Kellner a ti druzí… Zlaté děti privatizace

Report

Rozhodnutí o rychlém přechodu od socialistické ekonomiky ke kapitalismu přineslo šanci století, ne-li dokonce tisíciletí. Obrovský přesun státního majetku do soukromých rukou dal vzniknout nové vrstvě „miliardářů z paneláků“, kteří i dnes dominují české majetkové elitě. K vítězům patří spíše finanční dravci než ti, kteří kupovali postsocialistické molochy na úvěr.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Při pohledu na jakýkoliv přehled miliardářů v Česku je i po třiceti letech od začátku budování kapitalismu zřejmé, jak zásadní byla privatizace pro vznik nové majetkové elity. Vezmeme-li například prvních dvacet jmen z žebříčku nejmajetnějších lidí sestaveného časopisem Forbes – od prvního majitele skupiny PPF Petra Kellnera po dvacátého vlastníka vodních elektráren Jaromíra Tesaře –, byla privatizace podle autorů seznamu hlavním původem majetku u poloviny z nich. 

Jde přitom o konzervativní odhad, protože u některých z miliardářů ze žebříčku, kteří jsou označováni jako selfmademani, lze diskutovat o tom, zda za jejich rychlým kapitálovým vzestupem přece jen nestojí spíš některá z forem privatizace státního nebo veřejného majetku. 

Například dvojka na žebříčku, podnikatel v realitách Radovan Vítek, podle svého líčení jako student pracoval na brigádě v Itálii a dovážel zkraje devadesátých let vlněné deky. Nicméně kapitál pro rychlý růst získal jako člen skupiny Istrokapitál ovládnutím restitučního investičního fondu z kuponové privatizace na Slovensku. A k prvnímu velkému realitnímu majetku v Česku se dostal – jak sám říká – „nepřátelským převzetím“ spotřebního družstva Včela. Velmi podobnou cestou, tedy přes kuponovku a ovládnutí privatizačních fondů na Slovensku, přišli do Česka s významným startovacím kapitálem i majitelé investičních skupin Penta a J&T.

 

Startovní výhoda „pézetkářů“

Pro přiblížení, proč se zejména kuponová privatizace a raná devadesátá léta tak významně odrazily na složení polistopadové majetkové elity, je potřeba se vrátit o kousek dál, na konec let osmdesátých. Tehdejší hospodářství pozdního socialismu bylo z velké části nekonkurenceschopné, orientované na těžký průmysl a vývoz do dalších zemí socialistického bloku. Bylo také až absurdně sešněrované direktivním plánem. Do velkého detailu se plánovalo, kdo a za kolik bude vyrábět a kdo to bude za jakých podmínek povinně odebírat. 

Od západních trhů – a vůbec všech, na nichž bylo třeba platit „tvrdými“ měnami, bylo Československo z velké části ekonomicky izolované. Velkou roli v tom hrál fakt, že nejenom nebylo čím platit, protože československá koruna byla nesměnitelná, ale často nebylo ani co nabídnout jako naturální protihodnotu. Zábavnou příhodu o tom loni Reportéru vyprávěl výtvarník Petr Sís, který působil koncem šedesátých let jako diskžokej a příležitostný promotér: kapela Beach Boys měla dostat za koncerty v Československu zaplaceno ve skle a v křišťálu, což na poslední chvíli neklaplo, takže jim nezbylo než koupit za koruny alkohol. „Na letišti byl jen jeden bar, a když tedy nevyšlo sklo, Beach Boys se rozhodli celý ten bar kompletně vykoupit. Když pak odlétali, děsně mi nadávali,“ vzpomínal Petr Sís, jenž hněv slavné americké kapely přestál na uzamčené letištní toaletě.

Jako tykadla do ciziny za socialismu fungovaly podniky zahraničního obchodu (PZO) přezdívané „pézetky“, které pro tuzemské podniky vývoz a dovoz zprostředkovávaly. Zaměstnanci „pézetek“ byli hlavní byznysovou skupinou, která směla nakouknout za železnou oponu a být ve styku s tržním prostředím: museli se v branži vyznat a na svou dobu znát skvěle jazyky. Odměnou jim byl tehdy vyšší příjem, částečně vyplácený v „tvrdé“ zahraniční měně, a možnost cestovat po světě. Odvrácenou tváří byla nutnost systémově spolupracovat s komunistickým režimem. Podniky zahraničního obchodu patřily mezi nejprověřenější a nejsledovanější organizace tehdejší doby, a to nejen z důvodů ideo-logických nebo bezpečnostních, ale i čistě ekonomických: aby si „pézetkáři“ při obchodech uzavíraných v cizině v zastoupení československých podniků neodkláněli peníze do vlastní kapsy. 

Nicméně jak to loni naznačil Lubomír Šidala, někdejší rodinný přítel, obchodní partner a spolupracovník Andreje Babiše v PZO Petrimex, na zahraničních štacích bylo možné leccos ulít bokem. V Maroku působil v téže době jako Babiš a Reportéru například popsal, jak spolu na přelomu let 1989 a 1990 vyrazili do Lichtenštejnska uložit diplomatický kufřík s penězi „z byznysu, který spolu dělali v Maroku“. I bez startovacího kapitálu byly zkraje devadesátých let zkušenosti a kontakty ze zahraničního obchodu velmi cenné. 

Postup Andreje Babiše tomu zcela odpovídá. Na seznamu miliardářů je nyní čtyřkou a nejznámějším zástupcem skupiny bývalých „pézetkářů“. Jeho vzestup po návratu z Maroka odstartoval v lovosické továrně na hnojiva, dnešní Lovochemii, které ještě jako pracovník slovenského podniku zahraničního obchodu Petrimex pomohl získat úvěry z ciziny výměnou za to, že budou nakupovat suroviny jen u tohoto podniku a pouze přes něj prodávat hotová hnojiva. Tato exkluzivita, společně s dalšími obchody, brzy přešla na český Agrofert, což byla původně pobočka Petrimexu v Praze. V polovině devadesátých let ztratil Petrimex nad Babišem řízeným Agrofertem kontrolu, když se za ne zcela jasných okolností slovenská společnost nezúčastnila navyšování kapitálu. V polovině devadesátých let tak Andrej Babiš ovládl obchod s hnojivy, aniž k tomu potřeboval na počátku koupit továrnu.

 

 

Finanční transakce

Zkušenosti z podniku zahraničního obchodu mají i další podnikatelé na špici: jedenáctý Tomáš Chrenek a osmnáctý Jiří Šimáně. Rodák z Nitry Tomáš Chrenek pracoval v podniku zahraničního obchodu Kerametal, obchodníkovi s železnou rudou a kovy, a témuž oboru se věnoval i po změně režimu. V polovině devadesátých let se stal nejprve ředitelem ve skupině Moravia Steel, která privatizovala Třinecké železárny, a vzápětí i jedním z hlavních majitelů poté, co se z Třince stáhl Milan Šrejber. Tento bývalý československý tenista a zakladatel privatizačních fondů Šrejber Tennis Investing z železáren odešel, když vyšlo najevo, že v době privatizace byl skrytým sponzorem ODS on, a nikoliv fiktivní postavy Lajos Bács a Radjiv Sinha.

Jiří Šimáně je nyní asi známější kvůli lobbování za státní pomoc aerolinkám Smartwings, jež spoluvlastní s čínským státem. Také jeho zastihla změna režimu v zahraničí, pracoval v PZO Strojexport vyvážejícím průmyslové celky a vedl společnost Prago se sídlem v Zambii. Po revoluci se věnoval obchodu, se společníkem vytvořil síť bezcelních obchodů, dovážel značkový alkohol a v polovině devadesátých let koupil v privatizační soutěži většinu v cestovní kanceláři Čedok.

Lidí se zkušenostmi ze zahraničního obchodu uspělo, byť v menším měřítku, mnohem víc. Nicméně také jich po prvotním rychlém rozjezdu hodně skončilo. 

Mezi dolarové miliardáře měl našlápnuto Václav Junek. V devadesátých letech se mu podařilo okolo společnosti Chemapol vytvořit impérium čítající řadu firem s celkovým obratem v desítkách miliard korun. V Chemapolu, pézetce dovážející ropu, působil již od osmdesátých let jako náměstek generálního ředitele. Základem Junkovy říše v devadesátých letech byla chemická a petrolejářská část, měl však i svou divizi mediální a zbrojařskou. Junkovo impérium bylo do jisté míry předobrazem toho, co se později podařilo dotáhnout do konce Andreji Babišovi. Po zhroucení předluženého Chemapolu a s ním spřátelené Investiční a Poštovní banky (IPB) dokázal Babiš s požehnáním některých so--ciálnědemokratických ministrů získat podíly v chemičkách, lacino skoupit pohledávky z nesplacených úvěrů od státní konsolidační agentury a oddlužené Junkovy chemičky nakonec zcela ovládnout.

A tady zřejmě tkví jeden z hlavních důvodů, proč na špičce českého byznysu převládají lidé, kteří se pohybovali okolo kuponové privatizace, obchodovali s akciemi a pohledávkami. Obchodníci, kteří miliardový kapitál vydělali v devadesátých letech velmi rychle na finančních transakcích. Skupovat kontrolní podíly ve firmách z kuponové privatizace, přeskupovat majetek a úvěry, to byla při zpětném pohledu vítězná strategie. Naopak nákupy velkých továren na privatizační úvěry  byla často jen cesta k úpadku – a nikoliv mezi podnikatelskou elitu.

 

Kuponoví šampioni

Československá ekonomika koncem osmdesátých let patřila i v rámci so--cialistického bloku k extrémům – téměř vše bylo státní, povoleno nebylo ani drobné podnikání. Soukromé vlastnictví tak, jak jej známe posledních třicet let, neexistovalo. Mít osobní auto bylo v pořádku, ale vlastnit náklaďák a provozovat autodopravu šlo jen ve snu. Podle tehdejších odhadů na stokorunu státního majetku připadala méně než koruna soukromých úspor. Začátkem devadesátých let proto velmi rychle zvítězil nápad vzešlý od ekonomů a politiků z Prognostického ústavu Československé akademie věd: podstatnou část státních firem rozdat prostřednictvím kuponové privatizace. 

Kdo to nezažil, ať si představí všelidovou hru, v níž se získávaly akcie konkrétních firem výměnou za vir-tuální peníze – kupony. Každý jich měl v kuponové knížce stejně, tisíc kuponů za tisíc korun československých. Nejběžnější zisk z kuponovky na jednu knížku byl několik desítek tisíc korun. Kdo však pochopil, že právě začalo ne--opakovatelné přerozdělení majetku, měl k dispozici startovací kapitál a ochotu riskovat, je dnes často na již zmiňovaném žebříčku miliardářů nebo jen těsně pod ním.

Po dvou oficiálních vlnách kuponové privatizace (na Slovensku proběhla jen první) měly podniky tisíce drobných akcionářů. Při tak roztříštěném vlastnictví stačil k jejich faktickému ovládnutí jen malý balíček akcií. Proto také vypukly závody o zisk kontrolních podílů ve firmách, přičemž obrovskou výhodu měli zakladatelé a správci takzvaných investičních privatizačních fondů. Sdružovaly tisíce až statisíce kuponových knížek od jednotlivých lidí a rychle získaly kontrolu nad konkrétními podniky. Nákladné závody o zisk většiny v podnicích byly často financovány spřátelenými bankami a jinými finančními institucemi, což následně přispělo k častým bankovním krachům.

Jako obrovský problém se záhy ukázala neexistující ochrana menších akcionářů. Kdo získal většinu, bral celou firmu. Menším akcionářům zbyly jen znehodnocené papíry. Privatizační fondy se navíc brzy proměnily na obyčejné akciové společnosti a vzhledem k roztříštěnosti akcionářů bylo opět pro ty, kteří se vyznali, snadné je ovládnout a získat majetek. „Záměr to jistě nebyl, ale všichni to podvědomě cítili. Už tenkrát se říkalo: nejlepší by bylo zhasnout, ať si to ti šikovnější rozeberou. Celý spor o privatizaci, ono vytvoření fondů, které nám pak někam utekly, bylo vedeno myšlenkou akumulovat kapitál do rukou několika lidí tak, aby si mohli sáhnout na velké podniky,“ vzpomínal před lety v rozhovoru s HN Jan Stráský, poslední federální premiér a letitý kolega Václava Klause. Sám Klaus naopak v rozhovoru v tomto čísle Reportéra zdůrazňuje, že si vláda překotný rozvoj fondů nepřála.

Největší počet kuponů od lidí shromáždily fondy státem ovládaných bank. Harvardské fondy Viktora Koženého byly třetí největší. Jejich zakladatel je podle posledních zpráv z loňska stále na Bahamách, které jej odmítly před lety vydat k trestnímu stíhání do Česka i do Spojených států. Čtvrt století od konce kuponové privatizace se dál vede bitva o zbytky majetku mezi likvidátory a podnikatelovou matkou, a to včetně 22 milionů dolarů z prodeje vily Viktora Koženého v americkém luxusním středisku Aspen.

