Jsou za námi skoro tři hodiny povídání. Lépe řečeno jsou za ním, za Jardou Rudišem – hovoří nadšeně, vášnivě, někdy se dostává na hranu šílenství: „Potřebuju se napít vody,“ zachroptí, tak se zvedám, že zajdu do kuchyně, ale Jarda dál mluví o bitvách a o vlacích a já fascinovaně poslouchám, takže vodu nedostane. V českém překladu mu právě vychází možná životní román: Winterbergova poslední cesta.
Jsou to úžasné hory, ale jsou tak vysoké, že v nich i solidně vytrénovaní lidé z nížin trpí výškovou nemocí, jako by měli permanentní kocovinu. Tak popisuje skialpinistickou expedici na Pamír v centrální Asii devětadvacetiletý fotoreportér a sportovec. Dalšímu členu výpravy, držiteli olympijských medailí v biatlonu, se dokonce udělalo tak zle, že ho musel ze čtyř a půl tisíce metrů svézt kůň. Z pokusu o lyžařský výstup a sjezd z velehory Pik Lenina sešlo.
Lidé, kteří považují Andreje Babiše za nejvhodnějšího lídra pro naši zemi, a volili proto hnutí ANO, se nevypařili. Jsou města a vesnice, kde těchto voličů naopak přibylo. Užitečnější než se nad nimi pohoršovat nebo se jim vysmívat bude poznat důvody tohoto přetrvávajícího rozpoložení.
Co si lze mimo jiné odnést z říjnových sněmovních voleb, které – navzdory mnoha předpovědím – skončily porážkou Andreje Babiše? Že naše schopnosti odhalovat nevyhnutelnost společenských procesů opravdu nejsou dokonalé.
Sport dnes dává obživu více lidem než zemědělství a jeho důležitost pro ekonomiku v čase dále poroste. Stát do něj investuje stejně jako do vědy, ještě mnohem více peněz pak dávají do sportu města a obce a především samotní sportovci či jejich rodiče.
Andrej Babiš před volbami ohlašoval, že v opoziční lavici ve sněmovně sedět nebude. Pak změnil názor. Také vždycky tvrdil, že se rozhodně nehodlá ucházet o funkci prezidenta. To zatím oficiálně nezměnil. Ale pořád je to Andrej Babiš, člověk, který vždy udělá, co pro sebe považuje za nejvýhodnější.
V odlehlém kraji na severu Rumunska najdete pozoruhodnou směsici tradice a bohatství. Obyvatelé regionu Oaș dřou dlouhé roky na Západě, aby doma mohli stavět honosné domy a jezdit v drahých autech. Oblečení podle poslední pařížské módy i starých krojů pořádají opulentní svatby za milion korun, na nichž se tančí v kouři ze suchého ledu, podávají se vybrané lahůdky a vše zaznamenává tým fotografů a kameramanů.
Nemají tretry, kopačky ani helmy, a přesto se na jejich zápasy dívají tisícovky diváků. Nehrají na olympiádě (tedy alespoň prozatím), ale i tak vydělávají více než řada olympijských vítězek a vítězů. Závodní hraní počítačových her, neboli esport, letí strmě vzhůru, vytváří nové hvězdy a přitahuje peníze světoznámých značek.
Děti budou po roce doma obéznější, nemotorné, a pokud nepocházejí ze sportujících rodin, těžko se pandemických návyků zbaví, upozorňuje Steriani Elavsky, která se zabývá psychologií pohybu. V posledních letech zkoumá hlavně vztah pohybu a technologií. Zajímá ji, jak nás ke sportování a zdravému životnímu stylu dokážou motivovat chytré aplikace v mobilech, ale i to, jak užitečné mohou být technologie v případě péče o seniory. A proč je vlastně v našem životě pohyb – a jaký pohyb – tak potřebný.
Za barem stojí ztělesnění amerického snu. Tohle je totiž New York, Manhattan, restaurace jménem Le Pavillon. Otevřela letos v květnu, od té doby je vždy na dva měsíce dopředu zarezervovaná. Jedna z nejlepších ve městě, možná nejkrásnější. Denně v ní sedí desítky celebrit a drinky jim servíruje šestatřicetiletý Marcel Jinoch, který se ještě před pár lety bál deportace.
Platilo to před volbami, platí to i po nich: převzít post ministra financí po Aleně Schillerové bude spíš za trest než za odměnu. Odcházející ministryně za sebou zanechává vyjedený krám a především žádný plán, jak jej znovu naplnit. Jak se s tím nová vláda utká?
Kdysi se sem sjížděla císařská družina. Později návštěvníkům sloužila jako místní restaurace, vyhrávaly tady kapely, od konečné tramvaje jezdil kočár tažený koňmi. Po roce 1989 se někdejší lovecký letohrádek v pražské Stromovce málem zřítil, nejvíc namále měla barokně-novogotická památka po povodních v létě 2002. Nyní se Šlechtovka vyloupla do krásy a nemalou zásluhu na tom má architekt Mikuláš Hulec.
Neuvěřitelný příběh s několika až hororovými prvky vypráví v podcastu HoRe! hudebnice a spisovatelka Natalie Kocábová. Na podzim odletěla do Severní Karolíny, kde se ve městě Wilmington narodila (roku 1954) její máma Marsha. Myslela, že se do Vánoc vrátí, ale domů se s dětmi dostala až teď, v červnu.
„Premiér nejspíš nepočítal s tím, že by mohlo Spolu vystoupat až tolik, tak na ODS neútočil, aby s ní případně mohl jednat o vládě. V tom se ovšem přepočítal,“ říká sociolog a volební expert Jan Herzmann v podcastu o výsledcích voleb a jejich příčinách.
Do necelých pěti let žil Adam Peška normální život, naučil se i bruslit a lyžovat. Pak ale začal klopýtat, padat a mít problémy s chůzí. Lékaři mu diagnostikovali svalovou dystrofii Duchenne. Ačkoli je Adam upoután na vozík, jeho velkou zálibou je sport. Už dvanáct let se věnuje hře jménem boccia a právě v ní letos na paralympiádě v Tokiu vybojoval zlatou medaili. (Adam hovořil s pomocí ventilátoru, takže se mu někdy hůř mluvilo a jeho maminka Ivana, která je v boccie jeho asistentkou, mu s odpověďmi pomáhala.)
„Chtěl bych se touto cestou informovat, kdo v naší socialistické vlasti vykonává popravy, zda takový člověk je a jak bych se s ním mohl dostat do styku, později být jeho spolupracovníkem a nástupcem.“ Takový list žadatele o práci popravčího se nachází v archivech. Po komunistickém puči v únoru 1948 se začali kati rekrutovat z dobrovolníků, lidí s běžným civilním povoláním, kteří si k popravám jen odskočili od své běžné práce. O „zakázky“ v politických procesech neměli nouzi.
Mohlo by to vypadat jako začátek nějakého vtipu: sejdou se doktorka, bankéř a učitel v jednom obýváku… Ale je to realita. Česko se i v důsledku koronavirové pandemie výrazně posouvá v digitalizaci každodenního života. A neplatí to zdaleka jen pro mladší ročníky. Ti starší dovedou nové technologie, které šetří cesty a čekání, využívat zrovna tak.
„Kolo za padesát tisíc?!?“ křikla rozčileně manželka. „Ty ses normálně zbláznil!“ Než jí stačil vysvětlit, že si chce koupit kolo jenom za čtyřicet a že si snad pěknou silničku za všechnu celoživotní dřinu zaslouží – měl v plánu pořídit si nové kolo k odchodu do důchodu –, manželka křičela dál. „Já s tím nesouhlasím! Nesouhlasím!“ Chtělo se mu taky křičet, ale řekl klidně a pevně, aby ženě ukázal svou morální převahu: „Proč? Řekni mi jeden jedinej pádnej důvod.“ Vyhrkla: „Protože nemáš hrob!“
Dívám se v televizi na zahájení Letních olympijských her v Tokiu 2021, respektive 2020. Hry v Japonsku se měly konat před rokem, ale nekonaly; všichni víme proč. Je skvělé, že se to letos povedlo. Sportovci, defilující na slavnostním ceremoniálu na stadionu pro sedmdesát tisíc lidí, kde mohlo být s japonským císařem jen pár set diváků, je to zázrak. Jsou tu závodníci odevšad. I z Nauru, nejmenšího ostrovního státu a republiky v Tichém oceánu. Všechny čeká nejkrásnější soupeření, jež na téhle planetě existuje, sportovní klání. A nás čeká sedmnáct dní potěšení z jeho sledování.
„Záleželo, kterýho vola jsi potkal,“ vzpomíná autor fotografií dokumentujících odchod sovětských vojáků z Československa před třiceti lety. Velitelství okupačních jednotek, oficiálně nazývaných Skupina středních vojsk, sídlilo ve středočeských Milovicích, kde svého času žilo až sto tisíc občanů SSSR. Karel Cudlín sem jezdil od dubna do července 1991, kdy „všechno už bylo hodně v rozvalu“, jak sám říká.
„Než abych v únoru riskoval návštěvy ilegálních pražských barů,“ říká fotograf David Těšínský, „vypravil jsem se do země, kde se v barech vysedávat může.“ Odletěl do západoafrické Ghany, kde sice pivo objevil hned, ale zajímavé fotografické téma hledal celý první týden. A potom se odhodlal vstoupit do nitra skládky.
Přesně před třemi týdny jsem z francouzského Saint Jean Pied de Port vykročil do prudkého kopce… a věděl, že se nezastavím za víc než měsíc. Právě v tomto městečku totiž začíná nejznámější stezka vedoucí do legendárního Santiaga de Compostela – Camino Frances.
Dražba obrazu Pasty Onera s muchovským motivem vynesla více než půl milionu korun na dobročinné účely. Polovinu této sumy dostala nadace, která podporuje opuštěné děti v návratu do běžného života. Zbytek má přispět k rozšiřování unikátní sbírky obrazů českého malíře Alfonse Muchy.
Původně byla kvůli virové epidemii v plánu jen automobilová jízda. Navzdory tomu, a i přes zákaz primátora, vyrazily tisíce lidí na Pochod nezávislosti pěšky. Shromáždění ke 102. výročí samostatnosti Polska pořádala krajní pravice. Nabízíme fotoreportáž přímo z místa.
