Naděje, že vir porazíme

Názory

Začátkem února vyšel v Reportéru článek od dvou špičkových českých expertů nazvaný Viry se hlásí o slovo. Autoři se nyní k tématu koronaviru vrátili: i když SARS-CoV-2 je podle nich bezpochyby nebezpečný, víme o něm podstatně více. Zdá se, že část lidí je vůči němu imunní, známe také možnosti léčby, začínáme chápat, co funguje a co ne. Intenzivně se pracuje na vývoji rychlého a spolehlivého testu vhodného třeba pro letiště. A tempo vývoje vakcíny nemá obdoby.

Před půl rokem jsme do tohoto časopisu napsali jeden z prvních obsáhlejších článků o nové hrozbě virové choroby, která tou dobou, na samém začátku února, zabila v Číně přes tři sta padesát lidí (v Evropě ani v Americe tehdy ještě vůbec žádné oběti nebyly hlášeny). Nemoc tenkrát ještě ani neměla jméno a viru, který ji způsobuje, se říkalo kostrbatě nCOV-19. Dnešním oficiálním názvem nového viru je ještě kostrbatější SARS-CoV-2 a nemoc získala označení jak z katastrofického filmu: covid-19. Ke konci července virus nakazil nejméně 17 milionů lidí, z nichž nejméně 667 tisíc zemřelo, většina z nich v Evropě a obou Amerikách.

Reakce na tuto pandemii je naprosto bezprecedentní: největší a nejbohatší země světa poprvé v moderních dějinách takřka úplně zastavily svou ekonomiku a mnoho států de facto poslalo obyvatele do několikatýdenního domácího vězení. Fotografie prázdných ulic na Manhattanu, Singapuru nebo v Londýně, opuštěného Karlova mostu a prázdných bárek benátských gondoliérů zaplavily internet. 

Po Karlově mostě už mezitím lidé zase chodí, ale svět se zatím zdaleka nevrátil do stavu, ve kterém byl ještě v době, kdy vyšel náš článek. Cestou vlakem z Prahy do Unhoště můžete vidět jeden ze symbolů koronavirového času: dlouhé řady boeingů a airbusů seřazené na ruzyňském letišti smutně čekající na chvíli, kdy budou zase moci vzlétnout…  

Zdaleka tedy z toho ještě nejsme venku, ale přesto je snad čas shrnout si, co jsme se o koronaviru, covidu, a snad i o sobě samých naučili. 

 

Co nás na covidu překvapilo a co z něj dělá tak nebezpečnou epidemii

Covid představuje unikátní mix relativně vysoké smrtnosti (umírá mezi 0,5 a 1 procentem nakažených, což je asi pětkrát až desetkrát víc než u sezonní chřipky), značné infektivity (tedy schopnosti viru způsobit nákazu) a dlouhé inkubační doby. Mnozí z těch, kteří se nakazí (odhady jsou kdekoli od 20 do 70 procent), přitom nemají žádné nebo jen nepatrné příznaky, ale přesto jsou infekční a mohou virus dále roznášet. Tohle je jeden z hlavních důvodů, proč se ta epidemie dá tak těžko udržet pod kontrolou. 

Předchůdce nového koronaviru, virus SARS, který způsobil pandemii v roce 2003, měl mnohem větší smrtnost (umíralo 10 procent nakažených), ale přesto – nebo spíš právě proto – se jej podařilo zastavit a vymýtit. Všichni, kdo se virem SARS nakazili, také onemocněli: to není moc dobrá zpráva pro pacienty, ale ideální pro epidemiology, protože nemocní lidé se snadno identifikují, izolují a dávají do karantény. Vysoký podíl bezpříznakových pacientů je tedy prvním ďábelským trikem nového koronaviru.

Jeho druhým trikem je mimořádná mnohočetnost různých příznaků, kterými se projevuje. Nezpůsobuje jenom virové zápaly plic, jako to dělal jeho příbuzný SARS: poctivá virová pneumonie je něco, čemu klinik rozumí, má to do jisté míry rád a hlavně ví, jak na to. Klinické projevy covidu jsou mnohem různorodější a zahrnují neurologické obtíže, poruchy krevního srážení i vážné gastroenterologické, lidově řečeno zažívací problémy.

Čím to je? Každý virus používá ke vstupu do buňky nějakou vstupní bránu. CoV2 si k tomu účelu rafinovaně vybral molekulu známou pod dalším kostrbatým jménem ACE2 (biologové milují zkratky snad ještě víc než vojáci, a to už je co říct). ACE znamená „angiotensin-converting enzyme 2“, a je to velmi důležitá proteáza, která se vyskytuje na mnoha buňkách lidských tkání. Virus se tak může dostat všude tam, kde se ACE2 vyskytuje. Tudíž skoro všude. Do plicních buněk, do epitelu nosohltanu, ale taky do buněk krevních vlásečnic, do některých buněk nervové soustavy, do jater, kardiovaskulárního systému, do trávicího traktu… Tohle všechno vede k velmi různorodým příznakům, které mohou znamenat dlouhodobé zdravotní komplikace i u pacientů s mírným průběhem nemoci. 

 

Jak je to s promořeností a kolektivní imunitou?

Čísla jsou důležitá, protože se na jejich základě vytváří státní politika. Počty lidí, kteří jsou v současnosti infikovaní (a mohou nemoc dále roznášet), se liší od počtu lidí, kteří už nemoc prodělali (a teoreticky by měli být před další infekcí chráněni). To první číslo, tedy počet nakažených, se zjišťuje pomocí PCR stanovení (z anglického polymerase chain reaction): šťouchnou vás štětičkou do nosu, až vám vyhrknou slzy, štětičku vloží do roztoku, z něj izolují virovou RNA a jednoduchou a chytrou metodou pak stanoví, jestli a kolik virových částic koronaviru tam máte. Pokud tam jsou, je to špatná zpráva, jste infekční a musíte do karantény. 

To, jestli jste nemoc už prodělali, se však takhle nezjistí: na to je třeba odebrat krev a ověřit, jestli v ní máte protilátky proti virovým proteinům. Zatímco citlivé testování PCR u nás v Česku už dávno probíhá rutinně, s testováním protilátek je to mnohem komplikovanější. Rychle dovezené a draze zaplacené čínské „rychlotesty“ většinou fungovaly velmi špatně nebo vůbec ne, teprve nedávno byly vyvinuty a na trh zavedeny spolehlivé a citlivé protilátkové testy. S jejich pomocí bylo zjištěno, že protilátky proti novému koronaviru má i v těch nejvíce zasažených oblastech (New York, Madrid, Stockholm) jen zlomek obyvatel, maximálně kolem dvaceti procent (severoitalské Bergamo a Lima v Peru jsou výjimky, tam se to pohybuje kolem šedesáti procent). U nás je to ještě mnohem méně. To by byla velmi špatná zpráva: ke kolektivní imunitě je zapotřebí dosáhnout toho, aby většina populace byla vůči viru imunní, protože v takovém případě se přestane volně šířit a infekce se zastaví. 

Proto většina států světa pokračovala v přísných epidemiologických regulacích a připravovala se na druhou vlnu, která, jak se zdálo v červenci, v některých zemích už také skutečně přicházela.

Současně se však objevovaly jisté důvody k optimismu. Zdá se, že určité procento lidí si při styku s virem sice protilátky vůbec nevytvoří, ale vznikne u nich jiná, dokonce ještě účinnější imunitní odpověď ve formě buněčné imunity, která navíc déle vydrží a šťastného nositele spolehlivě ochrání proti další infekci stejným nebo podobným virem. Podle výsledků kolegů ze slavné švédské Karolinska Institutet to může být až dvojnásobek těch, kteří si pěkně spořádaně vytvoří protilátky. A ještě lepší zpráva: buněčná imunita proti novému koronaviru byla nalezena i u lidí, kteří se s ním podle všeho nikdy nesetkali. Zdá se, že za to může dřívější infekce některým zvířecím koronavirem, příbuzným SARS-CoV-2. Pokud se to potvrdí, tak by to znamenalo, že ti lidé, u kterých vidíme protilátkovou imunitu proti koronaviru, tvoří jenom část všech, kteří jsou vůči viru imunní (ostatní si různým způsobem vytvořili buněčnou imunitu). To by byla skvělá zpráva, protože místa jako severní Itálie nebo New York by se už blížila kýženému stavu kolektivní imunity, a i pro nás ostatní by byl tento stav mnohem bližší, než se ještě nedávno zdálo. Proč tedy tu buněčnou imunitu dávno netestujeme? Protože je to poměrně obtížné a drahé, rutinně to zatím neumíme.

 

Jaké nástroje máme k zvládnutí epidemie? 

Před půl rokem jsme neměli prakticky nic. Teď jsme na tom mnohem lépe. Zcela nové látky, přímo zacílené proti novému koronaviru, se zatím vyvinout nepodařilo (zpravidla to trvá deset let a stojí nejméně miliardu dolarů). Vědci se proto soustředili na využití už schválených látek, které dávaly slibné výsledky již v případě pandemie SARS. Díky tomu teď s jistotou víme, co nefunguje. Věda je obzvlášť silná, když má vyvrátit nějaký blud; to umíme dobře. Léky proti HIV (proteázové inhibitory lopinavir a ritonavir) v řádně provedených klinických studiích nepotvrdily svou účinnost. Ani protimalarické léky hydroxychlorochin a chlorochin nezlepšují stav pacientů, ať si Trumpova rodina říká, co chce.

Lepší zprávy máme o remdesiviru firmy Gilead, jehož vývoj vedl žák Antonína Holého, absolvent pražské Vysoké školy chemicko-technologické Tomáš Cihlář, o kterém jsme se zmiňovali už před půl rokem. Ve velké klinické studii bylo prokázáno, že remdesivir výrazně snižuje dobu, kterou musí pacienti s těžkým průběhem strávit v nemocnici. To je důležité, protože právě zahlcení zdravotnického systému těžkými pacienty, zhroucení zdravotní péče a v jejím důsledku umírání lidí, kteří by normálně přežili – to byl největší strašák prvních týdnů epidemie v Evropě. Také se podle novějších studií zdá, že remdesivir snižuje až o třetinu i smrtnost choroby. 

Nedávno také bylo prokázáno, že známý lék ze skupiny kortikoidů, dexamethason, účinně působí u pacientů s těžkým stavem, kdy už nehraje roli samotný virus, ale zánětlivý proces jako obrana napadeného organismu, která se vymkla kontrole.

Skutečným průlomem ve zvládání pandemie by byla účinná vakcína: posledních sto padesát let je to ta nejúčinnější obrana, jakou lékařská věda našla proti virům a bakteriím. Co se děje na poli vývoje vakcíny, je naprosto neuvěřitelné, nemá to obdoby a vyráží to dech: na konci července jsme měli ve vývoji skoro 170 různých vakcín, z nichž zhruba 25 bylo v různém stadiu klinického testování. Investovaly se miliardy dolarů a desetitisíce skvělých mozků na úkolu pracovaly ve dne v noci. Je velmi dobrá šance, že to, co jsme hodně odvážně předpovídali začátkem února, totiž že první vakcína by se mohla objevit už letos na podzim, se může stát skutečností.

Věcí, o níž se tolik nemluví, ale která je naprosto klíčová pro obnovení života tak, jak jsme ho znali, je ovšem diagnostika koronaviru (a dalších virů). Jak už jsme si vysvětlili, protilátkové testy vám o tom, jestli jste infekční, nic neřeknou, a metoda PCR je nepříjemná a od odebrání vzorku až po sdělení výsledku to trvá v lepším případě několik hodin. Velmi intenzivně se pracuje na stejně citlivých a spolehlivých metodách stanovení virové RNA, které by umožňovaly získat výsledek do půl hodiny. Takové přístroje, které by analyzovaly například vaše sliny, by mohly být instalovány přímo na letištích nebo nádražích a mohly by dát cestujícím jistotu, že se během cesty nenakazí. Bez obnovení důvěry v bezpečnost ty nádherné boeingy zůstanou dál v Ruzyni sedět na ploše. 

 

Poučení na závěr

Pandemie covidu nám v praxi předvedla odvrácenou stranu globalizace. V dnešním světě se vytvořila úplně nová epidemiologická situace. 

Svět se změnil, nejen v Asii, ale i v Africe a Latinské Americe vznikly obrovské megapole, potenciální městská semeniště velkých epidemií. Díky očkování, zlepšení hygieny a objevu antibiotik se během posledních 150 let podařilo zastavit smrtící patogeny středověku. Teď musíme najít obecné řešení pro ten globální svět, ve kterém žijeme. Musíme se znovu pustit do základního výzkumu virů a bakterií: stále toho nevíme dost. 

Máme však velmi dobrou naději, že to zvládneme: obrovské kapacity lidského intelektu a finanční prostředky, které byly do vývoje virostatik, moderní diagnostiky a vakcín vloženy, začínají nést plody. Stejně jako pandemie HIV ohromně prospěla vývoji molekulární biologie a medicinální chemie, pandemie covidu možná odstartuje novou kapitolu imunologie a diagnostiky. 

Nejenže to zvládneme, ještě se na tom můžeme hodně naučit.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama