Největší zločin Starostů

Policie zasahuje na pražském magistrátu, v dopravním podniku a na desítkách dalších míst. Obviněna byla řada osob, je mezi nimi i náměstek pražského primátora a muž, který spolupracoval s uprchlým mafiánským bossem Radovanem Krejčířem. Orgány činné v trestním řízení oznámily, že odhalily zločineckou skupinu, jejímž cílem bylo vydělávat na zakázkách zadávaných dopravním podnikem hlavního města.

O tom, zda obvinění skutečně naplnili definici organizovaného zločinu, samozřejmě rozhodnou až soudy. Chování řady z nich ovšem docela zřetelně napovídá, že si byli vědomi rizika případného stíhání a trestu. Otázkou je, proč by si budovali tak důkladnou strukturu, pokud by se jednalo o kriminální činy, ze kterých pro jednotlivé aktéry plynuly podle policejních poznatků spíše statisíce korun než mi-liony. Bylo to proto, že si na vyšší řády netroufli? Nebo to ještě vyšetřovatelé neodhalili či nezveřejnili?

Samotné sdělení obvinění, jehož obsah se rychle dostal na veřejnost, příliš nenapoví. V textu je důkladně popsáno propojení jednotlivých aktérů, konkrétních informací o přijímaných či vyplácených úplatcích se tam moc nenajde. I tak je zjevné, kde se odehrál ten „základní zločin“ v celém případu. Propojení významného lokálního politika s exmafiánskými strukturami nelze nijak bagatelizovat ani omluvit.

A možná ještě horší bylo, když se ukázalo, že s mužem, jenž je znám jako někdejší spolupracovník Radovana Krejčíře, pravidelně komunikuje jeden z hlavních politiků STAN Petr Gazdík. Ten toho měl nechat nejpozději před pěti lety, když se poprvé začalo veřejně probírat spojení Starostů s podnikatelem Michalem Redlem a jeho rodinou (otec byl významným sponzorem starostenského hnutí na Zlínsku). Rezignace je jen logickým důsledkem toho, že Petr Gazdík neuměl nebo nechtěl správně vyhodnotit, s jakými lidmi se může ve vládní funkci stýkat.

Potud jsou politická pochybení Starostů jasná. V celé věci se však objevily i další, vedlejší, „zločiny“. Jeden z nich má bezpochyby na svědomí policie. Oč méně bylo v usnesení o zahájení trestního stíhání konkrétních důkazů o korupčních kauzách, o to více tam bylo popisu sexuálních a drogových scének, které neměly s hlavním předmětem vyšetřování nic společného. Jako by měly zdůraznit společenskou a morální prohnilost zúčastněných. Celé to působilo skoro jako literární dílo, jehož autor rovnou počítá s obsáhlým citováním úředního dokumentu v médiích.

A tím se dostáváme ke druhému a třetímu z vedlejších „zločinů“. Na jedné straně je to nekritické přebírání policejního narativu od části médií, na té druhé pak snaha o „vyšetřování úniků“ z vyšetřování. Novináři se nikdy nemají stavět do role prodloužené ruky bezpečnostních složek státu, od policie po tajné služby. Kritický odstup se má uplatňovat u policejních závěrů úplně stejně jako ve všech ostatních případech. Prověřování „úniků do médií“ však působí jako folklor ve chvíli, kdy je v případu hromada obviněných a každý má svého advokáta, rodinné příslušníky a tak dále. Celé je to o to zvláštnější, když vidíme, že policejní usnesení bylo formulováno tak, aby se z něj daly citovat „šťavnaté detaily“.

Ten nejhorší vedlejší „zločin“ ovšem spáchali samotní Starostové. Spočívá v tom, že po letech kritiky bývalého premiéra Babiše s jeho trestními delikty a trefování se do dosluhujícího prezidenta Zemana, obklopeného partičkou velmi pochybných individuí, dali oběma zmíněným možnost hlasitě poukazovat na „prohnilost“ nové vládní garnitury. Můžeme si právem říkat, že je to zejména od oficiálně obžalovaného Babiše do nebe volající drzost. Nicméně to, že mu politici hnutí STAN dali tenhle klacek do ruky, je skutečný politický zločin. V dlouhodobých důsledcích možná ještě škodlivější, než byly samotné přečiny náměstka Hlubučka a jeho party.

Těm se snad dostane spravedlivého procesu a z něj případně vyplývajících trestů (nebo osvobození, pokud by se vina neprokázala). Škoda v podobě potvrzení politické kultury, ve které je selhání normou, už ale přetrvá.