Lehká panika, sledování displeje a bolavý zadek. Poprvé na e-kole a hned 126 km

Budík mi zazvoní v 5:00. Rozednívá se. Nechci jet v největším vedru a taky nemám představu, jak dlouho mi cesta potrvá.

O čtvrt hodiny později zmáčknu čudlík na řídítkách a indikátor baterie zahlásí dobrou zprávu: 100 procent. Vložím mobil do držáku a zapnu aplikaci, která umí měřit všechny myslitelné ukazatele.

Teď jsem ale hlavně zvědavý, kudy mě její navigace pošle z Prahy ven. Ukazuje přesně opačným směrem, než bych čekal, ale nemám sílu se s ní takhle brzy po probuzení dohadovat.

Zato o deset minut později už jí hlasitě nadávám. Je sice volný den a silnice jsou téměř prázdné, přesto nechápu, proč mě zavlekla na Plzeňskou – tříproudovou magistrálu bez cyklopruhu.

Následuje Anděl, Smíchovské nádraží, lihovar Zlíchov – koleje, semafory, dlažba… Nic moc. Míjím postavičky, která za sebou viditelně mají probdělou noc, a skoro jim závidím.

Aha, navigace mě táhne k řece. Beru ji na milost a nechám se svést na vltavskou cyklotrasu A1. Kromě pár rybářů tu nikdo není, široký asfalt vede po rovině. Můžu se začít věnovat displeji na mobilu.

 

Začátečnická panika

Vidím, že při sjezdu z Břevnova k řece jsem ztratil 165 metrů nadmořské výšky. Díky tomu ubylo jenom jedno procento baterie. Víc mě ale zajímá dojezdová vzdálenost. A vypadá to nadějně: v režimu eko, který maximálně šetří pohon, zbývá 195 kilometrů.

Tenhle nejméně výkonný „pojezd“ jsem odhodlaný využívat, dokud se neukáže, že si můžu dovolit silnější pohon. Zatím jako začátečník zůstávám opatrný. Kromě 126 kilometrů mi totiž aplikace před prvním šlápnutím ukázala ještě jeden údaj, ze kterého mám respekt: přes 1 000 metrů převýšení.

Navigace mě vede k chuchelskému závodišti. Asi ví, co dělá, říkám si. Ale jen do chvíle, kdy přijedu k deseti prudkým schodům. Chápu, že jinak přetnout výpadovku na Strakonice nejde, a kdybych měl obyčejné kolo, neřekl bych ani popel. Můj stroj ale váží 26,9 kilogramu, dalších pět kilo mám v brašnách.

Na břehu Berounky míjím kiosky s útulnými zahrádkami, v šest ráno jsou pochopitelně zavřené. Nevadí, chuť na pivo stejně nemám. Upřímně řečeno, dal bych si spíš rum – od vody táhne překvapivý chlad, tráva je pokrytá rosou. V kraťasech zebou kolena, nebránil bych se ani rukavicím.

Za Řevnicemi se vzdaluju od řeky. Displej hlásí, že dojezdová vzdálenost pořád ještě přesahuje tu zbývající, ale už ne o tolik. Když zkouším přepínat na silnější pohony, je rozdíl ještě menší, při nejsilnějším turbo režimu dokonce záporný. A to momentálně šlapu v nižší nadmořské výšce než na startu.

Dojezdové kilometry povážlivě klesají a ve Svinařích se poměr poprvé otáčí. I při univerzálním režimu auto nabízí displej neradostný pohled: do cíle zbývá 82 kilometrů a dojezd prý činí už jenom 68 kilometrů. Dokonce i při nejslabším eko režimu je zbývající a dojezdová vzdálenost totožná. Ajaj.

Mírně panikařím a v dalším kopci vstávám ze sedla, abych akumulátoru víc pomohl. A funguje to! Rozdíl mezi zbývající a dojezdovou vzdáleností zase utěšeně narůstá – na 20, na 30, u Neumětel dokonce na 40 kilometrů… Za předpokladu, že víc spojím síly s pohonem, to můžeme zvládnout.

Nadějné vyhlídky mě povzbudily, konečně si začínám užívat plynulou a svižnou jízdu letní krajinou. Zastavuju na rozcestí u křížku, abych snědl dva ze čtyř obložených chlebů, napil se vody a taky trochu uklidnil – zjišťuju, že jsem vycukanější než na normálním kole.

Přilepený na displeji

Jedenáct převodů, protiblokovací systém ABS a k tomu baterie Bosch o výkonu 750 watthodin – netuším sice, co přesně to znamená, ale dnes zjistím, co to umí. Takové parametry má elektrokolo značky Cube, model Kathmandu Hybrid, které mám možnost na téhle cestě testovat.

Na podobném stroji jsem dosud neseděl, novinkou je i obsluha aplikace. Než se kolo rozjede, musím odkliknout, že jsem si přečetl varování: „V důsledku používání displeje se může stát nehoda, při které se můžete závažně zranit nebo zabít“. Přesto na mobil čučím častěji než na cestu před sebe nebo do krajiny.

Jsem zvědavý, co zeslábne na minimum dřív – jestli moje tělo, nebo baterka. Při režimu eko, který jsem se prozatím rozhodl používat, musím pořádně zabírat. Elektropohon mi pomáhá, ale bezbolestné to není. Může se taky stát obojí: ve snaze ušetřit pohon zlikviduju sám sebe, načež v Brdech dojde šťáva i baterce.

Po pravé straně zahlédnu hrad Žebrák, ale víc pozornosti dál věnuju displeji. Při prudším stoupání se dojezdová vzdálenost každých sto metrů zkracuje o jeden kilometr, což mě děsí. Přitom až v Hořovicích se dostávám na výškovou úroveň Břevnova, a to jsem teprve v polovině cesty čili na šedesátém třetím kilometru.

Míjím vrátnici šroubáren Buzuluk v Komárově. Za normálních okolností bych tu zastavil a vyfotil si historický nápis Huť Marie, který kontrastuje s komunistickým názvem fabriky, ale mám jiné starosti. I při nejúspornějším zeleně svítícím eko režimu dojezdová vzdálenost jen o osmnáct kilometrů přesahuje tu reálně zbývající.

Blíží se jedenáctá hodina, jsem na cestě přes pět hodin. Než vjedu do brdských lesů, dám si pauzu v Zaječově, kde mi zkřížil cestu čerstvě zrekonstruovaný „Lidový dům“. Na čepu jsou piva ze čtyř pivovarů včetně dvou řemeslných (z Hostomic a Oseku), skvělé jídlo a neobyčejně milá a početná obsluha.

 

Zadek bolí, nohy dobrý

Kdybych věděl, že si můžu dopřát přepnutí na turbo pohon, těšil bych se do brdských lesů a kopců víc. Navíc mě jako zelenáče vůbec nenapadlo, že se v hostinci můžu zeptat na zásuvku a poprosit, jestli bych mohl e-bike dobít. Na druhou stranu: musel bych kolo dostat dovnitř, nebo baterku vyndat z kola, což není úplně jednoduché.

Utěšuju si tím, že jestli se mi podaří splnit zadání navigace a vyšlapat pomocí elektropohonu těsně pod vrchol Třemšína (827 metrů), většinu zbývající cesty bude tvořit sešup dolů. Jenomže k Třemšínu je ještě složitá cesta – mezitím se musím vyšplhat do výšky 700 metrů a zase o víc než stovku metrů spadnout, podobných „houpáků“ bude víc.

Přesto si po obědě dopřeju aspoň na chvíli přepnout na režim auto, který mi dopřává víc pohodlí. Tahle úleva ale má svoje důsledky: ve vesnici Těně už mám zase nahnáno, protože zbývající a dojezdová vzdálenosti hlásí shodné číslo. Nezbývá než se vrátit k eko režimu, který po mě chce víc energie, než kolik dodává baterie. Aspoň mi to tak připadá.

Okouzleně zírám na nádherně opravený zámeček Tři trubky, který pamatuju v úplně jiné podobě. Díky investici za 68 milionů korun (z toho 58 milionů poskytla EU) se z něj vyloupl skvost – Dům přírody Brd, jehož součástí je i neméně malebná vodní elektrárna. Vyhlášení Chráněné krajinné oblasti, ke kterému došlo v lednu 2016, nese svoje ovoce.

Armáda z bývalého vojenského újezdu ovšem ještě úplně neodešla, a je to dobře i pro přírodu. Takzvané „bezlesí“ na zdejších dopadových plochách v blízkosti někdejších střelnic vytváří vzácné ekosystémy, pro které pojíždění tanků není na škodu, ba naopak. I proto se tu každoročně konají cvičení jménem Bahna, která navštěvuje až padesát tisíc lidí.

Tankům je bohužel uzpůsobený i povrch komunikací, po kterých mě žene navigace. Na dlažebních kostkách se mému zadku, naklepanému skoro šesti hodinami jízdy, vůbec nelíbí. Do cíle naštěstí zbývá už jen třetina cesty, což mi do žil vhání novou energii. Zadek bolí, hřbet tuhne, ale nohy fungují bez problémů. A baterka ukazuje 50 procent.

Cílová bublanina

Začínám věřit, že to e-bike a já společně dáme.

Větší riziko než stav akumulátoru teď ale začíná představovat celková otupělost. Hlavně při sjezdech, v zatáčkách a na nerovném povrchu hrozí, že při chvilkové nepozornosti můžeme oba skončit ve škarpě či v lese. A terén má v některých úsecích do hladkého asfaltu hodně daleko.

Ve dvě odpoledne mi blikne na displeji nejvyšší dosažená nadmořská výška: 795 metrů. Na zápraží naší chalupy zbývá 19,3 kilometrů, a protože leží ve výšce 565 metrů, měl by to akumulátor do Řesanic už zvládnout – byť i při eko režimu ukazuje dojezd už jen 11 kilometrů a turbo dokonce jen 5 km. Stav nabití: 22 procent.

Závěr jízdy je slastný. Zbývající vzdálenost se zkracuje, dojezdová prodlužuje. Klesám známou krajinou a přes známé vesničky, příjemně profukuje. Zbývá jediné dilema: vystačí mi pohon na Poláničák? Tak u nás v Řesanicích říkáme kopci u sousední vesnice Polánka, který na kole bez e-pohonu dokážou vyšlapat jen největší frajeři.

Jo! Do chalupy zbývají dva kilometry a už i eko režim ukazuje dojezd pouhý jeden kilometr. Jenže aplikace neumí spočítat, co ví každý Řesaničák: za Poláničákem je to už jenom z kopce. Před očima mám teď jediné: bublaninu, jejíž fotku mi žena poslala do mobilu.

Jsou tři odpoledne, na cestě jsem byl deset hodin.

 

 

Fotogalerii s můžete prohlédnout zde.

 

Pokračování blogu najdete zde.