Odrat husu bez kejhání

Sociální demokracie objevila své politické téma v oblasti daní. Vsází na zavedení takzvané bankovní daně. Ta je nejvýraznější položkou daňových úprav, které ČSSD navrhuje svému koaličnímu partnerovi proto, aby vláda mohla zafinancovat vyšší výdaje, zejména v sociální oblasti. Velkou část těchto zvýšených výdajů přitom vláda již zavedla či schválila, dosud však, podle opakovaných vyjádření premiéra Andreje Babiše, spoléhala na to, že je zaplatí ze zvýšeného výběru daní při zachování dosavadní podoby daňového systému. ČSSD je podle vyjádření předsedy Jana Hamáčka přesvědčena, že to tak nepůjde. „Upozorňoval jsem Andreje Babiše, že máme pravicový rozpočet na levicovou politiku vlády,“ říká Hamáček. Proto prý přinesl ministryni financí Aleně Schillerové návrh úpravy daňových zákonů, které by podle propočtů jeho strany měly přinést třicet miliard korun ročně navíc. Největší část, zhruba čtrnáct miliard, by podle Hamáčka připadala právě na bankovní daň.

„Z vládního pohledu se na to díváme tak, že máme nějak nastavenou úroveň služeb poskytovaných státem a panuje zde víceméně společenský konsenzus, že jsou nyní nastaveny na optimální úrovni. A abychom je mohli zajistit, musíme na ně někde vzít peníze,“ říká vicepremiér a ministr vnitra Hamáček. Brání se přitom námitkám, že vláda rozdává až příliš. Zároveň ale přímo neodpovídá na otázku, co by mělo být motorem dalšího hospodářského rozvoje země.

Poškodí daň klienty?

A právě nedostatečné zasazení do celkových ekonomických souvislostí je to, co návrhu sociálních demokratů vyčítá část ekonomů. Miroslav Zámečník, někdejší zástupce České republiky ve Světové bance, který je dnes, kromě jiných aktivit, také hlavním analytikem České bankovní asociace (ČBA), poukazuje na systémové potřeby českého hospodářství. „Česká republika musí nalézt svůj nový ekonomický model, který by měl vést k růstu produktivity, abychom tak mohli udržitelným způsobem postupně dohánět Německo. A zatím jediný způsob, jak se to daří, je v investicích do modernizace, tedy ve zvýšení kapitálové zásoby na pracovníka,“ říká Miroslav Zámečník. Nutnost modernizace je podle něj patrná zejména u malých a středních podniků v českém vlastnictví, protože právě ty ve své produktivitě zaostávají za obdobnými firmami ve vyspělých zemích. V tom je podle Zámečníka klíč k budoucí prosperitě republiky.

Právě malé a střední podniky jsou ale při investicích do modernizace podle Zámečníka nejvíce odkázány na úvěry od tuzemských bank. Malým a středním českým firmám v cizině nikdo půjčovat nebude. Financování prostřednictvím dluhopisů pro ně také moc nepřipadá v úvahu, a ještě se to zhorší po období nynější džungle, kdy se na trhu prodávají prapodivné dluhopisy všech možných subjektů a řada jejich držitelů pravděpodobně hořce spláče nad prodělanými penězi. Třetí alternativa, a sice že by majitelé prodávali podíly ve svých firmách a za utržené peníze podniky modernizovali, není v Česku příliš oblíbená. Což má u menších firem i svou jasnou logiku, protože větší množství vlastníků může komplikovat rozhodovací proces.

Úvěry od bank jsou tak pro majitele malých a středních firem hlavní – a často i jedinou – možností, jak získat peníze na potřebnou modernizaci podnikání.