Úpadek ruské velmoci

Překvapivý průběh, přinejmenším z hlediska mnoha pozorovatelů a expertů – těmito slovy se dá hodnotit sedm měsíců ruské invaze na Ukrajinu. Na definitivní závěry je jistě stále brzy, v první půlce října se bohužel nezdálo, že by největší vojenský střet v Evropě od druhé světové války směřoval ke konci. Přesto se však některé věci konstatovat daly.

Především ruská invaze na Ukrajinu až šokujícím způsobem obnažila faktickou slabost a nedostatky ruských ozbrojených sil, ale také nekompetentnost ruského politického vedení a ruských zpravodajských služeb. Roky úspěšně budovaná image Ruska jako respektované, či dokonce globální velmoci se téměř rozplynula.

K rozhodnutí zahájit válku zjevně vedly zcela chybné kalkulace Kremlu. Ruské nejvyšší politické a vojenské velení evidentně podlehlo sebeklamu a naprosto podcenilo ukrajinského protivníka. Patrně šlo i o fatální selhání zpravodajských služeb, které dodávaly vrcholným činitelům zcela chybné zprávy o stavu ukrajinského státu a armády.

Naopak Ukrajina – stát dlouho procházející složitým a ne zrovna úspěšným vývojem – prokázala ve střetu s obrovským východním sousedem sílu a odolnost překvapující intenzity.

Právě kombinace těchto dvou faktorů – tedy odhodlání ukrajinské společnosti, schopnosti ukrajinských ozbrojených sil a politických elit na straně jedné a zásadní ruské nedostatky a omyly na straně druhé – určila to, jak se válka vyvíjela.

Ukrajinci umí útočit

Pojďme si nejprve detailněji projít průběh ukrajinského konfliktu z vojenského hlediska.

Ruský plán invaze počítal spíše s nebojovou operací, v níž by ruské jednotky rychle převzaly kontrolu nad strategickými body ukrajinského státu a speciální síly eliminovaly jeho politické i vojenské vedení. Následná obměna politické garnitury by pak celý proces završila a dostala Ukrajinu zpět do ruské mocenské sféry. Obdobný scénář by snad byl v omezené míře uskutečnitelný v chaotickém roce 2014, kdy se na Ukrajině změnil režim, Rusko anektovalo Krym a podpořilo vznik odtržených republik na východě Ukrajiny. V roce 2022 však byla představa takto snadného pádu Ukrajiny jen chiméra.

Ruské invazní síly vtrhly na Ukrajinu z mnoha směrů, nicméně vzhledem k velikosti ukrajinského území se prakticky utopily v rozsáhlých prostorech a při roztříštěnosti směrů postupu nakonec nikde neměly potřebnou převahu. Zároveň zde nenarazily, jak ruské velení zjevně očekávalo, na ukrajinské ozbrojené síly z let 2014 a 2015, ale na mnohem početnější, odhodlanější, lépe připravené a vyzbrojené jednotky.

První fáze konfliktu tak sice charakterizoval rychlý ruský postup do ukrajinského vnitrozemí, hlavních strategických cílů však nebylo dosaženo. Neúspěch ruských výsadkových sil na letišti u Hostomelu znemožnil již v prvních hodinách invaze rychlou operaci a převzetí kontroly nad klíčovými body v ukrajinském hlavním městě, ruské raketové a vzdušné údery zase nedokázaly ochromit ukrajinské letectvo a protivzdušnou obranu. Postup ruských kolon pozemního vojska ke Kyjevu pak již byl odsouzen k nezdaru. Brzy se objevily značné nedostatky v ruské logistice a zásobování a terénní podmínky umožnily malým a mobilním ukrajinským jednotkám takřka devastovat ruské obrněné kolony za použití protitankových střel Javelin, které se tak společně s efektivně nasazenými drony Bayraktar staly ikonickou zbraní prvních týdnů konfliktu.

Ruské velení muselo přehodnotit svůj postup. Moskva nařídila stáhnout své síly ze severní Ukrajiny a přesunout je na východní frontovou linii, kde se v dalších měsících pokoušely v těžkých bojích získat kontrolu nad celou Doněckou a Luhanskou oblastí. Úspěšnější byla ruská invaze v prvních měsících na jihu, zde se brzy podařilo získat značnou část strategicky velmi významné pobřežní Chersonské oblasti včetně regionálního centra Cherson. Naopak těžké boje téměř zcela zdevastovaly pobřežní město Mariupol: jeho urputná obrana se pro ukrajinskou společnost stala symbolem odhodlání až mytologických rozměrů.

Značná materiální převaha, zejména v dělostřeleckých systémech, umožnila ruským jednotkám v dalších měsících udržet iniciativu a pozvolna postupovat v Donbasu. Nedostatečné personální zdroje, zejména nedostatek motivované pěchoty, ale neumožňovaly dosáhnout větších úspěchů a vedly k postupnému vyčerpávání ruských ofenzivních schopností na bojišti. Dodávky západních vyspělých zbraňových systémů poté ukrajinským silám kompenzovaly ruskou kvantitativní materiální převahu a umožnily účinně zasahovat ruský týl, což přispělo k eliminaci dosavadní drtivé ruské dělostřelecké převahy.

Přestože ruské síly vyklidily již na jaře sever Ukrajiny, zůstávala frontová linie extrémně dlouhá a na její adekvátní zajištění postrádala ruská strana dostatek sil. Počty invazních jednotek se od počátku pohybovaly kolem 200 tisíc vojáků, což bylo zcela nedostačující vzhledem k situaci a možnostem ukrajinských sil.

Dlouhé měsíce projevovalo ruské politické velení neochotu riskovat odpor společnosti nasazením vojáků základní služby či povoláváním záložníků. Vyčerpaná ruská armáda tak postupně ztratila svou iniciativu. Naopak, ukrajinské síly byly schopny využít ruského oslabení a ke konci léta to byla Ukrajina, kdo převzal útočnou iniciativu a začal diktovat další průběh událostí.

V srpnu začala na jižní části fronty v Chersonské oblasti pozvolná ukrajinská ofenziva, v počátcích zaměřená zejména na destrukci ruských komunikačních linií. Tento ukrajinský tlak zde logicky vedl k posilování ruských obranných linií a ruských jednotek, to se však dělo pouze na úkor jiných úseků fronty a za cenu oslabení tamní ruské vojenské přítomnosti. Osudné se to stalo ruským silám v Charkovské oblasti. Ukrajinská armáda využila na počátku září fatálního oslabení zdejších ruských sil a podnikla zde mohutný protiúder, který rozvrátil dosavadní frontovou linii a vedl k rozsáhlému a překotnému ústupu ruských jednotek a ke ztrátám značného množství vojenské techniky a materiálu. Charkovská podzimní ofenziva znamenala osvobození rozsáhlého ukrajinského území.

Ukrajinské ozbrojené síly se tak předvedly nejen jako síla schopná obrany, ale také jako armáda, která má schopnosti a potenciál vést náročné ofenzivní operace a vytlačit ruského protivníka z okupovaného teritoria. To se ještě před několika měsíci jevilo jako málo pravděpodobné.

Obavy z pádu Pobaltí

Proč se válka vyvíjela tímto způsobem?

Schopnosti ruských ozbrojených sil se dlouhodobě a výrazně přeceňovaly, a to jak ze strany vlastního vedení, tak i ze strany vnějších pozorovatelů. Pověst ruské armády v devadesátých letech sice těžce utrpěla, debakl z první rusko-čečenské války ji obrazně i doslova přivedl na pomyslné dno, nicméně od té doby uplynulo již čtvrt století. Částečnou rehabilitaci ruských sil znamenal již druhý rusko-čečenský konflikt z přelomu 20. a 21. století, který ostatně spoluvytvořil image Vladimira Putina jako státníka pozvedávajícího ruský stát z trosek a mocenského úpadku. Ekonomická konjunktura z prvního desetiletí 21. století znamenala i masivní růst ruských vojenských výdajů. Dlouhodobě podfinancované a čečenským debaklem poznamenané ruské ozbrojené síly se nyní dočkaly satisfakce. Záhy přišlo i jejich ostré nasazení, a to při zásahu proti Gruzii v roce 2008. Ruská reakce na gruzínskou vojenskou operaci vůči separatistické Jižní Osetii byla blesková a úspěšná, gruzínský odpor se zlomil v několika málo dnech a gruzínské jednotky byly rozdrceny a donuceny k ústupu.

Přesto tento krátký konflikt poukázal na přetrvávající nedostatky ruské armády, které ani předchozí modernizace nedokázala odstranit. V porovnání s vyspělými armádami se objevily značné potíže při zajištění komunikace mezi vlastními jednotkami a zejména neefektivita a zranitelnost ruského letectva, přestože čelilo protivzdušné obraně ne zcela silného protivníka. Závěry samotných ruských expertů pak byly celkem negativní, ruské síly se podle nich stále nemohly srovnávat s vyspělými oponenty. Ruské velení poté reagovalo reformou reformy a ruský stát dalšími investicemi do ozbrojených sil. Politická krize na Ukrajině v roce 2014 přinesla ruským silám novou příležitost demonstrovat svůj rostoucí potenciál. Ukázkově provedené bleskové obsazení Krymu a eliminace tamních ukrajinských sil bez jediného výstřelu i vcelku úspěšné pozemní bojové operace na východě Ukrajiny v letech 2014 a 2015 poukazovaly na rostoucí efektivitu ruských vojenských schopností. A to v takové míře, že to následně ruské i zahraniční pozorovatele vedlo k zásadnímu přeceňování těchto schopností, neboť ne zcela reflektovalo tehdejší tristní stav jejich ukrajinského protivníka.

K obrazu Ruské federace jako silné vojenské mocnosti poté přispěla i ruská intervence v syrském konfliktu, kdy zejména ruské letectvo přineslo zvrat v jeho vývoji a přispělo k úspěchu syrských vládních sil. I zde se však jednalo o jisté zkreslení reality, ruské letectvo se prakticky nesetkalo s protivzdušnou obranou nepřítele, a působilo tak spíše v bezproblémových laboratorních podmínkách. Nicméně již tehdy se objevily první náznaky možných budoucích problémů, ani nejmodernější ruské systémy protivzdušné obrany nedokázaly, byť v ojedinělých incidentech, efektivně působit proti zde nasazeným tureckým dronům. Celkově však i syrská intervence přispěla k poněkud nadsazenému obrazu Ruska jako jedné z dominantních vojenských velmocí.

Na vnější pozorovatele také působila impozantním dojmem pravidelná mohutná vojenská cvičení, kterých se standardně účastnily desetitisíce vojáků a tisíce kusů techniky. Ani největší obdobná cvičení Severoatlantické aliance se takovému rozsahu nedokázala přiblížit. Ale opět – kritičtější pozorovatelé poukazovali na skutečnost, že samotná cvičení se soustředí spíše na demonstrativní přesuny velkých jednotek na velkou vzdálenost, které však neprověří jejich skutečnou bojovou hodnotu.

Celkový dojem ruské vojenské síly se však tímto posílil, což vedlo i mnohé západní experty a činitele ke značnému přeceňování ruského potenciálu. Simulace západních vojenských štábů či think-tanků poté často vedly i k pesimistickým závěrům ohledně možností NATO či jejích jednotlivých států efektivně čelit možnému ruskému útoku. V některých strategických simulacích tak ruské jednotky obsadily celé Pobaltí během 36 hodin, v jiných zasadily těžké údery celé Alianci. Rozruch vyvolalo například štábní polské cvičení Zima 20, během kterého měla být údajně polská armáda virtuálně zcela rozdrcena ruským protivníkem a polské území během tří dnů obsazeno až po Vislu.

Jako Francie a Británie

Schopnosti a síla ukrajinské armády byly naopak relativně podceňované. Nikoli samotnými Ukrajinci, ale spíše zahraničními pozorovateli. Ukrajinská armáda na rozdíl od té ruské nezažila konjunkturu v novém tisíciletí, až do roku 2014 stála i na okraji zájmů politických elit. Nebyla vnímána jako mocenský nástroj k obraně státu, ale spíše jako další instituce využitelná k finančnímu profitu zájmových skupin. Ukrajinský obranný průmysl sice produkoval modernizované zbraňové systémy, ty však byly určeny výhradně na export, a armáda tak byla odkázána z drtivé většiny na techniku ze sovětské éry.

Porážky z let 2014 a 2015 se však staly zásadním impulzem k jejich odstranění. Výdaje na obranu se i přes dlouhodobé ekonomické problémy kontinuálně navyšovaly, což umožnilo výrazně zvýšit kvalitu i kvantitu bojových sil. Přesto zde zůstávala řada nedostatků, které pak některé kritické západní experty vedly ke skeptickému hodnocení celé vojenské reformy a tím také bojeschopnosti. Politické zásahy do resortu obrany či lobbing ekonomických skupin sice byly výrazně vyšší, než je evropským standardem, přesto se reformní úsilí celkově v řadě oblastí efektivně projevilo. Ukrajinská armáda sice nadále zůstávala převážně armádou postsovětského typu, ale dokázala aplikovat zkušenosti získané v předchozích bojích a vyhodnotit silné a slabé stránky ruského protivníka. Patřičně nedoceněná zůstávala možná i její síla; co do počtu vojáků i bojové techniky totiž byly její pozemní síly početnější než součet sil francouzských a britských, dvou tradičních evropských mocností.

Zrod nové velmoci?

Jak tedy v půlce října vypadala prozatímní bilance konfliktu na Ukrajině z vojenského hlediska? Zdálo se, že sledujeme nečekaně velký úpadek jedné domnělé vojenské velmoci a neočekávaný zrod druhé mocnosti, dosud podceňované.

Autor je analytik z Centra bezpečnostních a vojensko-strategických studií Univerzity obrany.