Kachna u kamen, šumavské lesy za oknem

Lidé

Chata Rovina leží v nadmořské výšce 924 metrů uprostřed jednoho z nejkrásnějších koutů Šumavy. Majiteli jsou tři kolegové z pražské firmy s manželkami a mezi hosty převládají cyklisté a běžkaři. Vracejí se sem mimo jiné kvůli kachně konfitované přes noc nebo jelení svíčkové s mrkvovými knedlíky. Můžou se tady také ubytovat a dopřát si třeba koupel v nahřívacím sudu pod širým nebem. Za zdejší hvězdnou oblohou sem jezdí i astronomové.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Za ideálních podmínek začíná běžkařská stopa přímo na zdejším parkovišti. Na začátku ledna však už třetí den leje, šumavské potoky jsou rozvodněné, po sněhu ani památky. „Kdo miluje Šumavu, musí mít rád i hnusné počasí,“ říká Jiří Houžvík, jeden z majitelů Chaty Rovina. „Když sem přijedu v listopadu, padne mlha a můžu si sednout s knížkou ke kamnům, jsem nejšťastnější,“ dodává dvaapadesátiletý podnikatel z Prahy. Právě on a jeho Radka nás uvítali v „sednici“ své restaurace, vyzdobené fotografiemi, na kterých při odvážných figurách pózují průkopníci lyžování na Šumavě.

 

Hotel Seno

I největší fanoušci a znalci Šumavy by nejspíš potvrdili, že jde o unikátní místo. Chata Rovina leží na spojnici mezi Hartmanicemi a dnes již zaniklou obcí Skelná, kousek od poustevny svatého Vintíře a klikatící se říčky Křemelná. Na krátké, padesátimetrové rovince, z níž silnice na obě strany klesá, stával zájezdní hostinec se servisem pro koňské povozy včetně kovárny.

Část zdejších vesnic z velké části vymřela v důsledku španělské chřipky na začátku 20. století, zbývající němečtí obyvatelé byli vystěhováni při poválečném odsunu. Po roce 1948 okolními lesy vedly stezky převaděčů, pak spadla klec a hranici obepnuly dráty, vznikl zde také vojenský újezd Dobrá Voda. Většina domů včetně kostelů byla srovnána se zemí, podlouhlý „gasthaus“ u silnice však pro svou výhodnou polohu likvidaci unikl.

Zpočátku zde sídlil armádní štáb, ale budova bez údržby chátrala. Vojenské lesy a statky v ní zřídily stáje pro dobytek a jako přechodnou noclehárnu začali zdejší seník využívat vojáci z nedaleké posádky – zmožení výšlapem i alkoholem na cestě z hartmanické hospody. Po roce 1990 zůstaly z Hotelu Seno, jak se rozpadajícímu objektu říkávalo, ruiny zarůstající kopřivami.

 

Srdeční investice

Manželé Houžvíkovi, rodiče dvou dospívajících dcer, jsou třetinoví vlastníci Chaty Rovina. „Ještě v roce 2006 tady bylo jen torzo obvodových zdí,“ začínají líčit příběh, který stál za jejich „srdeční investicí“, jak svoje šumavské dobrodružství pojmenovávají. „Před patnácti lety jeden náš známý postavil na základech Hotelu Seno tuhle velkorysou roubenku. Dostal se ale do složité životní situace a musel to prodat.“

Jiří Houžvík pochází z Lužických hor, jeho žena Radka z Orlických hor. Oba mají tedy ke kopcům blízko. Když tudy před deseti lety projížděli, místo si okamžitě zamilovali. Novými majiteli Chaty Rovina se tak staly tři manželské páry – tři kolegové z jedné firmy a jejich ženy.

„Emoce byly velké, ale zase tak mladý a pitomý jsme nebyli, abychom do toho vlítli jenom takhle romanticky,“ vzpomíná pan Houžvík, jeden ze společníků v tuzemské pobočce firmy Bayo.S, která se zabývá technologiemi zemních vrtů. „Začali jsme přemýšlet, jestli na to máme kapacity – myšlenkové, pracovní, finanční. A jak to udělat, abychom při tom neprodělali kalhoty. Vyšlo nám, že když seženeme někoho, kdo má zkušenost s gastroprovozem, bude loajální a dokáže to tady ohlídat, můžeme si to dovolit.“

 

 

Mé jméno je Boubín

Oním hrdinou se stal muž, který měl pro své nové angažmá až nepravděpodobně přiléhavé příjmení. „Dobrý den, mé jméno je Boubín, ale jsem z Prahy,“ představuje se prý občas hostům vyučený číšník Petr Boubín, který má za sebou bohatou praxi z pražských barů a restaurací; naposled vedl jako provozní taneční kavárnu v Paláci Metro na Národní třídě.

„Znali jsme se z dřívějška, jako skejťáci jsme oba kdysi chodili do skateparku na Štvanici a právě tam jsme se před čtyřmi lety zase potkali – při premiéře filmu King Skate,“ vzpomíná Jiří Houžvík. „Dodnes mám prkno, který mi Jirka v roce 1995 prodával,“ dodává Petr Boubín, který si na něj ještě občas i stoupne. „Když ale žuchnu, dopadne na zem sto kilo, a ne pětasedmdesát jako dřív,“ zasměje se chraplavě devětačtyřicetiletý provozák Chaty Rovina, který sem dojíždí několikrát týdně z Prahy, kde má rodinu.

Restaurace má padesát míst, dalších devadesát lidí se může posadit na lavice u dřevěných stolů venku na louce. „Plánujeme udělat i letní kuchyni – hlavně pro cyklisty, kteří se potřebují rychle občerstvit a pokračovat,“ říká Radka Houžvíková. Projekt kiosku, kde by si výletníci mohli koupit pití a polévku nebo i něco dalšího k snědku, už je připravený a snad na něj v dohledné době dojde.

Kromě turistů všeho druhu, kteří využívají Chatu Rovina jako zastávku při výpravách po okolí, přibývá hostů, již sem jezdí výhradně kvůli jídlu. „Novinkou posledních měsíců jsou rezervace na večeři, z toho máme velkou radost,“ říká Jiří Houžvík. Hlavním lákadlem je svíčková z jelena s mrkvovými knedlíky (množství mrkve je v nich stopové a slouží spíš jako dekorace) nebo konfitovaná kachna (celá ponořená v kachním sádle nocuje v konvektomatu).

„Zkraje jsme uvažovali, že část lidí bude chtít jíst zdravě, podle současných trendů, takříkajíc po pražsku. Snažili jsme se to osvěžit, jenomže devět lidí z deseti si nakonec stejně dá kachnu, svíčkovou nebo vrabce, dokonce se sem kvůli tomu vrací.“ Ani ostatní nicméně nepřijdou zkrátka: na jídelním lístku se drží grilovaný biosýr s restovanou zeleninou nebo špenátový závin se sýrem. Samostatnou kapitolou jsou dezerty: lokše s povidly sypané mákem nebo borůvkový dort ze zakysané smetany a piškotů.

Hlavními kuchaři jsou Pavel Klimeš a Karel Mac, kteří sem přišli z několika společných štací v Německu. „Stojí si za tím, že když jde jídlo na stůl, musí nějak vypadat. A vyplácí se to. Když chce hartmanický starosta pozvat nějakou delegaci, jde k nám. Stejně tak národní park, když má nějaké slavnostnější zasedání,“ pochvaluje si Jiří Houžvík.

 

Lesní lidé

Sezonní výkyvy jsou značné. „Od jara je tady prakticky pořád plno, o víkendech to bývá hraniční,“ říká Radka Houžvíková, která má na starosti rezervační systém penzionu a vůbec péči o zákaznickou spokojenost. „Proto si nemůžeme dovolit pořádat svatby, i když zájem by byl velký,“ říká a její muž to objasní: „Zabilo by to kšeft, který je v sobotu nejlepší. Vlastně ani nemůžeme zavřít. I kdybychom o tom dali vědět dopředu, stejně by sem přišlo sto lidí, které bychom naštvali, že si tady nemůžou dát aspoň pivko a polívku.“

Nápor postupně opadá v průběhu podzimu. „To je taky jediné období, kdy bychom si mohli víc pohrát s jídelníčkem, i kuchaři by to uvítali. Jenomže pak přijde další slunečný víkend, personál padá na hubu a my si nemůžeme dovolit poškodit náš standard – tradiční jídla, která zákazníci milujou.“ S prvním sněhem se objevují běžkaři, kteří spolehlivě naplňují lůžkové kapacity na všechny víkendy až do konce března – v podkroví je v šesti pokojích celkem čtyřiadvacet lůžek. „Nejlepší je, když si jedna parta pronajme celou chalupu. Nocležníci si pak v internetových recenzích nestěžují jeden na druhého, prostě to líp funguje ke spokojenosti všech,“ říká Jiří Houžvík a jeho žena Radka doplňuje: „Žádné divoké noci si ale nepředstavujte. Většinou jde o sportovce a horaly, kteří ráno vyrážejí na túry, s kocovinou by si to tolik neužili.“ Nejvíc prý tady zatím ponocovala skupina astronomů: „Vybrali si nás, protože podobných lokalit bez světelného smogu prý u nás moc není. Lyžárna byla plná dalekohledů, mluvili řečí, které jsme nerozuměli, ale byli moc fajn.“

Největší zájem o Chatu Rovina projevují cyklisté, obrovský boom zažívají elektrokola. „Vlastní flotilu zatím nemáme, ale spolupracujeme s půjčovnami v Sušici a Železné Rudě,“ přibližuje Jiří Houžvík. Mezi hosty je také hodně houbařů, manželé Houžvíkovi si všimli i sorty „lesních lidí“, jak ji označují: „Nejde o trampy s čutorou, celtou a liščím ohonem za kloboukem. Přijde parta chlapů s perfektní outdoorovou výbavou, daj si večeři a pár piv, nechaj si natopit venkovní sud, užijou si koupel a na noc zmizej v lese.“

 

Kozy jsou mrchy

Na období prvního covidového lockdownu vzpomínají Houžvíkovi jako na příležitost k utužení rodinné pospolitosti a dotažení provozních restů. „Odstěhovali jsme se sem i s dětmi a mělo to svoje kouzlo, být v prázdné hospodě. Navíc jsme stihli zrenovovat pokoje a udělat i spoustu další práce,“ rekapituluje Jiří Houžvík, který je hrdý na to, že nikoho nepropustil. „A vyplatilo se to, protože hned v létě 2020 se všechno nádherně rozjelo. Jak lidi o prázdninách necestovali do ciziny, měli jsme pořád narváno.“

Na jaře roku 2020 měla Chata Rovina otevřené okénko. „Finančně to bylo k prdu, ale lidi nás chodili podpořit a mělo to hezkou atmosféru. Zato podzimní uzávěra už byla mnohem smutnější. Navíc jsme museli dál splácet půjčky a odvody za zaměstnance, jezdit to sem vytápět a kontrolovat, jestli něco neprasklo,“ přibližuje pan Houžvík. „A dětem lezly krkem věčné procházky kolem chalupy, takže když jsme potom plánovali dovolenou, obě holky na nás výhrůžně zasyčely: Letadlem k moři!“ zasměje se jejich matka Radka.

Bylo také potřeba postarat se o stádo koz, které bydlí v ohradě za silnicí. „Jsou to mrchy,“ konstatuje Jiří Houžvík. „Třeba se dokážou úplně rozplácnout a využít sebemenší skulinu u země k útěku, protože tráva za ohradou je pochopitelně vždycky zelenější. Nebo máme ve stádu i jednu ovci, kterou natlačí k ohradě a udělají si z ní schůdek, aby mohly přeskákat po jejím hřbetu ven.“ K zabezpečení koz využil proto pan Houžvík partu ze své firmy, pro niž je právě stavění ohrad jednou z hlavních činností.

 

Komunitní snahy

Práce s horskou chalupou je ale pochopitelně ještě mnohem víc. „Topí se tady dřevem. Aby stihlo včas vyschnout, je potřeba mít přichystané zásoby na dvě sezony dopředu, což obnáší sedmdesát kubíků,“ líčí pan Houžvík. Zvenčí na dům dotírají vichr a vlhkost, všechno je potřeba dokola natírat, šindelovou střechu musí odborná firma každé tři roky nastříkat speciální hmotou.

Když přijde pořádná zima s chumelenicemi, přibývají další starosti. „Parkoviště se pod náporem sněhu zmenšuje, ubývají místa pro auta. Vloni jsme museli poprosit lesáky s lakatošem (stroj na těžbu dřeva, pozn. red.), aby nám to odhrnuli – dostali za to oběd.“ Nejbližší rolba s frézou na udržování lyžařských stop je v Hartmanicích a patří obci. „Váží pět tun a není možné ji naložit a přivézt. Takže když je u nás sníh a dole ne, nedostane se k nám,“ přibližuje pan Houžvík zdejší zákonitosti. Dlužno podotknout, že Hartmanice jsou českým rekordmanem, co se týče výškového rozdílu v rámci jednoho katastru. Nejnižší bod obce leží u řeky Otavy v nadmořské výšce 550 metrů, radnice je v 700 metrech a nejvyšší kótou je vrchol hory Křemelná (1 125 metrů).

Pražští majitelé Chaty Rovina se podle svých slov snaží prohloubit vztahy s obcí a vůbec zdejšími lidmi, ale jednoduché to prý není. „Starosta je fajn bodrej chlápek, ale bohužel jsme v tomto směru museli hodně napravovat po našem předchůdci,“ říká pan Houžvík. „Co se týče místní komunity celkově, ona vlastně moc komunitní není, minulé století tady napáchalo nedozírné škody.“

 

Setkávání s hosty

Houžvíkovi si rádi povídají se svými hosty. „Důležité je rozeznat, kdo o nějakou konverzaci stojí, ale když nejste padlej na hlavu, rozpoznáte to rychle a stačíte z toho včas vycouvat,“ říká Radka, která ovšem současně kontroluje, jak jsou strávníci a nocležníci spokojení. „Je fakt, že často koukám, jak se kdo tváří nad talířem.“

Její muž si pochvaluje, že tady může pracovat rukama. „Musíme splatit úvěr, za který jsme tenhle barák koupili, to je jedinej zásadní bič. Nepořizovali jsme si to, abychom na tom vydělávali,“ říká vystudovaný stavař a dodává: „Je přece lepší jet na víkend do vlastní hospody. Většinou se mi odtud ale vůbec nechce.“

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama