ani povodněmi. V Česku už vznikají další takové oblasti.
Jde o největší jednorázový dar v dějinách tuzemských korporací. Antivirová společnost Avast věnovala na vývoj a výzkum spojený s nemocí covid-19 celkem 25 milionů dolarů, tedy víc než 600 milionů korun. Podrobnosti přibližuje technický ředitel společnosti Michal Pěchouček, který mluví i o vlivu epidemie na rozvoj umělé inteligence a kybernetickou bezpečnost.
Představte si, že média začnou chrlit zprávy o místě, kde žijete. A že z nich vycházíte jako zabednění magoři, kteří se bojí, že jim sluneční paprsky uškvaří mozek. Něco podobného se přihodilo lidem z Jesenicka, odlehlého regionu za mnoha kopci u hranic s Polskem. Na výzvu místní ženy, která s tímto obrazem nesouhlasí, jsme se do kraje vydali. A našli zde unikátní symbiózu dezinformací, obav z technologií – a taky kouzelného místa a svérázných lidí.
Po složitém rozpadu manželství zůstala Petra Plemlová sama se čtyřmi dětmi. Ale nezlomilo ji to, přestože byla, jak sama říká, nezaměstnatelná. V obývacím pokoji svého bytu, který musela splácet, budovala podnikání. Nevzpomíná si, že by na počátku moc spala – nyní však provozuje dva úspěšné e-shopy s látkami a dětským oblečením pod názvem Unuodesign a Unuo. A její firma se letos přiblíží k stomilionovému obratu.
"Chci za příslušníky našeho národa s pověstí ignorantských mrzoutů přimluvit," píše autor pravidelného sloupku Lehce pod čarou - coby cestovatel, který obvykle vyráží do světa, se letos vydal na výlet po České republice.
Před devíti lety měl dráhový cyklista Tomáš Bábek vážnou nehodu, při které mu hrozila i amputace nohy. Několik dní bojoval o život a po návratu z nemocnice to vypadalo, že jeho kariéra skončila. Jak ale říká sám o sobě, je mezek, takže to nevzdal. Nadále tvrdě trénoval a nyní je jednou z medailových nadějí české olympijské výpravy na odložených hrách, které se mají uskutečnit příští rok v Japonsku. Závodí v keirinu – sprinterské, mimochodem původně japonské disciplíně.
Ve věku jednadevadesáti let zemřel Zdeněk Jičínský, někdejší reformní komunista, disident, vlivný místopředseda porevolučního parlamentu a sociální demokrat. Před půl rokem se Zdeněk Jičínský účastnil projektu magazínu Reportér, při němž se na balkoně pražského Melantrichu fotografovaly po třiceti letech osobnosti Listopadu 1989.
Stačil jediný den a Vietnam by oslavil sto dní bez nového pacienta nakaženého covidem-19. Místo toho vláda oznámila, že zpřísňuje opatření. Objevilo se nové ohnisko nákazy. Země je pověstná nízkým počtem nakažených, intenzivním testováním a tím, že dokáže efektivně trasovat. Tak už dokázala zažehnat dvě vlny nemoci. „Každý nakažený musí povinně nahlásit, kde všude byl, a lidé mají povinnost si zkontrolovat, zda se s ním někde nepotkali,“ říká Lucie Pštrosová, průvodkyně a delegátka, která dlouhodobě žije v hlavním městě Vietnamu Hanoji. Všechny informace jsou přístupné ve vládní aplikaci, kde můžete zároveň nahlásit, pokud někdo „neuposlechl výzvu“.
Pražský magistrát se rozhodl pronajímat část svých pozemků jen tomu, kdo na nich bude ekologicky hospodařit. Bez chemických prostředků proti škůdcům, bez chemických hnojiv. Tomu, kdo dodržuje správné osevní postupy a také vytvoří remízky a cesty.
Nedá se říct, že by dnes odpoledne spisovatel Jiří Hájíček zářil štěstím, to skutečně ne. Návštěvě otevírá elegantně oblečený, příjemně voní, vlídně se usmívá, a usmívat se v příštích hodinách nepřestane, i když je to čím dál jasnější – ten úsměv je nejvíc ze všeho známkou slušného vychování. „Ale na smutek neumíráte,“ zeptám se ho, až budu večer Hájíčkův českobudějovický byt opouštět: „Viďte, že ne?“
Od konce druhé světové války nás dělí pětasedmdesát let – zdá se to dlouhá doba, letos navíc kvůli koronavirové pandemii nezbylo na vzpomínání na největší konflikt v lidských dějinách moc času. Jenomže se říká, že válka doopravdy končí až s pohřbením posledního padlého vojáka. A těch nepohřbených země stále ukrývá miliony. Tisíce mužů a žen v Rusku po nich pátrají, aby jim vrátili jména i rodiny. Pomáhají nám nezapomenout. Daří se jim to?
Těším se. Režisér a herec Jiří Havelka je můj vrstevník – za pár dnů oslaví čtyřicítku. Pracovitý, šikovný, zajímavý kluk. Vždyť teď naposledy jeho film Vlastníci, ten byl parádní, ne? Předpokládám, že si za chvíli potykáme. Vypijeme pár skleniček, u kterých promluvíme hluboce i vtipně, načež z toho vznikne krásná literatura, v níž mezi řádky ucítíte moudrost, a nejspíš taky romantiku, protože Jiří žije na hausbótu. Vycházím po schůdcích na horní palubu, těším se moc.
Hudebním glosátorem Reportéra je Márdi, člen Vypsané fiXy, nejslavnější skupiny ze San Piega (rozuměj z Pardubic).
Jedna z největších českých filmových hvězd šedesátých let Jana Brejchová slaví osmdesátku. Hrála hlavní role v desítkách filmů, patřila mimo jiné k tvářím populárního televizního seriálu Arabela, věnovala se i divadlu. Přinášíme unikátní archivní snímky z dob jejího mládí.
Vzpomínka fotografa Herberta Slavíka na založení Občanského fóra.
Na koleji se cpal fast foodem a vysedával v hospodě. Pak to jednoho dne otočil, přestal pít a začal cvičit jako o závod. Vyvinul vlastní tréninkové metody a dnes provozuje úspěšné tělocvičny Železná koule. Michal „Radar“ Vrátný, mladý muž, který chce jít pořád kupředu „jako osel za mrkví“ a do všeho se pouští na sto padesát procent.
Třicátník se setká s mladou, divně vypadající dívkou, která ho požádá, aby ji svezl na kole – tak začíná povídka psaná pro květnový Reportér.
Skuteční fotožurnalisté by měli jásat, že je digitální revoluce zbavuje povinnosti svět jen popisovat. Už není třeba, aby byli rychle například u nějaké katastrofy, takový snímek může udělat náhodný svědek s mobilem v kapse. Shodli se na tom účastníci konference o roli profesionální novinářské fotografie a porotci letošní soutěže Czech Press Photo, s nimiž hovořila fotografka Liba Taylor.
