Proč je Instagram továrnou na depresi?

Lidé

Před několika týdny se na veřejnost dostaly interní materiály společnosti Facebook. Ukázalo se, že firma zná svá slabá místa, ví i o tom, že její Instagram způsobuje deprese a posiluje sebevražedné sklony mladých dívek. Snad by s tím i ráda něco udělala, ale zdá se, že problém je součástí podstaty. Proč člověka pobyt na sociální sítích dlouhodobě deprimuje? „Nutí nás pohybovat se v určitých mantinelech a tím nám zužují životní prostor,“ říká Martin Strouhal, teoretik výchovy a pedagog.

V čem je nebezpečí sociálních sítí, jako je Instagram? Co na nich je tak strašného, že vedou dívky k myšlenkám na sebevraždu?

Instagram je platforma, kde se vytvářejí umělé vzory. Umělé v tom smyslu, že nejsou reálné, že se v běžném životě nechovají tak, jak to prezentují na veřejnosti, nebo v to alespoň doufám. A tyto umělé vzory vyzývají k nápodobě. Zmíním v této souvislosti francouzského pedagoga Philippa Meirieua, to už je letitý pán, který dlouhodobě vstupuje do francouzských debat o školství. Napsal studii o tom, jak se dnes proměňují vzory, které jsou spojené s autoritou. Existují samozřejmě nejrůznější klasifikace autorit, Meirieu ale říká, že nejvíc záleží na tom, zda je autorita rozvíjející, nebo svazující, zda je osvobozující, nebo uchvatitelská.

 

Jak je rozeznáme?

Rozvíjející autorita člověka inspiruje, a tím vlastně osvobozuje od nezdravého zaujetí sebou samým, svazující vzory nás vybízejí k pouhé nápodobě. A to je problém Instagramu: prezentuje se tam něco, co je v zásadě uzavřené, něco, co už je jakoby dokonalé, a tudíž svazující. Jsou tam jasné mantinely, odkud kam se mohu pohybovat. To je podstatou toho uchvácení, které člověka směřuje k identifikaci se vzorem. Meirieu říká, že jakmile ulpíme na něčem, co se prezentuje jako dostačující v tom, jak to je, tak tam už je veta po čemkoliv dalším, jsme bez budoucnosti. Tam potom hrozí deprese, vyčerpanost, ale i rezignace na vlastní tvorbu a hledání.

 

To by znamenalo, že frustrace z Instagramu nepramení ani tak z toho, že ty dívky nedokážou dostát svým vzorům, jako spíš z toho, že je ty vzory neinspirují, že jim zabetonovávají obzor.

Pravda je obojí. Problém spojený s život omezujícími vzory je ale v tom, že děti to tak nevidí. To my, dospělí, vidíme rozpor mezi tím, čím by dítě mohlo být, a tím, kam ho vede slepé následování vzorů, které za to nestojí.

 

 

Myslíte, že zprostředkovávání uchvatitelských vzorů je v základním nastavení těch médií?

Spíš než o nastavení, nebo dokonce o záměru bych mluvil o tom, že to je přirozený důsledek procesu, který začal už dávno. Když se podíváte do esejů Sørena Kierkegaarda, úplně vás mrazí z toho, jak moc jsou současné. On v nich před téměř dvěma sty lety popisuje fenomény naší doby. Tu užvaněnost, kdy všichni všechno reflektují, rozebírají, ale nikdo nic neudělá. On tomu říká ztráta vášnivosti či revolučního ducha, který nemá obracet společnost naruby, ale který nás má nakopnout k tomu, abychom něco dělali, a hlavně abychom to dělali za sebe. Potíž je v tom, že Instagram, sociální sítě a vůbec celý virtuální prostor, ve kterém někteří fungují po většinu dne, nás nevedou k tomu, abychom šli po konkrétnu, po realitě a v ní hledali výzvy k reálné činnosti. Virtuální svět náš život zabstraktňuje a zobecňuje, umožňuje nám být součástí velmi početných a různorodých komunit, ale zároveň anonymně a bez tíživého pocitu vlastní odpovědnosti.

 

Vyvinout úsilí

Technologovi a spisovateli Jaronu Lanierovi vadí, že na sociálních sítích dobrovolně podstupujeme tzv. protokolizaci osobnosti, že své já poslušně rozřadíme do příslušných kolonek. Říká, že člověk má tendenci podřizovat se svému nástroji, aby ho mohl užívat co možná nejefektivněji. Redukovat se, aby byl kompatibilní.

Omezení jsou daná povahou technologií a požadovanou hladkostí průběhu dat a směny informací. To má nepochybně deformující dopady. Francouzský filozof Michel Serres, který nedávno zemřel, vydal knížku O Palečcích – nebo O Palečkách, je to taková metafora o generaci, která vyrůstá s dotykovým zařízením v ruce a veškerý svět má na dosah palce. Serres má za to, že tahle generace bude muset doslova znovu vynalézt či ustavit všechny instituce i mezilidské vztahy, způsoby vzájemného soužití a nové formy poznání, protože se jí svět zúžil na kontakt s tím zařízením. Technologizace života úplně proměnila to, čemu se říká lidská přirozenost. Naším problémem je, že jsme základní kognitivní schopnosti, jako jsou paměť a myšlenkové operace, které byly dříve v naší hlavě, přenesli do počítače před námi. To nám bere svobodu.

 

Co s tím?

Ve školství se dnes neustále mluví o digitálních kompetencích. Ale co to vlastně je? Nejspíš něco jako uživatelská schopnost práce s počítačem a vše, co s tím souvisí. Málo ovšem mluvíme o tom, co digitální prostředí dělá s člověkem, s jeho základními kognitivními schopnostmi, s jeho prožíváním času. V digitálním světě může a snad i musí být všechno okamžitě k dispozici – na reálné a životně významné věci je ale třeba čekat, než vyrostou, než se vyvinou, než se zkultivují dlouhodobou prací a úsilím. Vezměte si, jak strašně by dneska znělo, kdybychom někde v pedagogické příručce napsali, že děti mají při učení vyvíjet velké úsilí. Vztah k úsilí se strašně mění. Úsilí již není bráno jako hodnota, přestože bez něj není možné ničeho zásadního dosáhnout. V pedagogice se už dlouho prosazuje ideologie usnadňování, která podporuje trend vyhýbání se překážkám a životní postoj, kdy se snažíme za každou cenu vyhnout negativním zkušenostem.

 

Bráníme se věcem, které mají potenciál z nás udělat dospělé lidi?

V textu Osm smrtelných hříchů Konrad Lorenz píše, že současné lidstvo charakterizuje až patologicky vyhrocená neochota prožívat bolest a utrpení, i kdyby to bylo nezbytné pro zachování jisté osobní integrity. Říká, že moderní člověk se dokonce bojí zůstat sám se sebou v reflexi, aby se o sobě náhodou nedozvěděl něco, co vyvstává právě až v kontemplaci, kdy dojde k pozastavení běžných činností. A právě tato neochota k sebepoznání a sebekritice je znakem nedospělosti. Neříkám, že děti mají trpět, ale určitá srdnatost a odvaha, která se manifestuje třeba tím, že si na týden sednu a budu fakt soustředěně a trpělivě na něčem pracovat, že za to převezmu odpovědnost, to je dobrá věc.

 

Může tahle naše nedůvěra k digitální generaci být mezigeneračním problémem?

Hrozně nerad bych, aby to, co říkám, vyznělo jako určitá verze mezigeneračního nepochopení. Ono je to totiž jinak. Vrátím se k Meirieumu, který říká, že problém se současnou mladou generací není v tom, že se bouří, ale v tom, že se bouří málo. Mladí lidé začínají masově vyznávat cool přístup k životu, říkají, že je třeba nevzrušovat se, nerozčilovat se, být v pohodě. Jenže na mezigeneračním konfliktu člověk dospívá. Desidentifikace s původním prostředím je strašně důležitá, abych si uvědomil, co je pro mě osobně zásadní, abych se osamostatnil. Mladá generace se však zdá být ve velké míře indiferentní k záležitostem, s nimiž třeba nesouhlasí, ale ve jménu zachování klidu či práva na jinakost necítí potřebu se proti nim aktivně stavět. Takové tvrzení jistě nejde zobecnit, když vidíme, jak se mladí lidé aktivizují v ekologických, genderových a jiných projektech, nicméně Meirieu podle mého soudu pojmenoval trend, který lze již po několik desetiletí u mladé generace zaznamenat.

 

 

Říká se, že sociální sítě v nás živí narcismus. Stav, kdy vlastní hodnotu odvozujeme od toho, jak nás domněle vnímá okolí, a kdy nás ostatní zajímají jen jako zdroje našeho uspokojení.

Možná bych to četl podobně. Ti druzí jsou na sociální síti jen v zástupné podobě lajků a přátel. Na druhou stranu bych se ale bál kategorických soudů, a to ze dvou důvodů. Jednak můžeme říct, že i ve věku narcisů a Instagramů se dokáže vzedmout velká vlna solidarity. A za druhé: ohled k formálnímu sociálnímu statusu a vnímání druhých jako prostředku je do jisté míry přirozená věc, která tu byla odedávna. Už Hobbes říkal, že jednou z vlastností lidské přirozenosti je neustálé srovnávání se s druhými, touha vítězit nad nimi. Sociální sítě jen podporují naši přirozenost. Náš společný, řekněme, živočišný základ. Člověk má ale zaplaťpánbůh schopnost tohle regulovat, všímat si toho, jak moc ho to sráží do roviny pouhé přirozenosti. Ono totiž dovolávat se přirozenosti, toho, co je pouze dáno, to je na člověka strašně málo.

 

Takže přirozenost není ideální stav?

Co je přirozené? Přirozený je boj o život, konkurenční prostředí, kde chceme vyhrát, kde se snažíme přežít za každou cenu. A co je lidské? Lidské je zachovat si určitou důstojnost, která mi zabrání, abych utekl od problémů, která mě přiměje k tomu, abych pomohl někomu za cenu vlastního sebezapření. Nebudu mluvit o sebeoběti, která je asi nejhlubším výrazem lidskosti, ale zároveň tajemstvím. Úplně stačí zmínit běžné věci, kdy člověk pomáhá člověku a nehledí přitom na vlastní prospěch, kdy vstupuje do vztahů, které mu nepřinesou žádný profit. To je to ne-přirozené. Přirozené je dělat pravý opak.

 

Minout se se skutečností

Vraťme se ještě k těm sociálním sítím a jejich schopnosti generovat bezprostřední uspokojení, které si opatřujeme tím, že vyjdeme vstříc určité poptávce. Kam nás to zavede?

Začnu od konce. Sebestylizace je tu s námi dlouho. Rousseau, který platí za otce reformní pedagogiky, říká, že nejhorším zločinem, který pácháme na dětech, nejhorším efektem špatné výchovy je přetvářka. On to formuluje na základě zkušenosti s francouzskou salonní společností své doby, takže vidíte, že modernita sebestylizací a přetvářkou trpí už dlouho. Kierkegaard píše v této souvislosti o veřejnosti, která nám diktuje, jak se máme chovat, co máme dělat a co si máme myslet, a přitom veřejnost nemá samostatnou existenci, je to vlastně chiméra. Soudobé digitální technologie jen daly této chiméře větší dosah a přetvářce mnohem dramatičtější a plastičtější podobu.

 

Takže my si nosíme po kapsách takové generátory veřejného mínění.

Dá se to tak říct. Největší problém se ale skrývá ještě v něčem jiném. Kvůli tomu soustředění na virtuální provoz se můžeme zcela minout se skutečností. Poznat, co je skutečnost, to totiž není pouze teoretický problém, který bychom měli řešit ve filozofických či teologických spekulacích nebo ve fyzikálních ústavech, kde se zabýváme strukturou hmoty. Poznání skutečnosti není jen výzvou pro intelektuály. Ať už děláme jakoukoliv činnost, měli bychom si být jisti, že se v životě nemíjíme s tím, co po nás život chce. Jsou nějaké výzvy a my na ně reagujeme buď dobře, nebo špatně, ale jde hlavně o to, abychom ty výzvy nepřeslechli, abychom si jich vůbec všimli.

 

A jak je nepřeslechnout?

V čem spočívá schopnost člověka nepřeslechnout výzvy? Když tu otázku vztáhnu k výchově, tak dnes se v pedagogice hojně diskutuje význam kritického myšlení. Věříme, že když se děti naučí kriticky myslet, dokážou se orientovat v životě, odliší spolehlivé informace od fake news, nepodlehnou indoktrinaci. Ale pokud jde o životní výzvy, o vztah člověka ke skutečnosti a k pravdě, vystačíme si jen s kritickým myšlením ve smyslu schopnosti zvažovat pro a proti, logicky vystavět argumentaci, nebo tu jde o něco ještě hlubšího? U Komenského a Patočky se objevuje termín otevřená duše a mně se zdá tento pojem ve vztahu k hledání osobní životní cesty daleko výstižnější než soudobé převažující pojetí kritičnosti. Ta je samozřejmě nezbytná, ale je to pouhá technika, prostředek. Být otevřený, to není otázka logiky ani čistého intelektu. Být otevřený znamená mít důvěru ve svět a v jeho budoucnost, ve které máme sehrát nezastupitelnou roli. Jde tedy o schopnost vidět svět prizmatem toho, co ještě není, ale co by mělo – i mým prostřednictvím – nastat.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama