Taťjana Medvecká

Taťjana Medvecká: Jsem neposedná stařena, která si omylem připadá na čtyřicet

Post Image

Taťjana Medvecká: Jsem neposedná stařena, která si omylem připadá na čtyřicet

Play icon
28 minut

foto: Petr Kozlík

Když dostane otázku, odpovídá vším. Rozhazuje rukama, podupává nohama, kroutí trupem, často se směje, a jednou si dokonce i plácneme, ani nevím jak. Občas se chce ptát, na chvíli je novinářkou, trvá na tom, živel. Těžko věřit, že bylo nedávno Taťjaně Medvecké sedmdesát a že patří mezi služebně nejstarší herce pražského Národního divadla. Smlouvu tam podepsala roku 1975, a jak má v povaze, zůstala mu věrná. Ale všimněte si: všemu smíchu navzdory je hned od první odpovědi poměrně sebekritická.

Být znovu mladá holka, ale zároveň mít všechny dnešní zkušenosti – chtěla byste se stát herečkou?

Asi jo. Vlastně jsem si celý život mohla dělat to, co jsem chtěla a po čem jsem toužila. Jednou mi dcera řekla: „Uvědom si, mami, jak málo lidí tvé generace má tohle štěstí. Většina se těší, až půjde do penze, což jsem od tebe nikdy neslyšela…“ Jestli má ta moje práce nějaký smysl, nebo dokonce přesah, to si netroufám hodnotit. Dějiny divadla jsem jistě nezměnila, hlubší otisk ve filmové historii nevznikl, ale mně v tom bylo dobře.

A pořád je.

Je. Nicméně co se týče nějaké smysluplnosti, tak třeba s dobrými lékaři se srovnávat nemůžeme. Dejme tomu takový pan profesor Koutecký, který u nás založil dětskou onkologii – to byl smysluplný a naplněný život.

Herci mají výhodu, že na ně takoví lidé chodí do divadla, snadno se můžete spřátelit. Využívala jste toho?

Bohužel ne. Víte, co já vždycky byla? Jednou to přesně řekla Lilian Malkina: „Ty takaja pianěrka!“ 

Jak to myslela?

Prostě slušná holka, vychovaná maminkou k tomu, že má chodit včas a plnit úkoly. Pod vlivem této výchovy jsem nikdy moc neflámovala – a kde se seznámíte se zajímavými lidmi z jiných oborů? No po představení u skleničky někde v klubu přece! Jenže já byla naučená, že se po představení jde domů, kde si o těch zajímavých lidech aspoň čtu.

Poslechněte si také podcast s Taťjanou Medveckou

Co bylo v rámci vašeho „pianěrského“ života největší rebelií?

Nečekejte žádnou slávu. Ve čtvrté třídě jsem vedla mírný odboj proti paní družinářce, která byla nespravedlivá, to je asi maximum. Obávám se, že jsem spíš taková ovce.

Byla jste někdy na své herecké povolání pyšná?

Ráda pochopitelně vzpomínám na listopadovou revoluci. Celý život si dopisuju s přítelkyní z Anglie, už od roku 1965 jsme takzvané penfriends, dnes už vlastně whatsappfriends. Kromě zpráv si posíláme taky videa vnoučat.

A proč mi to teď povídáte?

Protože právě tehdy, koncem devětaosmdesátého roku, jsem jí psala, že se poprvé cítím být plnohodnotným, skoro až váženým občanem. Víte, pohled veřejnosti na herce bývá zvláštní, je to taková hassliebe, nenávistná láska. Herci jsou na jednu stranu obdivovaní, ale když pak přijde na lámání chleba, stávají se předmětem opovržení, až nevole…

Nemáte nějaký příklad z posledních let?

Sám si určitě vzpomenete, jak nás za covidu a v období zavřených divadel podpořil prezident Zeman slovy o tom, že herci přece nejlépe tvoří, když jsou hladoví, no nic… Toho roku 1989 jsem skutečně pár měsíců cítila, že se s naší profesí pojí jakési nezpochybnitelné uznání, ale uplynulo pětatřicet let, dávno to je pryč. Před pár dny na mě vyskočil titulek, že prý novému filmu o Havlovi chybí to nejpodstatnější, diváci. A tak jsem chvíli vzpomínala, jak jsme na něj tehdy byli hrdí. Sice nemám žádné sociální sítě a snažím se nečíst diskuse pod články, ale občas mi oko omylem spočine na urážkách typu Venca Flaška a to mě strašně mrzí.

Hm. Ale tak mu jeho oponenti začali říkat už před třiceti lety.

Nevím, neexistoval svět online. Mám pocit, že okolo mě si ho tehdy všichni vážili; kam to zmizelo? Zvláštní.

Podpořte Reportér sdílením článku