Přišel Danek, vrásky až na záda. Rozhovor s Danem Bártou

Vzal jsi mě do kavárny na rohu své ulice, i když je hned vedle vyhlášená hospoda s výbornou plzní. Tam nechodíš?

Ne. Obecně skoro nechodím po hospodách, na to je mi příliš líto času.

Chápu. On člověk nikdy neví, kolik mu ho zbývá.

Takhle jsem to nemyslel, spíš jde o to, že nějak nejsem v poslední době časově úplně neohraničen, takže bych se nerad dostal do skluzu. Pak nesmíš vynechat, že jsem z titulu svýho povolání zhruba sto večerů ročně z baráku, a taky mám dost pomalej nájezd, než se začnu bavit.

A navíc ti vadí nuda, ne?

Nudu mám vlastně docela rád. Když si můžu dovolit ten luxus, tak si ji dopřeju – nechám hlavu, ať si dělá, co chce, jenom ty myšlenky pozoruju. Excelentně mi to jde třeba ve vlaku. Anebo při řízení, což je činnost, která nevyžaduje moc práce ani neuronů… Co mě štve, to je spíš takový to tlachání; nebo administrativa. Trávit život vypisováním faktur, hledáním nějakýho zasukovanýho mailu nebo mudrováním, kam ten svět spěje, to bych radši sem tam držel facku.

Teď jsi mi připomněl, jak jsme dělali první rozhovor před šestnácti lety – chvíli po narození tvé první dcery.

… na to si pamatuju, v dejvický nádražce, viď? Vykládal jsem ti, jak už jsem seriózní a usazenej – hrozný! Přání otcem myšlenky!

Jo, ale taky jsi říkal, že nemáš řidičák.

Dokopal jsem se k tomu ve svých pětačtyřiceti letech a jsem rád.

Tak abychom dlouho netlachali: člověk sice nikdy neví, kolik času mu zbývá, ale měl jsi někdy pocit, že to skončí za chviličku?