Ukradené židovské náhrobky v dlažbě na Václaváku. Jel v tom i kmotr Mrázek

Jedno židovské přísloví praví: „Co náš rozum nevyřeší, to vyřeší čas.“ Skutečně – čas někdy vyřeší i zločin. Jako například v červnu 2008. Justice tehdy projednávala případ vraždy. Policie měla podezřelého a desítky nepřímých důkazů. Chyběl však hlavní důkaz – tělo zavražděné ženy.

U soudu se tehdy ocitl lékař z Tábora Vladimír Mikuš. Obžaloba tvrdila, že v únoru 2007 zabil ze žárlivosti svou milenku Marcelu Sekáčovou, protože se s ním chtěla rozejít. V první instanci Mikuše odsoudili jen na šest let za omezování svobody a ublížení na zdraví. A obžalovaný doufal, že soud vyšší instance ho pustí na svobodu.

Jenže zasáhl čas. Koncem června 2008 vyplavala na Orlíku u Žďákovského mostu plastová truhla s tělem zavražděné milenky Marcely Sekáčové. Truhly si všimli místní rybáři a zavolali policii. Důkaz vydala přehrada na poslední chvíli: bylo to pouhé čtyři dny před odvolacím soudem, od něhož si Mikuš sliboval osvobození. Namísto toho jej ale soud potrestal čtrnácti lety vězení za brutální vraždu.

 

•••

Právě čas a – chcete-li – i osud sehrály svou roli také v případu, který jsem léta sledoval. Nešlo v něm o vraždu, ale o dlažební kostky. I když zločin to byl také zavrženíhodný. Tyto dlažební kostky totiž pocházely z židovských náhrobků, které kdysi někdo ukradl na hřbitově, rozřezal a prodal. Dělo se to hlavně v době komunismu, židovské hřbitovy se takto pustošily ve velkém; šlo o organizovaný zločin.

Téma jsem okrajově zmínil v roce 2007 v souvislosti s případem zavražděného kmotra podsvětí Františka Mrázka. Jak jsem si přečetl v archivních dokumentech, právě on byl od roku 1989 podezřelý, že se na rozkrádání a následném prodeji židovských náhrobků z cenné švédské žuly podílel.

Avšak v době, kdy jsem knihu Kmotr Mrázek psal, šlo pouze o indicie. Byly sice založeny na autentické čtyřstránkové zprávě někdejší tajné komunistické policie, která v roce 1989 šla po Mrázkovi: jedním ze zločinů, který mu chtěla prokázat, byl právě nelegální byznys se židovskými náhrobky.

Jenže důkaz chyběl. Opět však zasáhl čas. Letos v květnu, třináct let poté, co jsem věc zmínil, se ony dlažební kostky objevily v dolní části Václavského náměstí. Dělníci tam totiž rekonstruovali chodníky. A když dlažbu ručně rozebrali a otočili, zjistili, že na obrácených stranách mají některé kostky torza židovských nápisů.

Byly to rozřezané náhrobní kameny z židovských hřbitovů.

 

•••

Dlažební kostky mě přiměly k tomu, abych se k tématu vrátil. Podíval jsem se znovu do archivních materiálů, jež jsem v roce 2007 využil při popisování příběhu Františka Mrázka.

Zmíněná unikátní čtyřstránková zpráva někdejší komunistické policie, která se vykrádání hrobů věnovala, je, jak jsem zjistil, jediný zachovalý listinný důkaz. Vše ostatní, z čeho by se dalo čerpat, stačili důstojníci StB s mnoha jinými spisy zlikvidovat na přelomu listopadu a prosince 1989.

Dokument, který potvrzuje, že se František Mrázek angažoval v ničení židovských hřbitovů, vznikl 6. září 1989. Byla to zpráva vypracovaná zvláštním policejním týmem Profesionál pod vedením majora Vladimíra Rudolfa.

Tento tým vyšetřoval trestnou činnost veksláka Františka Mrázka před rokem 1989 a jako vedlejší produkt přišel právě na vykrádání židovských hrobů. Zprávu tehdy odeslal major Rudolf také náčelníkovi Sboru národní bezpečnosti pro Prahu a Středočeský kraj Antonínu Chmelíčkovi. Ve zprávě se psalo, že policie sledovala a vyfotografovala schůzky Františka Mrázka s několika vlivnými funkcionáři KSČ. Stejně tak policisté z týmu Profesionál upozornili na to, že do obchodů byli zapojeni i hodnostáři židovské obce.

Policejní zpráva jmenuje čtyři funkcionáře obce. Šlo o místopředsedu Židovské náboženské obce v Praze (ŽNOP) Juraje Slánského, ústředního tajemníka Rady Židovských náboženských obcí (RŽNO) Františka Krause, předsedu RŽNO Bohumila Hellera a také o Chaima Kleina, který byl předsedou synagogálního sboru v Teplicích.

„Jmenovaní pro Mrázka za úplatu zajišťují odprodej náhrobních kamenů ze židovských hřbitovů po celém Československu, které slouží ke spekulativním účelům,“ shrnul podezření svého týmu major Rudolf. Jednalo se například o hřbitovy v Kolíně, v Teplicích, v Chrudimi a také o některé hřbitovy z tehdejšího „Západočeského kraje“.

Podle archivního dokumentu měli v odprodeji náhrobních kamenů pro Františka Mrázka hrát velmi významnou roli také dva vysoce postavení pracovníci komunistické moci. Jedním z nich byl Jiří Solil, zaměstnanec kádrového útvaru Federálního ministerstva hutnictví, strojírenství a elektrotechniky (FMHSE), který dříve pracoval v oddělení památek na ministerstvu kultury. Druhým mužem byl Antonín Hejtík, pracovník všeobecného oddělení ÚV KSČ. „Ti společně zabezpečovali pomocí svých kontaktů na ministerstvu kultury vynětí těchto hřbitovů z fondu kulturních památek,“ stojí v dobové zprávě týmu Profesionál.

Ani jeden z výše uvedených židovských hodnostářů a komunistických funkcionářů už dnes nežije. Mluvil jsem pouze s jejich rodinnými příslušníky, a ti o obchodu se švédskou žulou ze židovských hřbitovů nic nevěděli.

 

•••

V další části zmíněného dokumentu se píše, jak se tajní policisté o případu dozvěděli. Zvrat podle nich nastal v momentě, kdy členka pražské Židovské náboženské obce Eva Sládková podala 10. srpna 1988 na sekretariátě obce oznámení, kde se zmiňuje o rozkrádání náhrobních kamenů na židovském hřbitově v Praze 3. Místopředseda židovské obce v Praze Juraj Slánský po urgenci Evy Sládkové sice vydal pokyn „ke zlepšení ochrany uvedeného hřbitova“, ale to bylo téměř vše.

Policie proto požádala o důkladnější kontrolu. „Provedenou revizí se zjistilo, že neznámý pachatel zcizil v Praze 59 náhrobních kamenů,“ uvedl šéf týmu Profesionál. Týž den, kdy proběhla revize, byl pak Juraj Slánský donucen podat trestní oznámení na neznámého pachatele. Případ tehdy dostal na starosti policista Vladimír Mircov, ale uzavřen nikdy nebyl. Stejně to dopadlo i s vyšetřováním týmu Profesionál: přišla listopadová revoluce 1989 a tým rozpustili. Za rozkrádání židovských hřbitovů proto nebyl nikdo nikdy potrestán, tedy ani Mrázek. Mohl se tak věnovat kariéře v šedé zóně rodícího se byznysu, podsvětí a nové politiky.

 

•••

V archivní zprávě policie mi ale celou dobu unikala nepatrná stopa, po které jsem nikdy důsledně nešel. Skrývala se ve větě, kde byla jmenována členka pražské židovské obce Eva Sládková. Až letos se nám podařilo o této ženě zjistit více. Naše pátrání tak odkrylo její motiv, proč v roce 1988 na případ upozornila. Nebýt jí, nikdo by se zřejmě o skupině rozkrádající židovské hroby nedozvěděl. Tým Profesionál by tak šetřil Mrázka jen za prodej valut a jediná stopa po byznysu s náhrobky – čtyřstránkový dokument – by nevznikla.

 

•••

Nyní se musíme vrátit do první poloviny 20. století k Šalamounu Sternovi, který se narodil v roce 1918 v Mukačevu na Zakarpatské Rusi. Tehdy šlo o součást Československa, nyní je to území Ukrajiny. Stejně jako rodina byl židovského vyznání, v mládí dokonce studoval na rabína. Jenže v Evropě se začali roztahovat nacisté pronásledující Židy. Šalamoun Stern odešel bojovat proti hitlerovskému Německu. Coby příslušník Československé samostatné obrněné brigády se například podílel i na obléhání německých jednotek, které se opevnily ve francouzském přístavu Dunkerk.

Po válce se rozhodl žít dále v Československu, vybral si ovšem jméno Stanislav Sládek. Zřejmě proto, že chtěl mít podobné iniciály jako u svého předchozího jména.

Až do osmdesátých let pracoval v hoteliérství, a v Maiselově ulici v Praze dokonce vedl košer restauraci Šalom: dnes v tomto domě sídlí Židovská náboženská obec.

Jeho žena se jmenovala Eva – je to právě zmíněná Eva Sládková, která upozornila na rozkrádání hrobů.

 

•••

Když Stanislav Sládek v roce 1987 zemřel, byl pochován přesně tak, jak zamýšlel. „Měl přání, jak by jeho hrob měl vypadat. Chtěl ho mít ze švédské žuly. Sám si na něj našetřil 40 tisíc tehdejších korun,“ řekla nám v roce 2020 jeho vnučka Eva a dodala: „V té době ale černá žula nebyla k dispozici – pouze z použitého hrobu, což babička ani maminka nechtěly. Proto nakonec sehnaly šedivou švédskou žulu.“

Ona babička, manželka Stanislava Sládka chodila pravidelně navštěvovat jeho hrob. A rok po jeho smrti – v roce 1988 – si Eva Sládková všimla, že na Novém židovském hřbitově v Olšanech mizí náhrobky. Proto se tehdy obrátila na vedení židovské obce a upozornila na to. Měla strach, aby jednoho dne nezmizel i cenný náhrobek jejího muže.

Její vnučka Eva, která dnes jako jediná může zprostředkovat tehdejší události, neboť je zná z vyprávění matky i babičky, si nepřála zveřejnit příjmení. Je přesvědčena, že někteří veksláci, kteří se na obchodu s náhrobky podíleli, ještě žijí: jejich zlost by se – jak řekla – mohla obrátit proti ní.

Už v roce 1988 totiž babička Eva Sládková zažila kvůli svému oznámení výhrůžky. „Babičce začali vyhrožovat bezprostředně po udání,“ říká vnučka Eva. Nebyl to podle ní přímo vekslák Mrázek, ale člověk, který byl v osmdesátých letech odsouzen za spekulativní obchody. (Jeho jméno v tomto textu zazní, ale až později, neboť v životě Evy Sládkové se objevil ještě jednou.)

Ze samotného faktu, že Evě Sládkové v roce 1988 někdo z veksláků vyhrožoval, by vyplývalo, že veksláci měli své lidi i v židovské obci nebo přímo u policie. Jinak by se jméno Evy Sládkové jako oznamovatelky trestného činu nemohli dozvědět a pak jí vyhrožovat. „Vím, že babička – jak mi to sama později říkala – šla za tehdejším předsedou židovské obce, ale nebyla vyslyšena. Prala se jako lvice. Ono jí z těch lidí (z židovské obce) bylo na zvracení,“ řekla vnučka. „V židovství si jednou koupíte hrob a je navěky váš. Je to židovské pravidlo, že hrob je nedotknutelný. Babička to brala z lidského hlediska, že ti lidé trpěli a teď tam měli už v klidu spát,“ uvedla vnučka.

Babička Eva Sládková prý, když o tom v rodině později vyprávěla, měla vždy vztek a slzy v očích. „Musel to být pro ni otřesný zážitek, ještě navíc po tom všem, čím si prošli. Jedna hrůza střídala druhou. Jako by se z toho zlého snu nemohli nikdy probrat,“ dodala vnučka.

Její babička prý říkala: „Vždyť ti lidé si prošli koncentračním táborem, a teď jim ještě někdo olupuje náhrobky.“

Eva Sládková zemřela 26. července 2000. Leží vedle svého muže na Novém židovském hřbitově na Olšanech.

O tom, kdo náhrobky kradl, se nikdy nedozvěděla. Kmotra Františka Mrázka zabil nájemný vrah až několik let po její smrti, v lednu 2006, a kniha Kmotr Mrázek se zmínkou o jeho zapojení do obchodu s židovskými náhrobky vyšla v roce 2007.

 

•••

Z vyprávění vnučky jsme pochopili, že Eva Sládková byla pozoruhodná žena. Po druhé světové válce se podílela na obnově sociální demokracie, od roku 1945 pracovala na ústředním sekretariátu strany. Nejdříve měla na starosti jen příspěvkové známky. Po nějakém čase ale přešla do hospodářsko-politické komise, jejímž předsedou byl Vojtěch Erban a vedoucím tajemníkem Jan Vyskočil. Posléze byla jmenována hlavní sekretářkou hospodářsko-politické komise, zúčastňovala se zasedání užšího předsednictva strany a dělala zápisy.

Její vnučka nám dala k nahlédnutí část dokumentů, které po Evě Sládkové zbyly. V jednom materiálu o sobě Eva Sládková napsala: „Práce mě velmi zajímala, protože nebyla jednotvárná. Byla jsem často i při zasedáních užšího předsednictva strany, kde seděl Bohumil Laušman vedle Zdeňka Fierlingera.“

Zatímco Laušman byl kladný hrdina (po převratu 1948 utekl do ciziny, ale pak byl unesen a vězněn komunistickým režimem), Fierlinger byl spojencem komunistů a stál za likvidací strany, respektive jejím „sloučením“ s KSČ.

„Když jsem začínala, bylo mi dvacet let. Plat byl sice malý, ale pracovala jsem celou duší. Jsem ze sociálně demokratické rodiny. O volbách jsme byli napjati a přijímali výsledky z krajů naší republiky… To nám tehdy po výsledku voleb bylo velmi špatně, obzvláště když ti zpití vítězové voleb (komunisté – pozn. red.) šli po Příkopech (ulice Na Příkopě) a pod našimi balkony provolávali slávu Fierlingerovi, který byl v budově s námi a z balkonu jim kynul,“ vzpomínala Eva Sládková v jednom dopise, který se po ní zachoval.

 

•••

V polovině roku 1947 odešla Eva Sládková ze stranické kanceláře do sekretariátu ředitele Československých stavebních závodů. Po komunistickém puči v únoru 1948 se zapojila do tajné pomoci sociálním demokratům, kteří byli ve vězení nebo přicházeli o zaměstnání.

Kolegové v práci mezi sebou vybrali peníze a Eva Sládková je pak předávala jako spojka lidem, kteří je tajně předávali rodinám zatčených sociálních demokratů. Později posílala Sládková peníze přímo do vězení jedné přítelkyni, někdejší novinářce Běle Veselé.

„Posílala jsem částky peněz na pankráckou věznici přímo za Bělou Veselou. Zasílala jsem je na složenku jako ,Eva Nová‘, protože jsem se jmenovala za svobodna Eva Nováková. Neměla jsem sice žádné potvrzení, že je dostávala, protože moje adresa coby odesílatele nebyla správná, ale asi v roce 1962 jsem Bělu Veselou (po jejím propuštění) náhodou potkala v jednom obchodě na Starém Městě a ona mne objímala a děkovala mi, že prý ji hned napadlo, že to dostává ode mne. Nikdy jsem nikomu o mojí dobrovolné pomoci neříkala. Jen můj tatínek, který přežil koncentrák, o tom věděl. A protože jsem z rodiny sociálních demokratů, měl porozumění,“ uvedla ve svých vzpomínkách Eva Sládková.

 

•••

Krátce po pádu komunistického režimu se Sládková chtěla v politice opět angažovat. Napsala Rudolfu Battěkovi, jednomu z těch, kteří se po roce 1989 snažili obnovit sociální demokracii. „Nebyla jsem a nejsem v KSČ, čekala jsem a věřila, sledovala celá léta spolu s manželem všechna dění a je mi moc líto, že se toho manžel nedožil. Prošel jako zahraniční voják ze Středního východu, pak u Dunkerque – Francie, jeho idolem byl generál Karel Klapálek. Vždy jsem věřila, že se tato strana znovu obnoví, protože to byla strana, jejíž členové byli inteligentní, měli mozky, a ne pouze příslušnost. Žel, nyní je mi již 64 let a nevím, máte-li o tak starou bábu jako člena zájem,“ psala v dopise Battěkovi hned zkraje roku 1990.

Sládková se zúčastnila ustavující schůze sociální demokracie na Praze 6. Byla zvolena jednatelkou a měla v popisu práce organizovat a evidovat nové členy strany. Jenže její prvotní radost ze znovuobnovené ČSSD se proměnila v obavu, ostatně i disident Rudolf Battěk, jenž vedl antikomunistické křídlo a prosazoval úzkou spolupráci s Občanským fórem, na sjezdu na jaře 1990 prohrál.

Eva Sládková zjistila, že do strany přicházejí bývalí komunisté a veksláci. A nejbolestnější pro ni bylo, že mezi nimi byl i člověk, který ji necelé dva roky předtím zastrašoval v souvislosti s jejími aktivitami se židovskými náhrobky. Snažila se upozornit vedení strany, ale ti jí tehdy příliš nenaslouchali.

Když pak na jedné schůzi slyšela, že jeden z bývalých veksláků, před kterým varovala, „je podle předsedů místních organizací čestný a obětavý člověk“, udělalo se jí zle. „Zamlžilo se mi z nich před očima a zvedl se mi z nich žaludek,“ napsala do poznámek Eva Sládková.

 

•••

Muž, kterého poznala právě v případu židovských hrobů a jenž pak v roce 1990 vstoupil do ČSSD, se jmenoval Jiří Kvasnička. V té době to byl muzikant, který hrával i s Evou Olmerovou či Evou Pilarovou anebo se známým hudebním tělesem Metropolitan Jazz Band. Po revoluci se ale začal věnovat podnikání a dnes vlastní jednu z největších taxikářských firem AAA Radiotaxi. Sládková ale před ním své spolustraníky už v roce 1990 varovala. Podle ní byl „Kvasnička vekslák, který seděl ve vězení a nechoval se vždy čestně“.

„Podle vyprávění babičky i maminky vím, že pan Kvasnička babičce vyhrožoval, z čehož babička, zvlášť v jejím věku, byla velmi znepokojená a bála se. Zcela jistě po ní chtěl, aby ,od toho dala ruce pryč‘,“ řekla nám vnučka Eva. Jednoho dne – koncem osmdesátých let – pak Kvasnička volal podle vyprávění vnučky přímo domů k paní Sládkové, aby ji od aktivit kolem židovského hřbitova odradil. „Jenže k jeho smůle zvedla telefon její dcera, tedy moje maminka. Vím to od ní. Maminka panu Kvasničkovi jasně vysvětlila, aby babičku už nechal na pokoji, jinak že se do toho vloží ona. Od té doby byl klid,“ sdělila vnučka Eva.

S těmito vzpomínkami jsme konfrontovali i současného majitele taxikářské firmy. Nejdříve jsme mu sdělili jen obecně, že máme k dispozici svědectví jedné ženy z té doby, která si ho pamatuje, jak jí vyhrožoval.

