Až bude promlčená, může se vražda Mrázka objasnit

Lidé

Spolu s detektivním seriálem Devadesátky i dokumentem Polosvět, které nedávno uvedla Česká televize, znovu ožívají kriminální kauzy z minulosti. Ředitel Muzea Policie ČR Radek Galaš vystupuje jako odborný konzultant v dokumentárním cyklu Polosvět, jenž vznikl podle námětu investigativního novináře Jaroslava Kmenty. Jako dokonalá vražda se zdá být smrt Františka Mrázka. „Stále se ale může objasnit,“ říká Galaš, který pracoval u policie od roku 1991.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Sleduje ředitel policejního muzea kriminálky v televizi?

No jasně, že ano. Občas to ale sleduji docela kritickým okem a děti mi říkají „Tatínku, dýchej“ a někdy mě od sledování odradí filmové zpracování některého z témat. Když se mi ovšem dostane pod ruku severská kriminálka, tak to můžu. Nevím, jak to seveřani dělají, ale velká většina severské krimi je skvělá.

 

Kdo je vaším fiktivním oblíbencem?

Jednoznačně Philip Marlowe, který se poprvé objevil v románu Raymonda Chandlera Hluboký spánek v roce 1938. Když jsem vychvaloval severské krimi, musím zmínit norského spisovatele Joa Nesbøho a především jeho Harryho Hollea. A Případy prvního oddělení jsou moje česká srdcovka. Ony ale i české kriminálky z padesátých let nejsou vůbec špatné, když si odmyslíte politický balast, který s sebou nesou. Řadu scénářů k nim napsal Karel Kalivoda, který měl přezdívku pražský Maigret a sám byl kriminalistou. Teď ale sleduji Devadesátky, kde se vracím do svých policejních začátků.

 

Když byly devadesátky v rozkvětu, vy sám už jste byl policistou. Od roku 1991 jste sloužil na místním oddělení policie Horní Měcholupy. Jak se na devadesátky s odstupem času díváte?

V té době jsem byl řadový policista, který se pohyboval na ulici. A upřímně to byl Divoký západ. Ten, kdo to období neprožil, si to jen těžko představí. Ty roky byly opravdu náročné a možné bylo všechno a to nejen na straně zločinu. Jak se říká: „Na hrubý pytel hrubá záplata.“ Já jsem tehdy netušil, kdo je Antonín Běla ani František Mrázek (oba dva byli jedněmi z nejvýraznějších postav českého podsvětí, pozn. red.). Prvního, koho jsme na místním oddělení zprostředkovaně poznali, byl Ivan Jonák (spolumajitel erotického podniku Discoland Sylvie, pozn. red.). Konkrétně jsem se s tímto jménem setkal ale až v okamžiku, kdy se vyšetřovala vražda jeho manželky. Ten případ se odehrál v obvodu našeho oddělení a někteří moji kolegové byli na místě činu. Týkala se nás ale také válka s ruskou mafií, která za sebou nechávala mrtvoly skoro všude.

 

 

Byl jste se podívat v Discolandu Sylvie, který Ivanu Jonákovi patřil?

No jasně. Ve vší počestnosti mimo službu, samozřejmě. V té době jsme měli tak malé platy, že jsme jen nakoukli, vyvalili oči a zas šli. Ceny pití byly tak vysoké, že jsme šli na pivo radši jinam.

 

Jak na Ivana Jonáka a další devadesátkové zločince vzpomínáte?

Jonák miloval sdělovací prostředky. Jeho slavný plakát s dítětem v jedné ruce a pistolí v ruce druhé zná asi každý. Dělal ze sebe takového českého Al Capona, přitom to byl ale primitivní zločinec. Já jsem pak z místního oddělení přešel rovnou na policejní prezidium do kanceláře náměstka policejního prezidenta a jména jako Běla nebo Mrázek jsem pod ruku nedostával. Znal jsem ale kriminalisty, kteří na jejich případech pracovali.

 

 

Co se vám například doneslo?

Z doslechu vím, že František Mrázek byl k policistům relativně slušný, a dokonce ani nebyl příliš arogantní, jak by se možná očekávalo.

 

Říká se, že dokonalý zločin neexistuje. Zdá se ale, že v Česku jeden takový máme. Můžeme dosud neobjasněnou vraždu Františka Mrázka z roku 2006 považovat za dokonalý zločin?

Dalo by se říct, že ano, ale zároveň je na to ještě příliš brzo. Ještě stále se může přijít na to, kdo a co za jeho vraždou stojí. Třeba se najde jeho archiv, o kterém se traduje, že je stále dobře ukrytý, anebo se najde nějaký zdroj, který promluví. K tomu ale dojde spíše ve chvíli, až bude jeho vražda promlčená, takže za čtyři roky.

 

Na obrazovkách České televize teď můžeme vidět i vás, a to v seriálu Polosvět. V prvním dílu jste zmínil, že k objasnění některých činů dochází i díky práci badatelů. Kdo si myslíte, že za vyřešením vraždy Františka Mrázka bude stát? Badatelé, anebo policisté?

Myslím si, že tento případ objasní policie. Na to, aby se Mrázkova vražda dostala do archivních fondů, je příliš brzo. Je to i pro historiky příliš mladá věc, pro ně začíná práce nejdříve až po pětadvaceti letech. Navíc stále žije řada tehdejších aktérů. Jeho spis nebude ještě dlouho zpřístupněn badatelské veřejnosti, což je v pořádku.

 

KOŽICH MÍSTO NEPRŮSTŘELNÉ VESTY

V seriálu Polosvět hovoří i jiní kriminalisté, kteří si devadesátkami a jejich zločiny prošli. Jak vnímáte proměnu policie od porevolučních dob až do současnosti?

Já jsem policejní dinosaurus, za našich mladých let bylo vše jinak. Byla jiná doba, jiná společnost, ale i jiné možnosti. Když přednáším mladým policistům, tak jim říkám, jak oni celkem mylně žijí v domnění, že vykonávají nebezpečnější práci než jejich předchůdci. Ano, je nebezpečná. Ale oni vůbec netuší, co obnášelo nebezpečí na ulici právě v devadesátých letech. Dnes jsou vybaveni neprůstřelnými vestami, chodí ve dvou nebo ve třech, mají různé zbraně a plno dalších věcí. My jsme si v té době vzali uniformu, nejlépe tu zelenou, která byla jako dráždidlo na býka, pistoli ráže 7.65 mm a v kapse měli jen kasr (slzotvorný prostředek). A vyrazili jsme do terénu v tom společenském klimatu, které tehdy panovalo. Dnešní policisté na druhou stranu narážejí na ulici na zcela jiné problémy, které jsme si pro změnu nedokázali představit my.

 

Neprůstřelné vesty v té době ještě nebyly?

Nebyly. V té době jediné, co jsme měli neprůstřelného proti malým rážím, byl s nadsázkou asi zimní kožich. Ten, pokud měl koženou vložku, vážil asi osm kilo. Tehdy se skutečně střílelo a na ulicích to, alespoň z pohledu policisty, nebylo jako dnes. Mohl to dostat kdokoli. Ostatně jeden z mých kolegů, se kterým jsem studoval policejní školu, byl v roce 1997 těžce zraněn při přestřelce, jiný kolega při ní zemřel. Další kolega z kriminálky byl zastřelen o rok později.

 

Jak se podle vás během posledních třiceti let proměnil zločin?

Ten se podle mne příliš neproměnil, spíše klesnul. V devadesátkách bylo v Praze třeba osmdesát vražd za rok, teď nesrovnatelně méně. Pouliční násilná trestná činnost také klesla. Důvodem jsou kamerové systémy a samozřejmě dobrá práce policie. Spolu se společenským vývojem se ale kriminalita vyvíjí, vznikají nové typy. Za nás neexistovala logicky žádná počítačová kriminalita. Tehdy se hrály skořápky a podvodná letadla. Skořápky se dnes proměnily v boj o informace.

 

DVA KUFRY S TĚLEM SMĚR BRATISLAVA

Asi nejznámější případ v celé historii samostatného Československa, který nebyl dosud vyřešen, je příběh slovenské prostitutky Otýlie Vranské, která byla v roce 1933 v Praze brutálně zavražděna. Její rozčtvrcené tělo bylo následně odesláno dvěma kufry do Bratislavy a Košic. Vy jste se k případu vrátil a pokusil se ho po mnoha letech vyřešit. Znáte pachatele, který za její vraždou stojí?

Jen bych chtěl upřesnit, že Otýlie nebyla prostitutka. Měla ráda zábavu, život, neměla moc ráda práci, a pokud se jí nabídla příležitost si za určitou protislužbu užít, ráda to udělala. V době, kdy se vražda stala, byl pachatel neznámý, kriminalisté navíc neznali motiv ani místo činu. My teď dokončujeme studie, které bychom rádi publikovali a udělali za tímto příběhem tlustou čáru. Vraha ale nikdy nebudeme znát stoprocentně, vždy tam bude jen určitá míra pravděpodobnosti. A to proto, že jednoduše nejsou svědci. Na 85 procent ale máme představu o tom, kdo byl pachatel, včetně motivu.


Tělo Vranské se nikdy nenašlo a nepodařilo se ho najít ani vám, když jste se k objasnění vraždy vrátil. Je to tak?

Ano. Když jsme procházeli dobový tisk, tak nešlo zjistit, kdy a kde byla Otýlie Vranská pohřbena. Rozhodně nebyla pohřbena ve svém rodném městě, to jsme věděli jistě. Takže jsme v pátrání pokračovali dál, až jsem narazil na jeden fond, kde jsem zjistil základní údaje, tedy kdy a kde byla pohřbena a kdo vedl pohřební ceremoniál. Měla být uložená ve společném hrobě na Olšanech, kde v té době bylo jen jedno hromadné pohřebiště. Mysleli jsme si, že to bude jednoduchá práce a že máme vyhráno, protože do těchto čtrnácti šachtových hrobů se dávaly ostatky bez rakve a naše domněnka byla taková, že logicky najdeme jedinou rakev. Vranská byla pohřbena církevním obřadem, proto ta rakev. Vše bylo úplně jinak. V rámci rekonstrukce pohřebiště jsme měli možnost všechny hroby otevřít, vyklidit a každou lebku, která se našla, jsem vzal do ruky a zkoumal ji. Podle pitevních protokolů jsme věděli, jaké poškození její lebky bylo vcelku specifické. Bohužel jsme ji nenašli.

 

Proč jste se právě k případu této ženy rozhodl vrátit?

To byla spíš náhoda. Jednak se svým nástupem do muzea jsem zjistil, že zde existuje torzo spisového materiálu, jehož drtivá část nikdy nebyla publikovaná. Zároveň slovo dalo slovo a pustili jsme se do případu s jedním z bývalých elitních detektivů prvního oddělení pražské kriminálky. Když už jsem měl tu možnost začíst se do spisu, najednou jsem zjistil, že tam jsou věci, které nesedí. Výhoda badatele-historika-bývalého policisty je pohled na věc. Nedíváte se na spis jen jako na historický materiál. Mezi řádky vidíte souvislosti, které běžný historik těžko odhalí.

 

Nevyřešených kriminálních případů je v Česku celá řada. I v nově uvedených seriálech České televize se krátce zmiňuje případ vraždy strážmistra Jiřího Velíška, který byl v roce 1974 při přepadení pošty postřelen do břicha a následně na toto zranění zemřel. Případ dostal název Těšnov. Dlouze se vyšetřoval, ale nikdy neskončil u soudu. Budete se i touto kauzou zabývat?

To bych moc rád. Spis, který k tomu v našich sbírkách máme, obsahuje asi sto padesát kartonů. Je to největší spis, který tu je. Když se do něj člověk ponoří, zjistí, že se začnou objevovat stále stejná jména, která právě v devadesátkách hrála významnou roli. Myslím tím například Antonína Bělu. Nikdy mu ale vina v případu Těšnov prokázána nebyla.

 

Podle jakých kritérií si vybíráte případy, k nimž se chcete vracet a objasnit je?

To není o ambici objasnit případ. Mnohdy je to o vnitřním pocitu, intuici. Případ Těšnov je pro takovou badatelsko-historicko-policejní činnost jako dělaný. Vedle spisu musíte mít nastudované i tehdejší postupy, společenské klima a řadu dalších věcí. Svoji roli hraje i snaha o pohled na věc očima tehdejší doby, hodně pomáhá dobový tisk. Je to prostě taková mravenčí práce.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama