Bůh paragánů

Sedím s plukovníkem Janem Velíkem v jeho domě ve Svratce, v malém městě na Vysočině. Na nějaký dlouhý rozhovor to nevypadá − tak si jen tak povídáme. Válečnému veteránovi je úctyhodných 93 let. Zdraví má podlomené, špatně chodí a mluví ztěžka. Paměť mu sice slouží, ale když hovoří, tak se rychle unaví. Dávám mu čas, po každé dlouhé větě ho nechám nabrat dech. Mám výčitky, zda ten pokus o rozhovor byl vůbec dobrý nápad.

Jenže pak přichází do jeho bytu jiná avizovaná návštěva, bývalí příslušníci prostějovské výsadkářské jednotky z občanského sdružení Červené barety a také členové Československé obce legionářské z Jihlavy. Velíkovi se v tu chvíli rozzáří oči. Nadšeně se usměje a najde v sobě poslední zbytky sil a instinktivně vstane, aby se s nimi jaksepatří pozdravil.

„Pane plukovníku, ani nevíte, jak jsem šťastný, že vás zase vidím,“ říká předseda sdružení Červené barety Jindřich Starý. A hned mu předává dárek. Bývalí vojáci mu nechali vyrobit speciální sérii odznaku s názvem STAS, což bylo jméno výsadku, v jehož rámci Velíka za druhé světové války vyslali z východní fronty na území Československa. Jako parašutista a člen zpravodajské skupiny měl na Vysočině navázat kontakt s partyzány a vysílat svému velení do Moskvy tajné depeše o rozmístění nacistických vojsk v oblasti.

Návštěva na Velíka působí, jako kdyby na něj dopadly kapky živé vody. Opře se o hůl, napřímí se, jak to nejvíc jde. Jindřich Starý k němu přistoupí a připne mu na hruď odznak s nápisem STAS. Velík nejprve vtipkuje, že „už tolik vyznamenání ani neunese“, ale pak řekne: „Chlapi, vážně jste mi udělali velikou radost. To jsem nečekal. Mám těch želízek už hodně, ale tohle je něco, co mi chybělo. Moc jsem si to přál.“ A znovu začne vtipkovat: „A co jsem vám dlužný?“

„Vy nám nic nedlužíte. To my vám dlužíme hodně za to, co jste pro tuhle zemi udělal,“ řekne místopředseda červených baretů Michal Mucha. Skromný a vděčný válečný veterán se chce opět postavit a poděkovat, ale Jindřich Starý k němu přiskočí a přátelsky ho stáhne dolů na křeslo: „Jen seďte a neděkujte. My děkujeme vám. Za to, že jste.“