Raději udělat jednu značku navíc než žádnou! Jak jsem se učil malovat turistické trasy

Na začátku je potřeba absolvovat alespoň dva zácviky přímo v terénu. A protože vrcholnou značkařskou sezonou jsou jarní měsíce, čeká mě na konci dubna první dobrodružství. 

Obava, jestli předsedu značkařského obvodu Strakonice poznám, se ukáže jako lichá. Už zdálky spatřím postavu v oblečení pocákaném barvami. V obou rukou drží dřevěné bedýnky, z nichž čouhají skleničky od jogurtů s barvami a štětce. „Ahoj, já jsem Honza Bartoš, značkaři si tykají,“ zahalasí. „Tohle je pro tebe, ničeho se neboj, určitě to zvládneme,“ podává mi náčiní.

Vyrážíme proti proudu Otavy po takzvané Švandovce – trase pojmenované po místním dudákovi. „Město nám na ni dalo nějaké peníze, tak musí být perfektní,“ objasní Honza. Zpívají ptáci, hladina řeky se třpytí.

Vypiplat každý proužek

„Vida, tady odmontovali dopravní značku, na které byla naše samolepka,“ rozhlíží se Honza, kam by umístil náhradu za zmizelé značení. Zvolí betonový sloup a pochvaluje si hladký povrch – pro malování prý ideální.

O kus dál je potřeba osvěžit plechovou značku na prkenném plotu. Honza několika tahy přetře postupně všechny tři pruhy na plíšku o rozměrech deset krát deset centimetrů. „Plechovky dáváme jenom na mrtvé dřevo,“ poučí mě.

U smrku poblíž busty obrozence a strakonického rodáka Čelakovského nastane moje velká chvíle. „Pojď si to zkusit,“ vyzve mě Honza. „Vezmi štěteček, otevři bílou, sem polož víčko. A pěkně v klídku. Uvidíš, že to půjde.“

Zkouším odhadnout správné množství barvy na konci štětce. „Máš to namočený možná až dost,“ radí Honza ubrat. Opatrně dotáhnu svůj první nátěr. „Tady ti to trochu stejká, ale napoprvý dobrý. Ještě ti vyťapkuju růžky a hotovo.“ 

Otíráme si zabarvené prsty do trávy, ani jeden nemáme rukavice. „Každá značka se dá vylepšovat donekonečna,“ říká Honza, když vidí, jak dlouho mi trvá vypiplat každý proužek. „Ale my přece chceme stihnout pivko.“