Příběhy našich sousedů

Richard Nemčok: Podpálil sovětský tank, podepsal Chartu 77, utekl přes Sněžku, založil Bunkr

Post Image

Richard Nemčok: Podpálil sovětský tank, podepsal Chartu 77, utekl přes Sněžku, založil Bunkr

Play icon
8 minut
1981. Richard Nemčok (vpravo) při přestavbě mlýna Charlieho Soukupa v Alsasku.

foto archiv

O pražském klubu Bunkr věděl svého času skoro každý, kdo se v porevolučních letech aspoň na skok ocitl v metropoli. Založil ho a vedl rodák z Ostravy, vycvičený parašutista a milovník zbraní Richard Nemčok – jurodivý muž, který se ve čtrnácti letech s kamarádem pokusil zapálit sovětský tank, v osmnácti skončil poprvé za mřížemi a po podpisu Charty 77 přešel přes Sněžku do Polska a odtud zamířil do cizinecké legie. Zánik Bunkru je pro něj dodnes bolavým tématem.

Historka praví, že legendární Bunkr mohl vzniknout i díky náhodě: na pobočce Agrobanky mylně považovali Richarda Nemčoka za blízkého známého generálního ředitele, takže mu téměř bez mrknutí oka přiklepli půjčku ve výši pětatřiceti milionů korun. 

Otevření proběhlo na druhé výročí sametové revoluce – 17. listopadu 1991. A podzemní klub na adrese Lodecká 2 v pražské Petrské čtvrti se rychle stal jednou z největších atrakcí na mapě Prahy. Taxíky s turisty sem často mířily rovnou z letiště…

Přečtěte si také

Roky za mřížemi

Až do školního věku vyrůstal ostravský rodák Richard Nemčok u babičky. „Matka mě sem umístila z praktických důvodů: když mi byl jeden rok, komunisté zabili mého otce a ona byla těhotná,“ říká. Neobjasněnou tatínkovu smrt přiblížil studentům z pražského Gymnázia Paměti národa: „Představ si, že na záchodech ve fabrice najdeš mrtvýho chlapa, kterej má cigaretu v hubě, a přitom údajně zemřel na otravu svítiplynem… To je přece nemyslitelný, dyť by to vybouchlo celý!“

Při vpádu sovětských vojsk v srpnu 1968 mu bylo čtrnáct let. „Ty bláho, to bylo něco! Byly nás davy, a když jsme uviděli tanky a obrňáky, prostě jsme si sedli na zem, chytli se za ruce a nevstali. A fakt jsme je zastavili,“ zavzpomínal pro pražské středoškoláky. Společně s několika kamarády se prý rozhodli podpálit jeden z ruských tanků: ruční vrtačkou navrtali sud, o němž se domnívali, že obsahuje palivo – byly v něm však jen náhradní součástky. 

Ve vězení se poprvé ocitl začátkem sedmdesátých let, v rozsudku zazněly paragrafy o příživnictví a poškozování socialistického majetku (rozbuškou byl konflikt v hospodě, kde seděli sovětští důstojníci). Krátce po propuštění byl odsouzen znovu. Poprvé seděl v Horním Slavkově, podruhé v Mírově, celkem čtyři a půl roku. Poté podepsal Chartu 77 a krátce pracoval jako rekvizitář ve filmových studiích Barrandov. Krátce nato přešel přes Sněžku do Polska.

V zemi, kde nabíralo na síle hnutí Solidarita a vůbec odpor ke komunistické moci, zůstal až do vyhlášení výjimečného stavu v roce 1981. Jak vyplývá z jeho vlastního vyprávění, v tomto případě velmi opatrného a mlhavého, kontaktovala ho v Polsku francouzská tajná služba a vystavila mu falešný pas, díky kterému mohl přeletět přes Vídeň do Paříže. Poté vstoupil do francouzské cizinecké legie a zúčastnil se dvou vojenských misí – v afrických státech Čad a Džibuti.

Pět oceněných 

Žádný rvačky ani drogy

Po dvou letech byl v důsledku zranění nohy z legie předčasně propuštěn. Chvíli dělal správce činžáku v newyorské čtvrti Queens a poté se vrátil do Evropy.

Už v prosinci 1989 se objevil v Praze. „Říkal jsem si: Ty vole, tady je to zlatej důl,“ shrnul své první dojmy po návratu a poznamenal: „Přitom normální lidi ty příležitosti vůbec neviděli. To napadlo jenom ty, kteří přijeli zvenčí, a veksláky.“

Začal se zajímat o prostory určené pro „civilní ochranu“, a když kousek od budovy ÚV KSČ (dnes zde sídlí ministerstvo dopravy) objevil za mohutnými pancéřovými dveřmi protiletecký kryt o rozloze téměř tisíc metrů čtverečních, bylo rozhodnuto.

Klíče si vymohl na tehdejším Okresním podniku bytového hospodářství (OPBH). Dostal k nim instrukci, že má vyřadit z provozu vzduchotechniku, aby bylo možné vyškrtnout kryt z evidence – na základě protokolu o nefunkčním zařízení.

Nakoupil nejlepší dostupnou techniku. „Aparaturu a mixážní pulty mi dovezli z Anglie, klimatizaci z Japonska,“ vzpomíná. Na otevření klubu v listopadu 1991 přiletěl ze Spojených států John Cale i další dva členové Velvet Underground. 

Klub vedl tvrdou rukou. „Netrpěl jsem rvačky ani tvrdý drogy. A když někdo začal kouřit trávu, rozčiloval jsem se, proč se aspoň někam nezašije,“ vykládal pražským gymnazistům. V ochrance brigádnicky vypomáhali členové Útvaru rychlého nasazení (URNA).

Celý prostor byl trnem v oku tehdejším mafiím, které si v pražském centru vytyčovaly svá území. „Jednou přišli, tak jsem vytáhl z křiváku pistoli a dva granáty. Od té doby jsem od nich měl pokoj, protože mě považovali za blázna.“ 

Součástí Bunkru bylo i nahrávací studio, které nejčastěji využívala kapela Lucie, vzniklo tady například její album Černý kočky mokrý žáby.

Přečtěte si také

Místo klubu tělocvična

V roce 1993 přišla první výzva k vystěhování Bunkru, když obvodní úřad vypověděl nájemní smlouvu. Poté probíhalo vleklé soudní řízení a 21. ledna 1997 byl klub přes fyzický odpor shromážděných fanoušků úředně vystěhován. Na jeho místě je dnes služebna městské policie s tělocvičnou.

V roce 1996 Richard Nemčok neúspěšně kandidoval do Senátu, slávu Bunkru se pokusil oživit v Holešovické tržnici – klub však spláchla povodeň v srpnu 2002. Nevyšel ani druhý pokus nedaleko Smíchovského nádraží, kde v roce 2008 chvíli fungoval Rock club Bunkr.

Dnes žije v chatě za Prahou, chodí do přírody a renovuje prvorepublikové zbraně. Před časem řekl serveru Aktuálně.cz: „Když potřebuju peníze, občas něco někde udělám. A jelikož umím skoro všechno, nemám s tím problém.“

Příběh Richarda Nemčoka zpracovali Vadym Vitaljevič Aslanov, Hana Krejčí, Sofie Petro, Eliška Šindelářová, Matěj Matějka a Tereza Suchánková z pražského Gymnázia Paměti národa pod vedením Marka Stojana.

Podpořte Reportér sdílením článku