My Poláčci jsme na Alžbětu pyšní

Lidé

V Národním divadle právě skončila Káťa Kabanová, překrásná Janáčkova opera, publikum tleská snad deset minut, já pak deset vteřin navíc: Bravo! Káťu zpívala a hrála moje jmenovkyně Alžběta, sopranistka Alžběta Poláčková, která se sice nikam moc necpe, ale podle mě jde o naprostou hvězdu; a nejen podle mě. V posledních letech jde Alžběta z jedné hlavní role do druhé.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Sejít jsme se měli už před pár dny, ale nevyšlo to – Alžběta se neplánovaně a nerada zdržela v Itálii.

V Národním divadle si složitě vyboxovala volno, odjela se svými třemi dětmi na snowboard a to prostřední – čtrnáctiletý syn Max – nešťastně upadl, natrhl si slezinu, další týden tam s ním strávila v nemocnici.

Teď už se ale (sanitkou do pražského Motola, protože slezina není sranda) vrátili, tak si ji jdu vyzvednout na oprašovací zkoušku Figarovy svatby.

„Promiňte, dobrý den,“ zastavím na chodbě v Národním jakousi moc pěknou spěchající slečnu nebo paní, které bych tipoval tak dvaatřicet: „Hledám zkušebnu 440.“

Prý jdu správně: „Alžběta Poláčková,“ podá mi ruku – a sakra, no jo!

„Poláček. Já vás zatím znal jen ze zadních divadelních řad...“

Druhá věc je, že Alžbětě není dvaatřicet, ale o deset let víc, v Národním zpívá poměrně neuvěřitelných devatenáct let a hned po roce se jí tehdy narodila dcera Amálka: abychom to zkompletovali, nejmladšímu Hugovi je šest.

Po chodbě spěchá z toho důvodu, že přebíhá z Prodané nevěsty, kterou právě začala zkoušet pod vedením Alice Nellis (v květnu mají premiéru), a teď ji čeká ještě hodina a půl v italštině, protože Figarku hrají pozítří ve Stavovském divadle – kde taky jinde, když jde o Mozarta.

 

 

Po zkoušce zajdeme přes Národní třídu do kavárny Slavia, vybereme stůl, ke kterému si na podzim roku 1935 sedl majitel mimořádného basu Emil Pollert, praděda nám všem známého Lukáše, objednal černou kávu, ale najednou ho začalo bolet na prsou. Neviděl už Hradčana, neb se mu setmělo před očima a s posledním výdechem spadl do náruče sopranistky Oty Horákové – večerní Dvě vdovy už si nezazpíval...

Alžběta si neobjedná černou kávu, nýbrž cappuccino.

 

Syn už je v pořádku?

Bolestmi netrpí, ale než slezina sroste, nesmí nic dělat – a on přitom hraje ragby.

 

Za koho?

Za Pragovku.

 

Můj syn, taky Poláček, hraje za Pragovku fotbal.

Ragbyová Pragovka je srdcovka naší rodiny – hrál za ni můj táta, brácha a teď už i oba synové.

 

Předpokládám, že za sebou máte coby máma obrovský stres. Nakolik rozhozená psychika ovlivňuje hlas?

Hodně. Zpěv je niterný nástroj schovaný uvnitř a jakékoli rozechvění, ať už nepohoda, nebo třeba jen nevyspání, je na něm znát. Musím být takový profík, že se okolnostmi nenechám ovlivnit, ale kdybych věděla, že to je v háji, nejpozději ráno přijdu a řeknu: Sorry, večer zpívat nemůžu.

 

Stalo se to někdy?

Zatím vlastně ne. Nejtěžší chvíle nastala před dvěma lety, když táta zničehonic dostal plicní embolii. Byl jenom na malém zákroku v nemocnici, ale když jsem ho ráno přijela pozdravit, zrovna ho resuscitovali. Což se povedlo, ale za čtrnáct dní stejně zemřel – zničehonic, čerstvý sedmdesátník, sportovec.
Toho dne, kdy došlo k embolii, jsem večer měla zpívat Micaelu v Carmen a vůbec jsem na to neměla myšlenky, ty se točily jen kolem táty, ale nakonec jsem vzala i mámu a zpívat šla, protože co: To máme brečet doma? Táta by byl rád.

