Rozhovor

Digitální klasik

Marek Šálek
26 / 05 / 2016

Na webu magazínu Reportér už publikoval bezmála stovku dílů seriálu Tajemství historické fotografie. Pravidelní čtenáři si mohou myslet, že jde o staromilce, který se s nostalgií ohlíží za starými časy. Pavel Scheufler přitom jako jeden z prvních v Československu koketoval s digitální fotografií.  

Na webu magazínu Reportér už publikoval bezmála stovku dílů seriálu Tajemství historické fotografie. Pravidelní čtenáři si mohou myslet, že jde o staromilce, který se s nostalgií ohlíží za starými časy. Pavel Scheufler přitom jako jeden z prvních v Československu koketoval s digitální fotografií.  

Na webu magazínu Reportér už publikoval bezmála stovku dílů seriálu Tajemství historické fotografie. Pravidelní čtenáři si mohou myslet, že jde o staromilce, který se s nostalgií ohlíží za starými časy. Pavel Scheufler přitom jako jeden z prvních v Československu koketoval s digitální fotografií.
 

Prozraďte amatérovi jednu věc. Proč staré fotografie, zvlášť ty v rodinných albech, působí tak nějak… důstojněji. Je to tím, že se tehdy jinak žilo? Nebo je v tom nějaké technické kouzlo?

Určitě hraje roli to, že máme sklony si minulost idealizovat. Čas v myslích lidí tehdy navíc probíhal jinak, fotografování byl obřad. Ale můžou za to i technologické okolnosti. Mnohé dřívější fotopřístroje měly například jinou hloubku ostrosti, což souvisí především s velikostí negativu, na který se fotilo.

 

A jak se to projevovalo na fotkách? Jde to laikovi vysvětit srozumitelně?

U portrétu se jako kánon zdůrazňovala minimální hloubka ostrosti. Možná si vybavíte, jak vypadaly obličeje na snímcích starých padesát a více let: jedna polovina zaostřená a druhá už nikoliv. A výsledný efekt je fascinující. Z tváře vystupuje perfektně zaostřený detail, zbytek je rozmlžený a případně tone v přítmí. V současné době ničeho takového s běžným kompaktem nebo mobilem opticky nedocílíte, jedině pomocí softwarových úprav. Všechno je ostré tak nějak stejně.

 

Technologické limity tedy způsobovaly něco, co dnes považujeme za hezké?

Ano, i tak se to dá říci. Vnímat něco jako hezké je ovšem relativní. Pocit ostrosti obrázku a hloubka ostrosti – tedy odkud kam je co ostré a jak je to ostré – souvisí s velikostí záznamového média, s vylepšováním objektivů, s odstupem fotografa… Portrét snímaný pevným vysoce světelným objektivem dokáže při určitém natočení hlavy mít i dnes jedno oko zaostřené a druhé ne, jako to vidíme u starých fotek. Záleží na tom, co snímkem zamýšlíme, k čemu je určený. Jde autorovi o nápad a estetiku? Nebo je rád, že tam vůbec něco poznatelného je? Fotek je dnes obrovská záplava…

 

Asociace profesionálních fotografů vás nedávno ocenila za dlouhodobý přínos oboru. V podkladech hodnotící poroty mne zaujala zmínka, že jste už v roce 1985 začínal s digitální fotografií. Pokud mě paměť neklame, v tehdejším Československu o něčem takovém skoro nikdo neměl tušení.

Je to tak. Může za to můj pozdější kamarád a člověk, kterého si nesmírně vážím, vědec z ústavu akademie věd Stanislav Saic. Ten publikoval na tohle téma článek v časopisu Československá fotografie, který jsem odebíral. Oslovil jsem ho a začali jsme spolu digitalizovat mé negativy, které jsem většinou už předem přizpůsobil předpokládané digitalizaci. Používali jsme k tomu sálový počítač Pericolor a výstupem byly diapozitivy. Z nich jsem pak na materiál Cibachrome dělal velkoformátové fotky na výstavy.

 

Čtenář, který vás zná především jako sběratele a propagátora historických fotografií, by si vás mohl představovat spíše jako nostalgického staromilce. Vy jste přitom takový fanoušek a průkopník nových postupů!

Odjakživa mě strašně zajímaly nové věci. Mám sice humanitní vzdělání, studoval jsem historii, ale jsem posedlý technickými vynálezy. Nějakou dobu jsem pracoval v Národním technickém muzeu, v oddělení historie fotografické a filmové techniky. Vždycky mě lákaly a bavily přesahy, zásahy do fotografií i staré fotografické techniky. Některé jsem sám zkoušel, abych viděl, jak to vypadá a nevykládal ve školách o něčem, co znám jen z knih.

 

Digitalizací jste šel nicméně historii vlastně naproti…

Právě zásahy do fotek a zájem o to, jak konzervovat obrazovou hodnotu klasických fotografií, mě přivedl k zájmu o nuly a jedničky, o počítačové zpracování. První digitální foťák jsem si pořídil v roce 1994, jmenoval se Apple Quick Take 150. Měl futuristický vzhled, proudnicový tvar, rozlišení 640 x 480 pixel. Tehdy jsem ještě pořád fotil na klasický materiál a vyvolával vývojkou a ustalovačem. Ostatně dodnes experimentuji s velkoformátovými aparáty, mám moderní měchový 18 x 24 cm i dírkovou komoru na stejný formát. Temnou komoru už jsem ale zrušil.

 

Považujete se víc za fotografa, nebo za sběratele a propagátora fotografie?

Za fotografa se nepovažuju, i když mám dost publikovaných fotek. Zajímá mne šíření osvěty o fotografii, zkoumání jazyka a vlivu fotografie. A také blahodárné terapeutické účinky fotografování.

 

To stojí za vysvětlení. V čem takové účinky spočívají?

Jsem přesvědčen, že fotografování má na vnímavého člověka velmi blahodárné účinky. Může při něm nalézt opojení jako při jiných tělu a duši příjemných aktivitách. Prvním okamžikem fotografického prozření je vidění zajímavého objektu – ať reálně nebo v naší hlavě. Druhým stisk spouště. Třetím, když si snímek prohlížíme a zjišťujeme, že se povedl. Čtvrtým, když jej sdílíme dál a máme pozitivní reakce.

 

Ve svém seriálu pro magazín Reportér se často věnujete rovněž fenoménu stereografie.

Ano, to byla nesmírně oblíbená a četná zábava své doby, po roce 1890 měl skoro každý neateliérový foťák svého stereobratříčka. Prohlíželo se to ve stereokukátkách, ty fungují na stejném principu jako populární meoskop, který se objevil později. Stereosnímky si můžeme také prohlížet jako anaglyfy, u nichž se prostorový efekt dociluje pomocí brýlí s barevnými průzory, obvykle modrozeleným a červeným – ty rád využívám na výstavách. Ostatně prostorová, čili dnešním jazykem 3D fotografie, se těší popularitě dodnes. Už před časem jsem koupil přístroje Lytro první i druhé generace, kde si výsledný snímek zaostříte až při prohlížení… Přes americký crowdfunding jsem podpořil projekt „foťákokamery“ Light, který má šestnáct objektivů a bude možná revoluční i ve své dostupnosti. Někdy v létě bych ho měl mít.

 

Společným jmenovatelem vašeho úsilí je tedy propojování starého s novým, rozumím tomu správně?

Jasně, přesně to mně hrozně baví. Zajímá mne prolínání časů. A myslím, že historie je v nás přítomná více, než si připouštíme. Proto i některé mé výstavy propojují historické fotografie se současnými. Návštěvník si může představovat, co se stalo v době mezi jejich vznikem, cítit ty epochální rozdíly. Z technologického hlediska představuje zajímavé propojení starého s novým třeba firma Impossible. Koupila někdejší Polaroid, repasuje staré polaroidovské foťáky a do toho vyvíjí a vyrábí svoje vlastní věci. Třeba zařízení, na které se položí mobil, exponuje se to a vyleze z toho polaroidovský instantní snímek. Přitom je to foťák, ne tiskárna! Čili retro obohacené o něco současného, a to se mi strašně líbí. Navíc každá ta fotka je originál a to mě taky fascinuje.

 

Nestačím zírat. Takhle jsem si autora seriálu Tajemství historické fotografie vůbec nepředstavoval… (pozn. red.: jak už to dnes bývá, dosud jsme spolu – autor a editor – komunikovali na dálku a tento rozhovor pro nás znamenal první osobní setkání).

No, stará doba se mi líbí, ale nějaký nostalgický pohled je mi opravdu cizí. Vezměte si to logicky: ti staří fotografové byli taky průkopníci technologických výstřelků. A mne vždycky přitahovali lidé, kteří jsou pracovití, mají v sobě objevitelského ducha a posouvají věci dál. Je jich naštěstí pořád spousta, obdivuji úsilí současníků, jako jsou třeba Jeff Bezos nebo Elon Musk (zakladatelé a šéfové firem Amazon, respektive Tesla Motors, pozn. red.).

 

Jak jste vlastně začal fotografovat?

K focení mně přivedl dědeček. Má nejstarší fotka vznikla na nádraží v Bubenči v roce 1957, to mi bylo sedm let. Byl to maminčin otec, můj kmotr, pocházel z jižní Moravy, česky mluvil, ale němčina pro něj byla přirozenější. První světovou válku strávil na frontě jako zdravotník. Pak přišel do Prahy a zamiloval si ji. Začal sbírat fotky, ale žádné Drtikoly –žádné akty, avantgardu, žádné umění. Soustředil se na fotky města a jeho každodenního života. A sám taky fotil. A osobně znal některé fotografy a fotoobchodníky.

 

Oba vaši rodiče byli etnografové. Ti vás ve fotografování taky nějak postrčili?

Tatínek mně občas vzal na nějaký terénní výzkum, což mě taky určitě nějak ovlivnilo, ale větší význam pro moje dětství měl rozhodně dědeček. Hlavně tím, že se mnou jezdil na tramvajové výlety Prahou i za Prahu. Miloval tramvaje a pro mne byly výlety vítané vytržení. Jsem nejstarší z pěti dětí, takže jsem byl sice trochu protežovaný, ale na druhou stranu se ode mne očekávalo, že se budu starat o sourozence. Tak jsem se staral. Navíc jsme byli chudší rodina – holt vědečtí pracovníci s pěti dětmi, neměli jsme televizi ani auto.

 

Jak velkou část vaší sbírky historických fotografií dnes tvoří dědečkův archív?

Trochu jsem to rozšířil, ale jeho sbírka je pořád základ. Jsou to tisíce pozitivů i tisíce negativů. Není jednoduché to mít to odpovědně uložené, neboť například některé negativy mají rozměry 25 x 32 cm nebo spočívají na samohořlavé podložce. Nejsem instituce, muzeum, nikdo mne nepodporuje. Velmi postupně a pomalu to s manželkou Lenkou zpracováváme.

 

Pokračujete v prarodičových stopách a dokumentujete mizející Prahu?

V sedmdesátých letech jsem pro Muzeum hlavního města Prahy a Archiv hlavního města Prahy pořizoval fotodokumentaci připojených obcí nebo různých měnících se míst v Praze, šlo hlavně o domy určené ke zbourání. Později jsem se tomu už systematicky nevěnoval. Bohužel. Význam dokumentace svého blízkého okolí si člověk ke své i obecné škodě málokdy uvědomuje. Případně to odkládá a odkládá, až už je pozdě…

 

Máte nějaké své vlastní dlouhodobější série, kterým se věnujete?

Obecně tíhnu k zachycování věcí s tajemnou, řekl bych surrealistickou nadsázkou. Nemám řidičák, hodně času trávím v dopravních prostředcích. Tak si tam poměrně často fotím. Ten cyklus jsem pojmenoval Potkaní lidé, ve smyslu „Lidé, které jsem potkal“. Rád při svých cestách fotím i pouliční umělce a několik let jsem fotil dveře různých zemí a národů.

 

Takže hlavně pouliční fotografie.

Ano, přestože jsem hodně plachej a mám proto problém s focením lidí. Ale fotím je rád a všechny dokumentaristy tohoto druhu hrozně obdivuju. Jsem přesvědčený, že malé, každodenní dějiny jsou zajímavější než ty velké. Že život hodný fotografování se odehrává na ulicích, ne že se někde sejdou dva politici a nechají se vyblejsknout. Že fotografie běžných lidí jsou autentičtější, pravdivější než snímky vlivných mocných.

 

Na co se mohou čtenáři vašeho seriálu na webu magazínu Reportér těšit v nejbližších dílech?

Protože letos máme výročí Karla IV., přichystal jsem snímek Hladové zdi, která se stavěla v jeho době. Připravil jsem také poměrně vzácný snímek populární pražské prostitutky, známé pod jménem Tonka Šibenice.

 

Pavel Scheufler 
Zabývá se dějinami fotografie se zaměřením na střední Evropu do roku 1918. Napsal o fotografii 44 knih, uspořádal na 70 výstav. Vedle prvních monografií Jindřicha Eckerta, Františka Fridricha, Františka Krátkého, Josefa Binky, Jaroslava Feyfara, Rudolfa Brunera-Dvořáka, Jana Langhanse a Karla Čapka náleží k jeho knižním projektům Fotografické album Čech 1839 – 1914 a Osobnosti fotografie v českých zemích do roku 1918 (Nakladatelství AMU, 2013). Pavel Scheufler stál také u zrodu několika projektů, které se věnovaly záchraně fotografického dědictví. Po roce 1990 působil na katedře fotografie FAMU, s manželkou Lenkou vede fotoškolu Centra FotoŠkoda, vědeckovýzkumné činnosti se věnuje v rámci Národního památkového ústavu. Nyní obdržel od Asociace profesionálních fotografů certifikát Finalista v rámci ceny Osobnost české fotografie 2015 – za dlouhodobý přínos fotografii.

Autorské snímky Pavla Scheuflera si můžete prohlédnout v galerii.

Galerie (9) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat