Koupel kdysi

Děvčátko sedí v plechové vaničce s vodou a tváří se poněkud nešťastně, neboť jí zřejmě bylo přikázáno nechat se umýt. Vedle vaničky je patrný uhlák a lopatka, naznačen je okraj kamen. Nad dívenkou je žena v hezkých domácích šatech, která ji omývá a zároveň konejší.

Můžeme předpokládat, že spoušť tiskl tatínek, zatímco žena sedící na štokrleti je maminka – nikoliv tedy služka či vychovatelka. Otec chtěl své dcerunce zřejmě vytvořit snímek na památku. Mytí celého těla je každopádně intimní okamžik a samotné focení bylo asi bezbrannému děvčátku stejně málo příjemné jako samotná koupel. Její oči jako kdyby říkaly: „Prosím, nefoť mě, tati!“

Zvětšit

Snímek pochází z dvacátých let minulého století. Děti v té době rodičům většinou již nevykaly, nicméně dnes by se otec dočkal ještě ráznějšího odmítnutí: „Neopruzuj! Nech mě! Vypadni!“ Přehrady povinné úcty mezi rodiči a dětmi se za uplynulé století mocně setřely, objevily se navíc nové hrozby: dítě by mělo obavy, že se snímek pyšného otce vzápětí objeví na sociálních sítích.

Snímek neznámého amatéra může symbolizovat rituální očistu, stejně jako rodinnou sounáležitost, toleranci a humor. Možná jsem to ale ve svých úvahách trochu přehnal a ve skutečnosti jde „jen“ o památku do rodinné kroniky. Podobné fotky jistě vznikají i v dnešních domácnostech, a to je dobře.