 

Není možné, že vám zpěv v tu chvíli vlastně pomáhal?

Určitě jo, protože najednou musíte všechno soustředění zaměřit jen na text, na hudbu, na režii a na vedlejší myšlenky nezbývá prostor. Jeviště pomáhá setřást problémy a to je jeden z důvodů, proč se snažím neomlouvat, i když jsem rozhozená. Navíc si vždycky představím ty lidi, kteří si koupili lístky, přijeli ze Zlína a jednou za život chtějí vidět Prodanou nevěstu – tak přece nebudu dělat primadonu.

 

Děkuju, raději hip hop

Marně přemýšlím, jestli jsem v dětství znal nějakou Alžbětu. Jak jste ke svému křestnímu jménu přišla?

Zase jsme u táty – ten mi ho vymyslel na houbách. V hloubi lesa najednou řekl bude to Alžběta!, takže jsem Alžběta.

 

Na anglickou královnu tehdy nemyslel?

Nejspíš ne, ale o té jsem ve druhé třídě tvrdila, že je mojí babičkou, protože děda se tehdy dostal za hranice, poslal mi pohled anglické královny a já ho spolužákům pyšně ukazovala. Stejně jako nové tričko, o kterém jsem tvrdila, že mi ho právě tahle hodná babička poslala.

 

A nezazpívala jste si pak náhodou jednou před princem Charlesem?

Ne.

 

Ale zazpívala.

Ježiš no jo vlastně, ve Stavovském divadle Dona Giovanniho, pardon!

 

Byli ve vaší rodině umělci?

Vůbec. Respektive táta zpíval a hrál na kytaru nebo mandolínu s partou trampský písničky. My děti jsme vyrážely s nimi třeba na vodu nebo na hory, byla sranda, dospělí hráli Kocábku náramnou a tak dále. Jo, a má moravská babička prý krásně zpívala v kostele při mších, ale to jsem už bohužel nezažila.

 

Měla jste aspoň nějaký vztah k opeře?

Minimální. Ani si nevzpomenu, kdy jsem na nějaké byla poprvé – je možné, že mě babička s dědou vzali do Národního na Rusalku nebo na Prodanku, ale já jsem vyrůstala na hip hopu a R&B. Takže nejdřív Kris Kross, kvůli kterým jsem nosila kalhoty obráceně, pak už Chaozz, PSH, Fugees... Vlastně mě to baví doteď. Když jedu do divadla na představení, tak už si neopakuju, co ten večer zpívám, ale naopak si pustím třeba právě PSH – vymeju si tím hlavu.

 

Tak jak jste se nakonec k opeře dostala?

Celé dětství jsem chodila do lidušky a moje paní profesorka byla přesvědčená o tom, že musím zpívat operu, tak jsem neprotestovala – navíc jsem po gymplu moc nevěděla, co mám dělat, a nakonec mě přijali na HAMU. Je to ostuda, ale do divadel jsem moc nechodila ani tehdy; pořád ještě mi byli blíž třeba Prago Union.

 

Zkusila jste si aspoň na chvilku zahostovat v jiném než operním žánru?

Musím si svůj nástroj trochu hýčkat – a nebylo by ideální, kdybych se najednou pokoušela třeba o metalový zpěv.

 

To chápu, ale jak by se vám zpíval repertoár dejme tomu Amy Winehouse nebo Adele?

Opravdu nevím. Dlouhodobě svůj hlas vedu jedním směrem, takže bych se do něj bála hrábnout a použít všechny rejstříky, abych se aspoň přiblížila barvě Amy Winehouse – potom by pro mě mohl být návrat k Mozartovi bolestivý. Mám nicméně jedno velké přání, které jsem už konzultovala se skladatelem a dirigentem Markem Ivanovičem: aby příště přišel s hiphopovou operou. Bylo by to skvělé, vždyť v moderní opeře je možné všechno. Jen teda až jednou ta chvíle nastane, asi už budu muset hrát hiphopovou mámu, protože Marko Ivanovič se sice smál a přikyvoval, ale už to je dva roky – snad nezapomněl.

 

Orientujete se i v hip hopu současném?

Spíš jsem oldschoolová, ale děti mi občas pustí nějaké americké novinky, tak si je přidám do playlistu. Rozhodně nejsem postižená jen operou, ale už můžu říct, že je to droga, které jsem propadla.

 

Kdy zhruba?

Přišlo to postupně. Mým prvním představením v Národním byl Don Giovanni už ve třeťáku na HAMU, a jak jsem byla netknutá hudebním prostředím, připadalo mi to divný – sklony k afektu i takové ty vztahy, kdy se na sebe všichni usmívají, ale za zády pak často pomlouvají; přišlo mi to povrchní a hnusný. Řekla jsem si, že to nějak protrpím a pak už tam v životě nepáchnu, živit se budu čímkoli jiným, ale po premiéře mě pak najednou všichni chválili, přicházely další nabídky, a tak jsem si řekla, že tomu ještě dám šanci.

 

Jaké to tehdy bylo, když jste prvně zpívala Mozarta v plném Stavovském divadle?

Měla jsem hroznou trému, ale kolem sebe naštěstí pár lidí, kteří mi pomohli.

 

Třeba?

Třeba můj profesor z HAMU René Tuček byl pohodář, který skoro nic neřeší, na rozdíl od většiny profesorek. Dostat se tehdy k hysterické ženské, tak dnes operu nedělám, ale on ve mně vybudoval přesvědčení, že na to mám. Jeho hodiny pravidelně začínaly tím, že mě poklepal po rameni a řekl: „Bude to světový – a pak půjdeme na kafe.“ Psychicky mě asi zocelila taky láska ke sportu, prostě docela rychle mi došlo, že se svět nezboří, když mi třeba vypadne text: pojedu jednoduše dál, protože mnohem důležitější je, co ze sebe vydám celkově, a diváci nejsou zvědaví na zpěváka s hrůzou v očích. Tohle když jsem se naučila ovládat, pomalu přicházelo i nadšení operou.

 

Čípek na čtyři tóny

Je některá z oper tak dlouhá nebo náročná, že vlastně nevíte, jestli ji hlasově zvládnete až do konce?

Než nové představení přijmu, předem si rozmyslím a vyzkouším, jestli ho dám, a kdybych měla pochybnosti, asi do toho nejdu. Vždycky se ale může stát, že máte nějakou indispozici, a pak si je třeba pečlivě rozložit síly – například Růžový kavalír má skoro pět hodin, což je šílený.

 

A kolik přestávek?

Dvě. První jednání, během kterého neslezu z jeviště, trvá hodinu a půl, a když potom zajíždí opona, často si říkám, že bychom klidně mohli skončit... Nebo teď na podzim jsem zpívala Prodanou nevěstu a od prvního jednání cítila, jak mi přestávají spínat hlasivky, musela jsem na ně tlačit, což je špatně, a ve třetím jednání už toho měla plný kecky. Vždycky jsem otevřela pusu, ale nevěděla, jestli zakokrhám, nebo co se ozve – strašnej pocit. Ono to je skutečně tak, že se můžete do devíti ráno omluvit, jenže někdy vám až odpoledne sedne něco rovnou na hlasivky – a to potom ani nejlepší foniatr nepomůže.

 

V divadle bývá foniatr?

Ordinaci mají kousek, na Národní třídě. Občas tam jdu den předem, když tuším, že se něco děje, jenomže jakmile je zánět přímo na hlasivkách, už je to špatně, což ani foniatři kolikrát nechápou. Při dnešní zkoušce Figarky jste si nejspíš všiml kolegy Pepy Moravce, na kterého jsem si teď vzpomněla: před premiérou Madam Butterfly přišel o hlas, tak to říká režisérovi, ale ten ho poslal k foniatrovi, ať mu dá kortikoidový čípek, který si aplikujete půl hodiny před představením. Pepa si čípek sice aplikoval, ale nazpět získal jenom čtyři tóny, na kterých se pak snažil odzpívat premiéru, no průšvih. Režisér byl bez sebe, ačkoli chudák Pepa ho varoval.

 

Vám se nic takového nestalo?

Jednou jsem přišla k foniatričce den před zpíváním Jenůfy, ale když mi podávala čípek, začala jsem se při vzpomínce na Pepu hrozně smát a omluvila se, že na čtyřech tónech Jenůfu nedám. Nakonec to nějak dopadlo i bez čípku – člověk musí věřit, že to dá.

 

Mám pocit, že ještě celkem nedávno byly operní hvězdy často při těle, na jevišti spíše statické, působily velmi důležitě. Není dnes všechno víc v pohybu a civilnější?

Je. A měla jsem štěstí, že se to v době mých začátků lámalo. Nároky režisérů byly najednou jiné – obsazovali zpěváky nejen podle typu hlasu, ale taky podle typu vizuálního a podle toho, jestli jsme vůbec schopni naplnit koncepci, protože na jevišti někdy děláme téměř akrobatické kousky. Mě by to dřív nejspíš nebavilo – ráda propojuju zpěv s herectvím dohromady. Chci příběh vyjádřit nejen hlasem, ale celým tělem, emocemi v obličeji a podobně.

 

O tom jste mě nedávno přesvědčila jako Káťa Kabanová.

Jsem ráda, že se vám Káťa líbila, ale zrovna její zrod byl taky problematický. Zkoušet jsme začali vloni, nějak to nahodili do půlky druhého jednání, ale pak přišel lockdown a práce se zastavila. Řekli jsme si, že to i tak můžeme zvládnout, ale hudebně je třeba začít ansámblovat v prosinci a režisér Calixto Bieito potom přijede začátkem ledna.

 

Odkud?

Z Katalánska. On to je výborný chlapík i režisér, ale nejspíš taky trochu podivín, a nepřijel – bál se covidu. Takže jsme nějakou dobu zkoušeli sami a on pak sice dorazil aspoň na dva dny, ale mezi tím jsme neměli moc co zkoušet, protože opera nebyla dodělaná a v první řadě ji bylo třeba dokončit. Za ty dva dny jsme to rychle nahodili, potom zase omílali a čekali, až se vrátí režisér. Načež ovšem začalo covidové testování ve firmách a já z něj hned první pondělí, necelé dva týdny před premiérou, vyšla jako pozitivní. V tom týdnu jsme konečně měli mít orchestrální zkoušky, které jsou nejdůležitější, protože už máte k dispozici za prvé orchestr, ale taky jeviště a scénu – a já doma přemýšlela o tom, jestli do tak riskantní premiéry vůbec jít, když jsem navíc po covidu opravdu unavená.

 

Co rozhodlo?

Na Káťu jsem se těšila tolik, že jsem si to obhájila nějak takhle: aspoň bude to utrpení a bolest Káti Kabanové vidět v reálu. Režisér nepřijel ani na premiéru, ale na té hudbě a libretu stejně není moc co vymýšlet, silné jsou samy o sobě a záleží hlavně na mně, jak tenhle velmi intimní příběh prožiju a zazpívám.

 

Pandemie covidu je snad za námi – napáchala u vás v opeře nějaké nenávratné škody?

Někteří z nás to nakonec nezvládli. Pro operní pěvce je jeviště a hlavně publikum spouštěčem vnitřního automatu, díky kterému jsme schopni zpívat klidně několik hodin a nechybovat. Po roční pauze si najednou spousta z nás nebyla jistá jako dřív a některé starší kolegyně už nenašly někdejší sebevědomí, aby si na jeviště znovu stouply.

 

Kafe, chlebíček, spokojenost

Jsou ještě pořád mezi pěvkyněmi ony obletované a květinami zahrnované divy, co se nesou jako královny?

Znám i takové, kterým atmosféra obdivu vyhovuje, možná jim pomáhá budovat sebevědomí, ale já se radši snažím s lidmi normálně kamarádit. Nějakou sebepropagaci neřeším – sociální sítě nepoužívám, svoje webové stránky jsem neaktualizovala několik let, třeba dělám hloupost. Zatím jsem ale neměla nouzi o pěknou práci, a tím pádem ani potřebu zviditelňovat se.

 

Taky jste na to nejspíš se třemi dětmi nenacházela dost času.

Vždycky jsem věděla, že děti nechci oddalovat, že mě naplňují a kariéra není na prvním místě. Je to možná i důvod, proč jsem se pořádně nepokusila o takzvaně světovou kariéru – jsem ráda s dětmi. Neodrodila jsem je jen proto, abych měla odčárkováno, a neumím si představit, že bych je předala chůvě a jezdila si po světě; to bych se sama před sebou styděla. Občas jsem záviděla bezdětným kolegyním, že si před představením můžou lehnout nebo zajít na masáž, zatímco já si v pět vysypala písek z bot, převlékla se aspoň trochu za divu a spěchala do divadla – ale nakonec mi došlo, že když jsem někdy bez dětí a mám čas jenom na sebe, připadám si doma divně a stejně hned začnu pracovat třeba na zahradě.

 

Bude se některé z dětí věnovat opeře?

Je to spíš jen moje zbožné přání, i když nejmladší kluk chodí do sboru. Dobře slyší, krásně zpívá, ale považuje to za ryze ženskou záležitost a připadá mu ponižující, že je jako chlap ve sboru se samými holkami. Prostředního
syna jsme bez většího úspěchu mučili čtyři roky na kytaru a dcera hraje výborně na saxofon, ale ke zpěvu moc netíhne.

 

Třeba brzy založí kapelu.

Nějakou bigbítovou už mají.

 

Vy jste v sedmnácti o kapele nepřemýšlela?

Snila jsem o tom, že mě osloví třeba ti Chaozz, ale to se jaksi nestalo – byla jsem spíš taková solidní dívka.

 

Dagmar Pecková tvrdí, že se jí hlas začal okolo padesátky zhoršovat. Nestraší vás to?

Žiju s tím, že se to může stát kdykoli; třeba zítra.

 

Dá se s tím něco dělat?

Neustále pracovat a nepodcenit trénink. Nikdy si nesmím říct, že už zpívám perfektně – proto pořád beru pěvecké hodiny u své paní profesorky, proto chodím na korepetice k lidem, kterým věřím, proto vnímám konstruktivní kritiku. Snažím se zpívat, jak nejlíp můžu a umím.

 

Dáváte si nějaké mety?

Zbývá spousta rolí, které bych si někdy ráda zazpívala, třeba z oblíbeného Janáčka mě vždycky lákala Věc Makropulos. Potom samozřejmě zmíněná opera hiphopová, ale hlavně je mým velkým přáním zpívat ještě dlouho s chutí a bavit se tím.

 

Přemýšlím o tom, že si hlavně kvůli vám koupím abonentku, i když nevím. Totéž bych rád udělal třeba ve filharmonii, ale kde na to vzít čas?

Ani si nedovedete představit, jak mě mrzí, že chodím málo na koncerty. Občas zavolá nějaký kamarád, třeba dirigent Jakub Hrůša, který v Praze pracuje svátečně, tak zajdu a jsem v hledišti šťastná. Říkám si, že až budu starší a začnu omezovat zpěv, koupím si tam abonentku, což mě donutí chodit pravidelně. Vždycky si tam dám kafe, chlebíček – a budu spokojená.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama