Jak vnímáte letošní rok coby příslušníci „ohrožené skupiny“?

Lidé

Na anketní otázku magazínu Reportér odpovídají spisovatel, zpěvačka, historička a politik.

Reportér 08 / 11 / 2020

Už se mi stýská

Jana Koubková, jazzová zpěvačka

Narozena v roce 1944. Zpívá od svých šesti let, založila známý festival Vokalíza.

Osobně se ohrožená necítím, ale dodržuju všechno nutné, včetně svých rituálů: ráno cvičím, zdravě jím, denně ujdu rychlou chůzí aspoň čtyři kilometry, a k tomu si dám v podvečer pár sklenek suchého bílého vína. Sleduju, co se děje nového, čtu, ale přiznávám, že špatně snáším nemožnost potkávat kolegy z kapely, přátele, publikum na koncertech a podobně. Karanténa se neustále prodlužuje, mně už se stýská, a nejvíc mi pomáhá kultura: literatura, hudba, zajímavé dokumenty... A samozřejmě, že i aktivně, jako zpěvačka, se ze sebe pořád snažím ještě něco pozitivního dostat.

Otevírám dveře dokořán

Jaroslava Janáčková, literární historička

Ročník 1930. Zabývá se literaturou 19. století (Božena Němcová).

I díky své fantazii se ze světa pandemie utíkám domů, do rodné Borové. Je na kopci, táhnou tam silné větry z Moravy a dělají pěkný pořádek... Svou aktuální devadesátku (Kolik lidí se toho dožije? Chci si ji užít jako půlden s tátou a mámou v naší chalupě…) vidím jako žebřík – po něm je vždycky nějak možné vylézt blíže k mrakům. A tam snad pandemie nedorazí. Ale kdyby ta pandemie, kterou do detailu rozebírají nejchytřejší lidé světa, dorazila i mně na dosah, otevřela bych jí dveře dokořán. (Třeba aspoň dveře by to přežily.)

Trnu a doufám v posun

Petr Pithart, politik a historik

Ročník 1941.Bývalý předseda české vlády (v rámci federace) i Senátu.

Trnu o své zbylé vrstevníky, ukázněný jsem na sto procent, nepřestávám myslet na sestřičky, doktory a další. Pevně doufám, že si příště zvolíme politickou reprezentaci, která jim dokáže zajistit trvalé důstojné odměňování. Z čeho? Z bohatství inteligence, podnikavosti a improvizačních schopností tohoto národa: vždyť na začátku epidemie se podnikaví lidé třeba na vysokých školách ujali sami (bez ministerstev) vymýšlení a vyrábění, čeho bylo zemi potřeba. Dozvěděli jsme se o sobě poslední dobou tolik, že bychom se konečně mohli pohnout z marasmu politického a byrokratického. Co měli; musíme se pohnout!

Reklama

Jak vnímáte letošní rok coby příslušníci „ohrožené skupiny“?

Sdílení

Podpořte nezávislou žurnalistiku