Mnoho žen si myslí, že nebyly „dostatečně“ znásilněné

Jak a kdy svépomocná skupina vznikla?

První nápad se objevil v roce 2018. Tehdy do Konsentu psaly různé ženy s traumatickými sexuálními zkušenostmi a prosbou, že by chtěly pomoct. Pochopily jsme, že je tu prostor a poptávka po tom, aby vznikla skupina, kde by si o svých zkušenostech a pocitech mohly popovídat. Já jsem v té době studovala na gymnáziu, chtěla jsem se hlásit na psychologii a byla jsem zároveň velká fanynka Konsentu. Když jsem zjistila, že shání někoho, kdo by skupinu vedl, nabídla jsem se. Začaly jsme to plánovat, pak ale plány na několik měsíců utichly.

Proč?

Konsent měl tehdy jiné priority a já jsem zase neměla tolik času, kolik by bylo třeba. Pak ale došlo k tomu, že jsem se bohužel i já stala obětí sexuálního násilí. Tím, že jsem si sama prošla touto zkušeností, rozhodla jsem se, že bych o to spíš skupinu chtěla otevřít. Na přelomu roku 2018 a 2019 skupina vznikla.

Co je pro skupinu, kde se scházejí lidé s podobnou životní zkušeností, typické?

Skupina je anonymní. Ženy vždy mluví o své zkušenosti, nehodnotí ostatní. Někdo může přijít jednou a znovu už nepřijít. Důležitým znakem každé svépomocné skupiny každopádně je, že tam není žádný terapeut. Jsou tam jen ženy samotné a nikdo nenastavuje terapeutickou dynamiku, to dělají členky samy. Tím, že se všechny účastnice setkaly s nějakou formou sexuálního násilí, zároveň odpadá strach a obavy, že vám ostatní, kterým svůj příběh vyprávíte, nerozumí.

Jaké ženy k vám chodí?

Skupina je určena pro ženy, které mají zkušenost s jakoukoli formou sexuálního násilí. Přiznám se ale, že jsem se zatím u nás nikdy nesetkala s ženou, která by si připadala „dostatečně“ znásilněná. Mnoho z nich vypráví, že váhaly, zda k nám mají opravdu přijít. Pokaždé se ale ukáže, že k nám patří a že se jim uleví, když o své zkušenosti mohou mluvit. Mnohdy přicházejí ženy, které se staly obětí sexuálního násilí před mnoha a mnoha lety, ale ony to nevěděly. Společenskou stereotypizací, stigmatizací a tabuizací tohoto tématu jim nebylo umožněno, aby se mohly zamyslet nad tím, co se jim vlastně stalo.

Proč jim znásilnění mnohdy nepřijde jako dostatečné znásilnění?

Mnoho lidí už dnes má povědomí, že znásilnění nevypadá pouze tak, že se odehraje v parku, za tmy, kde vás někdo přepadne. Ze statistik vyplývá, že oběť pachatele obvykle dobře zná.

V parku je ta situace tedy snadněji pojmenovatelná, ale pokud se to stane doma s někým, koho známe, je to komplikovanější?