Vnitroblok vám poskytne útočiště. A taky zchladí rozpálené město

Bieno je neziskovka, která vznikla před osmi lety a která se věnuje oživování vnitrobloků, zelených dvorů a městských veřejných prostranství. Povězte, jak vlastně definujete vnitroblok?

Vycházíme z toho, že je to místo nějak navázané na obyvatele, kteří v okolí žijí. Prostor, který je na pomezí soukromého a veřejně sdíleného. Rozhodně to není místo, kde by lidé proudili.

Jste aktivní hlavně v Praze 1 až 10, kde je bloková zástavba, několikrát jste dělali i sídlištní vnitroblok. Narážíte spíš na vnitrobloky, které mají zpevněné plochy, nebo na ty se zelení?

Setkáváme se s obojím. Těch zpevněných je určitě víc, než by bylo nutné. Někdy jsou vnitrobloky otevřené v rámci celého bloku, mají spíš podobu malého parku, je tam tráva a stromy. Pak jsou takové, kde najdete menší oddíly, jež patří jednotlivým domům a jsou od sebe oddělené fyzickou zábranou. Právě tam často bývá beton.

K čemu dnes vnitrobloky primárně slouží?

Slouží, respektive měly by sloužit k takovému blízkému sousedství v přetíženém vnitřním městě, kde neustále proudí lidé. V ulicích měst jsou velké nároky na prostor, všemožná doprava se tam pere s parkováním a infrastrukturou, se sítěmi, je to celé přetížené. Vnitrobloky jsou oázami, které mohou mít klidovou, relaxační a klimatickou funkci. Je to potenciál pro dobré klima v sousedství a zároveň i ochlazování měst.

A historicky byly vnitrobloky využívány jak?

Ty, kde jsme nejčastěji, jsou staré třeba 80 až 150 let, i když teď jsme třeba dělali i 400 let starý dům na Malé Straně. Funkce vnitrobloků byla dřív dost odlišná, měly častěji praktický význam, sloužily třeba jako zázemí pro bydlení, byly zde plochy pro činnosti, například dílny, provozy, sklady uhlí. I děti se tam pohybovaly víc, pamětníci ještě vyprávějí, jak si tam hrávali. Dnes města fungují jinak, vnitrobloky ležely dlouho ladem a momentálně si hledají novou funkci. Současné nároky na obytné prostředí ve městě se mění, lidé touží po něčem jiném, než co znali doposud, třeba po tom, co mají vnitrobloky v Berlíně a Vídni. Ostatně i měnící se klima a související krize naše potřeby proměňují. Vnitrobloky jsou tedy obrovská příležitost.

Jaké jsou většinou hlavní motivace pro změnu?

Je to touha po útočišti, kultivovaném prostředí se zelení. Ale i tato touha se rozpadá do několika podmnožin. Někdo chce třeba sezení, někde se sejde více rodin s malými dětmi a chtějí tam mít pískoviště, častým motivem bývá touha něco si vypěstovat.

Jak cesta k proměně obvykle začíná? Bývá to z popudu jednoho člověka?

Většinou je to nápad jednotlivce, který se nám ozve s tím, že to v něm dozrálo do té míry, že nám zavolal. Na jeho či její popud pak do vnitrobloku přicházíme. Ten člověk může být v jakékoli roli, je tam více úrovní uživatelů. Vždy ale pracujeme s kolektivem lidí, to nás odlišuje od krajinných architektů, kteří vytvářejí zahrady pro jednotlivé majitele rodinných domů. U nás je vlastníkem vnitrobloku standardně sdružení vlastníků jednotek (SVJ), družstvo, někdy soukromý majitel, který byty pronajímá, někdy městská část. V majetku a správě městských částí je asi dvacet procent vnitrobloků v Praze.

Jak tedy proměna vnitrobloku ve vaší režii vypadá?

Ze začátku se nám ozve jednotlivec, předseda družstva nebo „jen“ majitel bytové jednotky, to je v této fázi asi jedno. My mu doporučíme, ať se napojí na vedení domu, sejdeme se, koukneme do katastru a nabídneme nějaký postup. Začínáme zapojením skupiny, což je takzvaná participační fáze. Ta je podstatná z mnoha důvodů, a pokud obyvatelé mají na dvorku majetkový podíl, tak je z celého procesu ani nelze vyloučit. A nebylo by to ani chytré. My totiž v této fázi chceme zjistit potřeby a přání lidí. Co si skupina o vnitrobloku myslí, co tam shledává jako hodnotu, co naopak považuje za problematické. Chceme získat nápady a představy, jak by to mohlo fungovat.

Co následuje?

Tímhle se ukáže míra ambice celé změny, zda se jedná o kompletní přestavbu, nebo dílčí změny, jako třeba ohrádka na popelnice, stojan na kola nebo přání udělat „něco“ se stromy. Ukazuje se také, kdo má o projekt zájem. Je strašně fajn, když začne jednotlivec, ale skrze tento proces získá na svou stranu třeba další rodinu nebo dvě, zjistí, že má spojence. Pak se tím také dost omezuje riziko, že do toho někdo „hodí vidle“ v pozdější fázi, kdy už to bude rozpracované.

Jak to přesně v praxi vypadá?

Děláme takové setkání na dvoře, což je fakt nejúčinnější forma – sejít se a říct si to. Pak většinou navážeme elektronickou anketou, kde se vyjádření nabídne i lidem, kteří nemohli přijít na setkání. Výsledkem je takový kolektivní „wish list“, kde prioritu získá třeba záhonek a níže padají věci s menší podporou. Návrh pak připraví naše zahradní architektka. Vlastní realizátory nemáme, ale máme tipy na lidi, které můžeme doporučit, nebo změny realizují obyvatelé svépomocí.

Co jste se naučila o lidech? Jak na změny většinou reagují?

Na začátku je pár aktivních lidí, většině je to spíš jedno nebo se nezapojují a sem tam se objeví někdo na opačném pólu, komu ten proces vadí. Tam je potřeba zjistit proč. Když ten člověk přijde na setkání a jsme schopni rozklíčovat, z čeho jeho obavy pramení, je to vždycky dobře. Je to i určitá forma terapie. Někdy řekne, že nechce vůbec žádné změny, a my zjistíme, že třeba chodí na noční směny, potřebuje se vyspat, ale bydlí v přízemí a má z toho obavy. S tím už se dá pracovat. Někdo třeba nechce kuřáky, grilování nebo zápach z popelnic pod okny, to se také dá vyřešit. Někdy se projeví i osobní věci, dlouhodobé sousedské spory, které tam hlodají. My je umíme snáze řešit, protože jsme odjinud, nezaujatí. Hrajeme roli prostředníka. Můžeme otevřít některá témata, což je úlevné.

Stromy pomáhají

Jaký vliv mají vnitrobloky na klima ve městech? Dá se to nějak kvantifikovat?

Kvantifikace je složitá. Říkáme, že jde až o třetinu vnitřního města, což je hrubý odhad. Nicméně kdyby toto území zcela pokrývala zeleň, už je to významná změna. Navíc má bezprostřední vliv na lidi, co tam žijí. Úžasné jsou v tomto ohledu stromy, které jsou ve vnitroblocích spíš staršího data. Pokud se s nimi dobře zachází, pečuje se o ně, realizují se arboristické zásahy, tak se jim dá zásadně prodloužit život. My máme třeba dva oblíbené arboristy, kteří vidí stromy na desítky let dopředu, co strom udělá, když ho prořežou, co udělá nějaký nevhodný nálet blízko domu a podobně. Čemu se teď chceme víc věnovat, jsou popínavky nebo plazivky. Prostředí vnitrobloku má vertikály, zdi, ploty, zídky, které jsou pro ně ideální. Popínavky mají nízké pěstební nároky, někdy doslova stačí vyndat jednu dlažební kostku a začnou růst. Chytají prach, snižují hluk, fantasticky ochlazují. Popínavek je vícero druhů, opadavé, barevné, rychle rostou. Můžete si vybrat, jestli je přichytit na zeď, nebo dát před zeď nosnou konstrukci, takzvanou treláž. Dá se jimi nechat obrůst i přístřešek na popelnice. Samozřejmě v historickém městě jsou různá omezení. Někdy nezbývá než využít nádoby. Ale chce to trochu jinou péči, protože nádoby víc vysychají a vymrzají. Je potřeba i víc dohnojovat.

Jsou nějaké rostliny, které se pro vnitrobloky specificky hodí?

Záleží, co lidé chtějí. Někteří chtějí rostliny, které nejsou moc náročné na údržbu, jiní zas práci na zahradě považují za relaxaci. Úplně neúdržbové rostliny neexistují, nějaké zásahy jsou potřeba vždy, možná tak maliny, ty nepotřebují skoro nic. Třeba trávník je obrovsky náročný na závlahu a pletí, ale dá se nahradit i půdopokryvnými rostlinami. Někdy je potřeba vylepšit půdu, zemina ale není drahá. Stačí zajet do kompostárny.

Jaké jsou další nejčastější změny, začíná se třeba i s chytáním dešťovky?

Ano, dešťovku lze chytat ze střech do nádrží, které se napojí na okap, existují i takové chytré přepady, které, když je nádrž plná, odvádí vodu do kanalizace a nehrozí zmáčení dvoru. Dá se instalovat i dražší podzemní nádrž, kde voda nezamrzá a nekazí se. Může se vymyslet i automatická závlaha čerpadlem vyvedeným do zeleně. Všechno je lepší než tahat konve ze sprcháče.

Narážíte na nějaké technické limity?

Málo. Ve vnitroblocích nejsou sítě, což bývá problém v ulicích při výsadbě stromů. Ve vnitroblocích omezení nejsou, když je možnost a chuť, strom se tam dá bez problémů dát. Často může přispět i k odvlhčení sklepů, ale chce to vždy hydrogeologa, který posoudí, co se tam přesně stran vlhkosti děje. To, že někam přijdeme, dvůr je zalitý betonem a lidé mají problém s vlhkostí domu, se nám stává často. Spodní voda se tam může třeba hromadit i z kanalizace, která kapacitně nezvládá, když prší. Vevnitř domů to pak dělá neplechu a někdy odstranění betonu naopak pomůže. Spodní voda se dostane ven, strom ji vytáhne a vypaří ji do ovzduší, což je ve městech strašně vítané.

Mohou občané na vylepšení vnitrobloků získat nějakou veřejnou podporu či granty?

Třeba v Brně mají už zhruba deset let skvělý dotační program Vnitroblok, na který mají navázanou i vzdělávací část. Je to celé skvěle propracované, něco kolem 150 tisíc korun na podporu jednoho vnitrobloku. Tady v Praze městské části také nabízejí dotační programy, ale jsou zpravidla menší. A jsou nastavené různě. Třeba Praha 3 umožňuje dotovat už fázi přípravy, což je z našeho pohledu důležité – že se zaplatí práce člověka, který to za ten barák táhne. Většina městských částí ale podporuje jen realizaci čili pořízení zeleně, kompostéru. Pak jsou ještě jiné zdroje, například magistrát, ale tam je žádost daleko složitější. Máme místa, která se tuto dotaci snaží opakovaně neúspěšně získat.

Jaké vnitrobloky stojí za zmínku, kde to díky úpravám „žije“?

Jsou komunity, které žijí nádherně, třeba Pod Rapidem je skvělý zahradní vnitroblok, kde dělají i čtyři akce do roka. To je krásný sto let fungující vnitroblok, který je vlastně spíš na principu zahrádkářské kolonie. Lidé tam mají dedikovaná svá pěstební místa a jsou na to strašně pyšní. Teď mají i obrovskou chuť a motivaci dělat společné věci, kultivovat společné plochy, studnu, altán, popínavky, vzkazovník, brigády. Nebo v Praze 10 v ulici Lvovská je také aktivní vnitroblok. Uvedla bych třeba i Velfíkovu v Praze 6, kde se koná několik sousedských akcí za rok a jedna část byla velmi svěže obnovena ve spolupráci se studenty architektury na ČVUT (ateliér Seho – Poláček). Taky bych zmínila vnitrobloky v Botičské nebo na Výtoni, jejichž proměnu podporuje Praha 2 a které mají fantasticky nadšené tahouny.

Vloni jste poprvé uspořádali akci Živé vnitrobloky. Jak jste místa vybírali?

Byl to velký „blešákový“ festival ve vnitroblocích, ale pracovali jsme s vnitrobloky, které nebyly námi upravené. Hlavním kritériem byla velká plocha a přístupnost zvenčí. Dělali jsme nějakou výzvu a napojili se na lidi, co známe, co jsou schopni být spoluorganizátory. Bylo to trochu jako akce Zažít město jinak. Vedle toho děláme i nějaké exkurze, vzděláváme, zvyšujeme povědomí o prospěšnosti vnitrobloků. Vydali jsme publikace na toto téma.