Každý den se štípnu, jestli se mi to nezdá

Kultura

Nahrává hudbu ve studiu a v tomto oboru kope první světovou ligu; podpis americké hudební producentky Sylvie Massy najdeme na albech se jmény jako Johnny Cash, Tom Petty and the Heartbreakers či Red Hot Chili Peppers a Prince. Ve studiu experimentuje, nahrává přes sýr či nakládané okurky. Hudební projekty, na kterých spolupracovala, získaly cenu Grammy. Na jaře přijela do Prahy.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Hrávala jste v dívčí punkové kapele. Kdy jste zjistila, že budete pankačka, a ne roztleskávačka?

 

Naši se hodně stěhovali, a když jsem přišla na střední školu, byla jsem tam ta nová holka. Inklinovala jsem spíš k bohémům než ke sportovcům – a hudba k bohémskému stylu života přirozeně patří. Líbila se mi agresivní hudba, možná proto, že jsem vnitřně naštvaná…

 

Ještě i dnes?

Ano. Řekla bych, že je to jedna z příčin mého úspěchu – že jsem ve studiu agresivní a nebojím se. Je to součást mé značky – Sylvia je producentka, která se nebojí. 

 

A tehdy jste věděla, že bude hudba středobodem vašeho života?

Odmalička jsem vyrůstala ve zvláštním prostředí; můj otec byl konstruktér a maminka operní pěvkyně, docela neobvyklá kombinace. Táta navrhoval díly pro automobilový průmysl, ale stavěl si i vlastní elektroniku. Když se objevilo stereo, sestavil si vlastní stereo systém a magnetofon. Když mi byly dva roky, posadil mě před magnetofon s mikrofonem a já jsem hodiny a hodiny nahrávala vlastní hlas a zvuky a pak ty nahrávky poslouchala. Byla jsem z toho úplně unesená, a i když mi byly teprve dva, živě si to pamatuji. A pak tam byl vliv z máminy strany, doma pořád hrála klasická hudba. Máma mi odmalička zpívala, používala mě jako činku a držela mě před sebou, když praktikovala pěvecké cviky na posílení břicha. Mé nejranější vzpomínky jsou spojeny s jejím zpěvem, často mě i brala na představení michiganského divadla, kde měla hlavní sopránové party. Pak se ale kvůli mateřství operní kariéry vzdala.

Táta mě stále hodně ovlivňuje, i dnes se ho ptám na radu ohledně technických záležitostí nahrávání. On mě třeba naučil tohle (Sylvia mi ukazuje starý telefonní aparát, který si včera koupila v pražském vetešnictví) – víte, že když ten telefon správně zapojíte, je z něj skvělý mikrofon? Přesně tohle teď uděláme – zapojíme ho a budeme ho používat jako nahrávací mikrofon pro vokály.

 

Dívky mají tradičně respekt k čemukoliv, co vypadá technicky, ale když jim v raném věku umožníte si přístroje osahat a hrát si s nimi, ztratí ty zábrany. Váš otec pro vás udělal to nejlepší, co mohl. Hrála jste si s panenkami?

Ne, spíš s autíčky.

 

Hudební průmysl je v podstatě chlapskou záležitostí. Když se řekne producentka, kromě vás člověka napadne jméno Linda Perry, a pak už nikdo.

Lindu opravdu obdivuji. Poměrně zevrubně jsme se bavily o jejím hudebním přístupu a ona dokáže být opravdu agresivní. Zároveň je ale schopná sednout za klavír a na místě složit písničku. Mě technologie docela děsí, ale nedávám to najevo. Část mého úspěchu spočívá v tom, že v řadě situací dokážu blufovat.

Myslím, že jsou pro ženy ve volbě profese určující jiná kritéria, velice často možnost socializace, a to vám nahrávací studio neumožňuje. Sedíme tu v místnosti bez oken, práce trvá až patnáct hodin denně, hlavně na začátku kariéry. A tak deset let trvá, než se etablujete. Většina žen si tak najde uplatnění spíše na zemském povrchu než tady v podzemí. Troufám si tvrdit, že většina žen má na práci lepší věci než hudbu někoho jiného. Dosáhnete nějakých úspěchů a najednou se ocitnete ve věku, kdy se musíte rozhodnout – chci v tom pokračovat, nebo chci mít rodinu? Nedovedu si představit, jak bych mohla mít producentskou kariéru, kde pracuji deset dvanáct hodin denně, a zároveň dítě, kterému bych dokázala poskytnout dost své pozornosti. Takže nemám děti, já jsem se té možnosti vzdala. Svým způsobem mám ale stovky dětí, protože ti muzikanti, se kterými pracuji, jsou mladí a já jim mohu pomoci v rozhodování. To je ta oběť, kterou jsem přinesla, i když tvrdím, že mi to nevadí. Co taky můžu říkat, když už s tím stejně nic neudělám?

Svoji práci ale miluji, je to ta nejlepší práce na světě a naplňuje mě. Kolik lidí to o své práci může říct? Každý den se musím štípnout, jestli se mi to nezdá. Jsem za to opravdu vděčná.

 

Všimla jsem si, že máte ve srovnání s vašimi mužskými protějšky rozumný pracovní rytmus.

Aby byl člověk v této branži úspěšný, musí být velmi striktní ve věcech časového harmonogramu. Už jsem zažila vyhoření, takže se teď snažím pracovat od poledne do devíti, což se obyčejně protáhne tak do deseti či jedenácti. A vždycky trvám na určitém standardu vybavení, protože znám cenu toho, když se pracuje s podprůměrnou technikou.

 

Jednou ze záludností ženského pohlaví v branži je, že si vás pletou s fanynkou…

No jo, to bylo někdy v devadesátých letech, když mě Fred Durst ze skupiny Limp Bizkit požádal o setkání. Vybírali producenta pro druhé album. Letěla jsem do New Yorku na koncert, po kterém jsem za nimi měla přijít do tourbusu, a opravdu jsem se na to těšila. Během koncertu jsem byla trochu v šoku, když jsem sledovala, jak zve zpěvák na pódium dívky a chce po nich, aby se svlékly. To mě trochu znechutilo, ale říkala jsem si, že je to rokenrol a já se nenechám odradit. Pak jsem šla po představení za kapelou a zjistila, že před jejich autobusem stojí dlouhatánská fronta fanynek. Zašla jsem za členem ochranky a řekla mu, že mám s kapelou domluvenou schůzku, byl to takový namachrovaný pitomec, a on se na mě podíval a řekl: „To víš, že jo, holčičko, tak se pěkně postav na konec fronty.“ A tak jsem si řekla, že to nemám zapotřebí, sedla jsem do auta a udělala si malou dovolenou, projela Maine a Pensylvánii. Pak jsem ale litovala, protože toho alba se prodalo 6 milionů kusů a já jsem mohla mít vystaráno.

Přišla i další příležitost u metalové skupiny Avatar a opakovalo se to dost podobně, s tím rozdílem, že jsou to naprostí profesionálové a nepotřebují na pódiu svlékat fanynky. Takže jsem za nimi po koncertu šla do autobusu, zase tam byla fronta fanynek a zas mě vyhazovač poslal na konec fronty. Já už jsem byla poučená, zaťala jsem zuby a šla vystát tu frontu. Když jsem se dostala ke stolu, u kterého muzikanti rozdávali autogramy, bouchla jsem do něj pěstí a řekla, že už toho mám dost. No a ten vyhazovač mě chytil a odvlekl mě pryč. To už si mě ale členové kapely všimli, zachránili mě a my jsme pak natočili skvělé album. Zjistila jsem, že stojí za to neurazit se. Ano, byla jsem uražená, ale je to prostě rokenrol a fanynky k tomu patří. Poučila jsem se. A v poslední době se to už přece jen mění. 

 

Vás už teď oslovuje poměrně dost hudebníků s nabídkou hudební spolupráce, viďte?

Ano, nejméně tak jeden denně.

 

Pracovala jste s předními světovými hudebníky. Kdo vám nejvíc přirostl k srdci?

Bylo to při natáčení alba Unchained Johnnyho Cashe, které produkoval Rick Rubin,  já byla v roli studiového technika. Rick najal jako studiové muzikanty Toma Pettyho a The Heartbreakers. Koncentrace hvězd ve studiu byla ohromující. A všichni to byli nesmírně profesionální a zároveň laskaví lidé. Johnny Cash byl jako můj dědeček. Mluvil velmi tiše tím svým hlubokým hlasem a byl velmi skromný. Omlouval se mi, že neumí zpívat a že neumí hrát na kytaru. Představte si to – Johnny Cash, a omlouvá se mně!

A pak jsem zažila neskutečné okamžiky s Princem, kdy jsme spolu byli ve studiu sami – on si skládal hudbu a sám produkoval a já jsem fungovala jako jeho studiový technik. Já jsem mu připravila studio a zapojila úplně každý nástroj, který by mohl chtít použít. On pak přišel, vzal jeden nástroj, další nástroj, pak kytaru, tančil a natřásal se, oblečený jako na koncert, na podpatcích, bylo to prostě Princovo soukromé představení jen pro mě. Já měla samozřejmě oči navrch hlavy. Pracovali jsme spolu asi tři roky, ale když mi pak nabídl práci na plný úvazek ve svém studiu Paisley Park v Minnesotě, musela jsem ho odmítnout, protože jsem měla nabídku produkovat debut skupině Tool.

 

Ale to je dobrá věta do životopisu: Odmítla jsem Prince.

To ano. Ale on byl právě jedním z těch lidí, u kterých bych možná byla radši, kdybych s ním bývala nepracovala, protože jsem o něm zjistila, co bych jinak nevěděla. Myslím tím temné stránky jeho osobnosti. Ale jsem mu vděčná, že mi dal příležitost – a on byl v tomhle opravdu velkorysý, že zaměstnával ženy, což nebylo a není běžné.

 

Prince je jednou z těch hudebních legend, které už nejsou mezi živými. Jaké to je, vidět hvězdy postupně odcházet?

Zvláštní. Občas se cítím jako černá vdova.

 

V čem je rozdíl mezi dobrým muzikantem a průměrným muzikantem?

Na prvním místě je vždycky samotná písnička. Nerada bych to redukovala jen na komerční rozměr, ale když má skladba zapamatovatelný motiv a má výrazný textový motiv, pak bude komerčně úspěšnější. Pokud se bavíme o umělecké hodnotě díla, to je samozřejmě subjektivní a hůř se to hodnotí.

 

Dokážete říct, když je hudebník poháněný touhou po slávě?

Ale to jsou všichni. Všichni touží po uznání, i když ty formy mohou být různé. Často je naštvaná hudba jen touhou být slyšen.

 

Čím je hudba pro vás?

Pro mě je to umění, vyjádření prostřednictvím zvuku, má barvu a texturu, je to vyjádření emoce, pro které není třeba slov. Já ji úplně nechápu, a to je asi taky důvod, proč mě ještě pořád přitahuje. Existují okamžiky, kdy pracujete ve studiu a najednou zjistíte, že ta hudba, kterou slyšíte, proudí jejím tvůrcům přímo ze srdce, a naskočí vám husí kůže.

Za takové okamžiky při natáčení se můžete jenom modlit; jste vodičem pro něco, co úplně nemáte pod kontrolou. Stávají se nehody a chyby, kdy je vaší prvotní reakcí potřeba to zastavit nebo opravit, ale pak si uvědomíte, že to je dílo nějaké ruky mocnější, než je ta vaše.

Chybám je třeba věnovat velkou pozornost, protože jsou součástí té látky, kterou tkáte.

 

Jaká je vaše největší ambice? 

Těch je tolik a některé z nich jsou opravdu uhozené… Miluji to, čemu říkám adventure recording (dobrodružné nahrávání), to je nahrávání mimo studio, kdy třeba někde na poli nahráváte zvuky toho prostoru nebo hlasu v prostoru. Nebo používáte náhodné předměty a vytváříte jejich pomocí nové zvuky. Adventure recording je můj vlastní termín, samozřejmě že ten koncept není můj vynález, ale nikdo o tom ještě nenapsal. A tak jsem to udělala sama, vydala jsem před dvěma lety knihu Recording Unhinged (Vykloubené nahrávání), která byla tak úspěšná, že chystám další, a to takovou encyklopedii historických mikrofonů.

No a pak producentskou Grammy ještě nedostala žádná žena. Tak to je moje velká ambice.

 

Dokážete ještě poslouchat hudbu, na níž sama nepracujete?

To je ta otázka, na kterou jsem si vždycky přála odpovědět, a nikdo mi ji nepoložil! Samozřejmě že hudbu miluji, ale uši mám tak vytrénované nasloucháním melodii a tónu, že když hraje v místnosti hudba, nejsem schopna soustředit se na nic jiného.

Takže ne, hudbu neposlouchám.

Když přijdu domů ze studia, pustím si televizní zpravodajství. Není to hrůza?

 

Je řada producentů, kteří původní náboj změní, přepólují, a třeba úplně změní žánr. Ale váš přístup spočívá spíš v tom, že dáte vyniknout hudebním nápadům.

Někdy klient přijde s hotovým dílem, ale to mě nebaví. Nejlepší je, když má jen zárodek a já mu pak pomůžu ho rozvinout v plnohodnotnou a velkolepou skladbu. Řekla bych tedy, že moje úloha je spíše než v malování přímo na hudební plátno v tom, že uměleckému dílu někoho jiného dám ten správný rám.

 

Používáte tuto analogii, protože sama malujete a kreslíte?

Přesně tak, malování byla moje první láska, ale zjistila jsem, že mi vadí, když mi někdo radí, jak bych svoje obrazy měla změnit k lepšímu. Když ale pracuji jako rámař pro dílo někoho jiného, můžu mu pomoct.

 

Pořád malujete?

Ano. První, co jsem udělala po příjezdu do Prahy, byl nákup stojanu, barev a pláten. Je pro mě snadné při nahrávání malovat, můžu se soustředit na hudbu a zároveň v ruce držet štětec. Když člověk maluje a má k ruce studiového technika, který se stará o samotné nahrávání, dobře se vykřikují rozkazy.

A pokud nemaluji přímo ve studiu, pak mi můj manažer blokuje třeba dva týdny na to, abych mohla kreslit nebo malovat.

A já mám teď poprvé v životě ten luxus neskutečné svobody, kdy si můžu dělat to, co mě samotnou baví, a nemusím si dělat starosti, jestli si to někdo koupí. •

 

 

Proč v Praze
Sylvia Massy přijela do Česka kvůli nahrávání.
 
Uznávaná hudební producentka, která se narodila v americkém Michiganu a začínala v polovině osmdesátých let, přicestovala do Prahy, aby ve studiu Faust nahrála nové sólové album Adriana T. Bella: tento anglický hudebník žijící v Česku má za manželku autorku rozhovoru, spisovatelku Bianku Bellovou.
Nevadilo Sylvii Massy přijet do země, která se někomu se zkušenostmi s angloamerickou hudební produkcí může jevit jako Tibet? — zeptala se Bianca Bellová.
„Zaprvé je Praha jedním z nejkrásnějších míst na zemi, takže možnost tu pracovat pro mě byla velkým bonusem. A zadruhé to byla Adrianova hudba, která mě při prvním poslechu oslovila. Demonahrávky, které mi poslal, byly velmi přízračné a zdánlivě nedokončené — a já jsem v nich ucítila tu příležitost završit je tak, aby jim to bylo ku prospěchu. Jeho hudba má v sobě náboj, který dokážu zesílit,“ odpověděla Sylvia Massy.
Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama