Od Zemanovy kampaně do „domu hrůzy“

Report

Zkoumání jednoho z dárců kampaně Miloše Zemana vede do domu v pražské Wenzigově ulici. Ten je spojen s účetními čachry a soudy kvůli daňovým unikům – současně se v jeho historii objevují například firmy svázané s Františkem Savovem mladším, některé vazby směřují i k Antonínu Charouzovi a lidem spojeným s takzvanou toskánskou aférou.

Dům číslo sedm ve Wenzigově ulici v Praze není z vnějšku vůbec výjimečný. Žlutě omítnutý činžák, pět podlaží a uvnitř kanceláře, které byly kdysi byty, ale přestaly jimi být už hluboko za minulého režimu. Podobných je kousek od Nuselského mostu a rušné magistrály spousta. Přesto jsou tento dům a tato adresa výjimečné. Jako kdyby pod ním byla nějaká geopatogenní zóna, do Wenzigovy sedm se sbíhají nitky hned z několika případů daňových úniků a podivuhodných investic, v nichž se beze stopy ztrácely velké peníze. Být spolumajitelem domu jako by znamenalo nepsaný závazek k účasti na známých byznysových kauzách prokládaných politikou.

Magazín Reportér přivedl do Wenzigovy sedm prezident Miloš Zeman. Obrazně řečeno, samozřejmě. Prezident v poslední předvolební debatě v České televizi zveřejnil část seznamu dárců sdružení Přátelé Miloše Zemana. Tento spolek vedený kancléřem Vratislavem Mynářem z velké části financoval kampaň staronového prezidenta a jedním z největších přispěvatelů odtajněných v přímém přenosu byla společnost Contradiction sídlící ve Wenzigově ulici v Praze. 

Jak Reportér detailně popsal v únoru, člověk vystupující za tuto společnost je oficiálně nemajetný. Bydliště měl léta na obecním úřadu a figuroval jako přepravce a skladník v kauze s modrým mákem, odehrávající se v bývalém zemědělském areálu nedaleko Kolína. V ní šlo papírově o obchod světového formátu s desítkami tisíc tun semínek, ve skutečnosti se z toho před několika lety vyloupl podvod na principu finančního letadla za tři miliardy. Většina ztracených peněz patřila Marku Čmejlovi, jednomu z privatizátorů Mostecké uhelné a plzeňské Škodovky. Loni byli tři organizátoři fiktivních obchodů pravomocně odsouzeni, ale dodnes není jasné, u koho miliardy z máku skončily.

Spojení dárce Zemanovy kampaně s Wenzigovou ulicí je však silnější. V celém příběhu, který začal odtajněním sponzorů krátce před volbami, se poztrácelo ještě více peněz. Tím pojítkem a uzlem, ke kterému se sbíhají další velké kauzy, je pan účetní úřadující ve Wenzigově sedm. Pod účetními závěrkami dárce na Zemanovu kampaň i společnosti obchodující s mákem je podepsán Martin Vedral, ředitel účetní a realitní společnosti Investime CS. Zároveň je předsedou představenstva společnosti Tip Capital Praha vlastnící budovu ve Wenzigově ulici. Ještě před několika lety figuroval na postu majitele či akcionáře, ale z těchto pozic se vytratil. Jeho místo zaujali minimálně načas noví vlastníci: například pětadevadesátiletá  paní nebo společnost z Panamy.

O něco dříve, než došlo k těmto vlastnickým proměnám, byl Martin Vedral obviněn z podílu na krácení daní a praní špinavých peněz. Je to případ vyšetřovateli přezdívaný „Octavian“. Jde v něm o praní špinavých peněz a vytahování vratek na DPH zejména od finančního úřadu pro Prahu 5. Podle usnesení o obvinění a zajištění majetku ze září 2013, jež magazín Reportér získal z veřejných zdrojů, měl mít Martin Vedral v těchto transakcích roli účetního. Podle vyšetřovatelů se staral, aby smyšlená čísla pro finanční úřad formálně seděla a nedaněné peníze proudily. V této větvi případu „Octavian“ vyčíslila policie škodu pro stát na 207 milionů korun. Na opakované žádosti o vyjádření Martin Vedral nereagoval. 

Aktuálně je v tomto případu obviněno jedenáct lidí tvořících základní infrastrukturu rozsáhlých daňových podvodů – od bílých koníků napsaných ve firemních skořápkách přes účetní a právníky až po hlavního organizátora. Podle vyšetřovatelů jím je podnikatel František Savov mladší, toho času žijící v Londýně a čekající na případné vydání do Česka. On jakoukoliv účast na těchto podvodech odmítá a případ považuje vůči sobě za vykonstruovaný. O tom bude řeč za chvíli. 

 

Reklama k nezaplacení

Vraťme se v čase ještě o něco zpět, místo není nutné měnit. Zůstáváme dál v ulici pojmenované po Josefu Wenzigovi, autorovi libreta k opeře Libuše Bedřicha Smetany, ve žlutém domě číslo sedm a v kancelářích pana účetního Vedrala. První část vyšetřování daňových úniků a obvinění (v případu spojeném s Františkem Savovem) odstartovala zde. A jak zjistil magazín Reportér, na konci loňského roku skončila tato úvodní etapa pravomocnými rozsudky. 

 

Na začátku případu „Octavian“ byl Dalibor Kotol, podnikatel s reklamou z Kuřimi u Brna. O dobrých úmyslech lidí okolo něj asi nejlépe vypovídá to, že podnikání s reklamou s ním rozjeli v letech 2009 až 2010, kdy čekal na nástup do vězení za stejný daňový podfuk. Podvodný systém udržel v chodu ještě několik měsíců i z vězení, kam v dubnu 2012 nastoupil.

Pod heslem „S námi to rozsvítíte“ měla jeho společnost DKCG po nákupních centrech a garážích rozmístěno tři sta až čtyři sta reklamních poutačů – vesměs osvětlených vitrín i obyčejných rámů na plakáty. Aspoň tolik jich napočítal insolvenční správce probírající se firemními ostatky této nyní již padlé reklamní společnosti. Kotolova DKCG měla vysoké příjmy a téměř žádné skutečné náklady. O reálnosti tohoto byznysu nemá smysl dlouho přemítat – fungoval jako pračka na peníze.

Většinu toho, co společnost DKCG utržila za reklamu, přeposlala na další firmy a účty. Z nich se pak peníze vybíraly v hotovosti jako z bankomatu. Za zhruba dva a půl roku (2010 až 2012) měla společnost DKCG výnosy z reklamy ve vitrínách 800 milionů. Z toho téměř 588 milionů zadními vrátky vybrali v hotovosti a poslali v této těžko sledovatelné formě dál.   

K vyprání takového množství peněz sloužila celá síť firemních schránek. Na část firem se fakturovaly fiktivní náklady a výsledky těchto firem bez zisku se ukazovaly berním úředníkům. Skutečné peníze směřovaly na účty jiných firem, jež se před úřady tvářily jako mrtvé, což zabezpečoval zkorumpovaný daňový poradce na smyšlených daňových přiznáních. K tomu připočtěte advokáta blokujícího pokusy o kontroly a výsledkem je část odpovědi, proč to mohlo vůbec fungovat. Zabavené poznámky a motáky posílané Kotolem z vězení místy připomínají sbírku účetních vtipů: „Pokladna je minus 51 milionů, to nemůžete ukazovat.“ Důležité bylo na sebe neupozorňovat. Když kvůli obrovskému obratu jedné z reklamních schránek hrozila kontrola z berního úřadu, rada zněla: „Asi bych to rychle prodal.“ A když už kontroloři skoro klepali na dveře, advokát dostal za úkol rychle změnit majitele firmy, tedy přepřáhnout bílého koně: „Ať je to neprůstřelný, neodflákni to!“

Klíčovou roli v obhospodařování sítě prázdných firem s bílými koníky měl mladý advokát z Brna Pavel Šmíd. Tři ze čtyř firemních schránek určených k výběrům hotovosti sídlily ve Wenzigově sedm. Úřadoval zde i advokát Šmíd, a to v kancelářích již zmíněného účetního Vedrala. Sdělení „Pro klienty zajišťujeme právní služby u advokátní kanceláře Mgr. Pavla Šmída, který sídlí v našich prostorách“ již z webu účetní firmy Martina Vedrala zmizelo.

Výsledkem fungování reklamní společnosti DKCG byla minimální placená daň z příjmů a DPH, na druhé straně hromada peněz v hotovosti určená k další distribuci. Škoda vůči státu byla vyčíslena na téměř tři sta milionů korun. Dalibor Kotol u soudu vinu přiznal, dostal osm let. Daňový poradce Jaroslav Holas pět let, stejně jako mladý advokát Pavel Šmíd. Partnerka Dalibora Kotola i spolupracující obviněný Jan Klimeš dostali podmínku. Odsouzena byla i společnost DKCG a dohledatelný majetek – zhruba za dvacet milionů – propadl státu.

Vzhledem k objemu peněz, které firmou prošly, je však částka zajištěná státem pouhým zlomkem.

 

Směrem k hokeji

Ze soudních dokumentů týkajících se případu vyplynulo, že společnost DKCG téměř veškeré příjmy z prodeje reklamních služeb inkasovala od známé společnosti BPA sport marketing. V letech 2010 až 2012 šlo o 778,5 mi­lionu, z toho BPA v tomto období uhradila 681,8 milionu, vyplývá ze znaleckých posudků. Nesplacená část, dlužná pohledávka za reklamní služby ve výši zhruba sto dvacet milionů, byla zajištěna policií a vymáhána po společnosti BPA Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových: podle posledních informací získal takto stát deset milionů.

Frima BPA sport marketing drží léta práva k českému vrcholovému hokeji včetně národní reprezentace, dříve se věnovala i motoristickým závodům. Na jedné straně získává peníze od sponzorů a prodává marketingová práva k soutěžím, na druhé straně posílá peníze klubům a zajišťuje jim propagaci. Od svého vzniku je spojována s podnikatelem Antonínem Charouzem. Majitelem agentury BPA byla ve zmíněných letech lichtenštejnská Elana Anstalt s neznámými vlastníky. Zastupována byla Markusem Haslerem, v Česku známým jako pronajímatel toskánské vily, kde strávil dovolenou premiér a předseda ODS v minulé dekádě Mirek Topolánek. 

Dlouholetá ředitelka a předsedkyně představenstva BPA sport marketing Jana Obermajerová na dotazy magazínu Reportér jen uvedla, že se dlouhodobě věnuje zejména hokejovým projektům: „O uvedeném klientovi (DKCG) a pohledávce nemám informace, ani není součástí ,nové‘ BPA.“ Pro kontext je vhodné dodat, že BPA měla v té době roční obrat na úrovni jedné miliardy korun, z toho do společnosti DKCG posílala zhruba 300 až 400 milionů.

Proč termín „nová BPA“? Na konci roku 2012 se bývalá motoristická říše Antonína Charouze začala rozpadat. Velkou část jeho aktivit včetně hokejové Sparty převzaly firmy tehdejšího majitele strojírenského holdingu ČKD Petra Speychala. Majitelkou agentury BPA se v té době stala právě ředitelka Jana Obermajerová. Předloni se z této „staré“ agentury BPA menší část odštípla a vznikla nová společnost. Sice s původní značkou BPA sport marketing, ale s novým investorem – tím je Tipsport.

 

Po stopách Octaviana

Příběh reklamní agentury DKCG byl pro vyšetřovatele něco jako první spadlá kostka domina. Na síť lidí a schránek okolo této podivné pračky, z níž se vybíraly peníze v hotovosti, byli napojeni další společnosti i lidé. 

Jednou z těchto společností byla ASTRA AT, která tvoří základ již zmíněné kauzy „Octavian“. Základ fungování byl stejný: mrtvá společnost s bílými koníky si vyměňovala se schránkami okolo DKCG faktury. Bonusem bylo, že finanční úřad pro Prahu 5 posílal do této struktury peníze – a to v podobě takzvaných vratek daně z přidané hodnoty, neboť se účetně zdálo, že firmy odvedly státu na DPH nadměrný objem peněz. Seznam obviněných v kauze „Octavian“ zveřejnil jako první deník Insider před čtyřmi lety s tím, že na účtech ASTRA AT byly jediným zdrojem příjmů právě ony vratky DPH. Podle mluvčího Národní centrály proti organizovanému zločinu Jaroslava Ibeheje je případ „Octavian“ stále živý a je ve stadiu „vyšetřování“.

Jedním z jedenácti obviněných je i účetní Martin Vedral, který podle obvinění po dohodě s ostatními připravoval doklady a přiznání, zajišťoval převody a v některých případech sám přebíral hotovost vybranou z účtů společnosti ASTRA AT.

Dalším obviněným z Wenzigovy sedm v případu „Octavian“ je Rostislav Berka starší. I on byl spolumajitelem tohoto domu. Společnosti, v kterých dříve figuroval, nabízely prodej a zprostředkování reklamy. Například na velkých obrazovkách na obchodním domě Kotva, u Nuselského mostu nebo v obchodních centrech. Jeho role je v případě „Octavian“ popisovaná jako zajišťování účetnictví. Podle jednoho z usnesení o zajištění majetku však Rostislav Berka figuruje v dalších paralelních kauzách s nedaněným benzinem, naftou a emisními povolenkami. V nich podle vyšetřovatelů zprostředkovával přes společnosti Desperado club, Kellysane a APPi-Online, v kterých figuroval on sám nebo jeho syn, převody nedaněných peněz na Kypr. 

V této „benzinové“ větvi příběhu byla škoda pro stát vyčíslena na 166,5 mi­lionu. Zajistit se podařilo jen část, Rostislav Berka starší je podle šetření policie „bez majetku“. Magazín Reportér požádal o vyjádření Rostislava Berku mladšího, který je nyní společníkem v již zmíněných firmách APPi-Online a Desperado club. Posledně jmenovaná společnost je konečným vlastníkem rozsáhlého areálu zrekonstruovaného statku s penzionem a pozemky ve Lhotě u Kladna. Areál je podle realitních serverů na prodej. Do uzávěrky tištěného vydání Rostislav Berka na dotazy nereagoval.

 

Toho času v Londýně

Zatím poslední dílek do domina daňových úniků je případ přezdívaný „Tiskař“. V únoru policie navrhla obžalovat pět lidí kvůli zkrácení daně o 750 milionů. Jde o údajný vývoz tiskárenských strojů a zboží do ciziny za zhruba pět miliard. Podle policie byly stroje ve skutečnosti bezcenné a nadhodnocený vývoz sloužil jen k vylákání vratky DPH. V případu figuruje vedení již zaniklé společnosti Epremo, což v minulosti bývala tiskárna v Praze 4 – Modřanech. Známější je pod předchozím názvem Europrint. Společnosti z této původně tiskárenské skupiny si v určitou dobu přesunuly sídlo na Prahu 5, kde úspěšně žádaly u místně příslušného finančního úřadu o vracení DPH. Jde o stejné období, jako se dařilo vydělávat společnosti ASTRA AT v souvisejícím případu „Octavian“. V případu figuruje bývalý vedoucí finančního úřadu v Praze 5 a ještě jedna úřednice. Ti se podle obvinění starali, aby peníze od státu tekly.

Octavianem, tedy tím, kdo tahal za nitky v příběhu daňových úniků, byl podle vyšetřovatelů podnikatel František Savov mladší. Obviněn je v případu „Octavian“. Jeho role byla podle detektivů řídící a obchody proběhly díky infrastruktuře, advokátům a společnostem, které úkoloval a jež ovládá. František Savov již dříve jakoukoliv svou účast na krácení daní odmítl. V ojedinělém rozhovoru pro Radiožurnál na konci roku 2014 uvedl, že žádné společnosti skrytě nevlastní a neovládá. Ke společnostem, o nichž se hovořilo jako o „jeho“, například kampeličce Artesa, lounské vagonce Legios nebo tiskárnách, měl údajně jen obchodní vztah nebo byl jejich věřitelem. Nyní již několik let přebývá v Londýně, kde se brání žádostem o vydání s odkazem na to, že v Česku nemá zaručen spravedlivý proces. Jeho mediální zástupce Jan Hrubeš uvedl, že stíhání Františka Savova je účelové. 

Skutečnost může být o něco komplikovanější. Například bývalý šéf vagonky Legios, sám trestně stíhaný, nedávno vylíčil, jak do firmy přišel a jak probíhalo její řízení. „Nabídka na řízení lounské vagonky mi přišla v roce 2008 od firmy Garris, která, jak jsem později pochopil, plnila úlohu určitého mozkového centra řešícího právní, účetní a ekonomické záležitosti okolo společností ovládaných Františkem Savovem. Přišel jsem na pohovor, kterého se účastnil přímo pan Savov,“ uvedl pro web byznysnoviny.cz bývalý ředitel vagonky Radek Rybáček. Podle MF DNES vypovídal ve stejném duchu i advokát Filip Němec pracující pro advokátní kancelář Garris: „V kanceláři byli srozuměni s tím, že chod řídí František Savov.“ A fakticky za něj si Němec i s příbuznými sedl do vedení několika společností.

Historické vazby na Františka Savova vedou i přímo do Wenzigovy ulice. Již zmíněný Martin Vedral byl totiž například účetním prvního vydavatelství Františka Savova v devadesátých letech. Jmenovalo se Adore a tuto společnost Martin Vedral před patnácti lety rušil jako likvidátor. Shodou okolností měla v poslední fázi sídlo ve skladištním areálu ve Slaném-Lotouši, kam byl o mnoho let později „vyslán“ jako zástupce majitele nemovitostí zmíněný advokát Filip Němec. Ve Wenzigově ulici také sídlí například jedna ze tří společností spojovaných s Františkem Savovem, jež se zúčastnila divokého rozprodeje nemovitého majetku SSM. (František Savov již dříve uvedl, že jen sehnal investory a jediné, co sám koupil, bylo knižní a časopisecké nakladatelství Mladá fronta.)

 

Dům záhad

Když se magazín Reportér probíral údaji, kdo všechno dům ve Wenzigově ulici vlastnil, narazil na podivuhodnou statistickou anomálii. 

Většinu majitelů této nemovitosti počínaje devadesátými léty šetřila policie kvůli vážným hospodářským deliktům. 

Zkraje devadesátých let vlastnil dům Technicko-ekonomický ústav těžkého strojírenství, zkráceně TES Praha. V kuponové privatizaci ovládla tuto firmu s domem skupina okolo Ondřeje Hradila a Pivovarského investičního fondu Ostravar. Následovala léta stíhání kvůli údajnému tunelování jedné z ovládaných společností. Soud Ondřeje Hradila a spol. zprostil obžaloby až po mnoha letech v roce 2010. 

Obžalováni a v prvním kole odsouzeni ovšem byli společníci oné firmy původně vlastnící dům, tedy TES Praha. Michal Flek a Tomáš Pokorný dostali předloni nepravomocné tresty za podvody s DPH při obchodech s emisními povolenkami. Škoda pro stát je vyčíslena na čtyři sta milionů.

V roce 2003 se majitelem domu ve Wenzigově sedm stala společnost Tip Capital Praha. Původně měla tři akcionáře. O účetním Martinu Vedralovi i Rostislavu Berkovi, kteří jsou obviněni v případu „Octavian“ a s touto firmou spojeni, již byla zmínka. 

Tím třetím a vlastně výjimečným spolumajitelem je Petr May. Ve výše uvedených případech není z ničeho nekalého obviněn a sám říká, že se na podnikání svých partnerů nikdy nepodílel a nic o něm ani neví. Uvádí, že jen dostal nabídku investovat do nákupu kancelářského domu od Martina Vedrala a tu využil. Od roku 2010 působí v dceři Českých drah pro nákladní dopravu ČD Cargo: v dobách bývalého generálního ředitele Petra Žaludy zasedal v představenstvu.

Přesto jeho jméno stojí za zmínku v souvislosti s politikou a lobbingem. V roce 2003 Petr May spustil vlastní PR agenturu Eurokonsult Praha. Podle seznamu referencí na svém webu pracovala z velké části pro strojírenské a energetické společnosti. Nyní tato agentura sídlí ve Wenzigově ulici.Její předchozí působiště v kancelářích poblíž Václavského náměstí označil týdeník Euro v srpnu 2004 květnatě za „Johanesovo doupě“. V devadesátých letech totiž Petr May podnikal v reklamní a komunikační agentuře společně s Vladimírem Johanesem, který se později stal poradcem ministra průmyslu Milana Urbana z ČSSD a známým lobbistou v energetice – léta působil v dceřiných společnostech ČEZ. Shodou okolností byli Johanes s Urbanem účastníky takzvané toskánské aféry, tedy neformálního setkání vrcholných politiků v čele s Mirkem Topolánkem s vlivnými lobbisty a podnikateli na dovolené v italském letovisku Monte Argentario.

V kanceláři Eurokonsultu zmíněného Petra Maye působil v roce 2004 lobbista Jan Večerek, jenž byl společně s poradcem tehdejšího předsedy ODS Markem Dalíkem a tehdejším poslancem Zdeňkem Kořistkou aktérem takzvané kauzy Kořistka (v ní šlo o nikdy neprokázanou nabídku potopit vládu výměnou za deset milionů). Petr May tehdy pro Euro uvedl, že s Vladimírem Johanesem už nemá nic společného. A že Jan Večerek, působící hlavně na Ostravsku, je v pražských kancelářích Eurokonsultu jen podnájemníkem. „Protože zatím neměl (Večerek v Praze) kam jít, umožnili jsme mu tady na přechodnou dobu zůstat a nadále využívat zasedačku, vyzvedávat si poštu. Obchodní spolupráci s ním ale žádnou nemáme,“ uvedl tehdy pro Euro Petr May. 

Nyní se situace tak trochu opakuje.  Petr May říká, že s prezidentskou kampaní a darem od jedné ze společností sídlících ve Wenzigově ulici nemá nic společného. „Na prezidentské kampani jsem se v minulosti ani nyní nepodílel.“ 

Abychom parafrázovali klasika, ke zcela náhodnému propojení peněz, politiky a lidí kolem domu ve Wenzigově 7  dochází maximálně jednou za patnáct let.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama