Mnoho žen si myslí, že nebyly „dostatečně“ znásilněné

Lidé

Nezisková organizace Konsent založila před třemi lety svépomocnou skupinu pro ženy, které se setkaly se sexuálním násilím. „Zatím jsem se u nás nesetkala se ženou, která by si připadala ,dostatečně‘ znásilněná. Mnoho z nich vypráví, že váhaly, zda k nám mohou přijít,“ říká studentka psychologie Kristýna Bělíková, která skupinu koordinuje.

Jak a kdy svépomocná skupina vznikla?

První nápad se objevil v roce 2018. Tehdy do Konsentu psaly různé ženy s traumatickými sexuálními zkušenostmi a prosbou, že by chtěly pomoct. Pochopily jsme, že je tu prostor a poptávka po tom, aby vznikla skupina, kde by si o svých zkušenostech a pocitech mohly popovídat. Já jsem v té době studovala na gymnáziu, chtěla jsem se hlásit na psychologii a byla jsem zároveň velká fanynka Konsentu. Když jsem zjistila, že shání někoho, kdo by skupinu vedl, nabídla jsem se. Začaly jsme to plánovat, pak ale plány na několik měsíců utichly.

 

Proč?

Konsent měl tehdy jiné priority a já jsem zase neměla tolik času, kolik by bylo třeba. Pak ale došlo k tomu, že jsem se bohužel i já stala obětí sexuálního násilí. Tím, že jsem si sama prošla touto zkušeností, rozhodla jsem se, že bych o to spíš skupinu chtěla otevřít. Na přelomu roku 2018 a 2019 skupina vznikla.

 

Co je pro skupinu, kde se scházejí lidé s podobnou životní zkušeností, typické?

Skupina je anonymní. Ženy vždy mluví o své zkušenosti, nehodnotí ostatní. Někdo může přijít jednou a znovu už nepřijít. Důležitým znakem každé svépomocné skupiny každopádně je, že tam není žádný terapeut. Jsou tam jen ženy samotné a nikdo nenastavuje terapeutickou dynamiku, to dělají členky samy. Tím, že se všechny účastnice setkaly s nějakou formou sexuálního násilí, zároveň odpadá strach a obavy, že vám ostatní, kterým svůj příběh vyprávíte, nerozumí.

 

 

Jaké ženy k vám chodí?

Skupina je určena pro ženy, které mají zkušenost s jakoukoli formou sexuálního násilí. Přiznám se ale, že jsem se zatím u nás nikdy nesetkala s ženou, která by si připadala „dostatečně“ znásilněná. Mnoho z nich vypráví, že váhaly, zda k nám mají opravdu přijít. Pokaždé se ale ukáže, že k nám patří a že se jim uleví, když o své zkušenosti mohou mluvit. Mnohdy přicházejí ženy, které se staly obětí sexuálního násilí před mnoha a mnoha lety, ale ony to nevěděly. Společenskou stereotypizací, stigmatizací a tabuizací tohoto tématu jim nebylo umožněno, aby se mohly zamyslet nad tím, co se jim vlastně stalo.

 

Proč jim znásilnění mnohdy nepřijde jako dostatečné znásilnění?

Mnoho lidí už dnes má povědomí, že znásilnění nevypadá pouze tak, že se odehraje v parku, za tmy, kde vás někdo přepadne. Ze statistik vyplývá, že oběť pachatele obvykle dobře zná.

 

V parku je ta situace tedy snadněji pojmenovatelná, ale pokud se to stane doma s někým, koho známe, je to komplikovanější?

Přesně tak. A důležité je si uvědomit ještě jednu věc. Míra traumatizace není přímo úměrná míře brutality znásilnění. Každý budeme na trauma reagovat jiným způsobem. Míra sebeobviňování u obětí sexuálního násilí, pokud je ze strany partnera, může být větší, protože je to složitější situace. A v tomto případě je taky těžší jednoduše určit pachatele a oběť oproti tomu, když jde o náhodné přepadení.

 

S jakými příběhy se vám ženy svěřují?

Každý příběh je jiný. Jsou to ženy s traumaty z partnerských vztahů, v nichž si jejich partner sex vynucoval, ženy se zkušenostmi se zneužíváním v dětství, znásilnění neznámou osobou, kamarádem na večírku... Měly jsme ve skupině i ženu, která byla několik hodin zavřená s pachatelem v místnosti, ze které nemohla odejít a který jí vyhrožoval znásilněním. Nakonec k samotnému aktu nedošlo, protože se s ním prala a ubránila se. Bála se k nám jít, protože měla pocit, že se nic tak strašného nestalo, když nebyl akt dokonán. Ale i to, co se jí stalo, je samozřejmě sexuální násilí.

 

OFFLINE I ONLINE

Jak často se scházíte?

Nyní jednou za dva týdny vždy na hodinu a půl. Během prvního lockdownu na jaře 2020 jsme si dělaly online setkání, což bylo přínosné v tom smyslu, že se do skupiny mohly připojit i ženy z jiných částí republiky kromě Prahy. Nyní jedeme hybridním stylem, tedy že se scházíme v Praze, ale některé ženy se připojují online. Ráda bych ale, aby do budoucna vznikly skupiny i v dalších městech.

 

Ozývají se vám taky muži, kteří zažili sexuální násilí?

Neozývají, což ale neznamená, že se jim to neděje. Možná ale není Konsent to pravé místo, kde by se muži chtěli svěřovat. Pokud by se ale našel někdo, kdo by chtěl otevřít svépomocnou skupinu pro muže, ráda mu s tím pomůžu.

 

Když jste skupinu zakládala, byla jste studentkou prvního ročníku psychologie. Jak jste se na tuto práci připravovala?

Kromě osobní zkušenosti, která mi ukázala, jak moc je třeba sdílet své obavy a strachy, jsem kromě rešerší ještě například navštívila skupinu SASA (svépomocná skupina pro ženy i muže, kteří se stali obětí sexuálního útoku či nátlaku, pozn. red.), která je založena na principu anonymních alkoholiků.

 

Popište mi ještě konkrétněji, jak vypadá ta hodina a půl, když se sejdete?

Obvykle jsem to já, kdo má během setkání roli koordinátorky, ale nutně to já být nemusím. Koordinátorka je zároveň i účastnicí setkání. Na začátku řeknu pravidla skupiny. Pak si dáme jedno kolečko, kdy se položí nějaká banální otázka, například jaká je vaše oblíbená snídaně. To slouží k tomu, aby každý promluvil a aby se uvolnila atmosféra. Následně má kdokoli možnost začít debatu. Může vyprávět svůj zážitek, ale taky prostě jen říct, že ji štvou chlapi, že nemá ráda svoje tělo, neví, jak o znásilnění říct svému novému partnerovi… Každá účastnice má pak možnost se k danému tématu vyjádřit. Na konci si pak dáme opět kolečko, kdy řešíme, jaké pocity z dnešního setkání každá z nás máme. To děláme proto, aby někdo neodcházel domů se špatným pocitem, že jsme něco otevřely, ale neuzavřely.

 

 

Ale i to se stává, ne? Že se otevře na skupině něco, co je hodně bolavé a s tím pak odcházíte domů.

Ano, že otevřeme něco bolavého, se může stát a děje se to. Skupina má své veselé a velice krásné momenty a stejně tak má i ty smutné. Důležité je, že se tyto smutné momenty odehrávají ve velice bezpečném prostředí. Přínosem mimo jiné taky je, když jedna žena třeba pláče a ostatní ji podpoří, tak najednou přestávají ty ostatní být jen oběťmi. Stávají se někým, kdo dokáže druhému pomoct.

 

Pokud se mi nechce vyprávět svůj příběh, mohu i tak přijít?

Určitě ano. Chodily k nám ženy, které třeba dva měsíce neřekly skoro nic, jen poslouchaly příběhy ostatních. Měly jsme ve skupině taky ženu, která nebyla mnoho měsíců schopná říct, že byla znásilněná. Nedokázala to slovo vyslovit. Nakonec se skupina stala místem, kde to řekla poprvé.

 

Co to pro ni znamenalo?

Že si svůj příběh přivlastnila. A pokud si svůj příběh dokážete přivlastnit, říct, že je váš, i když není hezký, stane se součástí vašeho života. A vy s ním pak můžete něco udělat, přetvořit ho. To je silný moment. Zároveň ale říkáme, že svépomocná skupina je dobrý doplněk k individuální terapii. Sexuální trauma je jedno z nejhorších traumat, která se člověku můžou stát. Skupina je přínosná, ale nemusí být všespásná.

 

Mohu se zeptat, jak jste ustála svoji osobní zkušenost se znásilněním vy?

Já jsem naštěstí znala to rozpětí, co všechno znásilnění je, že je to jednoduše sex bez souhlasu. A asi díky mé povaze a dobrým přátelům jsem o tom začala hned mluvit. Začala jsem chodit na psychoterapii a rychle jsem to podchytila. To ale neznamená, že to nebyla dlouhá cesta, aby se uzdravila jak má psychika, tak moje tělo. Je mnoho způsobů, jak získat pocit spravedlnosti. Pro mne osobně bylo důležité se z pasivní oběti stát aktivní přeživší.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement