Lehká panika, sledování displeje a bolavý zadek. Poprvé na e-kole a hned 126 km

17. července 2023

Držák na mobil je prázdný, protože telefon zrovna používám jako foťák.
foto Marek Šálek

Svačinu mám připravenou, brašny sbalené, helma visí na řídítkách. Přesto jdu spát nesvůj. Ráno mě čeká cesta, kterou znám důvěrněji než všechny jiné, a přesto půjde o premiéru: vzdálenost mezi domovem a chalupou mám urazit na elektrokole. Navigace mi ji spočítala na 126 kilometrů a vím jedno: s tímhle sedmadvacetikilovým monstrem bych nechtěl uvíznout v brdských kopcích s vybitým akumulátorem.

Budík mi zazvoní v 5:00. Rozednívá se. Nechci jet v největším vedru a taky nemám představu, jak dlouho mi cesta potrvá.

O čtvrt hodiny později zmáčknu čudlík na řídítkách a indikátor baterie zahlásí dobrou zprávu: 100 procent. Vložím mobil do držáku a zapnu aplikaci, která umí měřit všechny myslitelné ukazatele.

Teď jsem ale hlavně zvědavý, kudy mě její navigace pošle z Prahy ven. Ukazuje přesně opačným směrem, než bych čekal, ale nemám sílu se s ní takhle brzy po probuzení dohadovat.

Zato o deset minut později už jí hlasitě nadávám. Je sice volný den a silnice jsou téměř prázdné, přesto nechápu, proč mě zavlekla na Plzeňskou – tříproudovou magistrálu bez cyklopruhu.

Následuje Anděl, Smíchovské nádraží, lihovar Zlíchov – koleje, semafory, dlažba… Nic moc. Míjím postavičky, která za sebou viditelně mají probdělou noc, a skoro jim závidím.