Veronika Khek Kubařová: Pozor, křehké!

Lidé

Veronika Kubařová je okouzlující, rozesmátá, a kdybych ji umanutě netlačil jinam, mohla by mluvit o bezvadných věcech. Hraje teď ve filmovém hitu Ženy v běhu. Taky v seriálu Zkáza Dejvického divadla – však je stálou členkou souboru a zrovna dnes odpoledne zkoušela novou hru, Ibsenovy Přízraky. Daří se jí, ale přesto vnímám nezvyklou citlivost, nejistotu... Jakési spodní proudy smutku.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Co máte společného s Lionelem Messim?

S Messim? Asi nic.

 

Ale máte: Oba jste se narodili v červnu roku 1987.

Fakt?

 

A ve stejné době se v porodnicích rozkoukávali taky Martina Sáblíková nebo Novak Djokovič.

Znám všechny – doma běží v televizi skoro pořád sport. Můj muž hrál závodně hokej, tenis, lyžoval...

 

Ale potom se stal...

… divadelním režisérem.

 

Já vím, Pavel Khek. Na Vinohradech teď nazkoušel hru Fanny a Alexandr.

Adaptaci Bergmanova filmu – ale spolu si pouštíme spíš sport. A biatlon sleduju dokonce i sama, ten miluju.

 

Díky vám mi dochází, že je Messi pořád ještě mladej kluk.

Hm. Nedávno jsem sledovala další vítězné jízdy Martiny Sáblíkové na mistrovství světa, komentátoři počítali, že to je osmnáctá a devatenáctá zlatá medaile, a prý jsou o to cennější, že Martina patří mezi nejstarší, je skoro veteránka. Podívala jsem se na Pavla: „Tak super, už se o nás mluví jako o důchodkyních.“

 

Ve vrcholovém sportu to platí.

Vždyť já vím. Ale stejně je trošku deprimující, když vidím, co tihle mí vrstevníci typu Martiny Sáblíkové dokázali. Vždycky mě zajímá, jakou je ta dřina stála oběť, co za těmi příběhy zůstává utajeno. Ptám se třeba, jestli vůbec mají čas a energii na vztahy, na rodinu... Jaké to je, když jsou nemocní – já se můžu na jeviště nadopovat léky a nějak představení zvládnu, ale oni závod pod antibiotiky vyhrajou těžko... Nejvíc mě fascinoval příběh Gábiny Koukalové.

 

Od jaké chvíle?

Začalo to už v době, kdy se jmenovala Soukalová a zdánlivě jí všechno vycházelo. Na jednu stranu jsem sledovala tank, který drtí soupeřky, ale na stranu druhou lehce zmatenou vílu, blondýnu s dlouhýma řasama a vysokým hláskem. Pak se vdala, přála jsem jí lásku, ale ona najednou přestala závodit a ukázalo se, že celou dobu maskovala psychické potíže. Jak to? Četla jsem všechny rozhovory, autobiografickou knihu, a pořád se snažila pochopit, jak je něco takového možné. Dokonce jsem Gábině napsala mail, jestli někdy nechce zajít do divadla a popovídat si.

 

To ale taky není úplně normální – napsat dopis cizímu člověku.

Obvykle takové věci nedělám, ale tady jsem měla pocit, že stačí málo, abych porozuměla. Třeba by to setkání bylo přínosné pro obě.

 

Myslíte, že jste si v něčem podobné?

Snad. Já například dobře vím, že se za úsměvem může skrývat spousta úplně jiných emocí; sama mám tendenci usmívat se pořád, vůbec nemusí být veselo... I já musela zvládnout náročná období a do toho jsem hodně pracovala – prostě jsem měla pocit, že bychom si mohly rozumět, ale těžko říct, protože Gábina v té spoustě rozhovorů zůstávala neprůhlednou, do duše mě jako čtenáře nevpustila. Na což má právo. Taky si nerada pouštím cizí lidi blízko k tělu.

 

Mám to brát jako varování?

Uvidíme. Jestli chcete být hodně osobní, lehké to se mnou nebude – občas mám pocit, že bych si měla nechat ušít na míru tričko s nápisem Fragile! Pozor, křehké! Aby bylo všem hned jasno.

 

Gábina Koukalová vám na dopis nikdy neodpověděla?

Ne. Logicky. Když ukončila kariéru a vydala knihu, dostávala dopisů tisíce – sama se tehdy omlouvala, že jí odpovědi zaberou zbytek života. Je možné, že se na mě někdy v šedesáti dostane, zajdeme si s Gábi na čaj a já konečně všechno pochopím.

 

Vzkaz pro princeznu

Byla to první a poslední osobnost, které jste takhle napsala dopis?

Ještě jsem jako úplně malá holka diktovala jeden vzkaz pro princeznu Dianu.

 

Jako bych se ocitl v humoristických knížkách o Aristokratce, které píše Evžen Boček – tam je obdiv k britské královské rodině zdrojem mnoha fórů.

Já vím, vždyť jsem načetla všechny Aristokratky jako audioknihy. Máte tuhle literaturu rád?

 

Nad prvním dílem jsem se smál nahlas.

Tak to mě těší. Zrovna před pár dny se mě Ivan Trojan zeptal, jestli náhodou nebudu hrát ve zfilmované Aristokratce. Tehdy jsem ještě odpověděla, že asi bohužel ne, že se mi Jirka Vejdělek neozval, ale jako bych to přivolala, protože režisér nakonec zavolal a roličku letušky mi nabídl... Nicméně Ivan se zeptal, jestli mě to opravdu tak baví, já kývla, a on zakroutil hlavou: „Snažil jsem se začíst, ale vůbec nic to se mnou nedělá.“

 

Já mu rozumím, je to jako nedávno se seriálem Most!. Tolik lidí ho zpočátku nadšeně chválilo, že měl každý další divák přehnané očekávání.

Most! byl skvělej. Ale já se kriticky moc často nevymezuju, což pramení z mojí výchovy. Maminka nám se ségrou říkala, že každá mince má dvě strany a že třeba ta naše učitelka, na kterou zrovna nadáváme, to v životě nemá jednoduchý: „Sice ti dala nespravedlivou pětku, ale ježibaba to není...“ Takže já většinou u umění říkám, že nejsem schopná ohodnotit kvalitu, že tomu moc nerozumím, a s jistotou vím jen tolik, jestli mě to baví. Aristokratka mě bavila neskutečně. Zažívala jsem totéž jako vy – četla si v noci a moje výbuchy smíchu budily chudáka manžela.

 

Ano – netajíte se třeba ani tím, že se vám skvěle pracovalo se Zdeňkem Troškou, což od divadelních herců slýcháme zřídka.

Troška je dobrej, cítím se s ním výborně jako s člověkem. Možná jsem nenáročná, nevím... Je třeba zkouška u nás v Dejvicích, zazní slovo kadibudka, já automaticky řeknu, „Byly to kadibudky, ale nebyla tam baba Jaga ani zavřený děti v chlívku, žili tam dva hodný lidi, my dva...“ Někteří kolegové na mě překvapeně koukaj, tak vysvětluju, že to je S tebou mě baví svět, že ten film miluju, a oni vzdychnou: „Jasně. To nás vlastně nepřekvapuje...“ No jo, ale já se nebudu přetvařovat, dělat ze sebe člověka s vybraným uměleckým vkusem. Období přetvařování mám snad za sebou.

 

Kdy jste si ho prožila?

Nejvíc asi na konzervatoři, kde jsem přikyvovala názoru většiny často, abych se sama nestala outsiderkou. „Jo, má hrozný džíny,“ říkala jsem spolu s ostatními o spolužačce, která šla na záchod, i když se mi její džíny líbily a vůbec mi nepřišlo, že v nich ta holka má velkej zadek... Klasický drbání, po kterým jsem se pak necítila dobře, a tak jsem si řekla, že už nechci. Že mám právo říkat, co si myslím. Stejně jako mám například právo rozhodnout se, jestli někoho pustím do své třinácté komnaty.

 

Druhé varování?

Možná.

 

Zatím mě zajímá, jak to bylo s dopisem pro princeznu Dianu. To mi řeknete, ne?

Mohlo mi být pět a obdivovala jsem ji, snad to bylo předznamenání mých budoucích rolí princezen. Zkoušela jsem Dianu nakreslit podle fotky v časopisu, to mám ráda dodnes; vzít si papír a několika čarami vystihnout podobu člověka. Máma mě asi chtěla povzbudit, tak řekla, že jí to pošleme, a já k obrázku diktovala dopis.

 

Jakého znění, vzpomínáte?

Jste krásná, mějte se dobře, fandím vám ze strašně vzdálené malé republiky.

 

Ani tehdy jste se nedočkala odpovědi?

Pochybuju, že ten dopis máma odeslala.

 

A Diana pak brzy zemřela...

Kolik mi mohlo být? Nevím, neumím počítat, v tomhle jsem idiot.

 

Bylo to v devadesátém sedmém. Deset.

Vidíte, já vždycky tápu i při otázce, kolik mi je právě teď. Takže tehdy jsem byla desetiletá holka a pamatuju si velkou úzkost. Cítila jsem, že Diana byla uštvaná a že si to nezasloužila.

 

Zajímá vás královská rodina dodnes?

Loni touhle dobou jsme točili seriál Zkáza Dejvického divadla a v jeden natáčecí den se konala svatba Meghan a prince Harryho. Chlapi občas v prodlevách mezi hraním koukají na fotbal, hlásí si výsledky, a teď jsem takhle koukala na trochu jiný přímý přenos já: na hrad Windsor přijíždí George Cloony se svojí krásnou ženou, která se jmenuje, jmenuje...

 

... to je jedno, já jména těchhle hereček taky zapomínám.

Ona je právnička – a jmenuje se Amal... Postupně si ke mně přisedly ostatní holky z divadla: „Už se ukázala Meghan v šatech?“ Začali jsme točit, pan Krobot už něco říkal, ale my telefon pořád puštěnej: „Pardon, za chvíli se fakt objeví Meghan a chceme vidět, jaký má šaty.“ Všichni chlapi na nás koukali jako na něco méněcenného, trapného, ubohého: „Vy vážně čekáte na to, až vyleze nějaká ženská v šatech?!“ Jako by si neuvědomovali, že když oni prožívají fotbaly, „vole, neproměnit takovouhle šanci, ať jdou do prdele,“ tak nevypadají o nic míň hloupě a srandovně než my, když komentujeme Meghaniny šaty...

 

Já jako dospívající kluk neřešil smrt Diany, ale velmi mě zarmoutila sebevražda Kurta Cobaina.

Mě Karla Svobody. Zase nevím, kolik mi bylo – možná devatenáct?

 

Přesně tak, začínal rok 2007.

Karlu Svobodovi jsem maily nikdy nepsala, ale jeho písničky a muzikály mi připadaly krásný, asi proto mě ta smrt tak vykolejila. Říkala jsem si, jak je možný, aby v sobě měl autor těch milých hitů takový smutek, že tady nechá malé dítě – jak to? Palcové titulky mi to ze všech trafik připomínaly několik měsíců a já cítila napůl zmatek, napůl lítost za nešťastnou duši.

 

Někdy je život únavnej.

Jo. To už vím taky. A asi bývá dobrý, když to vyslovíme nahlas. Mám například pocit, že kdybych za vámi přišla a upřímně řekla, že nezažívám dobrý období, nejspíš byste to přijal.

 

Vám se něco děje?

Naštěstí ne. Ale kdyby.

 

Veroniko!

Opravdu. Teď je naštěstí všechno v pořádku.

 

Řekla jste třeba: Pořád se směju, ale občas to bývá maska. O tom bych rád slyšel víc, chápete?

Vím, musíte se takhle ptát, ale já přemýšlím, jestli chci ještě něco říct. Vzpomněla jsem si na ségru – ta moji třináctou komnatu zná, a tak jsem se nedávno ptala, jaká je ta její: „Máš nějakou?“ Ségra, moje velká láska a vzor, řekla, že má: „Ale je to fakt třináctá komnata, sorry.“ A já na ni netlačila, respektuju, že si chce něco nechat pro sebe... Takže bych asi zůstala u toho, že jsem zažila období, kdy mi bylo z určitých důvodů zle.

 

Opožděná rebelie

Já to jenom tak nenechám, ale teď si vydechněte: Není zvláštní tvrdit o mladší sestře, že je vaším vzorem?

Ona je narozená skoro na den přesně čtyři roky po mně, dostala jsem ji tehdy k narozeninám. Obě jsme Blíženci, ale jsou i povahové rysy, ve kterých se lišíme. Já jsem emocionální, ona racionálnější. Vystudovala ekonomiku, je sportovkyně, se svým přítelem sjíždí na kole brutální kopce, cestovala v partě kluků třeba po horách v Kyrgyzstánu, a tím nemyslím žádné spaní v penzionech, čtrnáct dní putujou s batohy divočinou, prostě ségra se pohybuje životem odvážně, což já neumím – sama se odvaze pořád jen učím. Snažím se odbourat heslo, které mám uloženo od dětství: Hlavně opatrně! Tak třeba v tomhle mě ségra inspiruje – teď je na rok v Kanadě, ačkoli doma měla výbornou práci.

 

Kde dělala?

Myslím, že v nějaké auditorské firmě, i když já tomuhle nerozumím – už to slovo auditorská jsem se musela chvíli učit... Ale rozhodla se cestovat, teď se na čas stala účetní v kanadské restauraci, v angličtině už je suverénní. Zatímco já se anglicky asi nikdy nedomluvím tak, abych v ní mohla točit.

 

Vy máte taky odvahu – stoupnout si na jeviště před spoustu lidí.

Snad, nebojím se pouštět se do výletů emocionálních. Ale i tak jsem oproti ségře opatrná. Byla jsem prvorozená, roztomilá princeznička, všichni se o mě trošku báli, říkali, jak důležité je být opatrný, a já poslechla. Protože poslouchat, to umím. Možná až moc.

 

Projevuje se to nějak i v práci?

Právě že donedávna se to projevovalo silně. Bylo třeba těžký, když ke mně měl nějaký starší kolega připomínky – cítila jsem povinnost přikývnout, „udělám to podle tebe,“ ačkoli jsem si vůbec nebyla jistá, že to je pro mě dobré řešení. Nahlas jsem se neuměla vymezit.

 

Kdy jste to poprvé dokázala?

Vidíte, možná ze mě něco hodně osobního přece jen dostanete: zlomový byl loňský rok. Necítila jsem se nejlíp a chodila k psychoterapeutce, začala jsem rozmotávat svůj život – postoje, modely chování, programy... Po čase se začaly uvolňovat emoce, které ve mně byly nashromážděné, dejme tomu nějaký vztek; a nastalo náročnější období, kdy jsem se stavěla na zadní, nesouhlasila, někdy dokonce výrazně nesouhlasila. Odnesl to třeba Ivan Trojan – právě loni jsme do sebe lehce naráželi. Dnes mám pocit, že jsme se díky tomu ještě víc sblížili, ale kdo ví, jak to má on.

 

Při jaké práci jste se chytli?

Při hře Elegance molekuly, kde hrajeme manželský pár; já jsem ženou vědce, která celý život přihlížela jeho pracovnímu úspěchu a dává mu retrospektivně zpětnou vazbu... Vnímala jsem, že by to mohlo vypadat trošičku jinak, než jak si myslel Ivan.

 

Hádala jste se?

Kdybych Ivana neměla tak ráda, je mi to jedno, ale lidi, které máte nejradši, vás vždycky vytočí nejvíc... Prostě občas jsem se zasekla, což byl malý krok pro lidstvo, ale velký pro mě.

 

Vzpomenete si na příklad?

Často šlo jen o mikrokonflikty. Aranžuje se nějaká situace a on řekne: „Nejlepší bude, když přijdeš tudy.“ Ale já si chtěla vyzkoušet i jiné cesty: „Nemůžu dělat vždycky přesně to, co po mně chceš ty.“ V tom období vzdoru jsem si potřebovala hledat cesty sama, aniž by mi je někdo, byť člověk úctyhodnej, nadiktoval.

 

Vy v Dejvicích patříte mezi služebně nejmladší. Nezačala jste si až po tom loňském období vzdoru připadat jako plnohodnotný člen?

Zásadní změna to byla spíš v životě osobním. Pracovně jsem si v Dejvicích začala připadat plnohodnotně dřív – když tam roku 2016 vznikala hra Interview, ve které hrajeme jen ve dvou s Jardou Pleslem. Tehdy jsem získala pocit, že mi v Dejvicích důvěřují a nebojí se, že jim představení zničím. Před rokem mě za tu roli nominovali na Thálii, tak jsem se jednoho dne po zkoušce malovala a česala, kluci se ptali: „Kam se chystáš, něco máš?“ Já na to, že musím na tiskovku k Tháliím, a jeden nejmenovaný kolega se zeptal: „Za co? Jo za tohle, jo?!“ Všichni se zasmáli, ale musím říct, že já cítila zadostiučinění. Podle mě jsme často vnímaní jako divadlo mužského herectví, a tak jsem měla radost za dámskou šatnu. Holkám přibyl jeden bod.

 

Krev na jevišti

Co bylo vaší první velikou rolí?

Asi Markétka z Goethova Fausta. To bylo v Mladé Boleslavi někdy před devíti lety.

 

Vím. Režíroval to váš budoucí manžel, který vypráví, že jste měla ze zkoušení chodidla rozervaná do masa, strupy praskaly, vy jste na bílém jevišti nechávala krvavé šmouhy a ty pak vytírala vlastním tělem...

Tehdy se kolem Fausta děly divný věci, balancovali jsme na hraně toho, co ještě od divadla chci. Já mám ráda, když se dře na zkoušce, ale nepotřebuju být v roli od rána do večera; nechci chodit nakupovat jako Markétka, nechci se koukat na televizi jako Markétka... Musím se od role odstřihnout, protože jinak by mi jeblo; ale tenkrát se role a život dost prolínaly.

 

Co se třeba dělo?

Vzpomínám, jak jsme si šli my herci sednout do restaurace, že si text přečteme, a kolega Petr Halíček, který hrál Fausta, se přímo ve dveřích minul s člověkem, který mu byl neskutečně podobný. Ten chlap vypadal jako Faust na konci života, zbědovanej, smutnej, vyhořelej, oteklej, nemocnej... Nikdy na ten obraz nezapomenu, ale jak říkám, tyhle strašidelné věci, které přesahují divadlo, nemám ráda. Hraní je práce, nemělo by se dotýkat skutečné temnoty... Na druhou stranu to bez trochy krve nešlo – při generálce jsme klouzali na baletizolu, a to si nohy popálíte hned.

 

Krvácíte v divadle častěji?

Tyhle situace nějak přitahuje můj manžel.

 

Pokud vím, vy dva spolu od svatby nepracujete.

Taky už obvykle nekrvácím... Všiml jste si, že mám na čele jizvu? To jsem dostala ránu při zkoušení Markety Lazarové, kterou v Divadle ABC taky režíroval Pavel; je to podpis našeho budoucího manželství.

 

Proč k úrazům docházelo právě s ním?

Protože má v sobě toho sportovce, dokáže zkoušku vyhecovat jako mistrovský zápas, vyjeď na led, dej tam gól... Herci jdou na hranici možností a musí se trošku hlídat, aby zůstali příčetní. Nebo aspoň museli, nevím. Možná už se Pavel trošku zklidnil.

 

Co by muselo nastat, abyste pod jeho vedením zase hrála? Rozvod?

To ne. Já bych s ním zkoušela ráda, ale mám pocit, že ještě potřebuju dospět – zatím bych se vztekala. Pořád ještě jsem trochu dítě, které si spoustu věcí bere osobně. Když spolu pracují lidi rodinně spříznění, občas to vytváří vlny, a já zatím nejsem tak statečná, abych to ustála.

 

Kdo vás praštil při té Marketě Lazarové?

Kolega. Měl odhodit v uvozovkách škorně, ve skutečnosti dvě svázaná dřeva, ale vylítla mu blbě z ruky a mně rozčísla čelo. Z obličejů nad sebou jsem se snažila odezírat, jak moc je to vážný, slyšela jsem šepot, „to bude na šití,“ zvedli mě dva kolegové v kožených bundách, já, před chvílí celá v bílém, jsem byla všude od krve, vypadali jsme, jako bychom vyskočili z válečného filmu, a tihle kluci mě nesli centrem Prahy do polikliniky.

 

Co dělal budoucí manžel?

Řekla bych, že utřel krev a s ostatními zkoušel dál. Ale všiml si mě přece jen o trošku líp než dřív; poprvé mě viděl takhle zevnitř...

 

Nemíváte občas chuť změnit povolání?

To jo. O tom, co by bylo bez herectví, uvažuju v rámci nějakých svých obav často.

 

Jakých obav?

Jsem jako herečka dost dobrá? Nebo: Mám na to šťourat se pořád v sobě a ve svém životě, chce se mi to dělat? Ale taky: Co jiného bych mohla světu nabídnout?

 

Kdy naposledy jste takhle přemýšlela?

Celkem intenzivně teď začátkem roku, kdy jsem byla nemocná. Nic hrozného, viróza, ale když se živíte hlasem, i viróza je průšvih – bojíte se, že přestanete mluvit, a v divadle s vámi nikdo nekamarádí, protože se kolegové bojí, že je nakazíte... V tomhle stavu jsem třeba zaskakovala za kolegyni v představení Honey, měla jsem tam stát chodícímu akrobatovi na ramenou, ale tak už se mi motala hlava z horečky, že by to bylo nebezpečný pro akrobata i pro mě. No a v takových chvílích závidím lidem povolání, ve kterých mají možnost do práce nepřijít.

 

To můžete taky.

Moc ne. V divadle sedí stovky lidí, kteří si zaplatili lístky. Kdybych pracovala v kanclu, napíšu šéfovi, že jsem nemocná a že ty faktury dodělám příští týden: takhle nemůžu.

 

Co by mohlo být vaší alternativou k herectví?

Občas se doma s manželem bavíme o tom, že bychom rádi bydleli na horách a dělali tam, co se naskytne. Nešlo by ani tak o to, co děláme, jako spíš kde to děláme.

 

Mohla byste chovat ovce.

Já bych chtěla být ženskou, která se dokáže postarat o stádo ovcí, ale myslím, že na to nemám sílu. To bychom spíš pracovali někde u vleku nebo tam měli kavárnu... My s manželem jasně víme, že máme hory rádi ve všech ročních obdobích, kdykoli to jde, tak tam jedeme a bývá nám hezky – jenom zatím pořád nevíme, jestli je nám na horách tak dobře, protože máme pár dnů volno, nebo proto, že tam patříme.

 

Zeptejte se psychoterapeutky.

Ta se vyptává spíš mě.

 

Naznačíte mi, co vás k ní zavedlo?

Ve mně se občas nasbírají nepříjemné psychické stavy, nervozita, nebo dokonce vztek, není mi moc dobře. Dlouho to obracím do sebe, všechno jakžtakž zvládám, ale jednoho dne bouchnu. Když o sebe nějakou dobu vnitřně nepečuju, ocitnu se v úzkostech. Mám pocit, že nezvládám.

 

Herectví?

Spíš to souvisí s hledáním vlastního místa v životě, ale pracovně to bývá samozřejmě taky těžší. Člověk musí vlézt na jeviště, i když si připadá neschopnej. Ledacos ho rozhodí.

 

Co konkrétně vás může rozhodit?

Spousta spouštěčů. Zavrzání židle v hledišti. Jindy vidíte, jak se někomu zablesknou hodinky, když se podíval do mobilu. Nebo vás kolega nevnímá – hraje trošku skrze vás a vy říkáte: Asi myslí, že jsem k ničemu... Pokud jsem v pohodě, tak nad tím mávnu rukou, „kamaráde, prober se, tady jsem, haló...“

 

A pokud nejste?

Někdy bych z jeviště nejradši utekla – až to jednou udělám, nejspíš mě rovnou zavřou do blázince. A já to možná udělám. Řeknu si, že na to dneska nemám. Odmlčím se v půlce věty. A zmizím.

 

Nezlobte se, končíme

Televize vysílá seriál Zkáza Dejvického divadla, ve kterém všichni hrajete sami sebe. Nebyla to taky trochu terapie?

Vzpomínám na moment, kdy jsme poprvé četli nástin scénáře, a nejspíš všichni v tu chvíli cítili, že je to strašně, strašně křehký. Některé situace o nás vypovídaly tak otevřeně a intimně, že jsme se shodli, že takhle ne. Neměly by tam být všechny naše slabosti, chyby, které jsme udělali třeba v opilosti, problémy, které se řeší v šatnách... Při jedné z dalších zkoušek se začalo rozebírat: „Ty musíš říct tohle, protože seš u nás za toho dominantního,“ nebo: „Tahle je tady submisivní...“ V tu chvíli mi přejel mráz po zádech podruhé – nepřežila bych, kdyby kolegové řekli: „Takhle my tě vnímáme, tohle je tvoje nálepka...“ Já se nechci od všech veřejně dozvědět, co si o mně opravdu myslí! Ale naštěstí jsme to včas utnuli, protože taková hra na pravdu by mohla mrzet všechny – definitivně jsme si ujasnili, že to musíme brát trošku jako role. Udělat si ze sebe srandu, zapřehánět si... Vždyť kdybychom měli hrát jen pravdu, tak to bude psychodrama.

 

Co vás čeká, až pomine haló okolo seriálu?

Třeba Přízraky, nová hra v Dejvicích. Pak možná jedno větší natáčení. A jestli ne, tak celkem dost volna.

 

Nějaká cesta?

V létě se chystáme za ségrou do Kanady.

 

A nebyla jste tam už? Všiml jsem si nedávno jedné fotky – stojíte tam na vysokých mořských útesech.

To bylo na Sardinii – kde jste si toho všiml?

 

Na vašem Instagramu.

A jo, sociální sítě, téma, které řeším. Dlouho jsem Instagram neměla, ale loni jsme točili Ženy v běhu, Jenovéfa Boková každou chvíli sdílela fotky, a mně to nakonec nedalo, založila jsem si účet taky. Problém je, že mám na těchhle věcech tendenci ujíždět. Jeden rok jsem dokonce přestala používat iPhone a pořídila si tlačítkový telefon, protože už to byla závislost – nedokázala jsem se odtrhnout od Facebooku, a ačkoli jezdím pořád stejnou tramvají, vůbec jsem si nevšimla, že na té trase vyrostl nový dům... No a podobně to mám s Instagramem – moc fotek nepublikuju, ale hodně se tam dívám. A přitom paradoxně vůbec nemám radost z toho, jak hluboko pouštíme cizí lidi do svého života.

 

Jen ať se na moje fotky z výletu k Sázavě každý podívá!

Mně to vadí. Zažil jste někdy, že by vás někdo pronásledoval?

 

To ne.

Já už pár zvláštních fanoušků zažila. Stalo se třeba, že jsem v divadle dostávala psychodárky; panáčka, který se točí okolo své osy, do toho hraje zvonkohra, a vy čekáte, kdy to bouchne... Jiný pán se snažil vecpat do šatny a nesl mi nějaká svázaná brka. Taky přišly vzkazy, že prý jsem s někým tančila na pyramidách, takže jsme provázaní... Všechno je to tak divné, že ze svého osobního života sdílím jen naprosté minimum. Kdo mě chce vidět, může přijít do divadla, poslední dobou se celkem vyskytuju i na plátně nebo v televizi, něco řeknu v rozhovorech – a mám pocit, že to stačí. Vyloženě mi třeba vadí představa, že by někdo viděl, jak vypadá můj obývák.

 

Určitě přibývá lidí, kteří vás poznávají na ulici nebo v té tramvaji. Jak snášíte jejich pozornost?

Většinou jim jsem jen povědomá. Zeptají se, jestli náhodou nepocházím od nich z Aše nebo z Přibyslavi, to je v pohodě... Ale někdy opravdu nemám svůj den, a když jsem dejme tomu ubrečená, tak si před nástupem do tramvaje pro jistotu nasadím kapucu.

 

Copak, vy brečíte v tramvaji?

Ach jo – vy se pořád snažíte najít tu třináctou komnatu, ale mně už to začíná být trochu nepříjemný. Nezlobte se. Hned na začátku jsem naznačila, že jsou ve mně místa, kam pouštím opravdu jen nejbližší, neberte si to osobně. Až se stanete psychoterapeutem, třeba za váma zajdu, všechno vyklopím a ještě za to zaplatím.

 

Výborně. Vy už se opravdu dovedete stavět na zadní!

Na přední nebo na zadní... Každopádně: na svoje.

 

 

 

Široká duše
S VERONIKOU JSEM NEJDŘÍV PRACOVAL, ŘÍKÁ JEJÍ MANŽEL, DIVADELNÍ REŽISÉR PAVEL KHEK. ŽE JE KRÁSNÁ ŽENA, TO BYLO VIDĚT NA PRVNÍ POHLED...
 
Že je inteligentní, bylo slyšet, když o rolích mluvila, a že je citlivá – bylo patrné i v poslední řadě na balkoně divadla, kde dokázala svým herectvím diváky hluboce zasáhnout.
Když jsem s ní pak (po letech) začal „randit“, varovala mě, že Veronika není jen jedna – ale že Veronik je v ní třeba třináct. Že žít s herečkou narozenou ve znamení Blíženců je náročné. Nikdy nevíte, vedle které z Verunek se probudíte. Někdy „femme fatale“, jindy „křehká květinka“. A nutno přiznat, že měla pravdu – takže ráno se probouzela ranařka, strašpytlice, dračice, anděl, sportovkyně i lenoška, otevřená náruč i malá holka v brnění. Bylo to celkem dobrodružné, nikdy jste nevěděli, čím vás ještě překvapí…
Ale pak, když jsem Veroniku poznal víc, pochopil jsem, že jich není třináct. Je pouze jedna.
A má tak širokou duši, že se tam vejde vše výše zmíněné, přičemž jedno vyvažuje druhé, vše je propojené a prodchnuté pozitivní energií a velikou citlivostí. Ta zjitřená citlivost jí umožňuje si každý večer oblékat v divadle různé role. Verunka sama občas uvažuje, zda jí extrémní citlivost nepřekáží v reálném světě. A pak si vždy uvědomí, že je to nějaký dar a jde jen o to, jak jej dokáže použít – na divadle i v životě.
A já dodávám: Zaplaťbůh, že v tomto drsném, odosobněném, přetechnizovaném světě existují lidé citliví jako ona!

 

 

 

Veronika Khek Kubařová
NARODILA SE 1. ČERVNA ROKU 1987 V RAKOVNÍKU, KDE JAKO DĚVČE HRÁLA S OCHOTNICKÝM SOUBOREM TYL
 
V patnácti letech odešla od milovaných rodičů na Pražskou konzervatoř, kde absolvovala rolí v Kytici Jiřího Suchého, a šlo jí to, takže se brzy dostala do Semaforu. „Suchý mi stále zdůrazňoval, že herec musí být uvěřitelný. To pro mne bylo moc důležité a pomohlo mi to i v práci před kamerou.“
Jako filmová herečka debutovala v Rafťácích (2006), což byl křest ohněm, okolo této teenagerské komedie se strhl velký mediální ohlas; zahrála si například i princeznu u režiséra Zdeňka Trošky v Nejkrásnější hádance. První skutečné divadelní angažmá získala v Mladé Boleslavi: „Boleslavské divadlo bylo moje velké životní štěstí a jsem moc ráda, že jsem zde mohla začínat a učit se tu hrát.“
Právě v Mladé Boleslavi se setkala s režisérem Pavlem Khekem, kterého si mnohem později, roku 2015, vzala.
Od prvního ledna téhož roku je členkou souboru Dejvického divadla, nominována na Thálii byla za roli v inscenaci Interview.
V těchto týdnech je zvýšená pravděpodobnost, že Veroniku Kubařovou uvidíte: buď ve filmu Ženy v běhu, nebo v seriálu Zkáza Dejvického divadla.
Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama