Tenhle plán nám, brácho, nevyšel. Musíme zavolat záchranáře!

Když jsem se dočetl o českých horolezcích, kteří nedávno podcenili výstup Grossglockner a spustili velkou záchrannou akci, překvapilo mě, že jde právě o vás. Rovnou se zeptám: Podcenili jste něco?

Petr: Zpětně víme, že tam chyba v plánování byla.

Marek: Ale k tomu je třeba dodat, že média o našem případu napsala dost nesmyslů.

Ve článcích mě zarazilo, že o vás kriticky hovoří i záchranáři, protože jsem měl vždycky pocit, že bratři Dismanové a jejich „Dismanteam“ lpí na horolezecké etice, ctí členy horské služby a podobně.

Petr: No, vždyť jo. Vyrůstali jsme v Deštném v Orlických horách, táta nás bral na pískovcové skály, brzy jsme se stali součástí horolezeckého oddílu. Máme kolem sebe spoustu celoživotních horalů, strýc byl členem horské služby…

Marek: … prostě odmalička cítíme respekt vůči autoritám, které se v horách pohybují, jsme tak vychovaní, ale ano. Mediální interpretace toho, co se teď semlelo v Rakousku, jde paradoxně trošku proti tomu.

Petr: Pro mě je na tom případu paradoxní hlavně fakt, že zrovna my si zakládáme na co nejpečlivějším plánovaní akcí, využíváme veškerou analytickou techniku, která je dnes dostupná. Vždy se nám to vyplácelo, i začátkem ledna jsme plánovali pečlivě, ale pak se bohužel semlely okolnosti, které s naším plánem nebyly v souladu.

Zásadní kritika je jednoduchá. Podnikli jste náročný výstup za podmínek, kdy jste na kopci neměli co dělat.

Petr: K tomu se určitě dostaneme podrobněji, ale zatím stručně. Na startu naší akce podmínky špatně nevypadaly, a kdyby horolezci vždycky čekali jen na blankytné nebe se sluníčkem, tak se do hor dostanou málokdy.

Už za sebou máte spoustu vyšších, nejspíš náročnějších kopců, než je Grossglockner. Kdy vám bylo nejhůř?

Marek: Nejtěžší moment nastal asi opravdu až v Rakousku. Do různých potíží jsme se dostali i v minulosti, ale tentokrát poprvé bylo třeba zahrnout nakonec do naší akce i skupinu dalších lidí.

V pátek bude hezky!

Tak se do toho pusťme. Co jste si to na začátek letošního ledna vymysleli za výpravu?

Marek: Vymyslel jsem ji já. V prosinci jsme si s kamarádem Honzou Kreisingerem krásně zalezli na ledech v Dolomitech, tak říkám: „Honzo, pojďme si to první lednový víkend zopakovat někde blíž, vezmeme i bráchu.“ Při hledání možností jsem studoval jižní stěnu Glockneru a koukám, že tam je taková krásná, výrazná linie, která má 350 výškových metrů, a zatím ji nejspíš nikdo nelezl, což nás zaujalo: „Nakonec by z toho mohl být prvovýstup, to by byla sranda!“ Honza už vystoupil na Grossglockner šesti různými cestami, my s bráchou ten kopec taky dobře známe a měli jsme pocit, že to dává smysl.

Jaké mělo být počasí?

Marek: No právě. Chtěli jsme tam jet na víkend, ale předpověď ukazovala, že se má v sobotu počasí výrazně zhoršit, tlaková tendence bude sestupující, začne padat hodně sněhu a foukat. Ale pátek vypadal pořád dobře.

Petr: Proto jsme se rozhodli, že autem vyrazíme ve čtvrtek odpoledne po práci a nahoru polezeme v pátek.

Marek: Což se taky stalo. O půlnoci jsme zaparkovali v Kalsu, postavili si stan, pět hodin spali, ráno vyrazili pod jižní stěnu na lyžích. Tam jsme je píchli do sněhu a začali lézt s tím, že večer budeme zpátky u auta, jenomže pak se to nečekaně změnilo ve třiatřicet hodin trvající akci.

V čem jste udělali plánovací chybu?

Petr: Neměli jsem pořádnou časovou rezervu pro případ, že se něco špatného semele.

Museli jste všechno stihnout všechno za jediný den?

Petr: Jo. Správně jsme se do toho měli v pátek pustit s tím, že máme i sobotu jako případnou rezervu… Podmínky se lehce začaly kazit už během výstupu nahoru, takže trval déle, než jsme čekali. Plánovanou linii jsme nakonec sice zvládli, ale na skalní hřeben nad ní jsme se dostali až za tmy. Věděli jsme, že slaňování dolů toutéž cestou bude riskantní a časově náročné. Proto jsme se rozhodli pokračovat dál nahoru na takzvanou normálku, což je nejlehčí cesta na kopec, kde jsou ocelové tyče v zemi, takže se po ní dá relativně bezpečně a v jakýchkoliv podmínkách sestoupit. Hrabali jsme po pás v krystalickém sněhu, pod kterým je nakloněná skála. Byli jsme na laně, ale nešlo udělat záchytný bod, přes který bychom se jistili, takže kdyby jeden uklouzl, znamená to průšvih pro všechny tři. V tomhle terénu pak brácha ztratil mačku čili výstupovou pomůcku, bez které bylo velmi složité jakkoliv se pohybovat. Proto jsme kolem jedenácté v noci zvolili variantu, za kterou si stojíme.

Marek: Zavolali jsme 112 a informovali o naší situaci složky záchranného systému. Sami jsme hned navrhovali, že zabivakujeme a až ráno vyleze slunce, tak se rozhlédneme a najdeme sestupovou cestu. Ale rozhodnutí o správném dalším postupu jsme samozřejmě konzultovali s místními členy záchranné služby.

Chápu správně, že zásadním problémem byla Markova ztracená mačka?

Petr: Ta byla posledním hřebíkem do rakve. Problém byl v tom, že panovaly přeci jen těžší podmínky, než jsme čekali. Navíc šlo o prvovýstup, a tak jsme si nemohli cestu předem načíst na internetu, nenakoukali jsme videa. Nevěděli jsme, jestli to bude obtížnost spíš pro mého pětiletého syna, nebo pro Adama Ondru.

A jaká byla?

Petr: Někde mezi… Cestou nás čekalo pár blbých míst, kde je na skále glazura, třeba dva centimetry ledu, a nedrží tam cepín ani mačky. Nemáte se jak zajistit a tohle všechno nás zpomalilo, nahoru jsme se dostali za tmy. Tma není pro horolezce žádnou katastrofou, ale přeci jen trochu komplikuje akci, protože máte horší orientaci, je větší zima a podobně. No a k tomu brácha přišel o mačku.

Jak vám bylo psychicky, když jste volali záchranáře?

Marek: Psychicky jsme byli v pohodě. Záchranáři nám nejdřív řekli, ať pošleme souřadnice, aby přesně viděli, kde jsme, a pak jsme se bavili o možnostech. Podle jejich instrukcí jsme udělali ještě jeden pokus popojít, ale vůbec jsme nevěděli, v jakém terénu se ocitáme. Tak došlo na variantu, kterou jsme od začátku preferovali: vyhrabat díru, zabivakovat a ráno se rozhodnout podle aktuální situace. Potom jsme osm hodin seděli v díře a klepali kosu, ale my na to jsme celkem zvyklí. Vzpomínám, jak nám bylo třináct let a vedoucí našeho horolezeckého oddílu zavolal, že jdeme bivakovat na hřeben Orlických hor k Černému kříži – tak jsme si vzali dekové spacáky, vykopali díru ve sněhu, přečkali do rána a potom si nás mámy převzaly na návsi… Čili pro nás tohle není konec světa, ale efektivní řešení situace a v Rakousku jsme věděli, že ke stresování pořád ještě není důvod.

Petr: Zároveň si nenalhávejme, že to bylo příjemné. Měli jsme sice rezervní teplé oblečení, ale stejně jsme promrzli na kost. Na druhou stranu jsme věděli, co chceme dělat, jaké jsou naše možnosti, a s tím jsme pracovali. Není to tak, že by si člověk sedl a naříkal, že než vyjde slunce, tak umrzne a vypnou mu orgány. My věděli, že se ráno rozkoukáme a vybereme další řešení.

Nebo tu situaci vyřeší záchranáři, ne?

Petr: Nebo tak. A oni ráno opravdu přišli, což bylo skvělé, zaplaťpánbůh za ně. Ale v noci jsme neměli jistotu, že se k nám dostanou.

Marek: Až do rána jsme očekávali, že na nás nakonec někdo odněkud zabliká nebo nám řekne souřadnice a směr kudy jít, ale my se z toho místa budeme muset dostat sami. Nakonec bylo štěstí v tom, že jsme bivakovali blízko hřebenu, po kterém vede ta normálka s ocelovými tyčemi. Tím pádem záchranáři vytvořili kladkostroj a spustili dvousetmetrové fixní lano, po kterém se jeden dostal k nám dolů, kde jsme se k němu cvakli. Ostatní začali tahat lano přes kladku nahoru a my se brodili po pás ve sněhu až k nim. Musím uznat, že to bylo velké cvičení.

Kdyby se k vám záchranáři nedostali, dokázali byste se dostat do bezpečí sami?

Petr: Díkybohu, že nás našli. V noci se přesně podle předpovědi zhoršily podmínky, napadlo třicet centimetrů nového sněhu a my navíc byli opravdu zmrzlí. Jednoduše si představte, že jdete v šest ráno na sjezdovku, lyžujete do jedenácti večer, pak si na tu sjezdovku sednete, čekáte na východ slunce a zase lyžujete do čtyř odpoledne… Byli jsme KO, ale samozřejmě bychom i sami hledali co nejschůdnější cestu. Museli bychom být extrémně opatrní, ale věřím, že bychom to dali, jen by to byl vyčerpávající proces nejmíň na půl dne. Díky záchranářům jsme se od našeho záhrabu dostali za hodinu do bezpečí.

Marek: Taky věřím, že bychom to dali. I záchranáři byli překvapeni, v jak dobrém jsme stavu. Čekali, že budeme po takové noci zničení, neschopní většího pohybu, ale nám nebylo vlastně nic, neměli jsme ani omrzliny.

Pod palbou kritiky

Jak se k vám pak záchranáři chovali?

Marek: Šlo vesměs o bezvadné, skvěle připravené horské vůdce a přes noc i v sobotu dopoledne byla naše komunikace s nimi příjemně faktická. Až na závěr nám dali najevo, že jsme blbci: „V tenhle moment na takovém místě nemáte co dělat.“ My se jim v první řadě snažili dát najevo vděk, děkovali jsme, že nasadili kůži. A když jsme potom v horské chatě nad čajem rozmrzali, tak jsme se pokoušeli trochu vysvětlit i naši pozici: „Uznáváme, že jsme měli mít okno alespoň dalšího dne pro případ, že se něco podělá, aby nás nikdo nemusel zachraňovat. Jenže my v pátek ráno vycházeli za podmínek, kdy byla jasná předpověď, že srážky přijdou až pozdě večer, a viditelnost byla na několik kilometrů. Měli jsme spočítáno, že na lyžích pojedeme nějaké dvě tři hodiny, lezení nahoru zabere dalších čtyři až pět hodin, sestup dolů dvě až tři a pak to sfoukneme na lyžích k autu, kde budeme večer.

Měli pak větší pochopení?

Marek: Ani ne a mají pravdu, měli jsme se na to v ten pátek vykašlat a vyrazit za podmínek, kdy bude jasně k dispozici ještě druhý den s dobrou viditelností a bez srážek. To je objektivní fakt, ale vůbec nechápu média, která pak začala psát, že prý jsme už v pátek vycházeli za hustého sněžení a to bezprostředně po osmi hodinách jízdy z Prahy, takže unavení a nepřipravení. Naprosté nesmysly!

Jak si tu ostrou kritiku vůči vaší akci vysvětlujete?

Marek: Nevím. Navíc jsme vzápětí začali dostávat bídu i na sociálních sítích. Hned v pondělí ráno jsem volal rakouskému policistovi, který byl součástí záchranného týmu, a říkám: „Hele, to si děláš srandu? Co jste to proti nám v médiích rozjeli za kampaň? Váš report by měl být čistě faktickej, proč pouštíte ven iracionální hlouposti!“ Odpověděl, že tomu taky nerozumí: „Vydali jsme desetiřádkový report, což je naší povinností – a co z toho poskládají média, to je mimo naši kontrolu…“ V médiích se třeba psalo, kolik za tu záchranu budeme platit, prý přes dvacet tisíc eur, což je fascinující zpráva v situaci, kdy nám žádný účet nepřišel. Jednou přijde, ale standardní proces je podle mě takový, že ho předáme pojišťovně, protože jsme řádně pojištěni na rizikový sport.

Petr: Platíme si pro tyto případy samozřejmě Alpenverein a u nich platí, že když ztratíš výstupovou pomůcku a nemůžeš bezpečně pokračovat dál, je to důvod pro záchrannou akci. Právě kvůli takovému momentu jsme pojištění.

Marek: Ale ještě k tomu shitstormu na sociálních sítích – jestli to vůči nám bylo myšleno jako lekce do budoucna, tak díky, ale věřte, že my jsme se potrestali sami. Když jsme seděli osm hodin zmrzlí v záhrabu, pak dostali vynadáno od záchranářů a domů jeli jako spráskaní psi, bylo nám jasné, že si to příště musíme ošetřit líp.

Petr: Když člověk sedí celou noc na zadku na takovém kopci, tak ho to nutí přemýšlet a my už víme, že podobné věci opakovat nechceme. Máme doma rodiny, děti, ale zároveň jsme se poslední dobou jako horolezci posouvali k čím dál náročnějším výzvám. A teď jsme asi narazili na nějakou hranici. Najednou víme, že donekonečna laťku posouvat nelze. Je to taková facka, která nás nutí přemýšlet o prioritách – a těmi jsou naše rodiny, ne čím dál riskantnější výstupy do hor.

Jedno mi pořád není jasné. Povedl se vám vlastně ten prvovýstup jižní stěnou?

Marek: Ano a ne. Vylezli jsme celou linii, kterou jsme si naplánovali, ale chtěli jsme taky bezpečně sestoupit.

Petr: Mně je úplně jedno, jestli to horolezecký svět uzná. Souhlasím s bráchou, že z pohledu etického kodexu lezce končí výstup tím, že se bezpečně dostanete dolů, a to se nepovedlo.

Marek: Ale zároveň byl náš výstup úspěšný v tom, že jsme živí a zdraví.