Předpisové panoptikum města pražského

Pražský magistrát se handrkuje o stavební předpisy, alespoň to tak zvenčí nějakou dobu vypadalo. Ve skutečnosti však o stavební regule vůbec nejde, domnívá se architekt a publicista Adam Gebrian. O co tedy?

Je to pár let, co jsem s jedním výborným českým architektem projížděl návsí malebné jihočeské vesnice. Smutně si tehdy prohlížel krásné prostorové uspořádání obce a pak skrze zuby procedil: „Škoda, že postavit něco podobného nám dnes současná legislativa neumožňuje. Na stavění ´zeď na zeď´ potřebuješ výjimku z odstupových vzdáleností, kterou v takovém množství nejspíš nedostaneš, každý dům by musel mít samostatně stojící garáž…“

Nedávno jsem si prohlížel bytový komplex v centru Amsterdamu a nejvíce mě zaujalo, že u něj nebylo vybudováno jediné parkovací stání – ani na povrchu, ani pod zemí. Nájemníci se ve smlouvě museli zavázat, že nedisponují osobním automobilem, a že tomu tak bude, dokud budou v domě bydlet. To zní logicky, říkal jsem si, ale opět: u nás nic takového není možné. Vyhláška „o obecných technických požadavcích“ předepisuje minimální množství parkování, variantu bez parkovacích stání nezná. Například Centrum současného umění DOX v pražských Holešovicích muselo dodatečně zbudovat nákladní výtah pro automobily a jako parkoviště pro předepsaných dvacet vozů obětovalo střešní terasu primárně určenou k vystavování (využití je sotva třetinové).

Nebo když navštívíte kamaráda v krásném světlém bytě, který je zcela orientován k severu, což znamená, že do něj slunce za celý den nezasvítí, a řeknete mu: „Máš krásný byt.“ A on odpoví: „To není byt, ale ateliér, nesplňuje totiž nároky na minimální proslunění, proto tady nemůžu mít oficiálně trvalé bydliště.“ Nebo si zkuste představit klasickou čtvercovou blokovou zástavbu, jejíž domy mají chodbu uprostřed, takže byty jsou orientovány na dvě protilehlé strany. Pokud není chodba pootočena vůči světovým stranám, znamená to, že jedna vnější a vnitřní strana bloku nemůže obsahovat byty – nejsou totiž předpisově prosluněny. Oficiálně jsou to tedy nebytové prostory.

Škrabání pravou rukou za levým uchem

Podobných nesmyslů, které ukazují obsesi technickými parametry, bylo do loňského roku ve vyhlášce více. Širší veřejnost toto složité téma nijak zvlášť nezajímá, dostane se s ním do styku maximálně nepřímo – když obviňuje architekty, developery, úředníky a politiky z nekvalitní zástavby, která se přece nedá vůbec porovnat s tím, co se tu dělalo za císaře pána, první republiky, dokonce i za totality. A architekti? Ti si zvykli. Nic jiného jim nezbylo. Začali považovat za samozřejmé, že se musí v návrhu vyrovnat se spoustou přeurčených požadavků, které vyřeší – obrazně řečeno – škrábáním se pravou rukou za levým uchem. Považují to v naprosté většině případů za součást své práce.

Na podzim to budou čtyři roky, kdy připravované znění obecně technických předpisů pro výstavbu v hlavním městě natolik naštvalo architekta Pavla Hniličku, že se rozhodl s těmito vnějšími podmínkami něco udělat. Zburcoval odbornou veřejnost otevřeným dopisem na adresu pražských radních, který začínal slovy: „Předkládaný návrh obecně technických předpisů (OTP) je pro Prahu tragédií. Zabraňuje stavět tradiční město a podporuje rozvleklou zástavbu takzvané sídelní kaše. Můžeme zapomenout na městské ulice, bulváry, náměstí, příjemná zákoutí. Navržené předpisy nám kompaktní město zakazují a místo toho nás nutí k výstavbě roztroušených budov, jak je známe ze sídlišť nebo předměstí.“

Vaše hlasy už k tomu nepotřebujeme