Šedá zóna válečná. Ukrajinský Vuhledar

Takové neštěstí, taková hrůza! – naříká jednasedmdesátiletá Káťa, spíná ruce k nebi a z očí se jí řinou slzy. Potácí se sem a tam mezi troskami pětipodlažního paneláku, kvílí jako zvíře a přitom se modlí. Obejmu ji a snažím se zjistit, co se tu stalo od podzimu, kdy jsem byl ve Vuhledaru naposledy. „Dědu to zabilo před třemi týdny,“ vzlyká Káťa. Když začaly exploze, snažil se ještě narychlo dotáhnout do sklepa své kolo, byl to jeho poklad. Nestihl to. Šrapnel mu vnikl do břicha a utrhl mu játra. Zemřel na místě. Letošní zima je deštivá, na betonových schodech už nezůstala po krvi ani stopa. Zato dědova drahocennost, bicykl s červeným, teď už pomuchlaným a proděravělým rámem, se pořád válí opodál.

Nikolaje Petroviče Kolorjuka nakonec pohřbili sousedé na dvoře mezi paneláky. Hřbitov je odsud daleko a cesta na něj by byla poslední nejen pro nebožtíka, ale pravděpodobně i pro pozůstalé.

Prosím Káťu, ať mě k hrobu svého muže těch čtyřicet metrů doprovodí. „Nikam nepůjdu. Kdykoli sem může spadnout další bomba!“ třese se strachy. Vezme krabici s potravinami, které jí přivezli dobrovolníci, a zmizí v útrobách vykuchaného domu.

Točka-U

První bomby dopadly do Vuhledaru jen několik hodin poté, co Putinova armáda zaútočila na Ukrajinu. Vloni 24. února před polednem sem přiletěla raketa Točka-U a u nemocnice zanechala obrovský kráter, čtyři mrtvé a deset raněných. Rusové se probojovali od jihu skrz Volnovachu a ukrajinská armáda je zadržela až v Pavlivce, vesnici, do jejíhož středu jsou to odsud jen tři kilometry.

Od konce loňského března byla Pavlivka tu v ruských, tu v ukrajinských rukou a bombardování se stalo každodenní realitou. Většina obyvatel Vuhledaru i širého okolí, kterým byl život drahý, vzala nohy na ramena. I tak ještě začátkem loňského podzimu, víc než půl roku po zahájení války, zůstávalo v kdysi patnáctitisícovém Vuhledaru asi sedm procent původních obyvatel.

Pokud si troufneš

„Vuhledaru se často posmívali, že je to díra, ale my jsme své město milovali,“ vzpomíná ve sklepě devítipodlažního paneláku na ulici Třicet let vítězství šedesátiletá Julija. Bývalá ruštinářka a školní psycholožka nedá na Vuhledar dopustit. Město, které vzniklo v roce 1964 jako velká ubytovna pro havíře na místě, kde sovětští geologové objevili ohromné ložisko koksovatelného uhlí, bývalo podle ní „krásné“. „V centru byl dokonce park! Od podniku jsme tu konečně dostali vlastní byt. S vanou, teplou vodou, s balkonem. Dům s výtahem. A nakonec na nás zbyla i zahrádka, chata za městem. Vychovali jsme tu dvě dcery a byli jsme tu šťastní!“ Julii se oči zalijí slzami a její manžel Saša, horník, kterému doly příliš rychle zničily zdraví, takže si ani nevysloužil slušnou havířskou penzi, ji obejme.

Z šestatřiceti domácností, které jejich dům obývaly před válkou, tu zůstali jen oni a ještě jeden pár stejného věku – Míša a Irina. „Ještě v květnu se nás tu ve sklepě schovávalo jedenáct. Skrývali jsme se jenom, když začalo bombardování. Když to začalo padat v podstatě nepřetržitě, ruply ostatním nervy a vzali roha, takže jsme tu nakonec zůstali jen my čtyři. Slíbili jsme si, že nikdy, ať se bude dít cokoli, neodejdeme,“ vysvětluje Julijin Saša.

„Žijeme tu v šedé zóně. Nic nefunguje, voda, elektrika ani plyn. Telefon občas chytne signál na střeše v devátém patře. Pokud si na to troufneš… Žádné úřady, policie, obchody. Jen občas se tu objeví ukrajinský voják, ale tomu se raději klidím z cesty. Žijeme jako krysy ve sklepích, ale nikdy se odsud nehneme. Utíkají jenom zbabělci. A navíc, kdo je na nás kde zvědavý? Dobře, měsíc dva bychom žili ve Vinici nebo v Praze. Ale co dál? Jediné, co s Julijí máme, jsou naše mizerné důchody, dohromady dělají 6 300 hřiven měsíčně (asi 3 800 korun – pozn. red.). A byt v tomhle rozbitém domě.“ Pak prošedivělý muž povytáhne knot čadivé svíčky a pochválí mě: „Včera jsme tu měli sedm stupňů, ale poté, co jsi přijel, teploměr ukazuje jedenáct!“

Čekači

Ženy sklep kvůli neustálé hrozbě ostřelování a bombardování prakticky neopouští. Muži vždycky po dopadu granátu, miny, bomby či rakety chvíli vyčkávají a pak to risknou: vyběhnou před domy a snaží se do sklepů natahat co nejvíc větví a kmenů, které střepiny čerstvě pokosily. Do většiny obydlených sklepů se humanitární organizaci podařilo dopravit ocelová kamínka. Jenže osmimetrové zalomené trubky nemají tah a mokré topolové dříví sotva hoří. Nicméně je to alespoň nějaký zdroj tepla.

Jak je možné v takových podmínkách existovat? A proč vůbec? Ptám se sám sebe i každého, koho ve Vuhledaru potkám. Klekám si před lidmi na kolena a prosím je, ať město opustí, protože tady je nic dobrého nečeká. Nepřesvědčím nikoho. V Ukrajině se těm, kdo odmítají opustit bojovou zónu, ač mají k evakuaci příležitost, říká hanebně ждуны, tedy čekači. Myslí se tím ti obyvatelé východu, kteří jsou víc loajální k Rusku než k Ukrajině a kteří zůstávají do posledního v naději, že přijde ruská armáda a oni se z ukrajinského „područí“ nakonec vymaní.

„Sem se lidé nepřestěhovávali z Ruska, ale z Doněcku. I my. Bývalo to padesát minut jízdy autem,“ vysvětluje Julija, ze které se stala tak trochu mluvčí sklepní čtveřice. „Pak přišla ta mela v roce 2014 a po ní covid, kvůli kterému se hranice mezi Doněckem a námi nepropustně uzavřela. A teď tahle strašlivá válka. Jenže my máme v Doněcku dvě dcery a vnučku. A jak bombardují nás, tak bombardují i je. Nikdy se odsud nehneme, musíme vydržet až do konce. Až přijdou ruští vojáci. To je naše jediná naděje, jak se se svými dětmi konečně shledat. Jen to, prosím, nikde nevyprávěj, nerada bych se dostala do problémů.“

Nějak se to zahojí

Půl kilometru je ve Vuhledaru smrtící vzdálenost. Kličkuji mezi krátery, zohýbaným plechem, opatrně našlapuji mezi střepy a hlavně pečlivě poslouchám. Jakmile slyším svist raket letících nad městem, přikrčím se. Když pískají letící miny, zaléhám. Se srdcem v krku dorazím na Čtverec, jak se tu říká náměstíčku z pětipatrových baráků. Ani tady nezůstal kámen na kameni, ve Vuhledaru neexistuje jediný nepoškozený dům. A snad ani jediný čtvereční metr, který by nezasáhly střepiny. I žluté české kontejnery s logem Evropské unie na tříděný plastový odpad jsou plné děr.

Blonďatá Marija, která na podzim působila tak bezstarostně, se už dnes neusmívá. Levou tvář má od nosu až po ušní lalůček hrozivě rozseknutou. „Je to čtrnáct dní. Dodneška nevím, co se přesně stalo. Žádný varovný pískot, z ničeho nic šílená rána. No, ono se to nějak zahojí,“ říká. Před válkou pracovala pro kosmetickou firmu Oriflame.

Pár dní po zranění přiletěla raketa přímo do Marijina bytu ve třetím patře. Příbytek je v troskách, ona vyvázla jen zázrakem. „Ne, ne, ne. Já ani moje čtyřiasedmdesátiletá maminka nikam neodjedeme. Nikdy,“ říká, přičemž se snaží, aby poslední slovo znělo co nejdůrazněji. Ale už to zdaleka nezní tak přesvědčivě jako před pár měsíci. Načež z ní vyleze, že Max, její jediný syn, dvaadvacetiletý, je od listopadu někde v Česku. Marija rychle hledá v mobilu telefonní číslo s předvolbou +420 a prosí mě, ať Maxovi zkusím po návratu domů zavolat. „Hlavně mu vyřiď, že jsme tu v bezpečí. Ať ho nevystrašíš.“

Oksana je Marijina vrstevnice. „Jak bych mohla odjet? Den před začátkem války jsem poslala obě dcery, puberťačky, k příbuzným. Válka byla ve vzduchu a já jsem si bláhově myslela, že na vesnici budou ve větším bezpečí. Jenže Rusové postupovali tak rychle, že se holky už nestačily vrátit. Zůstaly tam a já tady. Je to k zešílení, nemám s nimi žádné spojení. Když odjedu do vnitrozemí Ukrajiny, budu sice ve větším bezpečí, ale ten pocit, že se od nich vzdaluji, je k nesnesení.“

Důchodci ve škole

Sklep třetí vuhledarské školy je plný improvizovaných lůžek. Tady se schovává šestadvacet penzistů. Celému provizornímu důchoďáku šéfuje sedmapadesátiletá energická Nataša. Prvních pět minut ji přesvědčuji, aby se mnou vůbec mluvila. Dalších dvacet minut na mě křičí, že za všechnu hrůzu může Západ, NATO a vlastně i já. A nakonec jen vzlyká a úpí a já ji při tom držím ve tmě za ruku. Začne s tím, že jí v roce 2014 ukrajinský voják zabil před domem syna. „Přišli k nám do města dobrovolníci z batalionu Ajdar. Jeden z nich měl nějaké řeči na naše holky, můj syn se jich zastal, byla z toho hádka. Voják nutil mého kluka, ať vykřikuje Sláva Ukrajině!, a ten místo toho začal zpívat ruskou hornickou písničku. Pak ten ajdarovec vytáhl kudlu a píchl mého synáčka do břicha. Doktorům se ho zachránit nepodařilo. Léta jsem běhala od čerta k ďáblu a žádala, aby se ta vražda prošetřila, ale nic. Jak můžeš chtít, abych věřila v nějakou spravedlnost?“

Její bědování pokračuje. „Proč nás tu úřady nechaly napospas? Proč náš starosta utekl mezi prvními? Proč když se tu jednou začas objeví, celý zamotaný v neprůstřelné vestě, a přiveze pizzu, po každém vyžaduje, aby se mu za ni prokázal občankou, a všechno si zapisuje? Proč zmizela policie? Proč si ještě před vypuknutím války zřídili vojenský štáb hned vedle nemocnice? Proč ji pak opustili a nechali to drahé lékařské vybavení napospas bombardování? Proč ukrajinští vojáci, když k nám na jaře přišli, nejdřív ze všeho vyrabovali místní supermarket?“ Křičí na mě svá obvinění a já nedokážu ověřit, co z toho je a co není pravda. Opravdové je však její zoufalství.

Důchodcům, mezi kterými je i její matka, vládne Nataša přísně. Ale právě řád, který celé komunitě dala, činí to živoření o něco snesitelnějším. V temné místnosti je čisto, protože fungují služby, kdy každý plní své úkoly – třikrát denně se sklep vytírá, třikrát denně se vaří společné jídlo, které se dělí rovným dílem. Muži obstarávají palivové dříví. Vodu berou ze školního bazénu plného napadané suti z bombardování, je v něm ale také dvacet centimetrů dešťovky, která je po převaření použitelná k přípravě jídla. Když za hlubokého soumraku školu opouštím, Nataša mě vyprovází. „Jdi rovnou do svého sklepa, v noci je to tu ještě nebezpečnější než ve dne,“ nabádá mě. S údivem sleduji, jak nad vchodem do školy stále vlaje žluto-modrá vlajka. „Jak, jak to?“ ptám se udiveně, až se zakoktám. „Jsem přece Ukrajinka. Ukrajina je naše země,“ odpoví zcela samozřejmě Nataša.

Jenom pravdu

V noci i přes den se tu chodí na nočník, je to tak pohodlnější, ale hlavně bezpečnější. Já se však stydím, takže ráno vyběhnu na dvorek, kde mezi naším panelákem a rozbombardovanou budovou radnice stojí dřevotřísková kadibudka, papundekl skrz naskrz prosekaný otvory po střepinách. Brzy ten nápad proklínám. Už zase svist. Dvakrát se s kalhotami na půl žerdi válím přikrčený v blátě. „Jen ne takhle, proboha!“ Jsem už u domu, když zase něco hvízdá, seknu sebou na zem. Následuje ohlušující exploze – stodvacetimilimetrová mina spadla na obráceném konci našeho náměstíčka. Stihl jsem to.

Po chvíli se bůhvíodkud zjeví dědula, kolo ověšené kanystry s vodou. „Pravdu, piš jenom pravdu,“ mrkne na mě.

Lidé nejsou andělé

Oleg Tkačenko působí jako urostlý vesnický chasník. Tenhle pastor evangelické církve (a také otec čtyř dětí), věčně usměvavý a plný energie, je legendou humanitární pomoci na východě Ukrajiny. Znám ho od prvních měsíců války, ještě z roku 2014. Prchl tehdy s rodinou ze separatistického Doněcku, pomáhal organizovat českou humanitární pomoc ve Slovjansku, zakládal pekárnu v Marjince. Když i tu zničila válka, přemístil se do Vuhledaru, odkud ho ruské rakety v březnu 2022 vyhnaly do asi sedmdesát kilometrů vzdáleného Pokrovsku. Tam založil centrum humanitární pomoci. Bývalá modlitebna církve Slovo života slouží zároveň jako ubytovací centrum pro uprchlíky, většinou pro nemohoucí důchodce.

Do Vuhledaru jezdí Oleg dvakrát třikrát týdně a těm, kdo město odmítají opustit, vozí s nasazením života základní nezbytnosti. „Ve Vuhledaru jsem byl od jara určitě stodvacetkrát. Během těch cest po nás Rusové stříleli ze všeho, co si umíš představit. Z letadel i vrtulníků, z děl i minometů, z tanků, házeli po nás rakety,“ vzpomíná. „Na Donbasu jsme za tu dobu rozdali 120 tisíc bochníků chleba, 310 tun vody a evakuovali každého, kdo o to stál. Dohromady určitě patnáct set lidí.“

Má to cenu, riskovat život pro lidi, kteří odmítají odjet?

Oleg odpovídá energicky a naléhavě, ostatně jako vždy: „Situace není vůbec jednoznačná. Ano, o devadesáti procentech z těch, kdo tu zůstali, se říká, že jsou proruští. Copak ale můžeme hodit vinu jen na ně? Co jsme my a náš stát udělali pro to, aby byli proukrajinští? Během covidu se stát vykašlal na všechny. Jak se Ukrajina připravila na válku? Co jsme udělali pro to, aby byl mír? Jak jsme pracovali s proruským obyvatelstvem? Co jsme udělali, aby naše armáda byla silnější? Ještě za Porošenka se mluvilo o nových raketových systémech. Kde jim je konec? Nedávno jsem potkal chlápka, který vykřikoval, že je Ukrajinec. Jen proto, že mluví ukrajinsky. Strašně mě to rozčílilo. Snažím se pomáhat civilistům a jako vojenský kaplan i našim klukům v zákopech, ale je třeba mít nadhled. Nemůžu nevidět, jak mnozí moji známí, kteří bývali ostře proukrajinští, ale nakonec zůstali v Doněcku a Luhansku, postupně obrátili a začali se identifikovat s Ruskem. Cítí se být Ukrajinou ostouzení, zapomenutí, ponižovaní. Pár z nich taky přišlo o barák, protože tam spadla naše raketa.“

Na chvilku Olega z jeho monologu vyruším a zeptám se, jak to bylo s tím vyrabovaným supermarketem ve Vuhledaru. Chvíli nic neříká, hledá slova. „Co ti mám na to říct? Lidé nejsou andělé, ani ti naši.“ A pak už pokračuje: „Válka je špinavá záležitost a přináší spoustu nespravedlnosti. Jenže my musíme přemýšlet v souvislostech. Zásadním úkolem v místech, jako je Vuhledar, je získat obyvatelstvo na naši stranu. Víš, já naprosto věřím ve vítězství Ukrajiny. Ale co bude dál? Získáme území, které nám Rusko ukradlo. A s ním fůru naštvaných lidí, kteří nás budou nenávidět? Tohle není jen boj o území, ale i o důvěru. Důvěru v to, že stát, ve kterém žiju, je schopný se o mě postarat. Jinak získáme Krym, ale co s ním budeme dělat?“

Pak se Oleg zhluboka nadechne. „Není nic jednoduššího nežli z oponenta udělat darebáka jen proto, že není takový jako ty. Ale to nejdůležitější, co jsme od Boha dostali, je právě naše člověčenství, milosrdenství a soucit…“

P. S.

Autobus z Karlových Varů přijede přesně, procházíme se s Maxem lednovou Prahou. Couráme se výstavními secesními ulicemi, ale přitom jsme myšlenkami ve Vuhledaru. Vzpomínáme na Čtverec, kde bydlí jeho maminka s babičkou, na každou ze tří škol, na radnici. Na batohu se Maxovi pohupuje žluto-modrá stužka, znak solidarity s Ukrajinou. Nikam nespěcháme, chlapec od dětství lehce napadá na pravou nohu, proto se mu, coby invalidovi, podařilo z Ukrajiny vycestovat. Od jara 2022 bojeschopní muži zemi opustit nesmí. „Maminka ti něco neřekla. Ona odjet nemůže. Vlastně může, ale má strach. Neřekla ti totiž, že na jaře 2014 obíhala celý Vuhledar a sbírala podpisy pod referendum, abychom vystoupili z Ukrajiny. Po osmi letech se informace o tom, co tenkrát dělala, objevila na internetu. A ona teď má strach, že ji na prvním ukrajinském kontrolním stanovišti seberou a ona se dostane do maléru kvůli velezradě. Mockrát jsme se kvůli politice hádali, nikdy jsem ji nepřesvědčil. Ona je jiná, sovětská generace. Ale je to moje maminka!“ A pak mi Max dá balík čokolád a šest svítilen. „Pro maminku s babičkou, dovez jim to, moc prosím, do Vuhledaru.“

Jména některých aktérů byla pro uchování anonymity pozměněna.

Autor je fotoreportér, pravidelný spolupracovník Reportéra.