Gangster Běla: jak se zrodilo české podsvětí

Report

Nevyřešená vražda policisty v roce 1974, snaha o útěk na Západ v 60. letech, demonstrativní pokusy o sebevraždu, výtržnictví, alkohol, psychiatrie – a patrně začátek korumpování policistů. Magazín Reportér přináší málo známé či zcela neznámé kapitoly z mládí vládce českého podsvětí první půle devadesátých let Antonína Běly. Jde o první část seriálu Odložené případy, v nichž se mapuje zrod některých novodobých českých zločinů.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Jmenoval se Antonín Běla. A do roku 1996 to byl opravdový šéf českého podsvětí.

Vrchol jeho kariéry souvisí s divokou dobou začátku devadesátých let. Část podnikatelů se tehdy nechovala právě vzorně: půjčovali si v bance a nespláceli, kupovali zboží na faktury a neplatili za něj. Nebo dělali ještě horší věci: někoho vydírali, jiné nechávali zabíjet. Tihle lidé provozující špinavý byznys pak potřebovali někoho, kdo je bude chránit nebo kdo za ně bude tu nejšpinavější práci dělat.

A právě to byla role Antonína Běly.

Poslední část jeho životní dráhy je popsaná relativně dobře, ale o jeho mládí a jeho začátcích se ví málo, vlastně skoro nic. Kde se v něm vzaly sklony k násilí? A proč se stal obávaným gangsterem, který nerespektoval systém a jeho autority?

 

•••

Ve slavné francouzské kriminálce Osudový kruh z roku 1970, v níž hráli Alain Delon nebo Yves Montand, nalezneme pozoruhodný dialog. Starší a zkušenější inspektor se baví s mladším policejním vyšetřovatelem o zločincích podezřelých z vražd a loupeží, které se snaží v Paříži dopadnout.

„Vy jste nevěděl, že s podezřelým se má zacházet jako s viníkem?“ říká ve filmu inspektor.

„Nesouhlasím. Rukama mi prošla spousta nevinných podezřelých,“ opáčí mladší policista.

„Ale prosím vás, nevinní neexistují. A lidé jsou hříšní. Po narození jsou čistí, ale jak dlouho?“ odvětí starší generální inspektor.

 

 

•••

Kdy přesně přestal být Antonín Běla čistý? Sám už nám to nepoví. V dubnu 1996 – v roce, kdy oslavil dvaapadesáté narozeniny – ho zabili nájemní vrazi, kteří se dostali do jeho vily v Úvalech u Prahy. Počkali si na něj, až se vrátí z nočního jednání, a jakmile vystoupil z vozu, „vysypali“ do něj dávku ze samopalu. Tak skončila v Česku éra, kdy podsvětí vládl právě Antonín Běla.

Podle závěru policejních vyšetřovatelů si vraždu objednal kmotr František Mrázek. Ačkoliv spolu měli letité obchodní a přátelské vztahy a také různá tajemství (Mrázek si u Běly v roce 1992 objednal minimálně jednu vraždu), v polovině devadesátých let se rozhádali. Rozdělil je spor o peníze. „Bylo to kdo s koho. Kdo bude rychlejší,“ řekl mi již dříve exdetektiv někdejšího protizločineckého útvaru ÚOOZ Hynek Vlas, který případ vyšetřoval. Rychlejší byl Mrázek. Ale i on nakonec skončil s kulkou v těle. Neznámý vrah ho zastřelil v lednu 2006.

Odpověď na otázku, jak a kdy se stal z Běly gangster bez svědomí, však lze alespoň částečně vyčíst z archivů.

 

1974–1981

Od vraždy policisty do vězení

Vraťme se nejprve do roku 1974. V té době byl v Československu prezidentem Gustáv Husák a v zemi probíhala „normalizace“. V USA odstoupil prezident Richard Nixon kvůli aféře Watergate, v soutěži Eurovize zvítězila skupina ABBA a v Praze otevřeli první úsek metra trasy „C“ mezi stanicemi Kačerov a Sokolovská (dnes Florenc).

Osmého března 1974 deset minut před sedmou hodinou večer přepadli maskovaní lupiči poštovní pobočku v Praze na Těšnově. Byli tři a uvnitř měli nejspíš ještě jednoho komplice. Ukradli 47 tisíc korun. Loupežné přepadení by se obešlo bez zranění, nebýt náhody. Kolem pošty totiž procházeli dva policisté. Příslušníci Veřejné bezpečnosti – řečeno oficiálním slovníkem tehdejší doby – tam byli na obvyklé pochůzce svým rajonem. Když ozbrojené lupiče spatřili, pustili se za nimi. Jeden z nich se po chvilce zastavil, aby zjistil, zda muž ležící na ulici není zraněn: ukázalo se ale, že jde jen o bezdomovce, který silně kašlal. Druhý policista tak lupiče pronásledoval sám až na roh ulice do míst, kde dnes sídlí hotel Opera. Tam se strhla přestřelka. Policista padl k zemi, jeden z lupičů byl zřejmě zasažen také, ale ne tak vážně. Z místa činu se všem zločincům podařilo utéct. Strážmistr Jiří Velíšek, jemuž bylo tehdy pouhých 24 let, zraněním podlehl.

„Jako krutá hra osudu se jeví fakt, že smrt policisty Velíška není jediná, která tuto rodinu zasáhla. Jeho příbuzný, pracovník televize Nova Michal Velíšek, byl zastřelen v roce 2005 na Karlově náměstí, když bránil ženu před agresorem,“ napsal deník Právo, který na tuto neuvěřitelnou shodu náhod upozornil v červenci 2017 jako první.

Co je ovšem podstatné v našem příběhu – v roce 1974 po přestřelce na Těšnově považovala kriminálka za jednoho z podezřelých Antonína Bělu. Budoucímu bossovi podsvětí tehdy bylo třicet let, nicméně už tenkrát představoval obávaného gaunera a recidivistu.

Vražda a přepadení pošty na Těšnově nicméně zůstaly neobjasněné. Kriminalisté Veřejné bezpečnosti (VB) sice znali pravděpodobné pachatele, ale údajně neměli přímé důkazy. Rozsáhlý spis, který obsahoval přes sto kartonů, byl po promlčení zločinu uložen do archivu a později si jeho část převzalo pražské Muzeum policie.

Policejní historik a ředitel muzea Radek Galaš, který se věnuje i studiu nevyjasněných případů z minulosti, po prostudování spisu uvedl, že na Bělu ukazují téměř veškeré důkazy, zejména svědectví z místa činu. „Prokazatelně tam byl a po celou dobu vyšetřování byl brán jako jeden z hlavních podezřelých – společně s jistým Josefem Štaubertem,“ prohlásil Galaš. Tím to však, jak již bylo řečeno, skončilo. Z případu se stal „policejní pomníček“.

 

•••

Těšnovský spis ovšem obsahoval zmínku o tom, že Běla je recidivista. A tak mě napadlo prozkoumat jeho historii pečlivěji.

V jiném archivu, který spravuje spisy po bývalé Státní bezpečnosti, jsme nalezli pokračování příběhu. Antonín Běla se totiž dostal o dva roky později do vězení za jiný trestný čin – za hospodářskou kriminalitu.

V roce 1976 ho policie chytila, jak obchoduje s poukázkami, za něž se dalo za komunismu v exkluzivních obchodech Tuzex kupovat nedostatkové západní zboží. Bony, jak se těmto poukázkám neformálně říkalo, byly legální, avšak nedostal se k nim zdaleka každý: oficiálně se daly pořídit jen výměnou za dolary či západoněmecké marky, zkrátka tvrdou západní měnu. S bony se tak kšeftovalo na černém trhu; bony, které měl Běla, byly navíc speciálními poukázkami na nákup 58 tisíc litrů benzinu, což odpovídalo částce 268 tisíc korun. Na tehdejší poměry šlo o hodně velkou sumu.

Bělovy bony ovšem byly kradené: a právě za to jej soud spolu s dalšími lidmi poslal na dva a půl roku do vězení. Trest nastoupil v prosinci 1978. Odpykával si ho ve vězení v Minkovicích na Liberecku.

 

•••

Bělova uvěznění se pokusili využít tehdejší pražští kriminalisté, kteří se ještě pět let od vraždy policisty Velíška a přepadení na Těšnově nevzdali snahy, aby se případ dostal před soud. Požádali proto Sbor nápravné výchovy, jak se tehdy nazývala správa věznic, aby Bělu sledovali agenti: měli se soustředit na získávání informací o tom, co a kdy v minulosti udělal.

„Antonín Běla, narozen 4. ledna 1944 v Plzni, národnosti české. Původním povoláním dělník, zaměstnán jako asfaltér, ženatý, naposledy bytem v Praze 9. Až dosud sedmkrát soudně trestán, převážně pro násilné trestné činy,“ stojí ve spisu vězeňské správy z dubna 1979.

I ve vězení se Běla choval jako boss. V únoru 1979 za ním přišly na návštěvu jeho matka i manželka s dětmi. A vězeňská správa pak do zprávy napsala, že Antonín Běla se chová drze a neurvale.

„Rozepjal si košili i blůzu až k pupku. Zaujal na židli nevhodný posez, rozvalil se a do úst si vsunul párátko, které začal žvýkat. Po upozornění reagoval podrážděně a vyjádřil se v tom smyslu, že v tomto kriminále je to strašný a že asi brzo přijde do průseru… Znovu byl vychovatelem důrazně upozorněn na povolené téma hovoru. Na to reagovala jeho matka tím, že jej uklidňovala a říkala mu, že si musí uvědomit, kde se nachází, a podle toho se má chovat a poslouchat,“ stojí v dobové zprávě.

Ve vězení si Běla vyzkoušel, jaké to je budovat si pozici bosse. Podle archivních dokumentů si u spoluvězňů zjednal respekt: ti, kteří ho neposlouchali, dostali buď nakládačku ve sprše, nebo je Běla nevzal do svého „kolchozu“, jak se říkalo skupině, v níž se kšeftovalo s věcmi, které za mřížemi normálně nebyly. „Bělovi kolchozníci“ hráli karty, směňovali cigarety za lepší jídlo, které se do vězení dostávalo prostřednictvím balíčků od příbuzných.

„Na oddíle se odsouzený Běla stýká s odsouzeným Zavrtalem, který jej využívá jako ochránce. Výsledek byl ten, že dne 3. dubna 1979 napadl odsouzený Běla odsouzeného Sekala pro údajné vyzrazení jeho kšeftů s ústavní kuchyní,“ napsal do spisu s názvem „Tonda“ důstojník Otto Gudas. Odkazoval se v něm na informace od tajného spolupracovníka vězeňské služby s krycím jménem „Jarka“.

Jiný agent, který byl na Bělu nasazen, měl pro změnu krycí jméno „Jiřina“ – a v květnu 1979 přišel se zajímavými informacemi. „S odsouzeným Bělou jsem se dostal do styku až na tomto lágru, kde jsem s ním kamarádil jako s většinou odsouzených. Několikrát jsme spolu hovořili o důvěrných věcech a vzpomínali jsme na společné známé z výkonu trestu, až jsme přišli ke jménu Štaubert,“ uvedl agent Jiřina.

Jak jsme již zmínili, Josef Štaubert byl podezřelý coby klíčový komplic Běly v kauze přepadení a zabití na Těšnově.

„Běla mi o něm vykládal pár věcí, například se zmínil o tom, že Štaubert je v jeho očích normální blb. Když jsem se ptal proč, tak mi řekl, že nemůže být normální člověk, který se sám přizná k vraždě policajta,“ vyprávěl agent Jiřina a dodal: „Když jsem se ptal kde, tak mi naznačil něco o Těšnově. Že spolu něco měli, ale že mi nevěří a že se nemíní o tom rozpovídat. Naznačil jsem mu, jako že jsem o tom něco slyšel, a proto mi dále řekl, že se jako Štaubert sám k tomu Těšnovu přiznal a nejhorší na tom bylo, že se tam zmínil i o něm – jako o Bělovi. Když jsem mu řekl, že vyšetřovatelé nemohli jen tak na toto doznání skočit, tak řekl, že bohužel ano, protože Štaubert řekl pár podrobností z toho případu, které se tam udály. Tak jsem se ho zeptal, jak mohl Štaubert znát tyto podrobnosti? A v tom se Běla zarazil a odpověděl, že se je asi někde doslechl.“

Později se spoluvězni-agentovi „Jiřinovi“ Běla přiznal, že měl se Štaubertem spor a ten vyřešil po svém, tedy násilím. „Běla prý jednou Štauberta napadl. Běla řekl, že udělal Štaubertovi podlitiny pod okem. A Štaubert v návalu zlosti prý řekl, že mu to oplatí a že na něj práskne Těšnov. Od té doby se prý Běla přestal stýkat se Štaubertem,“ řekl do protokolu agent „Jiřina“. A doplnil: „Běla říkal, že i kdyby jako něco s případem Těšnov měl společného, tak se k tomu stejně nemíní přiznat. Jednou dokonce řekl, že kdyby se toho chytili vyšetřováci detailně, tak by ho mohli řádně usvědčit. Ale o co se jednalo, to nesdělil. Několikráte se Běla zmínil, že venku dělat nemusí, že má dost peněz na to, aby si mohl venku vyvalovat šunky.“

 

•••

Antonín Běla byl evidentně všeho schopný zločinec a zjevně měl také dar mluvit, což se mu hodilo při dojednávání kšeftů nejen ve vězení, ale také s veksláky obchodujícími s tuzexovými bony či s lidmi z podsvětí. Je to patrné z dopisu, který napsal 15. července 1979 manželce Marii. Protože v něm ale uváděl, tehdejším slovníkem řečeno, „závadové věci“, které v té době mohly narušit probíhající vyšetřování jeho případů, vězeňská služba ho Marii Bělové nikdy neodeslala.

V dopise působil Běla jako beránek se sklony ke knižní mluvě, v níž ovšem dělal gramatické chyby (pro zachování autenticity citujeme dopis bez oprav).

„Drahá Maruš, nebudu se rozepisovat o tom, proč jsem tak dlouhou dobu o sobě nedal pražádné správy o mé vegetaci v tak celebných místech krajů našich českých, jako jsou Minkovice. Doporučil bych je každému otylci, aby zde prošel odtučňovací kůru, která vrací podobu lidskou. Takže v současné době vážím asi 78 kilo,“ napsal Běla v roce 1979.

A na jiném místě pokračoval: „Víš kdybych nebyl od přírody obdařen mluvou, zrakem a rozumem, připadal bych si jako betonový pilíř, který přežil mnoho bouří, mnoho let, ještě více válek, ale nikdo jím ještě neotřás. Nebudu opakovat, víš sama, že není mou vinou naše odloučení. Celá ta špinavá záležitost byla nedohraná partie z roku 1975. Rači přestanu o této apokalypse, neboť by mne chytil záchvat nepříčetného steku.“

Co měl Běla na mysli nedohranou partií z roku 1975, se policie nikdy nedozvěděla. Antonín Běla si pak už dával „pozor na pusu“ a víc v dopisech či spoluodsouzeným nesdělil.

Spis Tonda uzavřely úřady začátkem roku 1981. „V průběhu zpracování svazku bylo využito zpráv celkem pěti tajných spolupracovníků a dvou důvěrníků, byly vyslechnuty osoby z řad jeho styků a prováděna kontrola veškeré korespondence. S výsledky byli průběžně seznamováni pracovníci městské správy Veřejné bezpečnosti v Praze. Samotný účel zpracování splněn nebyl, neboť se nepodařilo získat žádnou konkrétní informaci, která by byla v zájmu pracovníků VB, s výjimkou několika okrajových údajů, známých již z dřívějška. Lze proto učinit závěr, že jmenovaný se natolik kontroloval, že zásadně nehovořil s nikým o své trestné činnosti, a není vyloučeno, že tušil, že je sledován,“ stojí ve vyhodnocení spisu.

 

1959–1967

Pokusy o útěk na Západ, výtržnosti, psychiatrie

Naše další kroky při mapování kořenů Antonína Běly vedly ještě hlouběji do minulosti – do archivů z šedesátých let. V nich jsme nalezli dokumenty po bývalé režimní tajné policii, tedy Státní bezpečnosti, v nichž jméno Antonína Běly figurovalo. Důvod? Běla se snažil několikrát uprchnout z komunistického Československa na Západ.

V roce 1959 se pokusil o ilegální přechod státních hranic za západočeským Chebem. Tento případ byl ale – podle policejního spisu – zakončen jen prokurátorským pohovorem, tedy domluvou.

Ovšem v květnu 1960, když mu bylo šestnáct let, se Běla pokusil opět utéct do Západního Německa. „Chtěl zažít dobrodružství,“ napsali tehdy policisté s odkazem na Bělovy výroky. Za tento pokus pobyl pět měsíců ve vazbě, poté ho propustili na podmínku.

Záznamy Státní bezpečnosti z té doby obsahují unikátní informace, které se o Bělovi a jeho začátcích vůbec nevěděly.

Běla se po základní škole dostal na učňovský obor. Nejdříve to zkoušel jako klempíř. V roce 1958 nastoupil do národního podniku Avia, avšak odtud ho za rvačky a výtržnosti s dalšími spoluučni vyloučili. Nakonec se zaučil na cínaře. Krátce pracoval jako kopáč ve firmě Stavby silnic a železnic v Běchovicích, pak byl dělníkem v podniku PAL. V roce 1961 nastoupil do skladu národního podniku Tesla v pražském Hloubětíně.

Od svých dvou let žil s rodiči v Šestajovicích nedaleko Prahy. Ještě předtím, než mu bylo patnáct, se dopustil dvou drobných krádeží v místě bydliště, za což měl úřady nařízený ochranný dohled. V jednom případě ukradl společně se svým kamarádem „větší množství kuřiva“ z místní trafiky.

„Běla pochází z majetné cikánské rodiny, takzvaných kotlářů,“ píše se v archivních spisech bezpečnostních složek bývalého Československa. Kotlář bývala mezi Romy tradiční profese; šlo o řemeslníky zabývající se výrobou kotlíků a kotlů. „Jeho otec provozoval až do roku 1958 kotlářskou živnost… Ten rok mu byla odebrána, protože měli podezření, že provádí na úkor živnosti trestnou činnost. Po odebrání této živnosti pracoval otec Běly jako kotlář v národním podniku Nymburk, později jako řidič nákladního auta ve velkoobchodu s textilem v Praze,“ uvádí dále spis.

V letech 1960 a 1961 měl Antonín Běla několik incidentů, kvůli výtržnostem a opilectví ho odvezli na protialkoholické léčení. Za tyto dva trestné činy ho podle tehdejších zákonů odsoudili, avšak mezitím přišla prezidentská amnestie, takže soud nařídil jen ochrannou léčbu. „V psychiatrické léčebně v Praze 8 se projevil jako hrubý, neukázněný a drzý, přičemž násilně napadal ostatní léčené osoby. Byl výbojnější povahy a rád se výstředně oblékal i oholoval. Nejraději se zde válel v posteli nebo hrál karty. S oblibou tělesně atakoval zvláště staré a slabé ,spoluošetřence‘. Některé udeřil i pěstí do obličeje, některým bral jejich jídlo a peníze,“ píše se v dokumentech StB. A na dalším místě je dodatek: „Inteligence Běly byla na dolní hranici průměru, ale podle lékařské zprávy nebyl slabomyslným. Je to však jedinec povahově narušený a asociální, ale plně schopný posoudit škodlivost svého jednání pro společnost a schopný toto jednání ovládat.“

 

•••

Podle hodnocení tehdejších úřadů byl Běla nezvladatelný už od dětství. „Jedná se o páska a chuligána, který se dopouští neustálých výtržností. Je místními občany odsuzován a považován za nenapravitelného. Velkou vinu na jeho výchově nesou rodiče, kteří na něho byli slabí,“ uvádí se v dobových úředních dokumentech.

Důležitý fakt pro pochopení dalšího Bělova osudu je i to, že jeho otec odjel v roce 1960 legálně do Vídně na návštěvu svých příbuzných – odkud se však již nevrátil. A Antonín Běla ho chtěl následovat.

O další útěk za hranice se proto pokusil 27. dubna 1961. Tentokrát měl společníka, kamaráda z práce Zdeňka Voslaře. Na Znojemsku se pak oba pokusili překročit hranice s Rakouskem, odkud chtěli dále pokračovat do Německa. Nicméně asi kilometr a půl jižně od Mikulova spustili signální detektor a pohraniční stráž je zadržela. „Chtěl jsem tam najít otce, přes kterého bych si našel práci i ubytování,“ řekl později vyšetřovatelům Běla.

Za pokus „opustit nelegálně republiku“ byl odsouzen k několikaměsíčnímu trestu. Běla se chtěl z vězení dostat za každou cenu. A tak se na konci května 1961 pokusil o sebevraždu. Na mříže okna své cely si uvázal prostěradlo a snažil se oběsit. Strážní však zasáhli a odvázali ho. Byli přitom přesvědčeni, že šlo o demonstrativní sebevraždu, kterou nemyslel vážně. Jen se chtěl dostat na psychiatrii.

Vyšetřovatele zaujaly i majetkové poměry jeho rodiny. „Antonín Běla je nemajetný. Jeho rodiče jsou ale vlastníky rodinné vilky v Šestajovicích a osobního automobilu zn. Mercedes 160… V dnešním zřízení se musí poctivě pracovat a oni jako kotláři byli zvyklí cestovat, vydělávat velké peníze a s těmi hazardovat, a přitom prováděli trestnou činnost,“ upozornili policisté. Za snahou opustit republiku nebyla podle nich „podvratná politická činnost“. „Běla moc politice nerozuměl. Byl však vyškolen rodiči k lásce k Západu. Život na Západě vychvalovali,“ uvedli kriminalisté.

Naděje na nápravu Běly byla podle nich mizivá, „protože poctivá práce mu nechutná“. „Rád žil chuligánským životem a obklopoval se chuligány sobě rovnými. Rád by se dostal na Západ, kde by mohl vést zahálčivý život a nemusel by pracovat,“ stojí ve spisu StB z roku 1961.

 

•••

Pobyt za mřížemi ho nezměnil. Po propuštění z vězení, 8. prosince 1965, napadl v jedné pražské restauraci zcela bezdůvodně člověka.

„Způsobil mu několika údery pěstí do obličeje dvojitou zlomeninu dolní čelisti a zlomeninu nosních kůstek,“ stojí ve spisu. Městský soud v Praze 2 ho odsoudil k odnětí svobody na dva a půl roku.

Na přelomu let 1966 a 1967 se poté, co ho po odpykání části trestu pustili z vězení, Běla zapojil do černého obchodu se zlatem a starožitnostmi. Z ciziny totiž do Československa přijížděl na návštěvy jeho příbuzný František Lagron – bratranec Bělovy matky. Státní bezpečnost chytila Lagrona a Bělu, jak prodávají po republice prsteny a mince, na nichž byla vyražena podobizna bývalého amerického prezidenta Johna F. Kennedyho. Běla se tak už poněkolikáté ocitl ve vězení, tentokrát za „trestný čin spekulace“.

Z vězení, jak vyplývá z historických dokumentů, se Běla dostal opět po krátké době. V roce 1967 mu úřady trest přerušily, protože se oženil. S nastávající manželkou Marií čekali syna. Jenže ihned po svatbě se údajně pohádal se svým bratrem: vytáhli na sebe nože a křičeli, že jeden druhého zabije.

Poté, co je rodina od sebe odtrhla, chtěl Běla podle dobových výpovědí rodinných příslušníků opět spáchat sebevraždu. Pověsil se na smyčku provazu. Příbuzní ale provaz včas přeřízli a Bělu zachránili. „K takovému pohnutí mysli u mě dochází častěji a zpravidla v případě silného rozčilení. Když se nemohu s někým utkat, tak poškozuji sebe sama. Pokud celkově zhodnotím své počínání, dospívám k závěru, že asi nejsem po duševní stránce normální. Velice snadno se rozčílím a podléhám názoru druhých, takže mě snadno k něčemu navedou. Často mě bolí hlava, mrkám očima a pociťuji svědění. Mám i mezery v paměti,“ řekl později Běla lékařům.

Koncem ledna 1967 převezli Bělu do Psychiatrické léčebny v pražských Bohnicích. Pak se ocitl na zvláštním pozorovacím oddělení věznice ministerstva vnitra v Praze 4, kde byl pod dohledem psychiatrů. Zřejmě dělal vše pro to, aby se už nemusel do vězení vrátit. Jak se říkalo a říká – „hrál to na hlavu“. „Běla se při pozorování zpočátku projevoval jako osoba, která není duševně zdravá. Například se mazal lidskými výkaly a podobně… Ale nakonec byly jeho projevy vyhodnoceny pouze jako primitivní a naivní předstírání duševní choroby,“ stojí v závěrečné zprávě odborníků.

„Běla sám jest jedincem s vrozeně nižšími rozumovými schopnostmi, na úrovni slabomyslnosti – debility. Ocitá se tak od mládí v trvalých a stále rostoucích konfliktech se společenskými normami. Přiměřeně citové a sociální cítění se u něj nevyvinulo. Projevují se u něj vlastnosti vesměs negativního charakteru: nezdrženlivost, násilnost, impulsivita, disocialita, chybí řádné pracovní návyky, má sklon k požívání alkoholu a podobných látek,“ stojí ve zprávě psychiatrů. A dále: „Běla byl opakovaně trestán pro násilné trestné činy a majetkové delikty. Vězeňskými kázeňskými normami je těžko zvládnutelný. Pokud ve vězení svou agresi nemůže projeviti vůči svému okolí, dopouští se sebepoškozování, které ovšem má především též účelový charakter.“

V této souvislosti připomněli událost z roku 1963, kdy si po podobném výstupu ve vzteku poranil zažívací trakt. „Běla při výkonu trestu spolykal lžíci a její kousky mu musely být posléze vyoperovány,“ poznamenal psychiatr.

 

•••

Stručně řečeno – z dokumentů, které jsme prozkoumali, vyplývá následující závěr:

Antonín Běla stěží ukončil základní školu. S potížemi se vyučil. Byl od mládí agresivní, rval se a kradl. Chtěl být bohatý a snažil se utéct na Západ za svým otcem, což se mu nikdy nepovedlo. S přibývající dobou u něj rostla frustrace a zlost, kterou nedokázal kontrolovat. Jako recidivista se několikrát ocitl ve vězení a na psychiatrii. Tehdejší systém si s ním nedokázal poradit. Vše vyústilo v to, že se stal součástí pražského gangu, který loupil a – minimálně jednou, na pražském Těšnově – zabíjel.

 

1968–1996

Policejní kontakty

A jaké bylo pokračování v nové době? Už v osmdesátých letech se zapojil jako vlivná postava organizovaného zločinu do byznysu pražských veksláků. Jeho učedníkem se stal František Mrázek z Českého Brodu, který leží dvacet kilometrů od Šestajovic. Mrázkovi rodiče se tehdy živili jako dělníci v masném průmyslu a ze zbytků, k nimž se v práci dostávali, vyráběli v kuchyni masové konzervy, ale i jiné potraviny. Později začali chovat zvířata a stali se v regionu populárními díky svým domácím a poměrně kvalitním potravinám. Bělovi od nich často nakupovali vajíčka, maso či klobásy.

Přímo Františka Mrázka si Běla údajně všiml až později. „Tonda byl jednou v hospodě a přišel tam šestnáctiletý kluk a prodával konzervy,“ zavzpomínala v roce 2007 pro server Aktuálně.cz Bělova manželka Marie. Dodala: „A muž měl rád strašně šikovný lidi. A kluk říkal, že konzervy jsou domácí, a prodal je všechny. To bylo za totálu. A ten kluk byl Franta. On si ho oblíbil. Vždycky říkal synům: ,Podívejte se, to je kluk!‘ Přátelili se spolu dlouhá léta.“

Marie Bělová vždy svého muže hájila. Podle ní „nikdy nejel ve vraždách“. „Nesmysl. Ani náhodou,“ prohlásila. Podle ní z něj média a policisté dělali démona. „Lidi vždycky přehánějí. Ale ano, vliv on měl. Jenže to pramenilo z jeho charismatu. Měl u lidí respekt,“ tvrdí Bělova žena. „Můj muž nebyl svatý, ale takový konec si nezasloužil,“ řekla v roce 2007 Bělová.

 

•••

Po revoluci si Bělovi postavili v Plzni penzion a provozovali v něm noční klub. Pro svou ochranu, ale nejen kvůli ní, se po roce 1989 Běla obklopil schopnými lidmi, kteří ovládali různá bojová umění a skvěle stříleli. V jednu chvíli se v jeho týmu „nájemných vojáků“, jak se jim v prostředí zločinu obecně říkalo, objevili i bývalí elitní policisté. Na špinavou práci – na tu opravdu nejšpinavější – si ale Běla podle policejních informací najímal svého příbuzného. Jmenoval se Bohuslav Hájek. Od roku 2001 je veden jako nezvěstný, patrně ho někdo zavraždil.

Kromě českých bodyguardů pracovali pro Bělu i Arméni. Ostří hoši, bývalí veteráni z válek, ho chránili proti cizojazyčné zločinecké konkurenci.

Běla měl pověst muže, který udělá na zakázku skoro všechno. Hlavní pro něj bylo, aby dostal zaplaceno. Když se v podsvětí vyslovilo jeho jméno, báli se i ti nejotrlejší zločinci.

Gangster Běla měl velmi zvláštní metody práce, o čemž svědčí příběhy z té doby, které se mezi policisty i zločinci vyprávějí.

Jednou vykradli dům jeho matky. A Běla si byl jistý, že to udělali dělníci, kteří jí zrovna něco opravovali na domě. Běla si nechal „tu verbež“ přivézt, nechal je svléknout donaha a v mrazu na ně hodlal vychrstnout kýbly studené vody. Když se přiznali, nechal je za trest zavřít do ohrady pro psy.

Běla si uměl poradit se vším. Násilí mu nevadilo. Jednou třeba potřeboval Mrázkův souputník Miroslav Provod – i on za komunismu „veksloval“ s tuzexovými bony – vyřešit problém s ukradeným kamionem vezoucím zboží za desítky milionů korun. Provodovi ho ukradli za bílého dne někde u Prahy.

„Buď ve dvě hodiny odpoledne na Smíchově. Přijede tam chlápek, kterej ví, jak hledat tvůj ztracenej kamion,“ řekl Mrázek Provodovi.

Provod věděl, že Mrázek má kontakty s policií, a myslel si, že na schůzku přijede nějaký detektiv a rozjede velké pátrání.

Před domluvenou restauraci na Smíchov však dorazil úplně někdo jiný. Z luxusního mercedesu vystoupil Běla s ochrankou. Provod jen nasucho polkl. Zpoza kabátů čouhaly ochrance zbraně. Jako kdyby se schylovalo k nějaké přestřelce.

„Tak co, kamaráde. Prý tě něco trápí. Aspoň mi to říkal Franta,“ řekl Běla.

Provod popsal, co se přihodilo.

Běla ho v klidu vyslechl a pak jen prohodil: „Do dvou dnů tady máš kamion i s tím řidičem, co v tom určitě jel.“

Neuplynuly ani dva dny a před Provodovou firmou zastavila dvě auta. Jeden kamion a jedna limuzína.

Z limuzíny vystoupil Běla, otevřel kufr a vytáhl z něho řidiče kamionu. Jako králíka z klobouku. Běla dostal zaplaceno. Provod byl spokojen.

 

•••

Řečeno slovníkem použitým v již zmíněné slavné francouzské kriminálce Osudový kruh z roku 1970, Antonín Běla, „ačkoli na svět přišel čistý, dlouho nevydržel“.

Za to, že Antonín Běla nakonec dorostl do zločince a násilníka velkého formátu, může pravděpodobně i selhání lidí za minulého režimu, zejména v bezpečnostních složkách a justici. Běla si podle více zdrojů už v době komunismu uměl najít cestu k policejním důstojníkům, kteří mu byli ochotni za úplatek pomoci. K těmto kontaktům se pravděpodobně dostal prostřednictvím veksláků a také díky taxikářské profesi, kterou krátce provozoval.

K tomuto závěru dospěl po prostudování spisu Těšnov i historik Radek Galaš. „Myslím, že se ta vražda na Těšnově tehdy neobjasnila, protože tam musela sehrát svou roli korupce. Jinak není možné, že se včas neudělaly testy krevních stop z místa činu,“ řekl Galaš.

Ze spisu podle něho vyplývá, že někdo s krevními stopami po vraždě strážmistra Velíška manipuloval, aby se našly až po delší době. Stopy pak znehodnotil čas a už nebylo možné zjistit, zda patří Bělovi, či Štaubertovi. „Bylo to zkorumpované. Běla měl už tehdy zaháčkované lidi u policie,“ řekl Galaš.

Jeho odsudku odpovídají i dobové záznamy z vězení z Minkovic. Běla se svými vztahy s StB chlubil spoluvězňům. „Pozice Běly na oddíle je poněkud rozporná, protože určitá část jej nemá v oblibě pro jeho velikášství a hlavně bezohlednost, ale je i dost takových odsouzených, pro které je vzorem. Tuto pozici si neustále upevňuje, zejména rozhovorem o své činnosti v Praze, kde působil jako taxikář. Často také hovoří o svých stycích s příslušníky VB a StB, se kterými se údajně důvěrně stýkal, a kteří mu byli dokonce zavázáni, jak se sám několikrát vyjádřil,“ napsal tehdy do zprávy vězeňský důstojník Otto Gudas.

 

•••

Cestu Antonína Běly ke zločinci velkého formátu bychom tak mohli uzavřít dalším citátem z již zmíněného francouzského filmu Osudový kruh.

Když totiž postarší inspektor končil debatu s pařížským vyšetřovatelem, zdůrazňoval mu:

„A nezapomeňte: Všichni jsou vinní. I policisté.“

 

Příště: Odložený případ o rozkrádání židovských hrobů

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama