A třeba se stal zázrak…

Vystoupáme na kopec a před námi se v mrazivém slunci otevře pohled na Klatovy. Všude je mlha, inverze, ale tady, v Dolní Lhotě pod vrcholky Šumavy, je nebe azurové. „Na Silvestra se sem půjdeme dívat na osvětlené město a petardy,“ plánuje Standa.

Teď je 23. prosince, zítra bude Štědrý den. Úplně obyčejný Štědrý den, jak si ho představoval. „Ozdobíme stromek, který mám zamrzlý v garáži v kýblu.“ Pak je v plánu procházka, pohádky, kapr a bramborový salát, dárky, úklid rozcupovaného papíru a zase pohádky. A hlavně – klid.

Bál se, že Vánoce už jen proleží. Doktoři ho na to připravovali od června. Tehdy ukončili léčbu, další označili za beznadějnou a vyměřili mu šest měsíců života. A tak vánoční dárky pro děti raději nakoupil už v létě. Pro Ondru figurky Star Wars, pro Kubíka Šmouly, pro nejstarší, desetiletou Lucku tablet. „Slíbil jsem, že udělám hezký Vánoce,“ řekl mi v září. „Zvládnu to. Musím.“

Koncem listopadu požádal lékařku o kontrolní vyšetření. „Chtěl jsem vědět, kolik mám ještě času. Špatně se mi dýchalo, musel jsem stále zvyšovat dávky morfinu. Píchal jsem si ho ráno, odpoledne a večer, ale večer třeba ještě třikrát, abych zvládl noc. Jednu krabičku jsem spotřeboval za tři dny.“ Jinak ale cítil něco neobvyklého. Jako by tělo regenerovalo. Rostly a tmavly mu vlasy, které měl po léčbě úplně bílé. „Až na to dýchání a rostoucí spotřebu morfinu jsem neměl pocit, že se můj stav zhoršuje, naopak.“

Telefon od lékařky zazvonil o dva dny později. „Zpočátku bylo ticho, jako by se mi to zdráhala říct. A pak…, pak mi oznámila, že na plicích nic není. Že si to neumí vysvětlit, ale prostě že tam nic není.“