Jiří Kvasnička uvedl, že se ve věci židovských náhrobků neangažoval, a nikoho tedy ani nezastrašoval. „Vždyť já jsem na žiďáku vyrůstal. Bydlel jsem na rohu Kubelíkovy a Čajkovského ulice. Tam jsem žil nějakých 18 let,“ řekl Kvasnička. Jeden ze starých židovských hřbitovů byl na místě dnešní Žižkovské věže u Kubelíkovy ulice. A aby ještě víc zdůraznil své sympatie k židovské komunitě, dodal: „A můj první učitel na bicí byl židovský učitel Petr Klarfeld (ze skupiny Framus). Jeho maminka dělala správcovou na židovských hřbitovech.“

Kvasnička řekl, že nebyl vekslák. Potvrdil ovšem, že byl za socialismu odsouzen na čtyři roky vězení. „Při svých cestách s hudebníky jsem si přivezl z ciziny čtyři počítače. A ty jsem tady pak prodal. I když jsem je řádně proclil a zdanil, byl jsem pak odsouzen za spekulaci,“ řekl Kvasnička a doplnil: „Takže pokud má ta dáma představu, že ten, kdo si přivezl počítač, byl hned vekslák, tak ji pozdravuju.“

Hned poté jsme mu sdělili, že šlo o svědectví Evy Sládkové, která již zemřela. Ale že existují její písemné vzpomínky, v nichž popisuje jeho aktivity v sociální demokracii hned po revoluci v roce 1990. Jiří Kvasnička si pak Evu Sládkovou vybavil.

„Ano, paní Sládková byla distingovaná, slušná dáma. Ona patřila mezi lidi, kteří byli zvyklí na sociální demokracii z dávných dob. Snažil jsem se jí vysvětlit, že nejsem ten, za koho mě má, že nejsem žádný vekslák,“ řekl Kvasnička.

Někdejšího veksláka a pozdějšího kmotra podsvětí Františka Mrázka prý ale neznal. „Já jsem dělal muziku a v téhle partě lidí jsem se vůbec nevyskytoval. Ani před rokem ’89, ani po roce ’89,“ uvedl. Stejně tak odmítl, že by byl na straně někdejších komunistických aparátčíků, kteří začali vstupovat do ČSSD. „V okamžiku, kdy se do sociální demokracie začali uchylovat hlavně bolševici, tak jsem s tím po půl roce praštil a šel dělat byznys, který dělám doteďka,“ řekl Kvasnička.

Jenže z dochovaných zápisků Evy Sládkové vyplývá, že právě ona vyvinula v sociální demokracii takový tlak, který zřejmě další politickou kariéru Jiřího Kvasničky zastavil.

„Když jsme měli schůzi v Praze 6, seděl za stolem jeden funkcionář vedle druhého: Kvasnička, Starec, Krampera (do posledka právníkem v MONu, jehož ředitelem byl jeden ze synů Miloše Jakeše) a Katzer. Já si tam nesedla, protože šašky nemám ráda,“ uvedla do svých vzpomínek Eva Sládková.

MON byla zkratka pro kontroverzní Mezinárodní organizaci novinářů; její aktivity často sloužily k zakrytí špionážních akcí StB či sovětské KGB. A syn někdejšího generálního tajemníka ÚV KSČ Miloše Jakeše byl skutečně generálním ředitelem hospodářských podniků MON.

„Minulý týden jsem byla požádána, abych šla pomoci na národní výbor Prahy 6 skládat hlasovací lístky, a když čtu jméno Kvasničky, který je členem v tolika spolcích?“ uvedla Eva Sládková 30. května 1990, ale pak dodala: „Já fandím naší straně a věřím, že se očistí během dvou let od nežádoucích elementů, které jí poskvrňují jméno.“

V tom se Eva Sládková bohužel zmýlila. ČSSD se – v obecné rovině – „nežádoucích elementů“ nikdy nezbavila. A očisty sociální demokracie se nedožila. Jak již bylo řečeno, zemřela v červenci 2000 ve svých 75 letech. Bylo to zrovna v době největšího rozmachu vlivu někdejších veksláků v byznysu a v politice. Mrázkova éra byla totiž právě tehdy v plném proudu. Jeho kontakty sahaly kromě jiných stran i do vládní ČSSD. V roce 2000 chodil kmotr Mrázek tajně na Úřad vlády za tehdejším šéfporadcem premiéra Miloše Zemana Miroslavem Šloufem.

 

•••

Někdejší vekslák František Mrázek do svého byznysu s židovskými náhrobky zapojil celou řadu osob, včetně některých funkcionářů židovské náboženské obce. Právě to zůstává dodnes na celém případu šokující.

Někteří současní představitelé židovské obce se k případu nechtějí vracet. Je jim nepříjemné otevírat bolestné selhání několika lidí, kteří byli v době komunismu zjevně pod tlakem Státní bezpečnosti – a někteří z nich byli vedeni jako agenti StB.

V říjnu 2020 jsme proto hovořili s tajemníkem Federace židovských obcí Tomášem Krausem.

Jeho otec se sice jmenoval František Kraus, ale jde jen o shodu jmen s bývalým tajemníkem Rady židovských náboženských obcí Františkem Krausem, který se podle dokumentů policejního týmu Profesionál podílel na devastaci židovských hřbitovů. Současný tajemník Tomáš Kraus svého jmenovce nezažil, ale jeho rodiče se s ním znali.

Bylo sympatické, jak se Tomáš Kraus k celému problému postavil. „Víte, podle mě byl Franta Kraus v poválečné době hrdina. Ale později nadělal několik hovadin,“ řekl upřímně Tomáš Kraus. A zapojení svého jmenovce a i dalších hodnostářů do ničení židovských hrobů odsoudil. „Byla to generace, která si zřejmě myslela, že po nich už nikdo nebude, že oni jsou ti, co zhasínají. Tak se takhle zachovali. Já to však nechápu. Je to naše kulturní dědictví, které musíme chránit. Oni se na ničení podíleli asi s těžkým srdcem, ale podíleli. Oni zřejmě museli, neboť byli pod tlakem i ekonomicky. Kdyby se nepodvolili totalitnímu režimu a StB, nedostala by obec peníze na své fungování. Taková byla bohužel doba,“ řekl Tomáš Kraus.

 

•••

Někdejší funkcionář židovských náboženských obcí František Kraus už nežije. Zemřel 6. srpna 2014 v pražské Nemocnici Na Bulovce ve věku nedožitých 89 let. Ovšem se svým osudem se stačil v listopadu 2006 vyzpovídat historikům v projektu Paměť národa, jenž mapuje a sbírá vzpomínky pamětníků důležitých historických událostí. O ničení hrobů se ve své zpovědi sice František Kraus nezmínil, ale zcela na rovinu přiznal svou spolupráci s StB.

František Kraus se narodil v Praze 6. října 1925. Celá jeho rodina během roku 1942 postupně zmizela v nacistických vyhlazovacích táborech. I Františka Krause v srpnu 1942 transportovali do Terezína. Tam strávil rok, v prosinci 1943 putoval za trest do Osvětimi. Ale přežil. Dostal se na práci do říše, do továrny na syntetický benzin ve Schwarzheide.

V letech 1948 až 1949 bojoval jako dobrovolník ve válce za nezávislost Izraele. Právě to mu však zlomilo vaz. Původní podpora sovětského bloku státu Izrael se záhy změnila v nepřátelství: v roce 1952 Františka Krause v Československu zatkli a odsoudili na 22 let vězení. Oficiální důvod zněl: špionáž.

 

•••

Do roku 1959 věznil režim Františka Krause na Jáchymovsku. Věznění ho ničilo, v roce 1959 dosáhl předčasného propuštění výměnou za podpis spolupráce s StB. „Neuměl jsem si ani představit, co by ode mě chtěli vědět. Třikrát si mě náčelník zavolal a potřetí jsem to podepsal,“ řekl Kraus v roce 2006. Zpočátku se podpis spolupráce nejevil jako zásadní. Dokud Kraus pracoval na bezvýznamných postech, StB o něj velký zájem nejevila. Jenže v druhé polovině osmdesátých let Kraus začal působit v židovské obci a postupovat do vyšších funkcí. „To mě (důstojníci StB) občas zvali na schůzky. Zajímal je pohyb cizinců na obci,“ přiznal Kraus.

V roce 1986 se Kraus stal tajemníkem Rady židovských náboženských obcí. A když se některý z členů obce znelíbil StB, tajná policie vydala Krausovi pokyn, aby ho propustil. Kraus je v tomto častokrát poslechl. StB však Krause nevyužívala jen na domácí půdě. „Jezdil jsem na všechny kongresy po světě a to je zajímalo. Chtěli vědět, co se tam dělo. Dával jsem jim materiály, které jsem vyfasoval. Taky mi třeba dávali dokumenty, které sami sepsali, abych je v zahraničí rozdal,“ uvedl Kraus. Po návratu musel samozřejmě referovat, o čem se mluvilo.

V roce 2006 byl Kraus v důchodu a podle svých slov se měl „nejlépe za celou dobu svého života“. Podpisu spolupráce s komunistickým režimem nelitoval. „Pro mě to bylo východisko ze strašný bídy. Člověku se chce domů. Život je krátkej. Nevěděl jsem, že bude za dva roky amnestie. Beru to tak, že takhle šel život a takhle to bylo. Nestydím se za to,“ řekl Kraus v roce 2006 a dodal: „Moje krédo celýho života je Švejk, s tím jsem přečkal všechno.“

 

•••

Nynější tajemník Federace židovských obcí Tomáš Kraus připomněl, že na ničení židovských hrobů upozornili už v roce 1989 disidenti. „Bylo to v dokumentu, který vznikl 5. dubna 1989. Charta 77 tehdy kritizovala devastaci židovských kulturních památek a zamlčování úlohy Židů v československých dějinách,“ řekl Kraus. Chartisté už tehdy varovali i před postupnou a nenápadnou demolicí „nových hrobů“.

Podobný osud měly židovské památky i v dalších státech východního bloku. „V Polsku a na Ukrajině byla situace ještě horší než u nás. Jsou třeba i případy, že se postavilo sídliště na místech, kde byly hromadné hroby Židů z války,“ řekl Kraus.

Podle jeho odhadu zničili „bolševici více hřbitovů než nacisté“. „To, co náckové za šest let nedokázali, bolševici dokonali,“ prohlásil Tomáš Kraus a dodal: „Od padesátých let bylo jasné, o co režimu jde. Od šedesátých let pak rozhodovali o údržbách židovských památek takzvaní církevní tajemníci, jenže ti o to neměli zájem, takže hřbitovy strašně chátraly. Nejdříve to tedy samo začalo chátrat, pak se to rozkrádalo,“ řekl Kraus.

Letos nalezené dlažební kostky svým způsobem podle Krause pomohly osvětě. „Na začátku jsme neviděli rozsah škod, ale na těch hřbitovech je to vidět nejvíc. Pro nás je to důležité téma, je to naše kulturní dědictví,“ vysvětlil Kraus.

 

•••

Hřbitov je sice pochmurné a smutné prostředí, ale jde i o nezbytnou připomínku historie. Nový židovský hřbitov na pražských Olšanech je největší svého druhu v České republice. Vznikl už v roce 1889 a od šedesátých let je chráněn jako kulturní památka. Obklopují ho vysoké listnaté stromy, takže když jím procházíte, vůbec si nepřipadáte, že jste uprostřed města, ale spíše někde v přírodě.

Hrob Stanislava Sládka, původním jménem Šalamouna Sterna, leží asi 150 metrů od hlavní brány. V době naší návštěvy byl pokrytý spadaným listím. Když se zde člověk na chvíli zastaví, padne na něj zvláštní tíha. A nejen kvůli osudům milionů Židů, kteří nepřežili holokaust, ale i kvůli rozkrádání náhrobků v osmdesátých letech.

 

Příště: Odložený případ o Švábově gangu