Začátečník na e-kole: Adrenalin v terénu, opojné stoupání a displejová odvykačka

Report

Tři týdny jsem měl možnost testovat elektrokolo s akumulátorem Bosch, které stojí přes sto tisíc korun. Ujel jsem na něm osm set kilometrů snad všemi myslitelnými terény, na krátké i dlouhé vzdálenosti, za různých okolností. Zažíval jsem situace, které z normálního kola neznám, a i díky vedrům, která zrovna panovala, jsem e-bajku přišel na chuť. Jako druhé kolo by se nám podobný stroj doma hodil.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Když jsem si sedmadvacetikilový stroj vyzvedával, dostal jsem instruktáž ohledně tlačítek na řídítkách. Na výklad ohledně příslušné aplikace nedošlo. Můj mobil (šestkový iPhone) si s touhle vymožeností nerozuměl a hlásil, že si musím pořídit pokročilejší model. První jízdu jsem tudíž absolvoval v očesanější podobě, než bych si přál.

Lepší to bylo o pár dní později, kdy jsem si do nového mobilu stáhnul aplikaci Bosch e-Bike Flow, která je důležitým předpokladem plnohodnotné jízdy. Kromě toho, že měří rychlosti, vzdálenosti, stoupání, klesání, nadmořskou výšku, otáčky, kalorie, výkon ve wattech a tohle všechno zobrazuje v přehledných grafech, slouží i jako navigace.

Na výběr jsou tři typy trasování: 1. pro volný čas (s dovětkem „vychutnejte si přírodu“), 2. pro každodenní jízdy („přesuňte se rovnou z bodu A do bodu B“), 3. traily pro MTB čili horská kola („preferuje nezpevněné cesty a nadmořskou výšku“). První dvě se obvykle příliš neliší, zato třetí může jezdce dostat do značně adrenalinových situací.

Protože mám slabost pro statistiky všeho druhu, dobře vím, že budu mít jeden problém: jak odtrhnout oči od mobilu, který mám upevněný v držáku na řídítkách a který je propojený s čudlíky, jimiž jde snadno přepínat všechny uvedené údaje. Během prvních kilometrů rozhodně víc koukám na displej než na cestu před sebe.

Na elektriku i za své

Poprvé jsem aplikaci vyzkoušel při jízdě do cykloservisu v Radotíně u Prahy. Jel jsem si tam pro speciální klíč, kterým se dá odemknout víko v rámu, pod nímž je schovaný akumulátor – pro případ, že budu při vícedenních cestách potřebovat baterku odnést k zásuvce, protože dostat k ní celé kolo se ukáže jako obtížné.

Cestou na okraj města narážím na rychlostní limit: kolo je naprogramované tak, aby „přípomoc“ přestala jezdci pomáhat, jakmile dosáhne pětadvacetikilometrové rychlosti. Na rovné cestě po hladkém asfaltu k dosažení tohoto tempa (i díky elektropohonu) stačí pár šlápnutí. Chcete-li jet rychleji, musíte pokračovat za své.

Přesto si jízdu po páteřní cyklostezce A1 podél Vltavy užívám. Líbí se mi, že na rozdíl od některých starších modelů elektrokol se můžu díky jedenácti převodům pořádně opřít do pedálů. Převážnou část cesty tak jedu na vlastní pohon rychlostí okolo třicítky – díky valivému efektu těžkého stroje to není zvlášť namáhavé.

Větší drama nastane, když při zpáteční cestě do aplikace zadám „horské“ trasování. Nestačím zírat, jak dramatický může být terén v okolí Pražského okruhu a kam všude si mě navigace troufne zavést. Poznávám dosud neznámé rokle, sjíždím a vyjíždím strmé kopce, kodrcám přes louky, v jednu chvíli projíždím korytem potoka.

Objevuju neznámá místa i v blízkosti sídlišť, jako jsou Nové Butovice – kolik Pražáků ví, že existuje retenční nádrž Asuán a že se v ní lidi normálně koupou? Vyzkoušel jsem to taky a bylo to fajn. Uvědomuju si také, o co snadnější je dělat různé odbočky – s pohonem mi není líto, když si zajedu a třeba přitom i ztratím výšku.

 

Ordinuju si odvykačku

V dalších dnech se vydávám na výpravu mezi Prahou a Řesanicemi, což je vesnice mezi Blatnou a Horažďovicemi. Ujedu 126 kilometrů, a protože cesta vede přes brdské hřebeny, překonám 1 287 výškových metrů. Během desetihodinové výpravy strávím téměř sedm hodin v sedle, to všechno na jedno nabití – na dobíjecí stanici jsem cestou nenarazil.

Ještě ten den přidám dalších třicet kilometrů, protože se ukáže, že by žena ráda navštívila koncert pěveckého sboru Prácheň v kostelíku vzdáleném několik vesnic od nás. Myslím, že kdybych předchozí vzdálenost z Prahy (nebo i kratší) absolvoval na normálním kole, nechal bych si tuhle příležitost ujít, respektive by moje tělo i hlava už vypověděly službu.

Postupně si ordinuju odvykačku na civění do mobilu, ale není to snadné, když displej ukazuje tolik zajímavých čísel. Nejvíc ujíždím na sledování stavu akumulátoru a dojezdové vzdálenosti, nadmořské výšky a – proč to nepřiznat – nejvyšší aktuálně dosažené rychlosti. To znamená, že když se řítím z kopce, po očku sleduju, jestli se mi podaří přidat další rekord.

Model, který mám zapůjčený, rozlišuje čtyři režimy přípomoci: turbo (svítí červeně), auto (fialově), tour (modře) a eko (zeleně). Při nejslabším eko pohonu se občas nadřu podobně jako na normálním kole – mám pocit, že elektřina jen vyrovnává váhový rozdíl mezi oběma druhy bicyklů. Na kratší kopcovité jízdy si proto dopřávám nejsilnější turbo pohon.

Chvíle mámení

V Praze se mi elektrokolo hodí hlavně při cestách do práce, nebo přesněji zpátky domů. Protože bydlím na strahovském vršku a redakci máme v centru města poblíž řeky, znamená taková jízda převýšení víc než sto padesát metrů. Vyšlapat tuhle štreku za třicetistupňového vedra na normálním kole není žádný med, znám to dobře – obvykle si musím pomáhat vidinou odměny v podobě oroseného půllitru v hostinci U Zelené brány. Na e-bajku to jde snadno i bez téhle motivace.

Na chalupě kolo s pohonem využívám při cestách pro těžší nákup, za osvěžením do zatopeného lomu či do lesa na obhlídku, jestli rostou houby... Nebo jen tak nazdařbůh ohledávám divočejší terény v okolí. Nejvíc mi v paměti ulpí prudší stoupání se zatáčkami, která na normálním kole obvykle absolvuju vstoje, případně úplně sesedám a kolo vedu. Vyjíždět tyhle krpály s turbo „příklepem“ je až omamné a vzpomínky na tyto okamžiky mi pak večer naskakují před zavřenýma očima před usnutím..

Naplánoval jsem si také několikadenní expedici, při které chci ještě víc otestovat schopnosti e-bajku, ale také svoji odolnost – jak fyzickou, tak mentální. Vyrážím do jednoho z nejodlehlejších výběžků republiky, čeká mě přejezd hraničních hor a jedno přespání v Polsku. Nejvíc mě momentálně děsí představa, jestli při zpáteční cestě zvládnu naložit sedmadvacetikilový stroj do vlaku. Jak to všechno dopadne, můžete se dočíst v tištěném magazínu Reportér, který vyjde v pondělí 7. srpna.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama