„Dej si bacha na svou dceru.“ Zrození české mafie v 90. letech

Toto je příběh jedné z prvních nájemných vražd v porevolučním Česku, kterou v roce 1992 provedla mafie. Cílem byl Václav Dvořák, dodával informace o mafiánech novinářům.

V magazínu Reportér jsme se k příběhu vrátili a přinášíme vůbec poprvé podrobný rozbor těchto událostí: k dispozici jsou i nové detailní informace o tom, jak tehdy hrozilo nebezpečí i otci současného ministra spravedlnosti Pavla Blažka – mafie vyhrožovala, že mu unese malou dceru. Boss podsvětí začátku devadesátých let Antonín Běla si v roce 1992 nechal Blažkova otce dovézt do svého nočního podniku v Plzni; tam mu sdělil, že mu dceru nezabijí, pokud přestane psát o Františku Mrázkovi.

„Otec mluvil o těchto věcech málokdy. Nechtěl nikoho zneklidňovat. Ale vím, že v té době čelil výhrůžkám, že něco udělají mé sestře, která byla tehdy v dětském věku,“ řekl magazínu Reportér ministr Pavel Blažek. „Samozřejmě to nebral na lehkou váhu, ale nemluvíval o tom. O ochrance či něčem podobném, myslím, vůbec neuvažoval,“ dodal.

Jak to tedy bylo s první nájemnou vraždou organizovanou duem Mrázek – Běla a jak se k tomu připletl otec nynějšího ministra spravedlnosti?

•••

Nejprve se posuňme do méně vzdálené minulosti. V září 2018 sestavoval Evropský parlament seznam evropských novinářů, kteří od roku 1979 přišli při výkonu svého povolání o život. Bylo to půl roku po vraždě slovenského investigativního novináře Jána Kuciaka a jeho přítelkyně Martiny Kušnírové. Evropský parlament chtěl uctít památku zabitých žurnalistů.

V některých českých médiích se přitom objevilo, že v Česku byl kdysi zabit jen jeden novinář: jmenoval se Václav Dvořák a o život přišel v roce 1992.

Martin Svášek z tiskového oddělení z pražské kanceláře Evropské komise se v roce 2018 obrátil nejdříve na Syndikát novinářů České republiky a posléze i na mě, zda bych k případu neposkytl více informací. Podle Sváška se zvažovalo, že by Evropský parlament na pietní seznam zavražděných novinářů zařadil i Václava Dvořáka.

„Existuje nějaký úřední dokument, kde by byla o postavě pana Dvořáka zmínka? Zajímal by mě váš názor, zda byste vraždu Václava Dvořáka považoval za případ takového charakteru, o který se teď Evropský parlament zajímá,“ napsal mi tehdy Martin Svášek.

Odepsal jsem, že případ znám a že bych to nedoporučoval. „Václav Dvořák nebyl novinář. Byl to informátor několika médií o aktivitách zločinecké skupiny kolem Františka Mrázka,“ napsal jsem.

•••

Násilná smrt Václava Dvořáka v Kostelci nad Černými lesy z roku 1992 se zapsala do historie jako jedna z prvních nájemných vražd v porevolučním Československu. Pozoruhodná navíc byla tím, že měla souvislost s českým organizovaným zločinem. Když jsem zpracovával podklady pro novou knihu Světská mafie, která vyjde na podzim 2023, těžko jsem mohl ten případ pominout. Vraždu provedl gang tehdejšího šéfa podsvětí Antonína Běly.

O této vraždě byly dosud známy jen kusé informace. Avšak její motiv a události, které jí předcházely, dosud nepopsal nikdo.

Neobjevují se ani ve spisech policie, která případ v roce 2006 uzavřela s tím, že všichni její aktéři – tedy objednavatel, organizátor a vykonavatel – byli již po smrti, takže nemělo cenu případ důkladně došetřovat.

Práce na knize, ale i dotaz z evropské instituce mě přiměly tuto vraždu s odstupem let důkladně zrekonstruovat.

•••

Stalo se to v úterý 28. dubna 1992 v deset večer v Kostelci nad Černými lesy. Dvořákova manželka se právě koupala, když ji vyrušil domovní zvonek. Vyhlédla z okna v prvním patře, dole stál muž v golfové čepici.

„Musím mluvit s Vaškem,“ řekl jí.

„Manžel už leží. Nepočká to na zítra?“ zeptala se Dvořáková.

„Myslím, že ne. Je to opravdu neodkladné a důležité,“ řekl záhadný muž.

Paní Dvořáková zavolala: „Vašku, máš tu návštěvu. Někdo s tebou chce mluvit, prej to je důležitý.“ Když viděla, že se manžel chystá jít ke dveřím, odešla zpátky do koupelny.

Ani ne za minutu uslyšela výstřel z pistole. Když seběhla dolů, viděla manžela ležet v kaluži krve, s prostřelenou hlavou. Vrah ho zasáhl mezi oči. Dvořák byl na místě mrtvý.

Policie vydala ve svodce pro média krátkou zprávu, že dosud neznámý pachatel zavraždil 28. dubna v Kostelci nad Černými lesy devětačtyřicetiletého muže…

Policie také určila, že vrah střílel z pistole značky FN 22 Browning ráže 7,65 mm, která si vysloužila přezdívku Fena. Pistole se už dlouho nevyráběla. Byla to spíše trofejní záležitost z druhé světové války, nosili ji tehdy příslušníci gestapa.

Policejnímu vyšetřování brzy došel dech. Případ se podařilo alespoň zčásti objasnit až v roce 2006.

•••

Václav Dvořák se narodil 3. října 1943 v Kolíně, ale většinu svého života strávil v Kostelci nad Černými lesy. Původně byl opravářem televizí, po revoluci podnikal, měl malé videostudio a natáčel převážně svatby.

V minulosti se – jak jsem zjistil – zapletl s lidmi, „kteří toho věděli až příliš“. A protože chtěl poukázat na zločiny té doby, stal se občasným dodavatelem informací několika novinářů. A právě to ho stálo život.

První zmínky o Dvořákovi se mi podařilo nalézt v archivech po bývalé Státní bezpečnosti. Václav Dvořák totiž s tajnou policií komunistického státu spolupracoval. Dostal se k tomu tak, že ho jiný agilní občan policejní agent udal. Jak se později ukázalo – zcela neoprávněně.

•••

Státní bezpečnost se Václavu Dvořákovi věnovala od roku 1980. Vše začalo tím, že jeden z tajných spolupracovníků StB s krycím jménem Rudla byl v Kostelci nad Černými lesy na procházce a v oknech domu Václava Dvořáka zahlédl krátké záblesky. „Vypadalo to, jako by se někdo díval velkým dalekohledem ve směru na vojenský objekt Přehvozdí,“ uvedl tajný spolupracovník.

„Dvořák si žije nad poměry. Utrácí dost peněz. Staví nákladný rodinný domek. Vyjíždí do zahraničí a vlastní zahraniční vůz – Chrysler,“ dodal agent StB „Rudla“. „V poslední době má navíc časté návštěvy řidičů pražské Taxi služby.“

Podporučík Antonín Vojáček z oblastní úřadovny StB v Kolíně měl na starosti ochranu vojenských objektů. A na základě zmíněného udání vzniklo podezření, že Dvořák ze svého domu tajně sleduje dalekohledem vojenský objekt Přehvozdí.

V této obci, ležící mezi Českým Brodem a Kostelcem nad Černými lesy, sídlil za komunistického režimu 6. protiletadlový raketový oddíl. Byl to sice malý vojenský objekt, ale v kasárnách bylo šest odpalovacích ramp pro rakety.

Podporučík tajné policie proto založil 11. listopadu 1980 na Dvořáka spis s krycím názvem Cestovatel.

Při sledování Dvořáka však StB zjistila, že není vyzvědačem, ale dělá „byznys“, který byl za komunistického režimu a centrálně plánovaného hospodářství zakázaný. Podle informátorů StB obchodoval Dvořák s nedostatkovým zbožím, měnil valuty, například západoněmecké marky, a obchodoval s bony – poukázkami, jimiž se dalo platit ve speciálních obchodech Tuzex, nabízejících západní výrobky.

Ze vzájemných kontaktů ovšem vzniklo pouto. Dvořákovi se zjevně začalo líbit, že má styky se státní mocí, tak začal s StB spolupracovat, a dokonce jim sám přinášel tipy. Jak stojí ve spisu – „bylo přistoupeno k jeho zpravodajskému vytěžení“.

Po nějaké době si Státní bezpečnost zapsala: „Objekt (Václav Dvořák) se svou účastí podílel na odhalení hospodářské trestné činnosti v podniku OPMP v Českém Brodě.“

OPMP byl Okresní podnik místního průmyslu. Za minulého režimu pod něj spadala celá řada profesí, včetně oprav televizorů, magnetofonů a řady dalších elektronických zařízení.

„A začátkem měsíce června 1983 se aktivně podílel na zadržení pachatele kriminálního trestného činu v Kostelci nad Černými lesy, za což mu byl udělen věcný dar náčelníkem SNB Prahy a Středočeského kraje,“ napsal do vyhodnocení major StB Antonín Krupička.

•••

Na čem všem Václav Dvořák s StB spolupracoval a na co všechno ji stačil upozornit, není možné zrekonstruovat. Spisy nejsou úplné. Část jich skončila ve skartovačkách.

Z celé řady indicií, které jsem v archivech našel, však není vyloučeno, že Václav Dvořák působil i jako, byť ne zcela zásadní, informátor v kauzách, které vedly k velkým zátahům bezpečnostních složek na síť veksláků, jak se tehdy nazývali lidé obchodující se západními měnami a již zmíněnými bony.

V letech 1985 až 1989 byla zatčena v různých operacích celá řada veksláků. V roce 1985 to v akci Skupina odnesl i František Mrázek, pozdější kmotr podsvětí. Se štěstím vyvázl u soudu jen s podmínkou: ve vazbě tehdy strávil dva měsíce, pak ho propustili na svobodu.

O něco později, v letech 1988 až 1989, se ovšem nad Mrázkem, který byl tehdy oficiálně invalidním důchodcem a podnikal z hlediska tehdejšího režimu načerno, začaly opět stahovat mraky. Pracoval na něm speciální tým, který operaci pojmenoval jako „bezpečnostní akce Profesionál“. A i tady jsem nalezl stopy Václava Dvořáka nebo jeho přátel z StB.

V policejních archivech se nachází záznam, z něhož plyne, že policii na Františka Mrázka upozornil právě Dvořák, a to v roce 1988.

Důležitý detail je v jednom dokumentu ve spise „Profesionál“. Jde o vyhodnocení informací, které v roce 1988 zpracovávala Inspekce Sboru národní bezpečnosti (SNB). Inspekce tehdy šetřila trestné činy policistů. A protože Mrázek tehdy spolupracoval s několika policisty, zejména důstojníky kolínské hospodářské kriminálky Josefem Hroudou a Vladimírem Špulákem, zaměřila se Inspekce SNB i na ně.

A zde se najednou objevuje Václav Dvořák z Kostelce nad Černými lesy. V záznamu z 2. prosince 1988 se píše: „Bylo provedeno jednání s vyšetřovatelem VB (Veřejné bezpečnosti) Borisem Šteflem, jak vypadá rozpracování Mrázka z Českého Brodu, kde se podle Václava Dvořáka jedná o prokázanou trestnou činnost a k věci mělo být vyslechnuto více svědků, které Dvořák dodal.“

Z tohoto záznamu tedy jednoznačně vyplývá, že Václav Dvořák předal už v roce 1988 kriminalistům a inspektorům vnitra informace o trestné činnosti Františka Mrázka a o lidech, kteří by proti němu svědčili.

•••

Z dnešního pohledu je zjevné, že Václav Dvořák žil několik různých životů. Byl opravářem televizorů, měl rodinu a děti. Ve svém druhém životě si přivydělával šmelením a prodejem valut a nedostatkového zboží. A svůj třetí život zasvětil Dvořák bezpečnostním složkám: byl agentem StB a policie.

Ve čtvrté fázi života se vydal na válečnou stezku proti Františku Mrázkovi – mnohem vlivnějšímu a bohatšímu vekslákovi. A taky hodně nebezpečnému. Což tehdy Dvořákovi asi nedocházelo.

Páté dějství jeho života by se potom dalo popsat tak, že se stal informátorem několika médií a novinářů.

•••

Cestu k novinářům si Václav Dvořák našel krátce po revoluci 1989. Dvořák totiž nemohl přenést přes srdce, že revoluční doba „osvobodila“ veksláka Františka Mrázka.

Tým Profesionál byl rozpuštěn, měnění korun za západoněmecké marky přestalo být trestné. A nově vznikající policie se zatím jen rozkoukávala, jak postihovat ekonomické přečiny porevoluční doby. Mrázek tak mohl v klidu podnikat a legalizovat černé peníze, k nimž přišel za předchozího režimu.

Druhá věc, která Dvořáka štvala, se týkala zmíněných policistů Špuláka a Hroudy. Ti začali po revoluci tvrdit, že se za bývalého režimu stali nepohodlnými z politických důvodů a že proti nim šla v podstatě jen znepřátelená klika bývalé Státní bezpečnosti. A tudíž žádali o návrat na své posty.

•••

Ve výtisku deníku Lidová demokracie z 27. ledna 1990, který je uložen v archivu, jsem našel článek s titulkem „Válka četníků na Kolínsku pokračuje“, jejž podepsala novinářka Veronika Hokeová. V textu na rovinu uvedla, že jejím zdrojem, který ji na případ kolínské války policajtů upozornil, je Václav Dvořák.

„O celé věci jsem se dozvěděla, když se na mě jako novinářku obrátil pan Václav Dvořák, vedoucí videostudia v Kostelci nad Černými lesy, a požádal mě o pomoc,“ napsala Hokeová a pokračovala: „Stručně shrnuto: Do videostudia přišel krátce po zahájení jeho činnosti příslušník oddělení hospodářské kriminality OS SNB v Kolíně. A žádal honorář za to, že bude studiu v případě potřeby nápomocen, podobně jako prodejnám Jednoty, potravin, restauracím apod. Jenže pan Dvořák žádné máslo na hlavě neměl, a tak ho nejen vyhodil, ale ještě si stěžoval.“

•••

Pokud František Mrázek a kolínští policisté Špulák a Hrouda do té doby netušili, kdo jim zatápí pod kotlem, nebo měli jen nejasné podezření, od článku v Lidové demokracii už museli mít jistotu. Byl to někdejší opravář televizorů Václav Dvořák. Na média se přitom obracel dál.

Zanedlouho oslovil novináře z kolínského týdeníku Kupředu. Jmenoval se Petr Soukup a byl podle mého soudu prvním polistopadovým žurnalistou, který se pokusil vydat na cestu investigativního novináře. O zmíněných kolínských kriminalistech napsal dvanáctidílný seriál s názvem Válka policajtů.

První díl vyšel 8. března 1990. Poslední část byla otištěna v červnu téhož roku.

Nyní s mnohaletým odstupem šlo o texty s chybami v ověřování informací, v přístupu ke zdrojům a hodnocení jejich motivace, přesto si Petr Soukup zaslouží obdiv za odvahu a pochvalu, že měl snahu vypátrat podstatu celého příběhu.

V době, kdy seriál publikoval, neuváděl Soukup zdroj, jenž ho zásoboval vstupními informacemi a dokumenty. To udělal až později. Ale pro získání kontextu je nutné zmínit to už nyní: Soukupův původní zdroj informací k seriálu Válka policajtů byl, stejně jako v případě Lidové demokracie, opět Václav Dvořák z Kostelce nad Černými lesy.

•••

Novinář Soukup se ve svých článcích věnoval zejména již zmíněným kolínským policistům Josefu Hroudovi a Vladimíru Špulákovi. Popisoval, že tito kriminalisté, kteří se chtěli po sametové revoluci vrátit do policejních služeb, kryli někdejší veksláky v jejich nelegálních obchodech.

S odkazem na policejní výslechy z různých kauz pak Soukup uváděl, že kolínští policisté brali v minulosti úplatky a že si u veksláků nechávali měnit koruny na valuty.

Články, jejichž zdrojem byl Václav Dvořák, musely policistům velmi vadit. Bylo to v době, kdy se snažili vrátit do policejních složek. Měli právě oni motiv Dvořákovi něco provést? Faktem je, že dokud psala média o kolínských policajtech, Dvořákovi se nic nestalo.

Redaktorka Hokeová a novinář Soukup přitom v té době využívali informací od Dvořáka vždy jen k tomu, že psali o kolínských kriminalistech a upozorňovali na „válku policajtů“; avšak – a to je potřeba zdůraznit – jméno Františka Mrázka v letech 1990 a 1991 ve svých textech nikdy nezmínili.

Patrně pro ně tehdy nebyl tak zajímavý a důležitý: šlo jen o veksláka bez významné funkce. I dnes je zpětně pochopitelné, že ústřední byli tehdy pro zmíněné novináře kolínští policisté.

Jenže v roce 1992 – dávno poté, co Hrouda a Špulák nakonec od policie pod tlakem médií odešli – Dvořák dál oslovoval novináře a zásoboval je dalšími informacemi. A tentokrát už mířily přímo na Mrázka. A to byl zvrat. Tím hlavním nepřítelem Dvořáka byl totiž celou dobu zjevně právě František Mrázek.

•••

Poslední novinář, kterého Dvořák začal zásobovat těmito materiály, se jmenoval Pavel Blažek. Ten psal v roce 1992 pro Necenzurované noviny (NN); periodikum, které jednu dobu vycházelo pod názvem „Necenzurované noviny – Ty Rudá Krávo“, proslulo divokým tónem mnoha svých článků. NN jsou historicky spojeny se jménem bývalého brněnského disidenta Petra Cibulky, který vždy, mírně řečeno, rád vyvolával poprask. Proslavily se začátkem devadesátých let, když jako první publikovaly neoficiální seznam spolupracovníků Státní bezpečnosti. Což byla v té době tikající bomba, protože stát tyto seznamy krátce po revoluci ještě tajil. Zpřístupňoval je až později po přijetí příslušných zákonů.

Pavel Blažek napsal do Necenzurovaných novin texty o Mrázkovi, které nazval Tiší společníci. Opíral se v nich o dokumenty z policejních spisů. A i když v článcích chyběla vyjádření Mrázka nebo dotčených úřadů, v kontextu té doby je lze považovat za kvalitní pokus o investigativní žurnalistiku – oproti jiným textům, které někdy v NN vycházely.

•••

S Pavlem Blažkem jsem se sešel v roce 2014. V té době mu bylo sedmdesát let. „Za bývalého režimu jsem novinařinu nedělal. Vystudoval jsem historii a filozofii. Pak jsem učil na střední škole. A v sedmdesátých letech jsem se hodně pohyboval kolem brněnského divadla Husa na provázku,“ řekl mi Blažek.

Krátce po revoluci však profesi změnil. „1. února 1990 se ze mě stal novinář. Nastoupil jsem do deníku Práce. Přispíval jsem také do Expres magazínu. A v roce 1991 jsem začal spolupracovat s lidmi kolem Petra Cibulky. Do jeho Necenzurovaných novin jsem psal až do roku 1994. Spolupracoval jsem tam hlavně s Karlem Plockem z Konfederace politických vězňů,“ řekl.

Nějaký čas pak dělal jinou práci. „Byl jsem zaměstnán jako redaktor v nakladatelství Merkur. Tam jsem pomáhal zpracovávat texty do kuchařek. Pak jsem se zase vrátil do deníku Práce. Poté jsem dělal v denících Bohemia, ve Svobodném slově a nakonec jsem skončil v deníku Právo,“ sdělil Blažek. V roce 2014 už byl v důchodu a psal jen příležitostně.

•••

Pavel Blažek mi nejprve řekl, že se s Václavem Dvořákem seznámil někdy na jaře 1992. Po mojí prosbě, zda náhodou nezná přesnější datum – bylo to důležité pro mou skládačku vývoje případu –, se podíval do svých pečlivě vedených poznámek. „Poprvé jsem s Dvořákem mluvil 21. března 1992,“ řekl a dodal: „On mně sám volal. Psal jsem tehdy pro Necenzurované noviny a poté, co tam viděl jeden z mých článků, se mi ozval.“

Šlo o již zmíněný článek Tiší společníci. Vyšel v 9. čísle NN koncem roku 1991 a pojednával převážně o dražbě pivovaru v Českém Krumlově. Ve veřejných dražbách, v takzvané malé privatizaci, prodával stát v prvních letech po revoluci malé provozovny nebo podniky do soukromých rukou. Bylo to ještě předtím, než se spustila kuponová privatizace a vládní prodeje velkých podniků.

„Vítězem dražby se stal třiatřicetiletý František Mrázek z Českého Brodu. Pivovar získal za 75 milionů korun. Po aukci řekl, že byl ochoten jít až do výše 120 milionů s odvoláním na neznámého tichého společníka z USA, který pivovar v Českém Krumlově ani neviděl. Přesto pan Mrázek mohl veřejnost seznámit s rozsáhlými podnikatelskými plány od zavedení výroby piva plněného do plechovek a jeho exportu po využití části pivovarských budov. Úspěšný dražitel měl neskrývanou radost,“ napsal tehdy Blažek.

„Pan Mrázek byl přitom dáván do zvláštních vztahů k bývalým kolínským bossům SNB, pánům Hroudovi a Špulákovi,“ zmínil v článku Blažek.

•••

Jak se novinář dostal Mrázkovi na stopu? „Náhoda,“ řekl mi Blažek a pokračoval: „Jednou mi volal můj táta z Českých Budějovic, že se chystá zvěrstvo s privatizací pivovaru v Českém Krumlově. Tak jsem tam jel. To bylo v září 1991. Sbíral jsem tam informace a přitom jsem narazil na jméno Františka Mrázka.“

Další případ, který se k němu shodou okolností dostal, se týkal rozkrádání židovských hřbitovů a nelegálního prodeje náhrobků do ciziny. „Na to mě navedla paní Wolfová z Konfederace politických vězňů. Ta mi tehdy říkala, že Mrázek a spol. prodávali náhrobky ze židovských hřbitovů. A že to pak přebrušoval nějaký jeho kamarád kameník v Jirnách. Takže vlastně vyráběli dlažební kostky. Jen měly z druhé strany hebrejská písmena,“ popsal Blažek.

„Paní Wolfová byla Židovka a hrozně ji to štvalo. Spolu s dalšími hodnostáři židovské obce to začali mapovat. Myslím, že měli dobře zmapovaný případ z Opavy. Ale nakonec těch zničených a rozkradených hřbitovů bylo více,“ řekl Blažek. A vysvětlil, že Mrázek se zaměřoval na kvalitní černou žulu, které se říkalo „švédská žula“. „Ta byla nejdražší. Měla vysoký lesk a byla velmi odolná,“ poznamenal novinář. Proto Pavel Blažek už v prvním článku zmínil i případ se židovskými náhrobky.

Potom se mu ozval Václav Dvořák.

•••

Schůzku si domluvili v pražském hotelu Corinthia. Bylo to 21. března 1992 ve 14 hodin. „Představil se mi jako Václav Dvořák. A šel rovnou k věci,“ řekl Blažek. „Dopijte kafe. Všechno vám řeknu, ale musíme změnit prostředí. Tady tomu nevěřím,“ řekl podle Blažka Dvořák. Sedli do auta a odjeli do Kostelce nad Černými lesy.

„Pamatuji si, že to první setkání se trochu nepovedlo. Ve svém videostudiu měl zrovna nějakého muzikanta. A ten dostal žlučníkový záchvat. Tak jsme mu volali záchranku,“ pamatoval si Blažek. „O toho pana muzikanta jsme se postarali a pak spolu chvíli mluvili.“

„Hodně ho zajímalo, co všechno o těch případech sahajících na Kolínsko vím já. Asi aby si doplnil mozaiku,“ řekl Blažek. A dodal: „Když se pak rozmluvil on, hodně často mluvil o Františku Mrázkovi.“

Na další schůzce mu Václav Dvořák vysvětlil, v čem byla podstata problému. Proč ho tak tížilo jméno Mrázka. „Mrázek ho v minulosti připravil o čtyřicet tisíc korun. A to si nemohl nechat líbit,“ uvedl Blažek.

„Dvořák spolupracoval s StB. Myslím, že to byla akce s názvem Video. Dvořák estébákům hlásil, kdo má načerno videorekordér a kdo obchoduje s kazetami s pornografií,“ uvedl Blažek. Už tehdy ve druhé polovině osmdesátých let tak Dvořák začal na Mrázka donášet, aby se mu pomstil za to, že ho podvedl. „A tím, co dělal, že o něm sbíral informace a předával je novinářům, si chtěl s Mrázkem vyřídit účty,“ byl přesvědčen Blažek.

•••

Novinář Blažek ze schůzek v Kostelci nad Černými lesy usoudil, že „Dvořák nebyl žádný čičmunda z malého města“. „Dvořák měl nahrávací studio Aviko. A měl – na tu dobu – poměrně rozsáhlé kontakty. Manželka muzikanta Ládi Štaidla mu tehdy vedla účetnictví,“ řekl mi Blažek.

Na poslední schůzce se mu Dvořák svěřil, že má listinné materiály, které dosvědčují, že se Mrázek koncem osmdesátých let zapojil do tajných obchodů s kradenými starožitnostmi a také s desítkami kilogramů stříbra.

A tak Blažek napsal druhý díl Tichých společníků, v němž zmínil i to, že Mrázek byl veden jako agent kolínské policie a že ho trestně stíhali v kauze veksláků.

„Náčelník kolínské kriminálky kapitán Vladimír Špulák s nadporučíkem operativy Hroudou vytvořili ve druhé polovině osmdesátých let mimořádně efektivní gang, složený z některých příslušníků kolínské SNB, tajných spolupracovníků kriminálky s StB a členů podsvětí s nezbytnými vazbami na Prahu,“ napsal Blažek.

„Pan František Mrázek koupí pivovaru dal všem opět najevo svou nedotčenou moc, neotřesitelnost svých pozic i to, že se po listopadu 1989 mnoho nezměnilo… Lidé na Kolínsku vědí svoje. Jejich konspirační chování mě zpočátku udivovalo a připadalo komické. Fakta mě přesvědčila natolik, že jejich obezřetnost chápu,“ napsal Blažek v roce 1992.

A pak – 28. dubna 1992 – zastřelili Dvořáka.

•••

„Vyšetřování bylo velmi obtížné. Z úvah o možném pachateli mohla být vyloučena jedině verze střílejícího šílence, protože vražda byla spáchána promyšleně a chladnokrevně. Tak, že paní Dvořáková v okamžiku vraždy nezaregistrovala žádnou hádku ani návštěvu, která by byla bezprostředně před činem v domě. Vše tedy nasvědčovalo tomu, že vrah střílel okamžitě po otevření dveří,“ řekl Blažek.

O Dvořákově vraždě posléze napsal článek do NN a uvedl v něm mimo jiné, že Dvořák se věnoval případům Františka Mrázka. Tím přinejmenším naznačil, kam kauza mohla mířit, tedy že za násilnou smrtí mohlo být vyřizování účtů.

Hned poté, co článek vyšel, začal novinář dostávat výhrůžky. „Teď jsi na řadě ty. A tvoje rodina. A nakonec ta tvoje rezavá mrcha. Už pro ni nechoď do školky,“ stálo ve výhrůžkách, které Blažkovi někdo dával do bytové schránky.

„Oznámil jsem to na policii, ale na nic nepřišla. Tehdy jsem to neřekl ani manželce. Dozvěděla se to až z vaší knihy,“ řekl mi v roce 2014 Blažek.

O rizicích, která Blažkovi tehdy hrozila, jsem se skutečně zmínil v knize Kmotr Mrázek, již jsem napsal v roce 2007.

„Nezlobím se na vás,“ řekl Blažek. „Vím, že to celé mělo významné souvislosti, které jste nemohl opomenout napsat,“ dodal. A ze svých poznámek mi začal předčítat sérii telefonických výhrůžek. První byl anonymní hlas 12. května 1992. „Ve 14:20 mi neznámý muž lakonicky sdělil: ,Hajzle! Teď seš na řadě ty!‘ O pět dnů později ve 21:50 mně jiný mužský hlas řekl: ,Svině! Rozčtvrtíme tvoji dceru za živa!.‘ Deset minut nato jsem vyslechl varování: ,Volá Kolín! Volá Kolín! Václava Dvořáka zastřelili ti, co to vyšetřují. Buďte sakramentsky vopatrnej! Přítel.‘,“ popisoval Blažek. A pak dodal: „Pamatuji si, že tehdy byla neděle. A já tu noc na pondělí probděl nad dokumenty, jimiž ke mně promlouval ze záhrobí zavražděný Dvořák.“

Blažek tak přiznal, že to byl Dvořák, kdo mu předal tajné dokumenty na Mrázka.

•••

„Když jsem dostával výhrůžky, tak jsem si to hned vyhodnotil tak, že vítr fouká od Mrázka a spol. V té době jsem už věděl, že Mrázek má na špinavou práci Antonína Bělu. A tak jsem udělal něco, abych vyvolal rozruch,“ svěřil se mi novinář Blažek.

„Jel jsem do Úval, kde bydlel Běla. Chodil jsem po hospodách a vyptával se na Bělu. Chtěl jsem, aby se to Běla dozvěděl. Pak jsem to samé udělal v Českém Brodě, kde žil Mrázek. Stejně tak jsem se ptal lidí na Mrázka a očekával, že se to dozví. Prostě jsem chtěl vyvolat pozornost,“ vyprávěl Blažek.

A pak se stalo, že mu volal informátor a řekl, že by s ním chtěla mluvit jedna významná autorita českého podsvětí, protože – jak informátor vysvětloval – „to pro něj bude jedině dobře, když se s ním setká“.

Pavel Blažek se proto sebral a jel vlakem do Plzně, kam ho informátor nasměroval. Byl stále rok 1992. Hned na nádraží odchytili Blažka dva chlapi v oblecích a odvezli ho k Antonínu Bělovi. Boss podsvětí úřadoval v nočním podniku, respektive nevěstinci Lyon. Podnik mu patřil.

Běla se choval dost obřadně. Novináře objal, jako by se znali sto let. A pozval ho na kávu a občerstvení. Na sobě měl kostkovanou košili a na krku zlatý řetěz a na něm zlatou pumu. Po nějaké chvíli Běla řekl: „Blažku, já mám děti rád. Mě se bát nemusíš.“ A hned dodal: „Budeme přátelé. Já tě před Mrázkem ochráním.“

•••

Jak mi v roce 2014 Blažek vyprávěl, bylo mu brzy jasné, že anonymní výhrůžky pocházely právě od Mrázka a Běly.

Antonín Běla se pak rozvalil na pohovce a ještě jednou zdůraznil, co Blažkovi už předtím řekl. „Nedovolím Fandovi, aby se něco dělalo tvé dceři nebo manželce. Ale to neplatí o tobě. Je ti to jasný?“

Tu poslední větu zdůraznil Běla se zvýšeným hlasem a dost zlostně.

Pak se Běla podíval na svíjející se dívky u tyče na pódiu a řekl již milejším tónem: „Mám tu hezké holky. Podívej se. Jednu si vyber a užij si to. A hlavně: už dej pokoj.“

Blažek poděkoval a odmítl. Pak ho Bělova ochranka odvezla zase mezi lidi, do centra Plzně. Byla noc. Blažek počkal na nejbližší spoj a rychle odjel do Prahy.

A v uších mu zněla poslední slova Antonína Běly: „Holkám se nic nestane… Ale to neplatí o tobě. Je ti to jasný?“

Blažek mi pak po letech popisoval své pocity ze setkání. „Vzal jsem to. Je to OK. Chlap proti chlapovi,“ řekl mi.

•••

Pavel Blažek byl jedním z prvních novinářů, který stál tváří v tvář hlavám českého podsvětí. Přesto ho setkání neodradilo. O celé řadě zločinců psal i nadále.

Blažkova dcera zdárně dostudovala. Blažkův syn Pavel se stal politikem. Ve vládě Petra Nečase v letech 2012 až 2013 zastával post ministra spravedlnosti. Stejnou funkci dostal i ve vládě Petra Fialy v roce 2021.

Pavel Blažek senior zemřel dva roky po naší rozmluvě – ve věku dvaasedmdesáti let.

•••

Policie nikdy nevypracovala detailní analýzu toho, co bylo příčinou a motivem vraždy Václava Dvořáka. Nicméně – alespoň na základě několika svědeckých výpovědí a řetězce dalších nepřímých důkazů – vraždu Václava Dvořáka objasnila po čtrnácti letech, tedy v roce 2006. Všichni tři pachatelé v té době byli již po smrti, kauza se proto neřešila před soudem. Policie tak vede od roku 2006 Dvořákovu vraždu jako objasněnou.

Zpráva z novin:

„Na začátku října 2006 byl obviněn Bohuslav Hájek (dnes již pět let pohřešovaný) za čtrnáct let starou vraždu podnikatele Václava Dvořáka. ,Objednavatelem vraždy byl František Mrázek a organizátorem byl Antonín Běla. Oba byli posléze zastřeleni,‘ řekla mluvčí ÚOOZ Blanka Kosinová.

Václav Dvořák dodával do novin texty, ve kterých psal o Mrázkových podnikatelských aktivitách. Podle detektivů byl Dvořák zastřelen kvůli obavám Mrázka z toho, že by ho tyto informace mohly ohrozit.“

•••

To, že měla policie pravdu, když Dvořákův případ uzavřela s objasněnou trojicí pachatelů, potvrdil rok nato syn Antonína Běly Jaroslav. Ten se v roce 2007 rozhodl promluvit o celé řadě zločinů a do protokolu policistům řekl: „František Mrázek si u mého otce objednal vraždu Dvořáka z Kostelce nad Černými lesy. Vraždu provedl Bohuslav Hájek, a to tak, že Dvořáka zastřelil blízko dveří pistolí značky Fena. Mrázek za to dal tátovi 300 tisíc korun. Já jsem byl u toho, když Mrázek doplácel otci částku 150 tisíc korun. Rovněž jsem byl u toho, když k nám domů do Úval bezprostředně po vraždě přišel Bohouš Hájek a v kotli se spálilo oblečení, které měl v době spáchání vraždy na sobě.“

Jaroslav Běla v roce 2007 ještě dodal: „Vím, že táta a Mrázek měli společně i další takové kšefty. Ale u těchto jednání jsem už nebyl. Každopádně: byli si hodně blízko.“

•••

František Mrázek a Antonín Běla měli společná tajemství. A jedno z nich bylo nanejvýš důvěrné a citlivé. Běla držel Mrázka v hrsti, protože věděl, že si Mrázek nechal v roce 1992 objednat svou první vraždu. Věděl to proto, že ji Běla na Mrázkův pokyn zorganizoval.

František Mrázek – objednavatel

Antonín Běla – organizátor

Bohuslav Hájek – vykonavatel

Toto bylo tajemství, které spojovalo Mrázka, Bělu a Hájka a kterého se Mrázek začal v roce 1996 obávat. Protože Běla ho tehdy vydíral, neboť chtěl více peněz ze společných podvodů v bankách, odkud vytahali přes bílé koně stovky milionů korun. Že to mezi Bělou a Mrázkem začalo skřípat a jejich tajemství začalo být předmětem Bělova byznysu, lze přičíst obyčejné touze po penězích. Protože Antonín Běla uznával starou moudrost, že nejlepší kvalitou peněz je jejich kvantita.

Ucelený příběh s novým svědectvím o úvěrovém podvodu, který předcházel vraždě Antonína Běly, se dočtete zde.