Fondy spravované Správou prvního privatizačního fondu (později PPF investiční), založené Petrem Kellnerem s dalšími společníky, byly podle množství kuponů jedenácté v pořadí. Číslem jedna mezi českými miliardáři se Kellner stal zejména díky manažerskému a následně i akcionářskému ovládnutí České pojišťovny. Symbolem této transakce se v roce 1997 stal někdejší ministr financí Ivan Kočárník, který PPF významně pomohl, načež jen pár týdnů po konci ve vládě přešel právě do vedení pojišťovny. Trojkou na seznamu tuzemských miliardářů je Karel Komárek mladší, jehož širší rodina se v devadesátých letech pustila do skupování podílů v plynárenských firmách, a to s kapitálovou pomocí státního Slovenského plynárenského priemyslu. Významnou stopu v kuponovce zanechal i sedmý Pavel Tykač, který první peníze vydělané na prodeji výpočetní techniky otočil v nákupech podílů v několika tehdejších bankách a privatizačních fondech a pod hlavičkou skupiny Motoinvest a heslem „Drobní ak-cionáři, plačte“ odstartoval výkup akcií od účastníků kuponovky.

 

Výjimečný úspěch s továrnou

Naopak zástupci manažerské privatizace a majitelé průmyslových továren jsou mezi dvacítkou nejmovitějších podnikatelů výjimkami. Patří mezi ně například Tomáš Němec s Oldřichem Šlemrem, kteří s dalšími společníky zprivatizovali výrobce pneumatik Mitas, gumárenskou skupinu postupně zvětšili a před pěti lety za více než třicet miliard prodali. Jinak privatizátoři velkých podniků a budovatelé průmyslových impérií z devadesátých let, kteří kupovali továrny na bankovní úvěry, spíše pohořeli. První generace kapitánů průmyslu, jak se jim tehdy říkalo, Lubomír Soudek a jeho Škoda Plzeň, Jiří Maroušek a ČKD Praha, Vladimír Stehlík a Poldi Kladno, šla ke dnu i s miliardovými privatizačními úvěry od státem ovládaných bank. Dlouhodobé úvěry v tehdejších letech buď nebyly vůbec, případně byly extrémně drahé. Bylo dost častým jevem, že novým majitelům továren brzy došly peníze i na splácení úroků. Ve velkých privatizačních případech se objevovala utajovaná finanční kolečka, kdy si manažeři potichu vytahovali z jimi řízených firem peníze, aby si za ně stejnou firmu koupili. Říkalo se tomu privatizace incestem, nejznámějším takovým příkladem bylo ovládnutí Mostecké uhelné společnosti potrestané po mnoha letech u soudu ve Švýcarsku.

Řada velkých manažerských privatizací skončila krachem v období po asijské a ruské finanční krizi 1997 až 1998, případně s pádem IPB po roce 2000. Několik velkých podniků poté prošlo vládou řízeným oddlužením a špatné bankovní úvěry skončily ve státní konsolidační agentuře. Rozprodej pohledávek z úvěrů z původně státních bank z této agentury za zlomky původních cen byl fakticky další privatizační vlnou, protože ten, kdo získal dluh firmy, také firmu ovládl: šlo o neopakovatelnou příležitost, kterou vesměs využily stejné finanční skupiny vzniklé během kuponové privatizace.

 

Nové tváře z internetu

V posledních letech se mezi miliardáře a podnikatele z devadesátých let dostávají nové tváře a klasičtí selfmademani. Obvykle jde o byznys spojený s internetem, kam se přesouvá čím dál větší část ekonomiky. Přes internet je možné i z Česka stavět velké mezinárodní podniky. Unikátní je příběh kyberbezpečnostní společnosti Avast zakladatelů Pavla Baudiše a Eduarda Kučery. Na prvním antivirovém programu začali pracovat ještě krátce před převratem pod křídly hospodářské jednotky ÚV SSM Zenitcentrum, následně v družstvu Alwil a po několika změnách, kdy už si na přelomu tisíciletí mysleli, že s antiviry skončí, vznikl předchůdce současného Avastu. Před dvěma lety dovedli společnost na londýnskou burzu, jako zakladatelé si ve firmě nechali významný podíl. Ak--tuální hodnota Avastu na burze je něco pod šest miliard liber, tedy kolem 170 miliard korun. 

Do téže kategorie patří Ivo Lukačovič, zakladatel internetového Seznamu, nebo Aleš Zavoral, zakladatel online obchodu Alza. Oba začali podnikat již v polovině devadesátých let z nuly a na zhodnocení svých společností museli léta pracovat a čekat, až internetový trh dozraje. I to naznačuje, že raketové růsty a zázračná zbohatnutí z devadesátých let jsou pryč, což je v podstatě dobrá zpráva.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama