I soudci podléhají předsudkům. Třeba tomu o dokonalé oběti

Pachatelé znásilnění podle vás příliš často dostávají pouze podmínku. Proč podle vás soudci bagatelizují domácí a sexuální násilí?

Podmíněné tresty jsou jen důsledek. O bagatelizaci svědčí chování mnohých soudců už během soudního řízení. Třeba odmítnou oddělený výslech a nutí oběti vypovídat před pachatelem. Nevěří jim, když se rozpláčou a udělá se jim špatně, odmítnou nechat je jít si sednout, zavolat sanitku. O bagatelizaci před soudy se mluví i v odborné literatuře, není to nějaký můj výmysl. Obětem to způsobuje tzv. sekundární viktimizaci, druhotnou újmu. Ta může být i horší než trauma původní, které způsobil pachatel.

Jak k ní dochází?

Například se oběti podsouvá, že si to vlastně způsobila sama svým neuvážlivým chováním, skrze otázky typu: „Proč jste tamtudy šla v noci, navíc sama?“ Toho se mohou dopouštět i přátelé a rodina. Nebo média, když o případu hned druhý den zveřejní veškeré podrobnosti. Ale právě i neprofesionálně vedené trestní řízení.

V čem ještě může být neprofesionální a oběti způsobit další trauma?

Mezi subjektivní důvody patří nedostatek vzdělání, rutinérství, chabé znalosti z oboru viktimologie a psychologie. Soudci, jako my všichni, podléhají předsudkům a stereotypům. U obětí domácího a sexuálního násilí se zjednodušující pohledy vysloveně nabízejí. Soudce se třeba podivuje, proč je oběť pořád v pracovní neschopnosti. Znásilnit ji měl otec jejího dítěte, na něj přece musí být zvyklá. Nebo si chce ulehčit práci a neprovede výslech oběti a pachatele odděleně.

Proč kolem obětí zrovna těchto trestných činů panuje tolik stereotypů?

Jeden z nejrozšířenějších mýtů je ten o dokonalé oběti (tedy, že na znásilněné je na první pohled patrné, co zažila. Je evidentně traumatizovaná, tj. pláče, je ustrašená, nese na sobě stopy násilí – pozn. red.). Když ho oběť nenaplňuje, např. se chová klidně a racionálně, vzbuzuje nedůvěru. Takové předsudky odbouráte jen tehdy, když se budete v problematice vzdělávat. Když si zjistíte, co je to syndrom týrané oběti, posttraumatická stresová porucha (PTSD), jak se projevuje, jak vzniká viktimizace, jak se stane, že se oběť dostane do moci agresora, proč od něj neodejde, když může… Jenže se setkávám s názorem, že když soudcům nařídíme vzdělávání, je to zásah do jejich nezávislosti. Jako byste jim tím nařizovala, co si mají myslet.

V době, kdy se celoživotně vzdělávají lékaři, ajťáci, vědci, učitelé a další, to někteří soudci odmítají, protože to chápou jako indoktrinaci?

V zákoně ta povinnost sice je, ale je to nevymahatelné a v praxi to nefunguje. Vzdělávat se musejí i policisté a mnozí z nich toho dnes z viktimologie vědí víc než někteří soudci.

Bagatelizace sexuálního násilí ze strany soudů podle vás odráží přístup celé společnosti, anebo vyplývá z toho, jak znásilnění definuje zákon?