Gottovo slabé místo? Potřeboval zářit na velkých scénách, říká Pavel Klusák

Lidé

Několik intenzivních let s Karlem Gottem strávil hudební publicista Pavel Klusák. Na základě osobních setkání, ale hlavně rozhovorů s pamětníky a studia dobových materiálů poskládal knižní příběh, v němž proniká za gottovskou mytologii a zaplňuje například bílá místa v událostech kolem angažmá v Las Vegas, „cvičné emigrace“ nebo Anticharty. Celý rozhovor ve formě podcastu si poslechněte buď přímo zde, nebo ve vašich aplikacích pod heslem Host Reportéra.

Protože vás znám jako odborníka na hudební alternativu, bál jsem se, že na Gotta v knize budete zlý.

A jaký pocit máte po dočtení?

 

Nejste.

Můj pohled na Karla Gotta se postupem práce proměňoval. Když jsem byl ponořený do počátku šedesátých let, tak jsem si říkal: Podívejme, vychází mi z toho snad až hrdina, který táhne československou hudební scénu vpřed! Tohle nadšení vyprchalo, jak jsem se posunoval v čase, ale soudit jsem nechtěl. Základní metodou bylo popsat Gottovu dráhu v kontextech; tak, aby výsledek popsal vývoj československé zábavy a popkulturní scény od půlky padesátých do devadesátých let.

 

Všiml jsem si, že počínaje rokem 1970 už jeho písně prakticky nechválíte. Opravdu jste žádnou kvalitu nenašel?

Vlastně ne. Někdo by jistě řekl, že pár milostných hitů typu Stokrát chválím čas nebo Srdce jako kámen v sobě má jakousi sugestivnost, a dobře, taky si je jsem schopný pustit jako napůl guilty pleasure a nějakou emoci cítím, ale z velké části se mi ten repertoár nelíbí. A to jsem si opravdu pozorně poslechl všechny desky až do doby rozchodu Karla Gotta s Ladislavem Štaidlem, čili do roku 1990.

 

V čem byly problémy toho normalizačního repertoáru?

Například pro mě je zajímavé, že si naši popoví muzikanti začali vozit ze Západu syntezátory a další moderní technologie, ale trochu pak nevěděli, co s nimi, byli bezradní. Karlu Svobodovi se to s muzikou k Návštěvníkům podařilo trefit, ale když dělal Ladislav Štaidl syntetické skladby pro Gotta nebo Darinku Rolincovou, výsledek byl dost strašný... Přes veškerou snahu nacházím od sedmdesátých let minimum věcí, které bych chtěl dávat přátelům do playlistů.

 

Rozhovor je i k poslechu ve formě audia zde:

 

Je to robot

Vám bylo roku 1989 dvacet let, celé mládí jste kolem sebe slyšel hrát Gotta. Nebyl jste na něj alergický?

Máte pravdu, že jeho písně musel poslouchat každý, kdo zapnul dobová média - což je taky důvod, proč o Karlu Gottovi velmi dobře věděli i ti, kdo nepatřili k jeho fanouškům. Dlouho mi připadalo, že jsem se s tímhle fenoménem vyrovnal jako student FAMU, když jsme s kamarádem Markem Najbrtem natočili krátký film Vynález krásy, což byl takový falešný dokument o tom, že Karel Gott je ve skutečnosti robot. Říkal jsem si, že s tím touhle anekdotou končím, ale vidíte, kolem padesátky mě téma dohnalo - vývoj českého popu za dob minulého režimu mi najednou připadal velmi zajímavý.

 

Měl podle vás Karel Gott smysl pro humor?

Asi narážíte na to, že jeho povahové rysy tohoto typu nejsou úplně tématem knihy, přestože potřeba poznat, jaký je Gott doopravdy, spojuje několik generací: je totiž jasné, že jeho veřejná tvář je trochu maska. Některé výstižné detaily i na tohle téma jsem do knihy snad dostal, a zcela nepochybné je, že to byl dobrý společník, v jehož společnosti se lidé cítili fajn, což můžu potvrdit. A vzpomínám třeba, jak mu jednou před vystoupením kladla ne úplně důvtipná moderátorka hloupé otázky, načež on, snad aby zabavil sám sebe, ji na fleku přesvědčil o tom, že aby někdo zpíval opravdu dobře, měl by trpět, a proto nosívá na pódium o číslo menší boty. Velmi rychle vystavěl vtip.

 

Myslíte, že uměl být dobrým přítelem?

Cenný rozhovor mi dal Ondřej Soukup, který hrál s Karlem Gottem v osmdesátých letech. Položil jsem mu podobnou otázku, totiž kdo z kapely byl s Karlem největší kamarád, a Ondra si povzdechl: “Pavle, tam moc nebyli kámoši, šlo o profesionální záležitost...” Až do jeho smrti roku 1973 měl Karel Gott velmi rád textaře Jiřího Štaidla, ale takhle blízké přátelství i profesní kumpánství se mu potom už hledalo špatně.

 

 

Karel Gott nepochybně rozuměl kvalitní muzice, ale od sedmdesátých let už dělal střední proud pro nenáročné posluchače. Nemrzelo ho to?

Doboví svědkové říkají, že nemrzelo, protože úspěch u širokého publika pro něj byl zásadnější než zpívání milovaných žánrů. Lubomír Dorůžka to kdysi stručně vystihl slovy o tom, že u nás nikdo nedělá tak dobrá a vědomá rozhodnutí ve prospěch své kariéry jako Karel Gott.

 

Po četbě vaší knihy mám pocit, že byl Gott přesvědčený o magické síle svého hlasu. O tom, že vlastně přináší lidem štěstí; že je léčí.

Však mu to taky fanoušci říkali od začátku šedesátých let. Sám Gott jednou líčil vyloženě povídkovou historku o tom, jak jel v mládí autem, div nesrazil chodce, vylezl ven, aby se podíval, jestli ten člověk není zraněný, a on sice zraněný není, ale odtáhl ho k sobě domů, kde bylo vše jakoby připraveno na návštěvu vzácného hosta. Karel Gott postupně pochopí, že mu ten člověk už delší dobu psal dopisy o tom, že postupně ztrácí sluch a přeje si, aby mu Gott ještě na poslední chvíli zazpíval. Teď ten muž píše na papír: “Přijel jste pozdě, ale přesto vám děkuji.” A Karel Gott, aby zachránil situaci, píše odpověď: “Nezpívám už zdaleka tak dobře jako dřív - nemusíte litovat.” Bylo by krásné, kdyby se to stalo!

 

Nezradit publikum

V jedné kapitole se věnujete i Gottovým psychickým problémům a dvěma mravnostním deliktům, které v dobách jeho raného mládí vyšetřovala policie. Není možné, že byl vůči režimu loajální i proto, aby se detaily nedostaly na veřejnost?

To nevím. Řekl bych, že jestli měl Karel Gott od počátku sedmdesátých let slabé místo, tak to byla jednoduše obava z toho, že může přijít o kariéru, čili o svobodu vystupování na velkých scénách doma i v zahraničí. Měl upřímně rád hudbu, ale taky měl rád úspěch a potřeboval svoji hudbu sdílet ve velkém. Podle mě se děsil možnosti, že by dopadl třeba jako Marta Kubišová. Velká otázka je, jestli zákaz vystupování Marty Kubišové netraumatizoval ještě víc Karla než Martu.

 

Není škoda, že se ke konci života nespojil s nějakým mladším, progresivnějším producentem, který by jeho kariéru ještě jednou nakopl - a třeba jiným směrem?

Tohle leckoho napadlo. Představa nečekaného omlazení ve stylu Johnnyho Cashe nebo Toma Jonese byla lákavá obzvlášť poté, co se něco podobného povedlo u Václava Neckáře s vánočním hitem Půlnoční. Jenomže Karel Gott se velmi bránil. Říkal, že by to byla zrada na jeho publiku, která by se vymstila. Nicméně na tom úplném závěru se mu pár písní typu Srdce nehasnou povedlo s mnohem mladšími muzikanty udělat podle mě šťastně.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement