„Carpe diem, Olinko.“ Dokumentaristka Olga Malířová Špátová

Lidé

Byl přesně rok od smrti Karla Gotta, o kterém do poslední chvíle natáčela dokument. Do kavárny na pražském Pohořelci, kde je jako doma („Olga ještě nepřišla, ale zavedeme vás k jejímu stolku!“), to měla kousek, bydlí totiž na Loretánském náměstí: „Když hraje z Lorety zvonkohra, na chvíli vždycky vypneme jazz...“ Věděli jsme, že nás dnes čeká spousta povídání o smrti: „Tak snad to nebude úplně morbidní,“ vyjádřil jsem naději, a dokumentaristka Olga Špátová přikývla, že nebude: „Vždyť i tohle je součást života…“

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Je čtvrtek prvního října: jak jste se dnes ráno cítila?

Ucítila jsem zvláštní vůni – vůni začínajícího podzimu, kdy ale pořád ještě svítí slunce. Bylo to stejné jako přesně před rokem.

 

Co jste dělala tehdy, vzpomínáte si?

Prvního října roku 2019 měl premiéru můj film o skautech, na kterém mi mimochodem po mnoha letech vrátili odznáček lilie. Já totiž byla skautkou celý život, ale v pubertě, když jsem mívala záchvaty rebelantské drzosti, nevydrželi s nervy mí vedoucí a odebrali mi tu lilii, aniž bylo úplně jasné, jestli jenom chtějí počkat na to, až se uklidním, nebo mě vyhazují. Každopádně na premiéře toho filmu, který se jmenuje Jednou skautem, navždy skautem, mi lilii vrátili, což byla dojemná chvíle. 

 

Chodil do skautu Karel Gott?

Nechodil, jako ročník 1939 to před komunistickým zákazem ani moc nemohl stihnout. Ale když mluvíme o jeho dětství, tak tam je jedna hodně silná scéna: Při válečných náletech na Plzeň se Karel a jeho maminka skrývali několik dní ve sklepě, kam je zavedl tatínek a další chlapi ze sousedství. Kousek od domu skutečně spadla bomba, ale chlapi pak odklidili trosky a ženy s dětmi zachránili, nebo tak nějak to bylo. Zajímavé je, že jsem tuhle historku chtěla natočit do filmu, a tak jsem se chvíli před koncertem právě v Plzni, bylo to v lednu roku 2019, v šatně zeptala: „Karle, jak přesně to bylo s tou bombou?“ A tohle je odpověď, kterou mi zůstal dlužný, protože už se soustředil na koncert a byl lehounce nervózní. Po posledním přídavku se mi za to hodinu omlouval, což bylo pro Karla Gotta typické, ale pak už pro tu historku nikdy nenastala správná příležitost.

 

Myslíte, že ho mohla ta válečná hrozba smrti nějak výrazně ovlivnit?

Nevím, jestli to přímo souvisí, ale měl v sobě vděk. Celý život byl vděčný za to, že může být zpěvákem a že ho mají lidi rádi; hlavně té lásce se nikdy nepřestal divit… Ale abychom nezamluvili ten loňský první říjen: před premiérou filmu o skautech jsem samozřejmě přemýšlela o tom, jestli bude radostná, nebo jestli ještě před ní dostanu zprávu o tom, že je konec.

 

 

Vy jste už v září věděla, že Karel Gott umírá?

S jistotou jsem to věděla od konce srpna, kdy jsme měli dva natáčecí dny a jeho žena Ivanka říkala, že se to blíží; že už to čeká každý den. Karel pak žil ještě měsíc, díky Bohu, ale pro mě to byl těžký měsíc, během kterého jsem měla pocit, jako když odchází někdo z rodiny a já s tím nemůžu dělat nic, kromě toho, že pořád vyděšeně koukám na mobil, jestli se něco neděje. Nicméně prvního října jsem se rozhodla, že si tu skautskou premiéru užiju a zkusím věřit, že se stane zázrak a Karel tady ještě chvíli vydrží.

 

Třeba do premiéry dokumentu, který jste o něm natočila?

To zase ne. Premiéra, která je nakonec až teď, byla původně plánovaná na březen, a i jemu bylo jasné, že březen je pozdě. Jednou jsme točili ve Svaťáku na Rokycansku…

 

… kde?

V Újezdě u Svatého Kříže, kde Karel v dětství trávil prázdniny u svojí babičky. Tam mě při loučení chytil za ruku a řekl, „Olinko, březen to nebude,“ což zjevně myslel tak, že on už se premiéry nezúčastní. Abyste chápal: my jsme dlouho nevěděli, jestli a jak nám to natáčení vyjde, museli jsme být ve střehu, kolikrát jsme vůbec netušili, jestli Karel přijede; nebo jsem volala Ivance, jestli nemůžu přijít já, ale ani ona nevěděla, co z toho bude, protože Karlovi nebylo dobře… 

 

Ano, v dokumentu máte velmi silnou scénu. Karlu Gottovi je evidentně špatně, ale stejně se chystá na pódium – a jeho žena vůbec netuší, co si s tím počít.

Pro mě to byl jeden z nejsilnějších dnů natáčení, Karlův vůbec poslední, brněnský koncert v březnu roku 2019. A zase je tam typicky gottovská scéna: když zesláblý vyjde na to pódium, s úplně všemi si na něm podá ruku – a na konci koncertu všem, včetně třeba zvukaře, jmenovitě poděkuje.

 

Dobře, ale jak to vlastně dopadlo loni na té premiéře skautského filmu?

Povedla se, takže jsme slavili, pili víno, a ve stejné době Karel odešel, o čemž jsem nevěděla. To až druhý den ráno, když jsem přišla do střižny. Pustili jsme se střihačkou Šárkou počítač, nadšeně si povídali o včerejšku, a najednou mi přišla zpráva od Ivanky Gottové. Respektive adresovaná byla mně i mému muži Janu Malířovi: „Olinko, Honzo, můj milovaný Kája nás navždy opustil.“ I když jsem to čekala, strašně mi tlouklo srdce a dlouho jsem se nezmohla na nic jiného než na: „Ne, ne, ne…“ A jak říkám, dnes to po roce zase cítím ve vzduchu; začátek podzimu.

 

Na vesnickém pohřbu

Zkuste být ještě konkrétnější: Jaká vůně se vám v souvislosti s Karlem Gottem vybavuje?

Ono nějak platí, že když mi odcházejí blízcí, svítí slunce. Zažila jsem to roku 2006 u svého táty (dokumentaristy Jana Špáty), který ležel po mozkové mrtvici tři měsíce v nemocnici a zemřel 18. srpna, což byl horký den. A s Karlem se mi ta vzpomínka loni vrátila. Právě v srpnu jsme natáčeli u nich na chalupě v Českém Švýcarsku, Ivanka musela odjet kamsi pro dcery, zůstali jsme tam na chvíli sami s mým zvukařem Petrem a s Karlem, který už hodně ležel a občas usínal. I tak jsme natočili pár vět; řekl třeba, že je připraven na všechno, a o to víc se raduje z toho, že tam může s rodinou ještě trávit tyhle letní dny. V jednu chvíli jsem pak odešla k nedalekému keři, obsypanému motýly a včelami. U něho jsem stála a cítila vůni nejen toho keře, ale taky nedalekého jezírka. Poslouchala jsem bzučení včel, a bylo to přesně jako toho roku 2006, když jsem se rozloučila s tátou. 

 

V čem?

Tehdy jsem vyšla ven z nemocnice, slunce hřálo, ptáci zpívali, a mně došlo, že svět se točí dál. V obou případech se naplnil nádherný lidský osud, ale vzduch voněl i zněl obrozeným životem.

 

S Gottovými jste se měli rádi, ale zároveň jste potřebovala natočit co nejzajímavější záběry. Jak jste tenhle rozpor v poslední fázi – čili loni v září – řešila?

Hledání hranice, kam až můžu jít, to je moje věčné téma.

 

Točila jste pořád?

V září dvakrát, naposledy osmnáctého. Ale ještě se vrátím do srpna, kdy jsme točili v tom Svaťáku, kraji jeho dětství: třeba tam to bylo těžké a silné zároveň. Maloval na zahradě a vzpomínal, jak tam kdysi pochodovaly pohřební průvody na nedaleký hřbitov – Karel se obvykle přidal a doprovázel pohřeb až do hospody, kde potom bylo veselo… Tohle když vyprávěl, hlas se mu zlomil dojetím.

 

Co myslíte, že ho v tu chvíli dojalo?

Určitě i ten fakt, že se po pohřbu v hospodě vlastně oslavovalo; tak mu to připadalo správně, takhle to má být. Je to podobný symbol jako bzučící včely: život jde dál. Tohle si uvědomuje Barunka, která běží v Moskalykově filmové Babičce oznámit právě včelám, že babička zemřela. Mimochodem, moc krásnějších filmových scén jsem zatím v životě neviděla. Barunka sice u úlu pláče, ale zároveň je šťastná a vděčná, že vůbec mohla babičku potkat. 

 

Říkáte, že naposledy jste Karla Gotta potkala 18. září. Plánovali jste pak ještě další natáčecí dny?

Ne. Toho osmnáctého jsem nějak vycítila, že to je naposledy. Sešli jsme se u Gottů doma, na Bertramce, a Karel se chtěl podívat na scény, které jsme poslední dobou natočili. Už moc nemluvil, ale občas se usmál, sem tam se mu zaleskly oči, takže jsem měla radost. Nakonec jsem s ním vyšla schody do patra, podala mu ruku, jako obvykle řekla, „Karle, za všechno vám děkuju“, potom jsem odcházela a on na mě ještě zavolal: „To já vám, Olinko, musím děkovat za to, jak se pro mě obětujete.“

 

Jak to myslel?

Přesně nevím. Ale byla to poslední věta, kterou mi řekl.

 

Nic konkrétního jste už s ním točit nechtěla?

To víte, že bych třeba ráda zachytila, jak mu jeho lékař, pan profesor Marek Trněný, chodívá číst žalmy z Bible, ale věděla jsem, že úplně do všeho se plést nemůžu. A zrovna víra v Boha byla jedním ze dvou témat, které Karel před kamerou příliš rozebírat nechtěl.

 

Jaké bylo to druhé?

Nepřál si mluvit o tom, koho a proč volí; to pokládal za soukromou věc… Ale jinak mi věnoval mnohem víc času a trpělivosti, než jsem čekala. Vždyť já s ním dělala jeden dokument už před deseti lety, a tehdy by se v žádném případě nepovedlo natočit třeba to, jak pláče, Karel se v tomhle ohledu celý život hlídal. Až teď mi dal i svoji křehkost, což bylo překvapivé, silné, ale taky těžké. Když začal plakat při vzpomínce na pohřby, nejradši bych ho hned objala, ale musela jsem ještě dvacet vteřin držet kameru zapnutou v detailu na jeho bezbranný obličej – tam vyhrála jednoznačně filmařina nad emocemi... Ale toho osmnáctého září jsem cítila, že už stačí; že musím poděkovat a nechat ho rodině. Ať má možnost odejít opravdu v klidu.

 

Od které chvíle byl podle vás smířený s tím, že umírá?

Když jsem začala na podzim točit, první měsíc jsem vůbec nevěděla, že to s ním je takhle vážné, to se ukázalo teprve od listopadu. A myslím, že Karel se s tím smířil někdy před Vánoci 2018 – během nich bylo kolikrát poznat, že je vnímá jako svoje poslední. 

 

Myslíte, že tady chtěl vaším prostřednictvím zanechat nějaký vzkaz? 

O těch Vánocích učil v kuchyni své dcery pár frází latinsky.

 

Jakou třeba?

Mimo jiné Carpe diem, užívej dne. Vysvětloval jim, že je důležité žít naplno přítomným okamžikem, a já mám pocit, že právě tohle je poselství, které tu chtěl přinejmenším pro ty své holky nechat. Tehdy jsem si znovu vzpomněla na svého tátu, který mě měl ve dvaapadesáti letech, a když jsem byla v pubertě, usadil se v Jevanech, kam jsem za ním na víkendy jezdila. Vždycky mě pak zase vyprovázel na autobus do Prahy k mámě, a když jsem nastoupila, tak mi zvenku mával. Já se jednoho dne styděla před ostatními cestujícími a nezamávala mu. Když jsem přijela příště, tak řekl, ať se s každým loučím pořádně a ať to dělám naplno, protože nemůžu vědět, jestli se s tím člověkem ještě někdy setkám. A to je vlastně taky Carpe diem: od té doby se loučím jak o život.

 

Dával Karel Gott nějaké rady vám osobně?

Takové velmi praktické.

 

Například?

Teď ze mě dostanete jeho know-how: Když veřejně vystupujete, nikdy nemluvte o svých nedostatcích. Žádné „víte, já jsem dneska nastydlej“ nebo „promiňte, nejsem žádnej řečník“ – to je zbytečná, kontraproduktivní vata. A tak podobně.

 

Vzorové odcházení

V divácích dokumentu nejspíš zanechá nejsilnější dojem ona důstojná statečnost, se kterou Karel Gott odchází. Ale upřímně: Nedal by se sestříhat i úplně jiný film, ve kterém by byl hlavní hrdina mnohem slabší?

Měla jsem tolik natočeného materiálu, že bych mohla udělat klidně šest pokaždé jiných dokumentů, ale nakonec musí vyhrát můj autorský názor – a já jsem si jistá, že Karel do poslední chvíle důstojný a statečný byl. Věřím, že jsem zůstala pravdivá; a zároveň mě těší, že snad Karel může být pro spoustu lidí vzorem. 

 

Opravdu nikdy na vás nebyl protivný? Netrpěl výkyvy nálad?

Přede mnou ne. Možná před Ivankou, nevím, tu jsem celou dobu obdivovala, protože na ni všechno doléhalo zdaleka nejvíc, ale řekla bych, že před zapnutou kamerou se Karel vždycky vzchopil. On i přímo v dokumentu s úsměvem říká, že soukromí může být občas taky strašná nuda, protože co to je za život, když nikdo celý den nezavolá?, a měl radost, že je pořád ještě co tvořit. Že po něm někdo něco užitečného vyžaduje. Chtěl ještě napsat knihu, natočit hit a být tady pro svoje holky, které se ho pořád držely. Díky kombinaci těchhle důvodů žil o mnoho měsíců dýl, než se čekalo... Ale jak říkám, tentokrát se už přede mnou ani svými slabými chvilkami netajil. Ve filmu mám scénu, v níž ráno bere hrst léků a jeden z nich, ten na srdce, mu spadne na zem a zakutálí se. Mám tam záběry, jak ho ostatní musejí podpírat, a nic takového by mi dřív nedovolil. Před deseti lety by jen řekl: Nemá smysl, abyste zachycovala nějaké trápení. 

 

Vy jste si až do konce vykali?

No jo. Můj Honza, který coby kameraman natáčel film o Karlu Gottovi roku 1986, takže byli dlouholetí kamarádi, mě pokaždé hecoval: „Dneska už mu to navrhni…“ A já na to: „Honzo, tohle mu přece nemůžu nabízet já, mladá holka…“ Upřímně říkám, že mi to je trochu líto; důvěrnější tykání jsem si tajně přála.

 

Myslela jste na to, že byste jednou v daleké budoucnosti chtěla umět umřít jako on?

Samozřejmě mě to napadlo, ale Karel měl mimo jiné obrovské štěstí v tom, že se stihl s každým rozloučit a mohl po sobě uklidit, což není úplně běžné. Třeba můj táta ležel z hodiny na hodinu v nemocnici, kde mu to sice ještě myslelo, ale nemohl se pořádně hýbat, což byla tříměsíční zoufalost, kterou si nepřál. Karel sice věděl, že se blíží konec, ale neměl kdovíjaké bolesti a zažil ještě spoustu dobrých dnů. On si tohle své štěstí dobře uvědomoval...

 

Mimo jiné se mu povedlo natočit ten poslední velký hit, o který stál; a navíc společně s dcerou Charlottou.

Přesně tak, to byla další výhra. Jednou jsem mu řekla, že tu píseň jménem Srdce nehasnou zpívají děti v některých školách při hudebce, což ho úplně nadchlo. 

 

Tohle už točit nedokážu

Uměla byste shrnout, jak se postupem času vyvíjí váš pohled na smrt?

Jak říkám, měla jsem výrazně staršího tátu, a ten možná právě kvůli svému věku o konečnosti života často mluvil. Zdůrazňoval, že je život konečný a ať se podle toho chovám, v čemž měl jistě pravdu, ale nejspíš ve mně vypěstoval až přehnaný strach o všechny blízké. K tomu přispívá i fakt, že mám mezi nejbližšími pár starších lidí, a tak se stává třeba to, že se v noci budím vynervovaná a kontroluju nejdřív Honzu, a potom pro jistotu i naši dceru, jestli dýchají. Je to tak, bojím se o své blízké. Asi proto chci dělat pozitivní filmy.

 

Copak jste se i při natáčení dokumentů nesetkávala se smrtí už mnohokrát?

Spíš párkrát... Ve stejné době, kdy mi umřel táta, nedlouho po dvacítce, jsem dělala mámě kameramanku u jejího dokumentu Přežili jsme svoje děti, který byl o rodičích, kteří museli pohřbít své dcery nebo syny. A dobře si uvědomuju, že dneska, když jsem máma, bych už takový film točit nemohla. Ani náhodou! Hned mám před očima příběh jedné maminky, jejíž dospívající syn vylezl v Brně na sloup elektrického napětí, dodnes tam má u kolejí kousek za nádražím pomníček. Ta maminka nechala jeho pokojíček přesně tak, jak byl, a pořád chodila k tomu pomníku, kde jsem třeba natáčela, jak rozmlouvá s kobylkou, která po něm leze… Vůbec nechápu, že jsem toho byla schopná. 

 

Možná jste tím potlačila vlastní bolest z tátovy smrti.

Uvědomovala jsem si, že tihle rodiče, na rozdíl ode mě, prožívají něco naprosto nespravedlivého a nepřirozeného, protože na světě nemůžete zažít nic horšího než smrt dítěte… Naproti tomu když skončí ve stáří život, který byl naplněný vším – například v Karlově případě muzikou a rodinou, ale taky cestováním, mnoha průšvihy a spoustou lásky –, tak asi opravdu nemá smysl dlouho truchlit. Jediná potíž je v tom, že osmdesátku nepovažuju za kdovíjaké stáří.

 

Ještě v nějakých dalších dokumentech hraje důležitou roli smrt?

 Jednou jsem v Keni natáčela film o české nemocnici, kterou vybudoval lékař Aleš Bárta, a tam jsem byla svědkem dvou odchodů. Teď mám před očima pro změnu Naomi, krásnou černou holku, které tehdy bylo třicet, stejně jako mně, a zemřela proto, že ji nevěrný manžel nakazil HIV. Nikdy nezapomenu, jak Naomin otec venku řval, že dcera umírá z toho důvodu, že se odklonila od víry – vůbec si nebyl schopen připustit, že existuje nějaké onemocnění HIV, které bylo v Keni pořád ještě tabu... Na nemocniční zahradě ve stejné chvíli křičely zoufalé ženy, Naominy příbuzné a přítelkyně: vzpínaly ruce k nebi a křičely, křičely, dokud se z toho nevykřičely.

 

Pak vám taky zemřel architekt Jan Kaplický uprostřed natáčení dokumentu o jeho projektu Národní knihovny…

Na to vzpomínat radši ani nechci. Považovala jsem to v lednu roku 2009 za špatný humor, když mi nejdřív někdo zavolal, že se jim s Eliškou narodila dcera Johanka, a o chvíli později přišla zpráva, že on, Johan, zemřel. Když o tom mluvíme, všechno se ve mně svírá. Zatímco Karlovo odcházení působilo tak nějak nadějeplně, odchod Johana byl tragický.

 

Mluvíte doma s manželem o tom, že je mezi vámi pětatřicetiletý věkový rozdíl, a tak se možná jednou ocitnete v podobné situaci jako Gottovi?

Skoro vůbec. Můj muž vždycky mávne rukou, že přece netušíme, jak co bude, a vyloženě se těší na to, jak povede naši dnes tříletou dceru k oltáři. Zvolil přístup Carpe diem, a já si černé scénáře nepřipouštím. Ale samozřejmě máte pravdu, že se nás to téma týká stejně jako Gottových, a proto není náhoda, že jsem dokument o Karlovi točila já. Přesně rozumím tomu, proč ho měla Ivanka ráda, a rozumím i tomu, co cítil ke svým dětem; jak si s nimi přál zůstat co nejdéle… Měl to podobné jako Honza, který se vedle naší Olinky chová jako kluk, a zároveň je jí takovým moudrým tátou.

 

Když jste se s Janem Malířem před šesti lety sblížili, uvažovala jste o tom věkovém rozdílu hodně?

Ne. Když se člověk zamiluje, je mu všechno jedno. Já od prvního dne až dodnes vždycky při návratu domů nedočkavě vybíhám schody, protože se na Honzu těším, a to je největší štěstí, ne? Ono to má i své výhody – je například poměrně pravděpodobné, že přecházíme případné konflikty snadněji než spousta jiných párů. Neřešíme malichernosti. Honza v duchu určitě trpí, když doma pohodím bundu na zem, ale nepohádáme se... Tak nějak obecně bych řekla, že dvacet let pěkného vztahu může být lepších než šedesát let vztahu chladného anebo konfliktního.

 

Máte doma něco po Karlu Gottovi?

Když jsme točili jedny z posledních záběrů v tom Svaťáku, kam jezdíval za babičkou Vincinou, a on na zahradě maloval, nakonec nám s Honzou ten obrázek věnoval. Když mi ho dával do ruky, řekl: „Olinko, příště mi ho ještě přineste, já vám ho dodělám…“ To už nestihl, ale máme ho vystavený.

 

Vy jste od něj hlavně dostala velký příběh, který teď vypouštíte do světa. Víte už, koho takhle budete točit příště?

Musím si pečlivě vybrat, aby to byl příběh znovu silný. Jako kameramanka teď pracuju na filmu mé mámy o Michaelu Kocábovi, ale o vlastním projektu ještě jasno nemám. Teď jsem ve fázi, kdy bych tu chtěla být hlavně pro Honzu a pro malou, protože za poslední rok jsem strávila sto padesát dnů s Karlem Gottem ve střižně při dokončování obrazu a zvuku. Myslím, že bych jim to měla vynahradit...

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama