David Stypka o své nemoci: Díky za tu facku

O tom, co v posledních měsících zažívá, David Stypka s žádnými novináři nemluvil. Teď sedíme u nás doma na gauči, občas si potáhneme z elektronické cigarety, on pije čaj, já si otevírám víno – lehké povídání nás nečeká. „Váhal jsem, jestli o tom všem má smysl mluvit,“ začne: „Něco mi říkalo, že bych to vyprávět mohl, ale když už, tak Reportérovi. Jen mi to problesklo hlavou – a ty druhý den zavoláš, jestli se nesejdeme; což nemůže být náhoda…“

Usmívá se. Mám pocit, že je v klidu. Je: „Takhle v klidu jsem nikdy dřív nebyl.“

Vybavuješ si červencovou oslavu čtyřicátin?

Byla bez alkoholu, takže jsem nejspíš čerstvě znal svou diagnózu, ale nevím – ta se postupně upřesňovala. Každopádně jsem si začínal uvědomovat, že v mé situaci není důležité ztřískat se u příležitosti čtyřicítky, abych byl aspoň na chvíli šťastný… Zvláštní: mám pocit, že mluvím o cizím člověku. Tehdy jsem byl vyhořelý nihilista, unavený člověk v depresi.

V rychlém sledu jsi zažil dva kotrmelce: na jaře roku 2018 získáváš cenu pro zpěváka roku, což je paráda, a v létě 2019 zjistíš, že jsi vážně nemocný – hrůza.

Zdánlivě pozitivní kotrmelec mi nic moc nepřinesl, zato ten druhý mi dal spoustu dobra.

Tomu nerozumím. Jako muzikant ses konečně pořádně prosadil, a k tomu jsi měl doma v Dobré, v baráčku u řeky, tři zdravé děti. To je štěstí, ne?

Já ho nebyl schopen vnímat – neuměl jsem správně prožívat hezké věci, to mě naučila až nemoc. Pochop: lidi ti můžou gratulovat k cenám, jenže když radost nemáš čím přijmout, tak i kdyby tě po zádech plácal Bob Dylan, tobě to bude jedno. Ale pak se třeba stane, že dostaneš od života facku, a najednou se dokážeš radovat z toho, že jdeš s děckama na zahradu.

Co sis říkal, když jsi vyhrál toho Anděla?