David Stypka: Díky za tu facku

Lidé

David: hodný, skromný, přemýšlivý kluk. Taky nejmilejší zpěvák naší rodiny – dospělých i dětí. Poznali jsme se před pár lety na festivalu v rumunském Banátu a mě tenkrát uráželo, že není mnohem známější, ale pak to bylo lepší a lepší. S kapelou natočil úžasnou desku Neboj, dostal cenu Anděl pro zpěváka roku, s Ewou Farnou nazpíval hit Dobré ráno, milá, já měl radost. Loni v létě David Stypka oslavil čtyřicátiny a doktoři mu oznámili, že má rakovinu slinivky břišní.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

O tom, co v posledních měsících zažívá, David Stypka s žádnými novináři nemluvil. Teď sedíme u nás doma na gauči, občas si potáhneme z elektronické cigarety, on pije čaj, já si otevírám víno – lehké povídání nás nečeká. „Váhal jsem, jestli o tom všem má smysl mluvit,“ začne: „Něco mi říkalo, že bych to vyprávět mohl, ale když už, tak Reportérovi. Jen mi to problesklo hlavou – a ty druhý den zavoláš, jestli se nesejdeme; což nemůže být náhoda...“

Usmívá se. Mám pocit, že je v klidu. Je: „Takhle v klidu jsem nikdy dřív nebyl.“

 

Vybavuješ si červencovou oslavu čtyřicátin?

Byla bez alkoholu, takže jsem nejspíš čerstvě znal svou diagnózu, ale nevím – ta se postupně upřesňovala. Každopádně jsem si začínal uvědomovat, že v mé situaci není důležité ztřískat se u příležitosti čtyřicítky, abych byl aspoň na chvíli šťastný... Zvláštní: mám pocit, že mluvím o cizím člověku. Tehdy jsem byl vyhořelý nihilista, unavený člověk v depresi.

 

V rychlém sledu jsi zažil dva kotrmelce: na jaře roku 2018 získáváš cenu pro zpěváka roku, což je paráda, a v létě 2019 zjistíš, že jsi vážně nemocný – hrůza.

Zdánlivě pozitivní kotrmelec mi nic moc nepřinesl, zato ten druhý mi dal spoustu dobra.

 

Tomu nerozumím. Jako muzikant ses konečně pořádně prosadil, a k tomu jsi měl doma v Dobré, v baráčku u řeky, tři zdravé děti. To je štěstí, ne?

Já ho nebyl schopen vnímat – neuměl jsem správně prožívat hezké věci, to mě naučila až nemoc. Pochop: lidi ti můžou gratulovat k cenám, jenže když radost nemáš čím přijmout, tak i kdyby tě po zádech plácal Bob Dylan, tobě to bude jedno. Ale pak se třeba stane, že dostaneš od života facku, a najednou se dokážeš radovat z toho, že jdeš s děckama na zahradu.

 

Co sis říkal, když jsi vyhrál toho Anděla?

Pochyboval jsem: „Zasloužím si ho? Blbost, takovou cenu má dostat zpěvák typu Dana Bárty...“ Připadalo mi to nepatřičné – zatímco v posledních měsících každé ráno vstanu a raduju se: „Já jsem pořád tady; a zasloužím si to!“ Dřív jsem byl kretén, který se nimrá ve všech starostech světa.

 

Odjakživa?

Sklony jsem k tomu míval vždycky. Snažil jsem se ten povahový rys řešit, ale špatně; poslední tři roky před operací jsem byl čím dál vysílenějším týpkem, který netuší, co se sebou, a vůbec mi nedávalo smysl, proč se pořád tak trápím.

 

Dnes to chápeš líp?

Podle mě jsem se snažil unést veškerou tíhu světa. Když se podíváš na naši planetu, napočítáš miliardu lidí, kteří nějak trpí – jedni hlady, druzí musí jít sedmnáct kilometrů pro vodu. A já měl pocit, že nemůžu být šťastný, když oni taky nejsou.

 

Co na ty stavy říkala tvoje žena?

Katka je držák. Na rozdíl ode mě si potíže moc nepřipouští, a když je potřeba, rozjede se jako buldozer, což se zvlášť v tom loňském létě hodilo. Situace nebyla jednoduchá, občas spíš příšerná – vždyť já si například nejdřív ze všeho vyslechl nesprávnou diagnózu.

 

 

Lékaři nerozeznali, co ti je?

Jedno ráno mě v nemocnici probudil doktor slovy, „je to špatné, nádor se rozlezl všude,“ a naznačil, že mi zbývají zhruba tři měsíce. Trvalo osm hodin, než jeho kolegové dalším cétéčkem upřesnili, že to zdaleka není tak fatální. Osm hodin jsem žil s tím, že neuvidím, jak rostou děcka, a tenhle okamžik byl zásadní – uvědomil jsem si, že to vidět chci.

 

Co jsi těch osm hodin dělal?

Čuměl do zdi a myslel na toho týpka, co pořád skuhral, jak je život těžký, že věčně nemá prachy, nezabezpečí děti, a teď najednou dostává stopku.

 

Brečel jsi?

V jednu chvíli. Když jsem to oznamoval po telefonu Katce a poprvé mi přišlo strašně líto, že nepomůžu svým dětem v tomhle zmateném světě; že v tom nechám ženu samotnou... Opravdu to byla facka, ale většina onkologických pacientů ti potvrdí, že se pro ně nemoc stala dárkem, a to jsem brzy začal zjišťovat i já. Nikdy neřeknu, že rakovina je svině; bez ní bych klesal hlouběji a hlouběji.

 

Po osmi hodinách přišli lékaři s novými výsledky?

Přesně tak, z neoperovatelného nádoru se stalo velmi dobré stadium karcinomu, který se operovat dá. Vlastně to celé byla od začátku haluz – málokdy se na tu nemoc přijde včas, protože slinivka nebolí. Já přesto cítil, že ji mám v háji, ale lékaři tvrdili, že to cítit nemůžu... Víš, kdo mi nejspíš zachránil život? Náš nejmladší, tříletý syn.

 

Kristián? Čím, prosím tě?

Zhruba před rokem jsem usnul v obýváku; to byla doba, kdy jsem skoro nespal, po nocích pil kávu a totálně se ničil. No a jak jsem usnul, syn mi skočil na břicho. Najednou jsem měl důvod domnívat se, že je příčina mých bolestí mechanická, a tak jsem zašel za sousedem, shodou okolností hrudním chirurgem, a on mě jako první – konečně! – poslal na cétéčko, které odhalilo vážnou chorobu; kdybych si to přes souseda nevyřval, byl bych dnes patrně mrtvý. Nicméně v českém zdravotnictví platí, že i když si cétéčko vyřveš, tak se na něj dostaneš za dva a půl měsíce, což znamená u takového typu rakoviny pád o jedno stadium dolů.

 

Stadia jsou čtyři?

Jo, já měl 2B. Mít 2A, obešel bych se nejspíš bez chemoterapie. Takhle chemu pro jistotu dostávám, ale stejně jsem měl štěstí.

 

Co jste s Katkou probírali v těch osmi hodinách, kdy sis myslel, že je nejhůř?

My tu informaci nebrali jako konečnou – do poslední chvíle věříš, že se třeba spletli, což byl nakonec náš případ. Já jsem navíc poměrně ezoterický typ, který sice nemá nic proti západnímu přístupu medicíny, ale zároveň vím, že jsou i přístupy další, třeba medicína čínská, a že se to dá spojit. Dokonce by mi připadalo šílené nechávat všechno jenom na doktorech, kteří si proti mně sedli a řekli: „Přesně nevíme, z čeho to vzniká, ani jak to léčit...“ Když nevědí, musíš hledat i jinde.

 

Kdy ti bylo nejhůř?

Opakuju, že v dobách před nemocí. Byl to skoro soustavný pocit zmaru, který jsem se snažil přervat, ale šel jsem na to špatně.

 

Řekneš příklad?

Před rokem v prosinci nepřišly peníze, se kterými jsme počítali, a já se rozhodl naučit úplně nový obor, programování. Což nedává vůbec smysl, protože to bylo v době, kdy o mě už byl zájem jako o autora, a tak stačilo napsat kolegům pár písniček. Namísto toho jsem si koupil kurz programování a zkoušel tvořit aplikace do mobilů. Učil jsem se to po nocích, protože přes den jsem byl s dětmi nebo s kapelou, a takhle jsem se nakonec dostal na tři hodiny spánku denně, čímž jsem podle mě všechno urychlil. Ale to je možná dobře – dostal jsem zánět dvanáctníku, vedle se našel ten nádor, a diagnóza smrti mě vzpamatovala.

 

Býval jsi před nemocí aspoň občas šťastný?

Ale jo, třeba na koncertě jsem se napil a šlo to... Ale doopravdy šťastný jsem až teď. Ještě před rokem jsem nemohl vyjít na pódium, aniž bych si dal čtyři deci vína, protože jsem trpěl pocitem, že lidi otravuju. Zato teď jsem na pódiu strašně rád – a střízlivý. Nebo si povídám v obchodě s prodavačkami, což bych nikdy dřív nedokázal.

 

Ten pocit, že ostatní otravuju, dobře znám; a prodavačky zvládám jenom pozdravit!

Spousta lidí to zná. Když vidím, že se někdo blíží kolapsu, využívám svou současnou divokou kartu a radím: „Měl bys problém vyřešit dřív, než ho tělo začne řešit samo.“ Ono není nic příjemného, když ti rozpárají břicho od jednoho boku k druhému; taková operace je ekvivalentem pěti maratonů v řadě. Ani chemoterapie není procházka růžovou zahradou, takže to opravdu chce vyřešit dřív – věř mi.

 

Jedné věci nerozumím: Jak jsi mohl mít na pódiu pocit nepatřičnosti, když tě za desku Neboj chválili?

Ezoterici o slinivce říkají, že to je orgán, který přijímá sladkost života, což podle mě sedí. Já jsem si nějak nedokázal připustit, že si svůj pobyt na světě můžu hezky užít, a to se po čase projeví.

 

Poznaly třeba tvoje děti, že jsi vyřízený?

Bojoval jsem, aby nepoznaly, ale stejně to vycítí: Taťka s nimi nejde ven, protože leží a čumí na šedesátý seriál...

 

A po nocích jsi programoval?

Udělal jsem dva drobné kšefty.

 

Proč jsi vlastně nepsal za honorář písničky kolegům?

Moc mi to nešlo, ale kdybych tomu věnoval tolik času, kolik jsem věnoval nesmyslnému dalšímu oboru, nějak to dám... Mojí paradoxní nevýhodou je fakt, že mi v životě šla dobře spousta věcí, tak proč bych nezvládl nový obor, že jo? Přitom to je hloupost, když se konečně můžeš živit tím, co tě baví.

 

Přesně tak. Proč sis to neřekl před rokem?

Protože jsem byl kokot. Takový kokot, že namísto toho, abych se šel projít a nabral energii ze vzduchu a slunka, jsem ležel a vyhasle čučel na seriál.

 

Netrpěl jsi depresí, která se má řešit u specialistů?

Třeba antidepresivům já nevěřím – měli jsme je v rodině a nepomáhaly. Našel jsem si pár terapeutů, ale asi jsem neměl štěstí, protože jsem dva ze tří rozbrečel, což je špatně. I když na druhou stranu vím, že coby analytické hovado nejsem snadným soustem – já vždycky dokázal cokoli zdůvodnit a vítězil ve verbálních přestřelkách.

 

Jaký první text jsi napsal poté, co ses dozvěděl o nemoci?

Nejdřív jsem vyhodil verš z písně Černobílá. Právě z té, kde se zpívá: „Někdy mi říkáš, buď rád, že ještě žijem, a mně to přijde jako...

 

... zpráva špatná.“

Jo. Hráli jsme koncem srpna poslední koncert před operací a tehdy mi ten text poprvé nešel přes pusu, bylo mi z něj úzko.

 

Já na vás byl v prosinci, a to jste tuhle píseň hráli.

A ty sis nevšiml, že se stala magická věc, která mě rozbrečela? Změnil jsem jediný verš: „Někdy mi říkáš, buď rád, že ještě žijem – a mně to přijde jako celkem dobrá zpráva.“ Písnička se otočila a najednou z ní byl popis procesu, který končí dobře. V tomhle duchu bych rád psal častěji, i když nic proti smutku – občas bývá krásný.

 

Řekl bych, že tvoje posmutnělé písně spoustě lidí pomáhají...

Někdy žasnu, když píšou, jak jim deska Neboj pomohla projít těžkým obdobím, během něhož si ji pouštěli denně; ačkoli vlastně jsem to zažil taky, když na podzim vyšel nový Mišík. Přijel jsem po operaci z nemocnice, pustil si jeho píseň Jednou, a i když jsem byl skoro ležák, tak jsem o půl sedmé ráno tančil polonahý na zahradě, vycházelo slunko, já brečel a zároveň se smál... Co se ve mně během léta uložilo, to muselo ven.

 

Co třeba?

Občas jsem se v nemocnicích hroutil. Oni ti tam sice řeknou diagnózu, ale dalších čtrnáct dní nevíš, co s tebou bude dál, protože doktor na tebe má pět minut denně. Jsi jen číslo, diagnóza, zmizí duchovní rozměr života.

 

Ty jsi zpěvák. Nemají to anonymní pacienti horší?

Pozor, já měl velké štěstí na doktory, proti nim nemůžu nic říct. Jenže ve špatně nastaveném systému dělají dva a půl úvazku měsíčně, což je podobné, jako bys bouchal v továrně šestnáctky. Pokud se v takovém prostředí dovíš těžkou diagnózu, musíš využít každou drobnou možnost, jak vlastní psychiku zvednout, protože najednou jsi opravdu spíš číslo, pacient na umření. Vlastně jsem si během pobytu ve špitále připadal, jako bych nesl kurva těžký balvan, který bych jindy nezvedl, ale teď nemám jinou možnost.

 

Zajímavé je, že jak ses celý život spíš hroutil, tak teď jsi sílu našel.

Podle mě je to logické. Dlouhá léta jsem pátral po tom, co je příčinou mého trápení; chodíval jsem za doktory, za léčiteli, zkoušel různá cvičení, ale bez výsledku. No ale teď máš najednou před sebou svůj problém zhmotnělý, konečně víš, co musíš řešit. A to ti život výrazně zjednoduší.

 

Rozumím dobře tomu, že tě dlouhodobě stresovala mimo jiné finanční situace vaší rodiny?

Taky. Teď už je mi to jedno, peníze přijdou. Ale kdysi jsem během vnitřní modlitby neuváženě poprosil, ať jich mám vždycky tolik, kolik potřebuju, a od té doby to tak vycházelo – měl jsem přesně tolik, abych se nezpozdil se splátkou hypotéky. Mít rezervu, asi bych býval klidnější.

 

Ke komu ses modlil?

K Bohu, jsem věřící. Kdybys mě potřeboval zaškatulkovat, tak se spíš než mezi křesťany dívej na východ – třeba buddhismus mi sedí. Zajímám se i o kvantovou fyziku, která mění náš pohled na svět, a vidím, jaký je trend: spousta kvantových fyziků přebíhá k mystikům nebo buddhistickým mediátorům – tyhle dva světy jsou na dotek od sebe.

Modlíš se teď jinak než dřív?

Věřím, že líp, i když těžko říct. Mám pocit, že jsem si vlastně i tu rakovinu vymodlil... Pamatuju na moment z loňského jara, kdy jsem říkal: „Takhle už, Bože, žít nemůžu. Vrať mě na správnou kolej, a pokud to musí být, klidně krutým způsobem...“ Tehdy poprvé jsem si připustil, že bych mohl mít rakovinu – protože si o ni svým životem říkám.

 

To je neuvěřitelné.

Ani ne, všechno do sebe zapadá. Zajímavé je, že dnes si najednou nepřipouštím ani lehký pokles nálady, už tam nechci. Teď se mě ptal Petr Fiala z Mňágy, jak se daří, a já mu odpověděl, že extrémně dobře: „Ale je to jako fárat na dvanáctky na Staříč...“ Chápeš?

 

Chápu – Staříč je šachta.

Jo. Ale hlavně tím myslím, že makáš celý den na tom, abys psychiku udržel v optimálním módu, a postupně se ukazuje, že už drží sama.

 

Ještě k těm penězům: Zpěváci tvého typu mají být bohatí!

Ono se to lepší. Mě až šokuje, jaká spousta lidí má naši muziku naposlouchanou třeba ze Spotify, ale na druhou stranu nejsme kapela fotogenických teenagerů. Manažer Martin Červinka říkal, že to s námi bude dlouhé, ale pak to bude stát za to, a já mu věřím. Nikdy jsme nevymetali hloupé televizní show, nikam se netlačili, a přitom se nám daří pořád líp. Kdybych se měl za něco pochválit, tak by to byla snaha o upřímnost a autenticitu – protože já bych nejspíš dovedl napsat jednoduchý chytlavý hit pro rádia, stejně jako bych se mohl nechat hezky nalíčit a opticky zeštíhlit, ale kvůli tomu muziku nedělám.

 

Mně připadá symbolické, že zatímco poslední deska se jmenovala Neboj, pro tu příští jsi někdy před rokem vymyslel jméno Dýchej.

Sedlo to jak prdel na hrnec, že jo?

 

Právě. Když zpíváš refrén „Neboj, to bude dobrý!“, nač myslíš?

Já vždycky schovával i do temných písniček kus naděje, a tohle heslo jsem opakoval sám sobě jako mantru. Na jednu stranu jsem se vyzpívával ze žalu, ale zároveň si dával do písniček klíče, pomocí kterých se z toho srabu můžu dostat.

 

A co ten název Dýchej?

Myslím, že dává čím dál větší smysl. Já opravdu celý život něco někam zbytečně tlačil za cenu obrovského výdeje energie, ale pak najednou zjistíš, že svět funguje i bez tebe, že stačí jen dýchat, koukat se a spát, abys byl připravený na to, co přinese nový den. Kdybys mi přivedl kluka, který má stejný problém jako já před rokem, tohle bych mu zkoušel vysvětlit.

 

Jak přemýšlíš o případné smrti? Máš ji sám pro sebe nějak vyřešenou?

Ne. Nemám. Ale mám už o fous líp vyřešeno, co chci do smrti dělat... Musím s ní počítat jako s variantou, protože rakovina slinivky se někdy vrací, a tohle memento mori mi pomáhá: je možné, že mám před sebou třeba jen tři sta posledních dní. A víš, co to znamená? Znamená to, že když se každé další ráno vzbudím a můžu si říct, ty vole, mě nic nebolí!, tak to je krása.

 

Sestavil sis seznam věcí, které rozhodně musíš stihnout?

Zatím jsem si řekl jen to, že chci žít, být zdravý, a k tomu jsem si sepsal asi dvacet stručných záchytných bodů: jednou například naučím svého dnes osmiletého syna Matyáše řídit auto. Taky chci vést dceru k oltáři, natočit pár dobrých desek...

 

Kolik?

Spoustu, takže potřebuju čas – tím jsem ušil boudu na vlastní mozek. Podle mě zásadní je pochopení faktu, že nechci, aby život skončil. Před rokem jsem si zoufal: Jak dlouho se ještě musím dřít, než splatím barák?! No a teď se milerád budu dřít každý den, protože je super, že tu jsem – a kvůli téhle změně mi opravdu není líto, že jsem dostal rakovinu. Nebyla to sranda, občas jsem myslel, že se v nemocnici zblázním bolestí, ale dá se to zvládnout, a pozor: ono to je den ode dne lepší.

 

Máš čím dál víc energie?

Mám, a zvládám dokonce i chemoterapie – pod vlivem výzkumu jednoho francouzského vědce jsem během nich začal držet hladovku a všechno je najednou snesitelnější. Mně se třeba v prosinci povedlo, že ačkoli mám dost tvrdou chemu, tak když dokapala, druhý den jsem vstal, jako bych ji neměl.

 

Říkáš hladovka, jo?

Já už dopředu neodmítám nic. Poslechnu si každý názor, protože nic není pevně dané, jak potvrzuje kvantová fyzika, a mně to přijde jako dobrý slogan pro život: Nic není dané. Když se ti něco nelíbí, tak to změň; něco udělej!

 

Klesáš někdy na duchu?

Když mi dojdou baterky. Tehdy vím, že musím okamžitě spát – nemám zásobárnu na horší časy, ale opravdu jen to, co naspím. A konečně se učím spát kvalitně; nemůžu se zbavit pocitu, že kdybych to uměl dřív, možná bych takhle neonemocněl.

 

Je to jen pocit, nebo jsi to studoval?

Přečti si knihu Proč spíme od Matthewa Walkera. V ní třeba skutečně zjistíš, že každou probdělou nocí dáváš rakovinovým buňkám zbytečnou šanci – podle mě by měl být na školách povinný předmět Spánková hygiena.

 

Jak svou současnou situaci vysvětluješ dětem?

Děcka tuší, že rakovina může být smrtelná, ale zároveň vidí, že taťka bere prášky a zvládá to. Říkám jim: Jsem tady a cítím se dobře.

 

Ano, na náhodný divák ani nepozná, že jsi nemocný...

Jako už nechci psát depresivní písničky, nechci ani citově vydírat na pódiu. V Lucerně jsem na něj přišel, bolelo mě v krku, nemohl jsem polknout, kolena se klepala vyčerpáním, ale za minutu jsem měl energie na rozdávání, protože jsem ji dokázal přijmout od lidí. Dřív pro mě býval koncert výdejem, po kterém jsem lehl a pil panáky, dnes je to nabíječka jako prase.

 

Řekl bys mi ještě něco o té své takzvaně alternativní léčbě?

Nemám potřebu ji hlasitě obhajovat, ale zkouším na sobě ledacos, a když pozoruju své spolupacienty, kteří jedou jenom medicínu konvenční, tak mám pocit, že jsem se rozhodl dobře.

 

Přijímáš všechno, co ti radí normální lékaři?

Ne. Vzal jsem chemoterapii, ale odmítl spoustu prášků, které dávají k tomu – snažím se rozlišovat mezi léčbou, čili hledáním příčiny, a zalepováním děr. Zase ti dám příklad: měl jsem strašně vysoký tlak a doktor mi napsal prášky, které sice rozšíří cévy, ale vůbec nic nedělají s příčinou. Jeden jsem zkusil a dostavily se nežádoucí příznaky včetně rozostřeného vidění nebo dezorientace, tak jsem si řekl, že tohle nedám, a obrátil se na medicínu čínskou. Té to sice trvá, bylinky nepůsobí rychle jako antibiotika, ale po třech měsících tlak klesl... Víš, co mě ničí u naší konvenční medicíny? Taková ta její tabulkovost – nic není individualizováno.

 

A ty přitom třeba na chemoterapii reaguješ jinak než jiní pacienti...

Což ale nikoho nezajímá. Beru spoustu pečlivě vybraných bylinek nebo vitaminů, ale netuším, proč bych měl do těla posílat antibiotika podle nějakých tabulek. Od lékařů opravdu chci jen chemu – tašku prášků už ne.

 

Kdy budeš mít dost síly na to, abys s kapelou natočil desku?

Pracovat jsem na ní začal před víc než rokem, napsal třicet písní, jenže už jsem byl v takovém útlumu, že jsou zašmodrchané – spoustu jich musím přepsat, tak začínám znovu a baví mě to jak cyp.

 

Takže kdy?

Snad na jaře, ale zatím opravdu dost textů hapruje. Před rokem jsem třeba vymyslel refrén: „Pusť si zprávy, už mě vezou, dnes tvůj drahý zas bude doma spát, sešel z očí špatnou cestou, dnes se vrátí mrtvý akorát...“ Tohle ze mě lezlo; fatalita, obrovský smutek. Což už nechci, a to nám maže polovinu desky.

 

Jako bys toho neměl dost, v prosinci ses připletl do neuvěřitelného příběhu. Co máš společného se šíleným střelcem, který v Ostravě zabil sedm lidí?

Podepsal jsem policii mlčenlivost, ale něco snad říct můžu. Desátého prosince jsem přijel do špitálu v Novém Jičíně, začala kapat chema, a najednou bum, ve zprávách slyším o střelbě v ostravské nemocnici. Prožíváme to se sestřičkami, řešíme, kdo asi střílel a proč. V televizi ukážou fotku pachatele na útěku, načež mi napíše klávesák z kapely, že ho mám v přátelích, a já zjistím, že jde o chlapa, se kterým jsem si o měsíc dřív psal.

 

O čem?

Obrátil se na mě s tím, že má nejspíš stejnou diagnózu jako já, a i když jsem se snažil, nešlo mu to vymluvit. Mně poslední dobou píšou desítky nemocných lidí, ale tenhle chlap byl jiný; cítil jsem, že není v pohodě psychicky a potřebuje pomoc tohoto typu, takže jsem do naší konverzace vložil hodně energie. Pak najednou zjistím, že střílel, a napadne mě, že jsem ho možná naštval. Je na útěku a já mám strach, jestli náhodou nevyrazil k nám domů, kde jsou děti.

 

On se ale zastřelil.

Asi za hodinu. A já pořád seděl na té chemě. Zavolal jsem policii, že snad mám nějaký důkazní materiál, a pak o tom napsal pár řádek na Facebook – nechtěl jsem s tou informací zůstat sám, a taky jsem byl jedním z mála, kdo tušil, že střelec měl nějaký problém; i když během naší konverzace by mě ve snu nenapadlo, že to může dojít takhle extrémně daleko. Fakt tragédie: bylo mi strašně líto zmařených životů, včetně života toho, kdo střílel... A zbytek znáš. Do večera vyšlo šestačtyřicet článků, v nichž bylo mé jméno zmíněno v souvislosti se střelcem, což prostě není reklama, kterou si přeješ.

 

K obsahu konverzace mi nemůžeš říct nic?

Souvisela s naším povídáním o systému českého zdravotnictví; o tom, jak všechny zajímá diagnóza, ale nikoho konkrétní osobnost, z čehož i mně skoro hráblo. Lékaři nemají čas na to, aby s tebou něco dvě hodiny probírali – ale jsou dvě hodiny opravdu tak moc ve chvíli, kdy se dovíš, že máš rakovinu?

 

Chápu: pokud na vážně nemocné pacienty nemají lékaři čas, hrozí průšvih.

Někdo třeba není vážně nemocný, ale zjistit se to dá jen v případě, že s ním odborník pořádně promluví, na což čas není, a já to lékařům nezazlívám – chybí peníze. Viděl jsem svého lékaře, když se vrátil z dovolené jako úplný playboy, načež utekly tři týdny a on byl sedřený. Navíc mám pocit, že polovinu dne vyplňují formuláře – kdo by pak našel sílu na důležité otázky? Oni se musí zeptat na datum narození a na to, jakou jsi měl stolici... Konkrétním lidem vážně nevyčítám nic, ti se snaží, ale když posadíš skvělého řidiče do trabantu, aby jel od nás do Prahy, zvládne to buď za šest hodin, anebo vůbec.

 

Na koho naopak naštvaný jsi?

Na politiky, kteří radši pošlou peníze na superlevné vlakové jízdenky, než aby je dali do zdravotnictví. Protože když musíš čekat s agresivním typem rakoviny dva a půl měsíce na cétéčko, je to průšvih.

 

Kdy ti končí chemoterapie?

V březnu.

 

Máš pak něco v plánu?

Se svojí Katkou jsem patnáct let a celou tu dobu slibuju, že pojedeme na dovolenou, jenže jsme si vzali hypotéku a dopadlo to tak, že jsme nikdy nikam nejeli. Takže snad teď. Jak jen to bude možné. Aspoň na dva týdny.

 

Nechtěl jsi točit desku?

Jestli dovolenou budu muset odložit kvůli práci na desce, tak beru, ale nic už neodložím z toho důvodu, že potřebujeme peníze na něco jiného. Chuj s tím – Katka si zaslouží, abych ji někam vzal... Hele, já ti to už říkal, ale mě tenhle život baví o tolik víc než ten, co jsem žil předtím!

 

A nehrozí, že se zítra vzbudíš s depresí?

Snad vím, co dělat, abych se do ní nepropadl. Pořád se pohybuju na tenkém ledě, který ale sílí, a když náhodou přece přijdu na nejisté místo, musím si nasadit větší sněžnice, rozložit váhu. Nepustit sklíčenost do hloubek, ze kterých se těžko hrabe...

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama