Odrat husu bez kejhání

Byznys

Vláda přitlačila v sociálních výdajích, slíbila vyšší důchody i rodičovskou. Teď hledá, kde na to vzít peníze. ČSSD by chtěla uvalit dodatečnou daň na tuzemské banky. Záměr vypravit se do bank a odčerpat část jejich zisků na státní útraty vypadá lákavě. Ale rozhodně to není bez rizika.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Sociální demokracie objevila své politické téma v oblasti daní. Vsází na zavedení takzvané bankovní daně. Ta je nejvýraznější položkou daňových úprav, které ČSSD navrhuje svému koaličnímu partnerovi proto, aby vláda mohla zafinancovat vyšší výdaje, zejména v sociální oblasti. Velkou část těchto zvýšených výdajů přitom vláda již zavedla či schválila, dosud však, podle opakovaných vyjádření premiéra Andreje Babiše, spoléhala na to, že je zaplatí ze zvýšeného výběru daní při zachování dosavadní podoby daňového systému. ČSSD je podle vyjádření předsedy Jana Hamáčka přesvědčena, že to tak nepůjde. „Upozorňoval jsem Andreje Babiše, že máme pravicový rozpočet na levicovou politiku vlády,“ říká Hamáček. Proto prý přinesl ministryni financí Aleně Schillerové návrh úpravy daňových zákonů, které by podle propočtů jeho strany měly přinést třicet miliard korun ročně navíc. Největší část, zhruba čtrnáct miliard, by podle Hamáčka připadala právě na bankovní daň.

„Z vládního pohledu se na to díváme tak, že máme nějak nastavenou úroveň služeb poskytovaných státem a panuje zde víceméně společenský konsenzus, že jsou nyní nastaveny na optimální úrovni. A abychom je mohli zajistit, musíme na ně někde vzít peníze,“ říká vicepremiér a ministr vnitra Hamáček. Brání se přitom námitkám, že vláda rozdává až příliš. Zároveň ale přímo neodpovídá na otázku, co by mělo být motorem dalšího hospodářského rozvoje země.

 

Poškodí daň klienty?

A právě nedostatečné zasazení do celkových ekonomických souvislostí je to, co návrhu sociálních demokratů vyčítá část ekonomů. Miroslav Zámečník, někdejší zástupce České republiky ve Světové bance, který je dnes, kromě jiných aktivit, také hlavním analytikem České bankovní asociace (ČBA), poukazuje na systémové potřeby českého hospodářství. „Česká republika musí nalézt svůj nový ekonomický model, který by měl vést k růstu produktivity, abychom tak mohli udržitelným způsobem postupně dohánět Německo. A zatím jediný způsob, jak se to daří, je v investicích do modernizace, tedy ve zvýšení kapitálové zásoby na pracovníka,“ říká Miroslav Zámečník. Nutnost modernizace je podle něj patrná zejména u malých a středních podniků v českém vlastnictví, protože právě ty ve své produktivitě zaostávají za obdobnými firmami ve vyspělých zemích. V tom je podle Zámečníka klíč k budoucí prosperitě republiky.

 

Právě malé a střední podniky jsou ale při investicích do modernizace podle Zámečníka nejvíce odkázány na úvěry od tuzemských bank. Malým a středním českým firmám v cizině nikdo půjčovat nebude. Financování prostřednictvím dluhopisů pro ně také moc nepřipadá v úvahu, a ještě se to zhorší po období nynější džungle, kdy se na trhu prodávají prapodivné dluhopisy všech možných subjektů a řada jejich držitelů pravděpodobně hořce spláče nad prodělanými penězi. Třetí alternativa, a sice že by majitelé prodávali podíly ve svých firmách a za utržené peníze podniky modernizovali, není v Česku příliš oblíbená. Což má u menších firem i svou jasnou logiku, protože větší množství vlastníků může komplikovat rozhodovací proces.

Úvěry od bank jsou tak pro majitele malých a středních firem hlavní – a často i jedinou – možností, jak získat peníze na potřebnou modernizaci podnikání.

Ekonom Zámečník přitom varuje, že právě na tyto firmy by banky mohly úspěšně přenést část zátěže z případné bankovní daně. „Velké korporace si už dnes velmi často půjčují v eurech, protože je to pro ně výhodnější. Na takové firmy rozhodně banky zvýšenou daňovou zátěž nepřenesou, protože by jim mohly utéci jinam. Největší šanci budou mít u těch, kteří si nemohou snadno půjčit jinde, tedy u malých a středních firem a také u mladých rodin, které chtějí bydlet ve svém. To jsou skupiny, které si půjčovat musejí a nemají žádnou jinou dostupnou a reálnou alternativu,“ říká Zámečník. Pokud by k takovému přenesení ve formě zdražení úvěrů došlo, poškodilo by to podle něj ekonomiku země.

„Jsem přesvědčen, že banky daň na své klienty nepřenesou,“ říká Jan Hamáček a nabízí příklad z oblasti pojišťovnictví. „Před pár lety se zaváděl fond zábrany škod, kdy se tři a půl procenta z vybraného povinného ručení odvádí ve prospěch integrovaného záchranného systému, zejména na nákup techniky. Odpůrci tehdy argumentovali tím, že se tento odvod promítne do sazeb povinného ručení. Nic takového se ovšem nestalo,“ říká Hamáček s tím, že podle něj konkurence na bankovním trhu zajistí, aby se případné vyšší odvody bank na klienty nepřenášely. S tím ovšem Miroslav Zámečník nesouhlasí: „Daň na subjekty, které před zdaněním nemohou utéci, se může úplně stejnou logikou nejsnáze dál přenést na ty klienty, kteří také nemají kam uhnout.“

V případě bankovní daně tak, jak návrh zatím prezentuje ČSSD (viz tabulka), by navíc byly ve hře velmi podstatné sumy. Pro malou banku s celkovou výší aktiv 80 miliard by znamenala roční odvod ve výši 55 milionů korun. U střední banky s aktivy ve výši 350 miliard korun by dodatečný daňový odvod představoval 625 milionů ročně a u největších bank, jejichž souhrnná aktiva se pohybují na úrovni 1 400 miliard korun, by dodatečný odvod přesahoval částku 3,75 miliardy ročně. Ve všech třech velikostních kategoriích by dodatečná daňová povinnost – nad rámec toho, co už banky stejně odvádějí na daních z příjmů právnických osob – znamenala významné částky v poměru k celkovým ziskům bank. Představa, že by bankovní domy nechtěly tyto sumy alespoň částečně kompenzovat vyššími příjmy od klientů, není příliš pravděpodobná.

 

Proč právě banky

Proč si ČSSD pro sektorovou daň vybrala právě bankovnictví? Ekonom Zámečník říká, že banky jsou snadný terč, protože nemohou své podnikání přesunout jinam. „Už Jean-Baptiste Colbert, ministr financí za vlády Ludvíka XIV. v sedmnáctém století, říkával, že celé umění výběru daně spočívá v tom, že musíš tu husu odrat, a ona přitom nesmí moc kejhat,“ připomíná.

Podle předsedy sociální demokracie Jana Hamáčka jsou důvody dva. Vysoké zisky bank a odliv kapitálu ze země. „Bankovní sektor vykazuje nadprůměrné zisky ve srovnání s jinými zeměmi,“ argumentuje Jan Hamáček. S tím nesouhlasí Pavel Štěpánek, výkonný ředitel ČBA, podle nějž je návratnost kapitálu mezi 10 a 15 procenty zdravá a odpovídá výnosům v jiných odvětvích. „Profitabilita českých bank ve vztahu k celkovému kapitálu postupně klesá. Celý sektor prochází technologickou revolucí a noví vyzyvatelé budou bankám jejich zisky užírat,“ doplňuje Miroslav Zámečník.

Druhým důvodem je pak celkový odliv kapitálu ze země. Předseda ČSSD Hamáček uvádí, že ročně odteče z České republiky na dividendách přes 250 miliard korun, což potvrzují i oficiální statistiky ČNB. „Chceme alespoň část peněz udržet v České republice a použít je na financování potřeb státu,“ říká Hamáček.

Michal Skořepa, analytik České spořitelny, ovšem upozorňuje, že celkový součet rozhodně neznamená, že všechny tyto peníze přejdou z českých rukou do zahraničních.

„V té sumě jsou i dividendy pro mateřské společnosti sídlící v cizině, ale patřící českým vlastníkům,“ říká Skořepa. Tomu napovídá i složení zemí, kam z České republiky putuje nejvíce dividend: na prvním místě je to Nizozemsko, dále Německo a Lucembursko. V Nizozemsku sídlí například mateřské společnosti Kellnerovy skupiny PPF či antivirového gigantu Avast, v Lucembursku mají zase sídla firmy, přes které svá impéria ovládají Radovan Vítek či Daniel Křetínský. Další obdobně populární destinací pro české vlastníky je pak Kypr.

 

Očekávání a realita

Sociální demokracie očekává, že sektorová daň v bankovnictví by měla do státního rozpočtu přinést zhruba čtrnáct miliard korun ročně. „Tak velký objem peněz nedokážeme ušetřit ve výdajích, to považuji za nemožné, chceme tedy najít další příjmy,“ říká otevřeně Jan Hamáček. Lukáš Kovanda, hlavní ekonom společnosti Czech Fund a před časem jeden z autorů analýzy o dopadu bankovní sektorové daně v evropských zemích, ovšem ukazuje, že očekávání se nemusejí potkávat s realitou.

Ve většině zemí, v nichž byla sektorová bankovní daň zavedena, šlo o reakci na pomoc, kterou státy poskytovaly bankám v době ekonomické krize před deseti lety. České banky krizi přestály ve zdraví a pomoc státu nepotřebovaly. Tuzemské aktuální diskusi o dodatečném zdanění bank jako způsobu naplnění státního rozpočtu je tak zřejmě nejbližší případ Polska, kde bankovní daň zaváděli v roce 2016. A právě v polském případě, v němž byla dodatečná daň konstruována podobně jako ta, kterou navrhuje ČSSD, byl znatelný rozdíl mezi plánovaným a reálným výnosem.

Zatímco vláda při zavádění počítala pro rok 2016 s příjmy ve výši 5,5 miliardy zlotých, do rozpočtu skutečně přiteklo jen 3,5 miliardy zlotých, tedy ani ne dvě třetiny původního plánu.

Dalším bodem při diskusích o zavádění sektorové daně je pak celkový makroekonomický pohled na strukturu daňových příjmů. „Česko má už dnes jeden z nejvyšších podílů korporátních daní na celkových daňových příjmech státu. Je to minimálně dvakrát více než ve Francii či Německu. Jediná země v okolí, která má podobné poměry odvodů firem jako my, je Slovensko. Maďarsko sice sektorové daně zavedlo, ale také tam se firmy na naplnění státního rozpočtu podílejí mnohem menší měrou než u nás,“ říká ekonom Miroslav Zámečník. Podle něj se tak v českém případě nedá říci, že by se od korporací vybíralo málo a jejich příspěvek do veřejných rozpočtů by bylo třeba zvýšit.

Pak je tu ještě jedno riziko, i když zatím hypotetické. Všechny významné banky v Česku jsou samostatnými subjekty, byť často ve vlastnictví zahraničních mateřských ústavů.

Zároveň, minimálně pro ty velké, platí, že úzce spolupracují s ČNB a pečlivě se řídí jejími pokyny a doporučeními. Daňový tlak by však v některých centrálách mohl vyvolat úvahy o tom, zda samostatné banky nepřeměnit ve filiálky mateřských ústavů. Tím by se jim otevřelo více cest, jak s dodatečnou daňovou zátěží pracovat. Byl by to krok sice komplikovaný, ale při součtu peněz, které by měly odvést navíc třeba během deseti let, může najednou taková úvaha nabrat na přitažlivosti.

 

Riziko rychlých hesel

Oslovení ekonomové upozorňují ještě na jeden aspekt diskuse o sektorových daních, a tím je signál pro investory. „Česká republika má dlouhodobě pověst země s velmi rozumnou měnovou politikou. Totéž se dá, s jistými výhradami, říci i o rozpočtové politice,“ říká například analytik České spořitelny Michal Skořepa. Daňové předpisy se u nás sice mění poměrně často, ale většinou jen v detailech, nikoli v podobě zavádění nových druhů odvodů. „Kdybychom zavedli sektorovou daň na banky, bude to velmi znepokojující signál i pro investory v dalších oborech,“ říká Miroslav Zámečník s tím, že si nebudou moci být jisti, zda časem nepřijde třeba nápad na doplňkové zdanění telekomunikací, energetických firem, obchodních řetězců či dalších oborů, které zrovna vydělávají, a ještě k tomu třeba mají převážně zahraniční vlastníky.

Jinak řečeno: Diskuse o struktuře daňových příjmů státu, o nezbytných a méně nutných výdajích, stejně jako o tom, z čeho takové výdaje pokrýt, je přirozenou součástí politiky. Často se ovšem stává, že větší zásah do ekonomiky, například vyšší zdanění jednoho sektoru, dopadne jinak než původní plány charakterizované heslem „vyberte si – zisky bankéřů, nebo podpora dětí“. Realita je totiž obvykle o něco složitější. •

 

 

Jak chce ČSSD danit banky
 
Sociální demokraté by chtěli uvalit daň na celkovou výši kapitálu banky. Podle jejich představ má být progresivně odstupňovaná ve čtyřech pásmech:
Roční odvod:
0,05 %
z kapitálu od 0 do 50 miliard Kč
0,1 %
z kapitálu od 50 do 100 miliard Kč
0,2 %
z kapitálu od 100 do 300 miliard Kč
0,3 %
z kapitálu nad 300 miliard Kč
Zdroj: dokumenty ČSSD
Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama