Rakouský valčík na tenkém ledě

Report

Staronový rakouský kancléř Sebastian Kurz se pustil do odvážného a historicky nevyzkoušeného podniku. Jeho konzervativní lidovci vytvořili v lednu koaliční vládu s levicovými Zelenými. Experti říkají, že takové uspořádání je vratké, většina veřejnosti však koalici podporuje. Vládní vyhlídky posiluje i fakt, že na obzoru není alternativa: předchozí partner lidovců, pravicově-populističtí Svobodní, se zmítá v těžké krizi.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Někdy se věci mění podle předpovědí, jindy se události seběhnou neočekávaně a rychle.

Před pouhými deseti měsíci stál třiatřicetiletý rakouský kancléř Sebastian Kurz v čele koalice lidovců s pravicově-populistickými Svobodnými (FPÖ). Část rakouské veřejnosti, zejména levice a liberálové skřípali zuby a tu a tam probublal nějaký problém, celkově se však vláda zdála stabilní.

Jenže pak přišel květen a aféra, která smetla vicekancléře a šéfa Svobodných Heinze-Christiana Stracheho: na veřejnost se dostalo video, na němž politik u skleničky klábosí s domnělou neteří ruského oligarchy, mluví o veřejných zakázkách výměnou za peníze do stranické pokladny nebo o možnosti, že by Rusové koupili populární rakouský bulvární list Neue Kronen Zeitung.

Skandál „Ibiza“ vedl k pádu vlády, loni v září následovaly předčasné volby do dolní komory rakouského parlamentu Národní rady. V nich opět – a tentokrát ještě více než při předchozím hlasování v roce 2017 – zvítězila Kurzova ÖVP a začala hledat nového vládního partnera.

Sestavování nové koalice skončilo pro mnohé překvapením. „Tyrkysoví“ (což je stranická barva Kurzových lidovců) totiž vytvořili vládu se Zelenými.

 

Ne že by takové spojenectví předtím v Rakouskou nikoho nenapadlo. Jak říká historik Miroslav Kunštát, u lidovců existuje už dlouhá léta platforma, která spolupráci se Zelenými prosazuje. Obě strany tvoří zemskou vládu Tyrolska a Vorarlberska – a už před lety se málem dohodly i na spolkové úrovni: „Alternativa koalice ÖVP a Zelených byla na pořadu dne po předčasných volbách do rakouské Národní rady v roce 2002,“ připomíná Kunštát, který působí na pražské Fakultě sociálních věd a je dlouholetým pozorovatelem rakouské politické scény. „Koaliční jednání byla již ve velmi pokročilém stadiu, za Zelené je vedl nynější rakouský spolkový prezident Alexander Van der Bellen. Nakonec dal ale tehdejší kancléř a přesvědčivý vítěz voleb Wolfgang Schüssel z ÖVP přednost pokračování vlády s oslabenými Svobodnými, respektive s jejich odštěpeneckým uskupením BZÖ,“ říká Kunštát.

Podobnou možnost ale tentokrát Sebastian Kurz neměl. Svobodné aféra Ibiza zdiskreditovala natolik, že jít s nimi znovu do vlády nebylo možné. A velkou koalici se sociálními demokraty (SPÖ), která Rakousku od konce války vládla často, nechtěl snad nikdo. Liberální Neos pak nezískali dost hlasů, aby měli s lidovci v Národní radě většinu.

Tudíž zbyli Zelení. Ti sice před pár měsíci nemohli Kurzovi přijít na jméno, avšak situaci změnil jejich velký volební úspěch. Pod vedením předsedy Wernera Koglera získali historických téměř 14 procent hlasů – a vycítili jedinečnou šanci konečně získat ministerská křesla.

 

Snadné to nebylo

„Tato vládní jednání – tak upřímný musím být – nebyla jednoduchá. Obě strany jsou ve svém obsahovém směřování velmi, velmi rozdílné,“ přiznal Sebastian Kurz po uzavření rozhovorů se svými novými spojenci. Vzápětí však dodal: „Podařilo se nám podle mého názoru dosáhnout excelentního výsledku.“

„Nenutili jsme se navzájem k minimálním kompromisům, ale spojili to nejlepší z obou světů. Zeleným i nám lidovcům bude umožněno, abychom splnili své hlavní volební sliby,“ vysvětlil Kurz princip nové koalice, podle něhož si obě strany vládní agendu prostě a jednoduše rozdělí – a každý bude dělat to svoje. Jinak řečeno: lidovci si ve své gesci ponechají vnitřní bezpečnost, migraci a finance a budou v těchto oblastech prosazovat své přísné postoje. Zelení se zase budou starat o transparentnost v politice a především o životní prostředí, kde budou stát za svým programem boje proti klimatickým změnám.

Jak a zda vůbec to bude fungovat v praxi, ovšem není jasné. Potvrzuje to Gerald Schubert, novinář z rakouského deníku Der Standard: „Sebastian Kurz mluví o ,tom nejlepším z obou světů‘. Předseda Zelených Werner Kogler ale již namítl, že existuje jen jeden svět,“ připomíná Schubert. „Zda opravdu brzy nedojde k momentům, v nichž budou postoje vládních stran jen těžko slučitelné, se teprve ukáže,“ dodává. A za nevídaný označuje tento koncept i Miroslav Kunštát. „Nový model koaliční spolupráce není založen na proslulém rakouském ,líném kompromisu‘, nýbrž na politické a rozhodovací autonomii resortů, spravovaných jednotlivými stranami. Kancléř Kurz to vyjádřil lapidárně: Je přece možné chránit jak klima, tak hranice.“

Na papíře takový přístup možná vypadá životaschopně, v parlamentu, kde musejí vládní poslanci zvedat ruce pro konkrétní návrhy zákonů, to však snadné být nemusí. Zejména pro Zelené, kteří jsou coby menší vládní partner slabší. Myslí si to i rakouský politolog Reinhard Heinisch z univerzity v Salcburku: „Obě strany zvládly do programu dostat své klíčové body. Obsahuje tedy prvky, které se jedné nebo druhé právě nelíbí. Se svými 37,5 procenta hlasů se ale ÖVP prosadila výrazně silněji,“ zmiňuje Heinisch s tím, že Zelení museli při sestavování vlády překousnout hodně lidoveckých programových bodů a souhlasit i s opatřeními, která ještě nedávno odmítali přijmout.

 

Přežije, nebo nepřežije?

Pochybnosti kolem šancí nové vlády na přežití ale zatím spíše zanikaly v poprasku kolem sestavení kabinetu. V lednovém průzkumu agentury Unique Research pro týdeník Profil mají Zelení po svém vstupu do vlády poprvé větší podporu veřejnosti než Svobodní i SPÖ. Kancléř Kurz si nadále na prvním místě žebříčku popularity drží od svých konkurentů úctyhodný odstup. Téměř tři čtvrtiny voličů Zelených jsou toho názoru, že se volební sliby jejich strany zrcadlí ve vládním programu. A přibližně polovina Rakušanů už nyní soudí, že vláda vydrží u moci celých pět let svého volebního období.

Již zmíněný salcburský politolog Heinisch však tak optimistický není. Spojenectví lidovců a Zelených označuje za „manželství z rozumu“ a ve svém nedávno publikovaném blogu popisuje čtyři možné scénáře budoucího vývoje. Podle prvního bude vláda umně kombinovat ochranu hranic a klimatu a koalice bude budit dojem, že zemi posouvá vpřed: v tom případě prý může přežít i déle než jen jedno volební období. Bude to však podle něj možné jen tehdy, pokud oba partneři najdou určitý „modus vivendi“, způsob spolupráce – a navzájem si budou přát úspěch. Druhou, již naznačenou možností je, že silnější lidovci ve vládě Zelené zcela převálcují a koalice to jen tak tak doklepe do řádných voleb. Možné je podle Heinische ale i to, že se vláda časem rozpadne, protože si každý bude hledět jen svých voličů. A v nejhorším případě se prý může i po relativně krátké době zhroutit; pak by se do vlády teoreticky mohla vrátit populistická FPÖ, i když tuto možnost komplikuje její vnitřní krize, o níž ještě bude řeč.

 

Rekordní počet žen

Úvahy ohledně pádu kabinetu jsou však přinejmenším předčasné. Členové nové vlády, ve které zasedne rekordní počet ministryň (celkem osm oproti sedmi ministrům), se teprve v lednu začali stěhovat do nových kanceláří.

Lidovci obsadili silové resorty – vnitro a obranu a vrátili se i na ministerstva hospodářství a financí, která spravovali již za předchozí vlády s FPÖ. Na starost budou mít také oblasti školství, zemědělství či pracovního trhu. Ministerstvo zahraničí dále povede nezávislý diplomat Alexander Schallenberg, nominovaný do této funkce ÖVP.

Zelení získali ve vládě celkem čtyři křesla. Vedle úřadu vicekancléře bude klíčové zejména „superministerstvo“ vedené dřívější ekologickou aktivistkou Leonore Gewesslerovou, které v sobě má spojit agendy ochrany životního prostředí, dopravy, technologií, energetiky a inovací. Zeleným připadnou rovněž křesla ministrů zdravotnictví a sociálních věcí a spravedlnosti.

Toto rozdělení logicky vychází z programových priorit vládních partnerů. Obě strany navíc vyhlásily, že chtějí společně snižovat daně zaměstnancům i firmám, podporovat veřejnou dopravu a ekologické provozy a zajistit, že se Rakousko stane do roku 2040 –tedy o deset let dříve než zbytek EU – uhlíkově neutrální zemí: bude vypouštět do atmosféry jen tolik emisí uhlíku, kolik ho naopak, například lesy a půdou, zachycuje. Konkrétní plán, jak k tomuto ambicióznímu cíli v boji s klimatickými změnami dospět, má však teprve vzniknout. A nejen to v sobě skrývá riziko větších či menších střetů.

Vedle hospodářské a ekologické problematiky, jež spolu úzce souvisí, se největší třecí plochy mezi vládními partnery očekávají v otázce migrace a integrace přistěhovalců. Kancléř a šéf lidovců Sebastian Kurz se v minulých letech profiloval jako ostrý odpůrce ilegální migrace a zastánce přísného přístupu při začleňování cizinců do rakouské společnosti. Zelení naopak v tomto směru patřili mezi jeho nejhlasitější kritiky.

Nedá se zcela očekávat, že by tyto neshody zmizely se sestavením vlády – ostatně první sporná témata už se rýsují: jde například o takzvanou preventivní vazbu, tedy možnost zadržet osoby, u nichž se předpokládá, že by mohly spáchat závažné trestné činy; zavedení takového opatření by znamenalo úpravu ústavy. „ÖVP chce preventivní vazbu zavést. Rakouská ústava zná ale jen trestní, vyšetřovací a vyhošťovací vazbu. Zda budou Zelení souhlasit se změnou ústavy, je navýsost sporné,“ vysvětluje novinář Gerald Schubert.

A je zde i otázka zahalování muslimských žen. „Další choulostivé téma je rozšíření zákazu nošení šátků na školách pro dívky do čtrnácti let a pro učitelky: Zelení přece silně kritizovali už zákaz nošení šátků pro dívky do deseti let, který byl přijat ještě vládou ÖVP a FPÖ,“ vypočítává novinář. O tom, že v podobných věcech nejsou Zelení a lidovci právě jednotní, svědčí i skutečnost, že obě strany si pro případ opakované migrační krize, jako byla ta z let 2015 a 2016, výslovně vyhradily možnost jednat samostatně – nezávisle na svém koaličním partnerovi.

Pohromadě naopak může oba partnery udržet fakt, že rakouská politická scéna nyní mnoho jiných alternativ vládnutí nenabízí. Sociální demokraté v podzimních volbách ztratili téměř šest procent hlasů a jejich preference se pohybují kolem pouhých 16 procent. Liberální Neos zůstávají malým hráčem s desetiprocentní podporou. A FPÖ se stále ještě topí v problémech, do nichž ji loni uvrhl loňský skandál Ibiza.

„Svobodní jsou v těžké krizi. Kurz zůstává nadále jejich konkurencí, četné skandály z nich dělají i pro ÖVP nepřijatelného partnera,“ vypočítává politolog Heinisch. Kromě toho prý stranu ohrožuje i její rozštěpení mezi radikální křídlo, vedené exministrem vnitra Herbertem Kicklem, a umírněnou frakci vedenou Norbertem Hoferem, který v roce 2016 jen těsně neuspěl v přímém prezidentském souboji se současnou hlavou státu Alexanderem Van der Bellenem.

A nejde zdaleka o jediné potíže FPÖ. Ačkoli se to zdálo nemožné, do politiky se patrně vrací bývalý předseda Heinz-Christian Strache, a to s novou stranou. Přestože byl hlavním aktérem již zmíněné skandální tajné nahrávky z ostrova Ibiza, v první půli ledna se čím dál častěji hovořilo o tom, že v podzimních zemských volbách ve Vídni nastoupí v barvách nového uskupení Aliance pro Rakousko (DAÖ). A podle Reinharda Heinische by nebyl vůbec bez šancí: „Je to velmi napínavé a vše naznačuje, že Strache bude kandidovat. Průzkumy předpovídají jeho straně pět procent ve Vídni a čtyři procenta v Rakousku,“ říká politolog. Comeback Stracheho by tak zřejmě odsál Svobodným další voliče.

 

Vzor, nebo ohrožení?

Ale zpět k nové vládě lidovců se Zelenými. Kromě domácí scény, kde kabinet podle novináře deníku Der Standard Geralda Schuberta nastolil nový tón bez „agresivní rétoriky FPÖ“, vyvolává změna velkou pozornost i v zahraničí. Na devítimilionové Rakousko se především upírá pozornost států, které by si podobný model vládnutí mohly také vyzkoušet – třeba sousedního Německa.

Tam už se o možné spolupráci CDU/CSU se Zelenými na spolkové, tedy nejvyšší vládní úrovni hovoří léta, ale nikdy na ni nedošlo. Po volbách v roce 2013 zkrachovaly sondážní rozhovory obou stran. O čtyři roky později se nějakou dobu vyjednávalo o trojkoalici křesťanských demokratů, Zelených a liberálů – takzvané „jamajské“ koalici (barvy jamajské vlajky černá, zelená a žlutá jsou stejné jako barvy zmíněných stran). Nakonec však tuto možnost smetla ze stolu liberální FDP. Aktuální průzkumy z Německa naznačují, že příští volby by mohly přinést ve Spolkovém sněmu „černo-zelenou“ většinu. Na rakouský příklad však zatím němečtí Zelení hledí spíše s opatrností: „Uvidí se, do jaké míry se nový rakouský koaliční model ,vyhraněného partnerství‘ osvědčí,“ vysvětluje Miroslav Kunštát. Připomíná, že se k rakouskému příkladu vyjádřila kriticky i spolupředsedkyně německých Zelených Annalena Baerbocková. S ohledem na možnou budoucí spolupráci CDU/CSU a Zelených prohlásila, že s nimi nebudou možné žádné koaliční dohody, v nichž by ponechali jakákoli témata (a už vůbec ne tak důležitá, jako je vnitřní politika) výhradně druhé straně.

Kromě věcných témat však budou podle Kunštáta o úspěchu či neúspěchu nové rakouské vlády výrazně rozhodovat i osobní vztahy mezi jejími jednotlivými členy. „V neposlední řadě bude také záležet, jak bude fungovat spolupráce – a jistě občas i krizový management – mezi ,tyrkysovým‘ kancléřem Sebastianem Kurzem a ,zeleným‘ vicekancléřem Wernerem Koglerem. Nyní se oba tito zkušení politici – Kogler přitom patří ke ,staré gardě‘ rakouských Zelených – snaží okázale demonstrovat dobrou vůli a fungující vzájemnou chemii; i na ní bude záležet, podaří-li se novou vídeňskou koalici přenést přes možné krize, které jsou vzhledem k rozdílům mezi oběma stranami téměř předprogramovány,“ dodává Kunštát.

Z pražské perspektivy se řeší vstup rakouských Zelených do vlády zejména v souvislosti s jejich zásadním odmítáním jaderné energie. Znamená to bezprostřední ohrožení pro česko-rakouské vztahy a návrat do doby rakouských protestů proti Temelínu? Gerald Schubert tyto obavy odmítá: „Tematika životního prostředí nyní samozřejmě zaujímá velký prostor. Je jádrem značky Zelených, kterému musejí zůstat věrní i ve vládě. Pro česko-rakouské vztahy ale žádné bezprostřední zatížení nevidím. V Rakousku existuje široká protiatomová shoda napříč stranami, ani poslední vládní partner Sebastiana Kurze, FPÖ, není v tomto směru žádnou výjimkou,“ říká Schubert. Dodává navíc, že Svobodní bránili vstupu Česka do EU a žádnou velkou vstřícnost vůči sousedům z postkomunistických zemí nikdy neprojevovali, snad s výjimkou sympatií pro odmítavý postoj zemí Visegrádu vůči migraci. „Neočekával bych tedy kvůli Zeleným, kteří myslí v zásadě mezinárodně, žádné zhoršení,“ uzavírá novinář, který dříve dlouhodobě působil v Praze a dodnes se zemím střední a východní Evropy intenzivně věnuje.

 

Zkušený a nováček

Obrazně řečeno se dá říci, že Sebastian Kurz vstoupil do letošní rakouské plesové sezony odvážně, jako obvykle v naleštěných botách a skvěle padnoucím saku. Jeho zelený taneční partner působí mnohem méně uhlazeně a teprve si zkouší první kroky. Společně se chystají na valčík na tenkém ledě. Pokud budou obratní a dokážou se sladit, čeká je potlesk publika. Pokud ne, může přijít nepříjemný pád do studené vody.

 

Autorka se zabývá německojazyčnými zeměmi, působí jako vedoucí katedry německých a rakouských studií na Institutu mezinárodních studií FSV UK.

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama
Advertisement

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama
Advertisement