Ondřej Havelka: Se mnou je to složitý

Jste v pohodě?

Ale jo, díky za optání… Proč jste si mě vlastně pozval na rozhovor?

 

Protože mám pocit, že mě jaksi doprovázíte komplet celým životem.

To je jak dlouho?

 

Jsem ročník sedmdesátý sedmý.

A tohle byl jediný důvod, proč mě oslovit?

 

Budu upřímný – původně jsem chtěl udělat dvojrozhovor s vámi a s vaší dcerou Rozálií, která skládá písně, hraje na akordeon a nedávno vydala pěknou desku.

A Róza do společného rozhovoru se mnou určitě nechtěla.

 

Nechtěla. Že prý vás má ráda, ale v pětadvaceti letech už jde vlastní cestou.

Naprosto chápu. Myslím, že jsem kdysi míval – s maminkou herečkou a tátou skladatelem – stejné pocity.

 

Že hraje Róza na akordeon, v tom máte prsty vy?

Hlavně Radůza. Když byla Róza malá, zamilovali jsme si desku Při mně stůj a potom všechny další. Chodili jsme společně na její koncerty a v jedenácti Róza dostala malý akordeon.

 

Když svou dceru – která je teď rozjetá a plná energie – pozorujete, vidíte v ní tak trochu sám sebe?

Róza je podle mě úplně jiná.

 

V čem jiná?

V čem… To už jsme začali dělat ten rozhovor?

 

Diktafon pět minut běží.

Aha. A já se sotva rozjíždím, budete to mít těžké.

 

Pomůžu vám nějakou podotázkou: Po jakém hudebním nástroji jste jako kluk toužil vy?

Chtěl jsem být rockerem, tím pádem hrát na elektrickou kytaru – a taky jsem na ni celý gympl hrál.

 

Dostal jste ji od rodičů?

Vydělal jsem si na ni, a to díky třítýdenní brigádě během uhelných prázdnin v deváté třídě.

 

Co jste tehdy dělal?

Odvzdušňoval topení v prvním dlouhatánském paneláku, který vyrostl na Proseku, bydleli jsme o kus dál ve vilové čtvrti. Za vydělané peníze jsem si koupil elektrickou kytaru značky Jolana–Marina 2, kterou sice mám dodnes, ale hrálo se na ni blbě, byla to dost nešťastná volba.

 

Nicméně hrál jste na ni.

Co mi zbývalo?

 

Slušně?

Neřekl bych, že jsem byl nějak valný kytarista, ale dnes díky téhle praxi můžu vystupovat s ukulele.

 

V čem ještě jste byl jiný než vaše Róza?

Zásadní rozdíl tkví v tom, že já byl vždycky velmi introvertní, plachej člověk, který se do showbyznysu vůbec nehodí.

 

Jak se to projevuje?

Pokaždé je pro mě například lehkým utrpením, když musím jít někam do společnosti, neřkuli seznamovat se tam s novými lidmi.

 

Zato Róza?

Ta je extrovertní. Vždycky jsem žasl, s jakou samozřejmostí vytáhla harmoniku, když po ní kamarádi chtěli něco zahrát, nebo jak jim zazpívala a capella a vůbec se nenechala přemlouvat... Tuhle odvahu já rozhodně neměl.

 

Když říkáte slovo showbyznys, co tím myslíte?

Takové to prostředí mimo jeviště, které špatně snáším a kam nechci patřit. Svět bulvárních zpráv a narychlo vyráběných celebrit, které jsou takzvaně slavné spíš kvůli skandálům než díky tomu, co opravdu vytvářejí.

 

I zdrženlivý umělec ale občas potřebuje udělat něco málo pro svou propagaci – jinak bývá neviditelný.

S tím mám právě bohužel problém, proto upřímně říkám, že je to se mnou složitý. Třeba teď se mi zdá, že mluvím strašně neurovnaně, jako bych byl nějak pod dekou.

 

Vždyť jsem se ptal, jestli jste v pohodě.

Ale jo. Jenom jsem se v noci vrátil z ostrova, kde je krásně, a zdejší klima mě tak trochu sejmulo. Pražská zima je hrozná, ne?

 

Odporná.

Vůbec ji nemám rád. Když není sníh, zbývá jen takový to vlhký, studený divno. Zatímco na ostrově, nádhera, chodím i v zimě každý ráno plavat do moře, potom se projedu na kole… Ale možná bych o tom radši neměl mluvit.

 

Prosím vás, Ondřeji: že vaše rodina často jezdívá na Kanárské ostrovy, to není tajemství. Navíc pro Čechy už Kanáry nejsou kdovíjakou exotikou, závisti bych se nebál.

Nevím. Dobře. Já ostrov miluju, nabírám z něj nádhernou energii.

 

Jezdíváte tam i na Vánoce?

Ale jo, pár jsme jich tam zažili. Vždycky mi to připomene slavnou písničku White Christmas od Irvinga Berlina, ze které v Česku známe obvykle jen „I’m dreaming of a white Christmas“ a málokdo ví, že to Irving Berlin psal na terase někde v Kalifornii – slunce hřálo, větřík lehce šuměl v palmových větvích, on se podíval na kalendář a zjistil, že je 24. prosince. Proto snil o bílých Vánocích svého dětství, ale my na ostrově sníh kdovíjak nepostrádáme – já tedy rozhodně ne.

 

Čili odpoledne koupání v moři…

… a večer se rozdají dárky.

 

Pocházíte z generace, pro kterou angličtina nebyla žádnou samozřejmostí – ale zrovna vy jste od mládí anglicky zpíval.

I o tomhle bych možná radši pomlčel.

 

Chci se jen zeptat, díky čemu jste se jazyk naučil.

Moje angličtina je – na to, že se jí částečně živím – dodnes dost chatrná, takzvaná Middle European English. Na druhou stranu jsem už režíroval v angličtině dva velké operní projekty a přežil, aktéři taky… Jako zpěvákovi mi v tomhle ohledu kdysi pomohlo jedno důležité setkání, a to s Genem Deitchem, jestli vám to něco říká.

 

Něco jo. Jen nevím co.

Aha. Prostě v mých počátcích, když jsem vystupoval s Originálním pražským synkopickým orchestrem…

 

… což bylo kdy?

Dejme tomu právě v tom sedmdesátém sedmém, kdy jste se narodil. Tak tehdy jsme nejčastěji hrávali v Malostranské besedě, kde na nás narazil Gene Deitch – americký režisér animovaných filmů, žijící od konce padesátých let v Praze.

 

Byl normální?

Byl, ale zamiloval se tady, oženil a zůstal, i když dál pracoval pro americké produkce. Mimochodem za animák Munro dostal i Oscara.

 

Já říkal, že mi to jméno něco říká!

Zároveň dospíval v Chicagu na přelomu třicátých a čtyřicátých let, coby jazzový nadšenec viděl na vlastní oči spoustu slavných muzikantů té doby, a když nás slyšel v Malostranské besedě, měl pocit, že jsme ho na chvíli vrátili do dětství. Hrozně si nás oblíbil a nabídl se, že mi bude stahovat z originálních nahrávek texty amerických písní, které jsme tehdy interpretovali. Učil mě výslovnost a vysvětloval slangové výrazy, které bych bez něj nikdy nepochopil, což byla fantastická pomoc.

 

Reklama na ticho

Na chvíli bych se ještě rád vrátil k tomu, že jste byl odmalička introvert a osoba nehodící se do showbyznysu. Dobře, ale zároveň jste šel studovat na DAMU herectví!

Je pravda, že tam jsem se výrazně osmělil, nic jiného mi nezbývalo. Ale stejně to se mnou bylo šílený – a dodnes je, snažím se být pokud možno nenápadnej.

 

Tak proč jste se rozhodl studovat herectví?

Za prvé: herectví jsem šel studovat z důvodu své tehdejší totální zamilovanosti do libereckého Studia Ypsilon, kam jsem se jednou chtěl dostat.

 

A za druhé?

Už během gymnazijních let jsem inicioval pár pokusů o divadelní produkce, inspirovaných samozřejmě Ypsilonkou, a tehdy jsem k překvapení svému i okolí zjistil, že jeviště je jediné místo na veřejnosti, kde to ze mě spadne a najednou jsem schopen exhibovat.

 

Proč právě Ypsilonka?

Bavila mě ve všech myslitelných ohledech; v té době působila jako zjevení, divadelní zázrak. Všichni tam byli velice múzičtí a hlavně muzikální, hudební složka na mimořádné úrovni – rozhodně to nebylo žádné amatérské hudlání ani herecké zpívání, na které jsem alergický.

 

Tenhle sen jste si splnil, potom spoustu dalších. Na splněné profesní sny jste měl štěstí, ne?

Je fakt, že mi Ypsilonka vyšla, jen jsem kvůli ní nejdřív musel vystudovat herectví. Šel jsem na to oklikou.

 

A rovně by to bylo kudy?

S trochu odvážnější povahou bych tam prostě zaklepal s otázkou, jestli nechtějí třeba kulisáka, a je dost možné, že bych se na jeviště dostal taky. Takhle přímou cestou na to šli mí oprsklejší kamarádi typu Ondry Pavelky nebo třeba Břeti Rychlíka – když cítili potřebu dělat divadlo, na nic nečekali a přihlásili se tam jako kulisáci nebo elévové.

 

Vám se později plnily i další sny, okolo padesátky jste třeba začal režírovat opery…

To by mě v mládí ani nenapadlo; natož abych po tom toužil.

 

Ale vždyť jste po herectví vystudoval taky operní režii – nějaký důvod to snad mělo.

Spíš šlo o náhodu. A jestli vás zajímá důvod, tak ten byl takový, že jsem sice začal v Praze studovat normální divadelní režii, jenže můj hlavní pedagog byl ze zcela jiného divadelního světa a na ničem jsme se spolu nesešli. Proto jsem se rozhodl zkusit postgraduální studium v Brně, ale tam toho roku otevírali pouze režii operní, která mě moc nelákala, protože co si budem povídat, o opeře jsem nevěděl skoro nic. Jenomže tehdy na brněnské JAMU vznikla bizarní situace – potřebovali ten obor otevřít, ale neměli dost uchazečů. Proto mě doslova přemluvili s tím, že to vlastně můžu vnímat jako hudební divadlo, a takhle jsem se dostal k diplomu operního režiséra. Vůbec mimochodem nevím, kde ho mám.

 

Už je to dávno.

A já ho někam nenávratně zašil.

 

I bez něj jste v posledních dvou dekádách režíroval spoustu oper.

No jo a pár jich snad ještě bude. Třeba v Brně teď připravujeme Falstaffa, to je krása, poslední Verdiho opera.

 

Přijedu.

A potom v pražské Státní opeře Sedláka Kavalíra a Komedianty.

 

Jestlipak vy nejste aktuálně nejvytíženější operní režisér v Česku.

Určitě ne, ale je fakt, že jsem se roku 2004 docela dobře uvedl hokejovou operou Nagano. To byla ode mě veliká drzost a odvaha a pomohla mi i Prodaná nevěsta v Brně, která se od roku 2006 hraje dodnes. Postupem času si nejspíš znalci opery řekli, že nejsem zpovykaný herec, který se rozhodl režírovat, ale že to trošku umím.

 

Nepřijímáte čím dál víc režijní práce i z toho důvodu, že není fyzicky tak namáhavá jako poskakování po jevišti?

Tak to byste se divil! Ale já už od svých profesionálních začátků říkal, že se nechci živit herectvím až do smrti.

 

Co kdyby přišla nějaká hezká a velká filmová role?

O tom ani nemám důvod přemýšlet, protože taková nabídka dlouho nepřišla. Vlastně přišla, ale ne hezká, herectví je pro mě na té nejvedlejší koleji. Zároveň ale nemůžu říct, že jsem se vyhnul fyzicky náročným jevištním performancím, protože s kapelou hrajeme koncerty, kde mám stepařská taneční čísla. Nepředvádím sice virtuózní akrobatické kousky, ale poskakuju, jak jste říkal, dost.

 

Když se blíží zkoušení nové opery, jaké to ve vás vyvolává pocity?

Jsem člověk, který se odjakživa v každém novém prostředí dost dlouho osměluje, a to se týče třeba i těch oper. Když tam nemám žádné známé, se kterými jsem pracoval už dřív, chvíli mi trvá, než se zklidním a uvolním, což nutně potřebuju – zaťatej a ve stresu pořádně nefunguju.

 

Vy jste zvláštní, Ondřeji.

Varoval jsem vás. Ale když se nakonec uvolním, tak mě práce baví.

 

Kde se cítíte opravdu dobře?

Tam, kde jsem dávno osmělený a uvolněný. S kapelou na jevišti, doma s rodinou, s kamarády. A skoro všude, kde jsem sám.

 

Úplně to vidím. Sednete si do křesla, pustíte gramofonovou desku…

Tak tohle se mi nestává – hudbu už poslouchám jedině v autě. Když má člověk kolem sebe víc než padesát let muziku, když v ní žije, a tím myslím i v těch decibelech, které vám postupně provrtávají mozek, nakonec dospěje k tomu, že nejradši ze všeho poslouchá ticho.

 

Na jedné z prvních zkoušek opery Nagano jste prý málem dostal pěstí. Nenesete si to v sobě dodnes jako trauma?

Žádnou pěstí jsem nedostal, jenom po mně vystartoval vynikající pěvec i herec Luděk Vele, se kterým jsme se brzy nato stali kamarády.

 

Je to váš vrstevník, ale mám pocit, že dnes už nezpívá.

Přestal, což je mi líto. Talentu má, že by z něj mohla být světová hvězda, jenom kdyby se mu chtělo, ale Luděk byl vždycky takovej free. A skvělej. A je s ním sranda... Tehdy na začátku zkoušení Nagana nikdo přesně nevěděl, jak to bude ve výsledku vypadat, očekával se trapas, výbuch, který půjde velmi rychle z repertoáru. To se naštěstí nenaplnilo, ale přípravy provázela všeobecná nedůvěra. Zkoušeli jsme intonačně docela těžký duet dvou japonských zřízenců, kteří roztahují koberec na vyhlašování vítězů a mají u toho na adresu hokejistů blbý řeči typu „Miliony berou, a na práci serou“. Zpěváci to napoprvé zazpívali tak nějak přibližně, a proto jsem si dovolil říct: „Docela dobrý – a intonačně to ještě vychytáte, že?“ No a v tu chvíli po mně vyjel cholerik a pruďas Luděk: „Cos to řekl?! Co si to dovoluješ?!“ Neříkám, že jsem se nelekl, ale trauma si z toho nenesu.

 

 

Konec se blíží

Sám zmiňujete, že ve vašem případě je vystupování s kapelou plné pohybu. Jak dlouho to můžete zvládat? Když budete zdravý, do osmdesáti?

To určitě ne.

 

Do pětasedmdesáti?

Nechci předcházet událostem, ale řekl bych, že už kapelu dlouho nepotáhnu. Jednou to musí skončit a ta chvíle není kdovíjak daleko.

 

Přitom vypadáte v kondici.

Což o to, nestěžuju si, jenomže v dnešní době je čím dál složitější takový big band udržet. Do covidu jsme podobné starosti neřešili. Lidi byli zvyklí chodit, ale teď mám pocit, že už skoro všichni šetří; docházejí jim peníze. A je tu ještě další jev, který se objevil s covidem – málokdo kupuje lístky dopředu a diváci přicházejí na poslední chvíli, což pořadatelům bere jakoukoli jistotu.

 

A vy jste pro ně drazí, protože vás v kapele je spousta.

Čtrnáct muzikantů, tři sólisté, potom zvukař, osvětlovač, manažer…

 

Tak myslete na to, co občas zpívá na koncertech právě s Melody Makers vaše Rozálie: „Krize sem, krize tam, já si z ní nic nedělám.“

Tu píseň zpívala kdysi jako holka, ale teď jsme ji do repertoáru zařadili znovu, protože je aktuální.

 

A jak jste třeba právě k ní vlastně přišli?

K Róze?

 

K té písni.

Ve filmu Pán na roztrhání z roku 1934 ji zpívala Ljuba Hermanová.

 

Stojí ten film za vidění?

Podle mě ani ne – ale píseň to je dobrá.

 

Tak vážněji: podle mě byste měli s Melody Makers vydržet aspoň do roku 2025.

Proč?

 

Aby kapela oslavila třicátiny.

Já na tahle jubilea nejsem.

 

Není pro vás skličující představa, že jednou – a možná brzy – žádný big band v zádech mít nebudete?

Skličující je silné slovo, nepřeháněl bych.

 

Sám jste před chvílí vyhrkl, že s kapelou se cítíte dobře.

To cítím. Taky si uvědomuju, že akustický zvuk big bandu už se dnes naživo skoro neslyší, a přitom to je něco tak unikátně krásnýho! Ale opakuju: jednou musí skončit všechno.

 

Původně jste předpokládal, že to skončí kdy?

Ve chvíli, kdy už nebude vkusné, aby lezl starej dědek na jeviště.

 

Takže za dlouho. Alespoň příští sezonu ještě plánujete?

To zase jo. Už před pár lety jsem si řekl, že kapelu udržím ve vrcholné kondici do doby, než se mi podaří natočit vysněný film, jehož motorem má být swingová muzika.

 

Vidíte. Zatím jsme vůbec nezmínili, že režírujete celovečeráky, naposledy to byl Hastrman.

No, režíruju... Hastrman byl můj celovečerák první a klidně je možné, že i poslední, protože je strašně těžké sehnat finance na dobovku odehrávající se ve třicátých a čtyřicátých letech. Kdysi jsem předpokládal, že v tom filmu bude moje kapela hrát i na obraz, jenomže jde o příběh na motivy osudů výborného muzikanta Jiřího Traxlera – jedná se o jeho mládí, o dobu, kdy zakládal kapelu, a to byli všechno dvacetiletí kluci. Čili moji kolegové tomu už poněkud odrostli, ale filmovou muziku bychom určitě natočili, pokud tedy k natáčení dojde.

 

Jak dlouho už ten film vymýšlíte?

S kamarádem Martinem Vačkářem jsme se do toho pustili nejmíň před patnácti lety. Téma se zalíbilo Michalu Dočekalovi, který mě požádal, ať to převedu do divadelní podoby – tak vzniklo pro pražské Národní divadlo představení V rytmu swingu buší srdce mé. Po jeho úspěchu jsme se rozhodli vrátit k filmové verzi, ale nedávno vznikla už asi pátá verze scénáře a vznikat bude určitě i šestá, tedy jestli ještě najdu zbytky vůle.

 

V čem je pořád problém?

Film to bude hodně drahý, takže je potřeba oslovit i zahraniční partnery, a ti mají samozřejmě vlastní představy o tom, co by se mělo na plátně objevit, aby to bylo srozumitelné taky pro jejich publikum. To jsou objektivní důvody – ale na druhou stranu je to strašný. Nejlepší by bylo, kdyby se našel nějaký osvícený milionář, kterému by se ta látka zalíbila tolik, že by ji zafinancoval.

 

Hm.

Já vím – utopie.

 

Je pro vás mimořádně důležité, aby film nakonec vznikl?

Osudově to neberu, ale dlouho už si říkám, že kdyby se díky němu jednou potkala má dráha muzikanta s dráhou režiséra, elegantně bych tím mohl obě uzavřít… Ale pak bych to chtěl natočit i z toho důvodu, aby se jen tak nezapomnělo, jak úžasným člověkem a hudebníkem byl Jiří Traxler – aby se vědělo, že na to, kolik toho uměl a čeho všeho dosáhl, byl docela skromný a nikdy svoji kariéru moc neprožíval. Nehnal se úporně za úspěchem, nepinožil se, byl nad věcí. Stačilo, aby mu třeba zavolal brácha, že na Lužnici berou ryby – hned odložil klidně i důležitou skladatelskou práci a vyrazil si s prutem z Prahy.

 

Takže bohém.

Jistě. Ale mě takový přístup k showbyznysu baví; řekl bych, že je zdravý.

 

Koukal bych do moře

Máte čtyři děti, všechny muzikální. Nemůže se stát, že jednou některé z nich vaše Melody Makers převezme?

To víte, že jsem v to občas trochu doufal.

 

Třeba Rozálie, když s vámi v kapele zpívá?

Nebude chtít a já to chápu. Proč by měla velet o generaci starším chlápkům?

 

Říkala mi, že jste nedávno hráli třeba ve švýcarském Luganu. Vy za hranice jezdíváte častěji?

Párkrát do roka.. Už od devadesátých let je ve světě móda retroklubů pro swingové tanečníky, kteří se v nich učí lindy hop a další swingové tance, a lidé, kteří tomu propadli, si nás občas pozvou. Nejvíc do Itálie, ale taky do Francie, do Anglie… musím hrdě říct, že si nás cení.

 

Liší se hodně koncerty v cizině od těch domácích?

Venku moc nemá smysl hrát a zpívat české věci, i když některé speciální občas zařadíme.

 

Co myslíte slovem speciální?

Velmi kvalitní. Ty, které vznikaly hlavně v nylonovém věku, kdy u nás došlo k největšímu rozkvětu swingové muziky.

 

Nejsem si úplně jistý, jak vymezujeme nylonový věk.

To je období těsně po válce, léta 1945 až ’48.

 

Kvůli punčochám?

No jistě. Když se američtí vojáci radovali s plzeňskými holkami, dávali jim nylonky, což byl tehdy úzký profil, novinka… Ale hlavně je to termín Josefa Škvoreckého, který tak nazval svou novelu: Konec nylonového věku. Ta se odehrává roku čtyřicet osm a tou dobou byly v Čechách skutečně vynikající swingové kapely. Než je komunisti zakázali.

 

A nejlepší byla podle vás která? Ta Vlachova?

Rozhodně. Taky proto, že Karel Vlach angažoval na první altku jiného Karla, Krautgartnera, a svěřil mu vedení saxofonové sekce. Krautgartner byl vynikající muzikant, zároveň velký pedant a s ním pak ta kapela měla nepochybně mezinárodní úroveň. My od nich máme v repertoáru třeba skladbu Sen bez konce, která je tak dobře napsaná a má tak pěknou aranž, že ji cizincům představujeme rádi.

 

Když si představíte rok 2023, na co se opravdu hodně těšíte?

Opravdu hodně? Počkejte, na co já se těším… Nevaroval jsem vás? Dejte mi čas, třeba na něco přijdeme.

 

Mně vaše odpověď takhle stačí.

(Ondřej Havelka se nejmíň deset vteřin směje.) Ale aby to nevypadalo, že jsem úplně vyhaslej. Mluvili jsme třeba o krásných nabídkách na operní režie, na to se těším moc. Jen s tím bude spojená spousta stresu a práce, přičemž já jsem víceméně líný člověk, takže je to trochu dvousečný… Ale teď už vím! Na příští rok chystáme s kapelou nezvyklý projekt – operní pěvec Adam Plachetka nás oslovil, jestli neuděláme koncertní program z písní Osvobozeného divadla. Už zkoušíme a je to sice výzva, ale zároveň zábava, protože Adam je vynikající zpěvák a talentovaný herec, ale hlavně moc milej, přátelskej člověk. A prozradím vám tajemství – pokud všechno dobře dopadne, roku 2024 bych s ním měl dělat v Národním divadle Smetanovo Tajemství.

 

Myslíte, že někdy odejdete do důchodu se vším všudy?

Úředně už v důchodu jsem.

 

Myslím ten takzvaný zasloužený odpočinek.

Kdyby mi penze stačila k živobytí, tak klidně – odjakživa bylo mým přáním stát se rentiérem a nedělat nic.

 

Něco byste dělat musel.

Byl bych na ostrově a koukal do moře.

 

Pil byste něco?

Nalil bych si červené víno, ale proč o tom vlastně mluvíme? Říkal jsem přece, že by mi penze musela stačit k živobytí…