Petr Sís: Diskžokej, který se vám bude líbit

Ano, mohli jsme se bavit o tom, že v březnu bude Česká republika hlavní hostující zemí knižního veletrhu v Lipsku a on se stane jedním z nejdůležitějších českých reprezentantů. Mohli jsme se bavit o sedmdesátých narozeninách, kterých se dožije v květnu. My se ovšem zasekli hned u prvního tématu: totiž u roku 1969. Proslulý výtvarník Petr Sís vypráví o době, kdy mu bylo dvacet, a přede mnou se otevírá fascinující svět na pomezí velké slávy a hluboké deprese.

...

Vzpomeňte si na rok 1969: Jaký jste tehdy byl? 

Pravděpodobně arogantní frajer. Myslel jsem si, jak jsem skvělej a krásnej.

Měl jste ten pocit o co opřít?

Měl. Roku 1968 jsem se stal diskžokejem, což byl obrovský životní zlom. 

To se stalo jen tak, náhodou?

Ano i ne. Já vždycky rád kreslil, ale zároveň jsem miloval hudbu, zvlášť anglickou, především rock. Už jako kluk jsem měl velké ambice; pravděpodobně nikoli vrozené, spíš mi je vštípil otec (režisér Vladimír Sís), který nás se sestrou často poučoval, „Musíte vstávat v šest, abyste něco dokázali,“ a podobně. Takže mně bylo sedmnáct a obíhal jsem redakce Mladého světa nebo Svobodného slova se svými články o hudbě i s obrázky, a oni mi to opravdu začali vydávat.

Říkáte, že vás zajímala hlavně hudba britská – mohl jste tou dobou do Anglie jezdit?

V šedesátém sedmém jsem dostal pas a stopem projel celou Francii, Anglii a půl Skandinávie. A v srpnu roku 1968 jsem byl zase v Anglii – když jedenadvacátého přišel ten šok, zrovna jsem z ní vyrážel do Dánska. Pár kamarádů, se kterými jsme měli bigbítovou kapelu, tam trávilo léto. Někteří tam už zůstali, ale my se sešli s rodinou v Mnichově a probírali situaci. Nakonec převážil názor, že ta hrůza nebude trvat dlouho a že se to zas uklidní.

Takže jste se vrátili do Prahy.

Důvodů pro návrat bylo hodně, například mě si ten rok vybral Jiří Trnka jako žáka na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, což byla čest. Na podzim jsem tam nastoupil a vzpomínám, že jsme například vůbec nemluvili na učitelku ruštiny nebo na bulharské spolužáky, protože ti jsou přece za naši situaci spoluzodpovědní... Trnka následujícího roku umřel, ale já tu školu po šesti letech dodělal – chvíli ještě byla takovým nárazníkem vůči tomu, co se dělo venku.

Chtěl jste mluvit o tom, že jste se stal diskžokejem.

Právě koncem šedesátých let točil můj otec převážně v Sezimově Ústí film s tehdy slavným anglickým jazzmanem, klarinetistou Ackerem Bilkem, který nosil buřinku a vyhrával hitparády se skladbou Stranger on the Shore. Producentem filmu byl Francis Hitching, který míval v anglické televizi populární hudební show s názvem Ready, Steady, Go!, a tenhle Hitching sice tátův film nikdy nezaplatil, ale mně jednoho dne věnoval tři sta singlů,  které mu posílaly gramofonové firmy. Já se tak dostal k celé jedné muzikantské generaci: Muddy Waters, Frank Sinatra, začínající Jimi Hendrix, byli tam všichni. V Praze měli moji vrstevníci leda tak jednu nebo dvě desky, a já najednou tenhle poklad.

O kterém přesně mluvíme roce?

Podle mě to byl začátek šedesátého osmého – tehdy jsem začal pořádně objevovat, co je to bigbít.

Kdy jste zažil první velký bigbítový koncert?

Stejně jako většina mých kamarádů už na podzim roku šedesát pět, kdy do Prahy přijela kapela Manfred Mann. Zahráli v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka, na sobě černé roláky, sál byl plný, a všude policajti, protože to u nás opravdu byla bigbítová premiéra a nikdo nevěděl, jak se vyvine. Nejdřív vystoupil Jiří Jelínek, trumpetista, který zpíval hlasem jako Armstrong, Matuška se Štědrým zazpívali Mám malý stan, a pak konečně přišli Manfred Mann. Zpěvák Paul Jones hned vyskočil do vzduchu, začal zpívat Do Wah Diddy Diddy, lidi řvali a šíleli. Všichni jsme četli o koncertech na Západě, kde jsou diváci schopní rozlámat židle, a tady najednou taky, bum, první zničená, pak jich najednou byly desítky, do sálu vlítli policajti se psy, a když se pak vycházelo směrem na tramvaj, utvořili uličku a rubali každého, kdo jim přišel pod pendrek.

Tego jeszcze nie było!

O tři roky později už máte spoustu desek a v hudbě se vyznáte čím dál víc...

Přesně tohle řekl kdosi z mých kamarádů Šimkovi s Grossmannem, kteří provozovali ve Spálené ulici klub Olympik, kam jsem nadšeně chodíval na kapely typu Donald nebo Matadors s Radimem Hladíkem. A najednou jsem tam mohl vystupovat taky, protože mi pánové nabídli, abych tam pouštěl desky. Já do té doby býval spíš ostýchavej, stálo mě spoustu námahy, než jsem třeba dostal holku do kina, ale docela rychle jsem se stával populárnějším a Šimek s Grossmannem vydali letáčky, kam dali mou fotku a napsali: Diskžokej, který se vám bude líbit. 

Vůbec si nedovedu představit, jak tyhle první diskotéky vypadaly.

Tenkrát si to dopředu neuměl představit nikdo.

Uváděl jste například jednotlivé skladby?

Jasně. A určitě jsem často nesprávně vyslovoval, nerozuměl jsem pořádně textům, anglicky jsem se teprve učil... Ve stejné době za mnou občas přišli kamarádi Jarda Hutka s Vladimírem Veitem, kteří hráli ve dvojici, ať jim přeložím třeba Dylanovo Blowin‘ in the wind. Já věděl, že to je Vlání ve větru, ale nechápal jsem básnický význam, takže jsem jim dával nepovedené doslovné překlady. A stejné to bylo s mými diskotékami – moc jsem nerozuměl nuancím, ale věděl jsem, která hudba se mi líbí.

Snažil jste se co nejrychleji zorientovat?

Přicházelo to samo, do hudby jsem byl pořád ponořenější. Začal jsem psát o koncertech do čtrnáctideníku Aktuality Melodie a brzy jsem měl i svůj pořad v rozhlase, jmenoval se Kotouče slávy. Jiří Černý mě varoval, že pořad s progresivní rockovou hudbou komunisti brzy zakážou, ale já byl dvacetiletý kluk unesený sebou samým a nadšený z té situace – to víte, holky se mohly zbláznit.

Přinášela vám ta sláva taky peníze?

Dostával jsem nějakých tři sta padesát korun za diskotéku, což bylo skvělé, v mém vysokoškolském prostředí začínajících a chudých malířů neuvěřitelné. Bezvadní kluci Šimek s Grossmannem milovali rokenrol, ale kapely bylo třeba platit, a jim teď najednou začalo docházet, že u diskotéky potřebujete jen dvě bedny, dva gramofony a člověka, který ten pořad uvádí – mě. Přišli na to i další pořadatelé, a tak se diskotéky rychle šířily. Vzpomínám třeba, jak jsem poprvé přijel hrát do Ostravy, rozhrnula se opona, tam stáli havíři ve svátečních šatech, protože mysleli, že budou taneční – já měl na jevišti připravený stolek s kytičkou a křeslo. Ale za pár měsíců si lidi začali zvykat. To už se stávalo, že někdo přišel a říká:  „Zahraj Jimiho Hendrixe,“ jenže já měl svůj plán, chtěl jsem hrát chvíli rychlejší rock, chvíli blues, Hendrix se mi nehodil, takže přiletěl půllitr a rozbil se vedle mě o stěnu: „Sem ti řekl, abys zahrál Hendrixe!“

Pouštěl jste nějakou skladbu pokaždé? 

Měl jsem desku Sailor od tehdy nepříliš známé americké skupiny Steve Miller Band a na ní byla skvělá píseň Living in the U.S.A., kterou jsem si vybral za znělku, aniž bych tušil, v které zemi budu jednoho dne žít... Mimochodem, stal jsem se i prvním diskžokejem vystupujícím v Polsku, kam mě vzal František Janeček, tehdy manažer skupiny Rebels. Přivezl mě do grandhotelu v Sopotech, kde akci inzerovali sloganem Tego jeszcze nie było!, hrál jsem od půlky odpoledne do půlnoci, blikaly stroboskopy, a mně začalo docházet, že jsem tak trochu estrádní hvězdou. Byla první půlka sedmdesátek, spousta lidí najednou vyžadovala Abbu nebo podobné popové masovky, a mě tohle přestalo bavit – najednou jsem zjistil, že vlastně chodím do zaměstnání. Dokončil jsem školu, šel na vojnu, a pak už jsem dělal animované filmy.

No jo, vlastně, vždyť já zapomínám, že jste především výtvarník. Nakolik pro vás bylo před těmi padesáti lety důležité kreslení?

Diskžokejem jsem býval jeden nebo dva večery týdně, přes den jsem studoval Umprum. I jako výtvarníka mě ale hodně inspirovala hudba – obaly na desky, plakáty, celá ta doba. Kapelám jsem kreslil bubny, trička a tak dále... Tak jako vlastně po celý svůj život jsem se vždycky na několik dní uzavřel, kreslil, a pak vyrazil.

Zažil jste někdy později jakožto výtvarník podobné pocity, jako coby diskžokej v Sopotech?

Jenom na vyhlášení různých cen, které jsem vyhrál, třeba Ceny Hanse Christiana Andersena. A potom taky, když jsem mluvil k dětem ve škole a jim se líbil nějaký můj obrázek.

Beach Boys nezapomenou

Tímto tedy uzavíráme odpověď na první otázku a vzpomínání na rok 1969?

Ještě pár důležitých vzpomínek mám. V létě toho roku jsem například znovu odjel do Anglie, tentokrát s těžkým magnetofonem, protože jsem dostal šanci dělat rozhovory s většinou tehdejších hudebních hvězd.

S Beatles?

Yes. I s Yes.

Byl některý z těch rozhovorů životním zážitkem?

Jednou jsem třeba mluvil s velkým frajerem, o kterým jsem nikdy neslyšel, a ten mi u cigára říkal, že právě založil novou kapelu, která bude nejlepší na světě: „Říkáme si Led Zeppelin.“ Jmenoval se Robert Plant a já jsem mu moc nedůvěřoval... Jindy jsem se setkal s totálně opilým zpěvákem, o němž jsem myslel, že nevydrží do Vánoc, to byl Joe Cocker. A jak je svět malý, tak si představte, že jsem jednou mluvil se saxofonistou skupiny Colosseum Dickem Heckstallem-Smithem a ten mi vykládal cosi o jiném jazzmanovi Stanu Getzovi, který mě vůbec nezajímal. No a my teď s rodinou bydlíme už sedmnáct let kousek za New Yorkem v bývalém studiu Stana Getze a jeho žena Monica je naší paní domácí, právě tam vyrostly naše děti... A teď mě ještě napadá, že jsem toho roku uváděl koncerty Beach Boys.

Jak jste se k tomu připletl?

Beach Boys přiletěli v červnu 1969 na tři koncerty do Československa. Pořadatelé z Pragokoncertu znali můj rozhlasový pořad, mysleli si, že umím anglicky, a tak mě vyzvali, abych kapele překládal a zároveň jim to moderoval.

Byl jste v euforii?

Těšil jsem se, i když jsme s kamarády samozřejmě brblali, jak je to nefér, že do Polska jezdí Rolling Stones, a k nám zbytečně sladcí Beach Boys – dnes vidím mnohem líp, že ta kapela, hlavně na desce Pet Sounds z šedesátého šestého, byla geniální. Na tehdejší turné vzali taky orchestr, takže dohromady tvořili snad třicetičlennou výpravu, která přiletěla v pronajatém letadle. Lucerna byla narvaná a já uváděl: „Jako předkrm tu máme skupinu Blue Effect, coby hlavní chod nás čekají Beach Boys.“ Všichni přítomní si asi právem říkali: „Bože, to je debil.“ 

Jací byli ti muzikanti lidsky?

Zpěvák Mike Love se choval poměrně arogantně, chodil v róbě, žádal vhodné podmínky pro meditaci, pořád chtěl nějaké kytky, což se narychlo špatně shánělo. Bubeník Dennis Wilson vyprávěl o tom, jak u něj doma zrovna bydlí skvělej kámoš Charles Manson, přičemž tentýž Manson akorát plánoval masakr v domě režiséra Polanského. Dobrý byl kytarista Al Jardine, s tím jsem měl pocit, že celkem kamarádíme... Po Praze se letělo na Bratislavskou lyru, a nakonec před narvanou sportovní halu do Brna. Zádrhel byl v tom, že Beach Boys dostali půlku honoráře v dolarech, ale druhou půlku v československých korunách, takže měli volnou spoustu peněz, které jim venku byly k ničemu, a napadlo je koupit české sklo. 

Pověřili tím kšeftem vás?

Bohužel. V Praze jsem znal pár vometáků, kteří uměli sehnat cokoli, a tak jsem jednoho poprosil o křišťál pro Beach Boys, že si to před odletem vyzvednou. Vůbec mi nedošlo, že si kapela může soukromým letadlem odletět, odkud chce, takže jsem sice Beach Boys ujistil, že je všechno zařízené, ale po brněnském koncertě s hrůzou zjistil, že jedeme k tamnímu malinkému letišti a žádná předávka skla v Praze nebude. Muzikanti nebyli moc příjemní i za normálních okolností, a teď zjistili, že jsem je připravil o spoustu peněz. Musel jsem se před nimi schovat na záchodě. Na letišti byl jen jeden bar, a když tedy nevyšlo sklo, Beach Boys se rozhodli celý ten bar kompletně vykoupit. Když pak odlétali, děsně mi nadávali, jenže to ještě netušili, že v Helsinkách, kam mířili a kde měli odehrát další koncert, jim všechen ten brněnský alkohol zabaví, protože ve Finsku byla téměř prohibice… Uplynulo dobrých třicet let, já jdu po Manhattanu, zahlédnu Al Jardina, tak zdravím slovy: „Vy si mě asi nepamatujete, ale...“ A on: „Na tebe nikdy nezapomenu. Přišli jsme tenkrát o spoustu peněz!“

Než začali nadávat vám, nadávali Beach Boys z pódií taky na okupanty?

Ano, do půl těla svlečený Mike Love je v Lucerně teatrálně proklínal a publikum se mohlo zbláznit radostí, ale bylo to trochu absurdní. Koncerty se konaly necelý rok po invazi a vlastně lidem dávaly falešnou naději, že to bude dobrý. Málokdo si byl vědom neustálého utahování šroubů a toho, že už brzo bude definitivní konec srandy.

Kdy začalo utahování šroubu bolet vás?  

Naše vysoká škola byla ještě dva tři roky progresivní díky lidem, kteří na ní působili v letech šedesátých, ale i to se postupně měnilo. Například profesor Adolf Hoffmeister najednou nesměl ze dne na den vstoupit na půdu školy a my, studenti, jsme mu vynášeli z kabinetu věci, přičemž jsme za komodou našli Picassovu kresbu... V rádiu doporučovali říkat, že hrajete skladbu pro dělníky z ČKD, aby se jim šlo lépe do práce. A policie si mě začala zvát do Bartolomějské: „Takže pane Sís, vy jste prý na diskotéce v Brně prohlásil, že Narodil se Rusák, jmenuje se Husák!“

Co jste jim na to řekl?

Že jsem v životě slyšel už různé básně, ale tuhle nikdy... Pořad v rozhlase mi samozřejmě zamázli, při diskotékách stával kousek ode mě chlap a prudil: „Tišeji. A tuhle skladbu raději ne!“ Najednou se nedalo cestovat a všechno bylo odporný – většinu života jsem tehdy trávil v hospodě U Svitáků nedaleko naší školy. 

Maloval jste hodně?

Ano, ale začal jsem se soustředit na kreslený film, protože u normálních obrazů bych pořád čelil otázkám typu „Proč tam chybí tanky? Kde jsou prapory?“ a podobně. V posledním roce studia jsem natočil animovaný film Mimikry, k němuž nahráli hudbu Blue Effect. Byla v něm spousta skrytých významů, jako tehdy ve všem. Lidem stačilo, aby ve filmu někdo řekl: „To si nenecháme líbit!“, a v bezpečí tmy všichni tleskali.

Vometák prezidentem

Jezdily tou dobou ještě do Československa nějaké západní kapely?

Rok po Beach Boys jsem uváděl anglické Fat Mattress, kteří hráli nejdřív v letenské hale Sparty – připadalo mi vtipný, že tam budu v basketbalových hadrech driblovat míčem, což opět muselo být příšerný... Pak se pokračovalo na další dva koncerty přes Brno do Ostravy, kde byl v téže době nějaký sjezd komunistické strany. Muzikanti bydleli v hotelu Ostravan, Fat Mattress se tam opili, české předkapely taky, jeden z bedňáků Flamenga jménem Jirka Vochomůrka (roku 1972 se zúčastnil tragického únosu letadla do západního Německa) začal demolovat nábytek v pokoji, protože četl, že to k rocku patří. Tohle by nevadilo, to se opilým lidem někdy stane, ráno se škoda zaplatí, jenže celý večírek se zvrhl. Ráno všichni pobíhali po hotelu jen ve spodním prádle, a to zrovna ve chvíli, kdy chodbou procházela delegace komunistů z ústředního výboru... A po čtrnácti dnech si pro mě zase přijeli. Na oddělení už seděli bubeník Ernouš Šedivý, basák Guma Kulhánek, na stole byl článek z nějakých novin pro ostravské horníky, ze kterého si pamatuju jenom útržky. „Pokoje vypadaly jako po nájezdu barbarů“ nebo „Páni umělci z Prahy, kteří hrají rock, rozbili pracující třídě vybavení hotelu“.

Jak to dopadlo?

Řekl jsem, že všechno rozmlátili Angličani, protože ti už byli dávno doma, a já nepatřil mezi typy, co by se hrdě přiznaly. Víte, nutíte mě k hrozným vzpomínkám: Palach, unesené letadlo, tyhle opakující se výslechy... Úpadek v přímém přenosu. Všechno člověku rvalo srdce. 

Vy jste se ale ještě na čas dostal do Anglie...

Náhodou jsem zjistil, že v Československu je každoročně možnost získat stipendium na londýnskou The Royal College of Art. Jeden tamní profesor viděl můj film Mimikry a řekl, jak by bylo hezký, kdybych přijel. Já začal běhat po úřadech, shánět razítka, vyplňovat papíry, celé to trvalo skoro rok a skončilo tím, že mi měl žádost potvrdit uliční výbor strany, což bylo bez šance – měl jsem pověst člověka, který se Nerudovkou pravidelně vracívá v náladě domů až po půlnoci. Jenže můj otec tehdy pravil: „Máš nějakej zarámovanej obraz? Jestli máš, půjdeš na ministerstvo kultury a řekneš, že ho chceš věnovat ministrovi Klusákovi, ať ti za to dá potvrzení...“ Byl jsem rudej studem, ale neviděl jinou možnost a šel tam. Vrátný volal nahoru do kanceláří: „Je tady nějakej akademickej malíř, prej nese dárek.“ A ministr mi opravdu razítko dal.

Který to byl rok?

1978.

Mladá Anglie tehdy žila punkem.

Právě, na vrcholu byli Sex Pistols nebo Clash, mí spolužáci nosili číra a divoký náušnice, ve škole jsem se potkával třeba s Adamem Antem ze skupiny Adam and the Ants nebo se Siouxsie ze skupiny Siouxsie and The Banshees. Každý pátek jsme měli školní večírky, spousta piva, těžký boty, kožený bundy, z beden hrály ty Pistole, mně zpočátku přišlo, že začínám bejt starej, že to je zbytečně radikální muzika, a až zpětně vidím, jak bezvadný to byl rokenrol... Potíž byla v tom, že jsem musel za školu platit a neměl pak žádné další peníze na živobytí. A tak jsem se kromě večírků účastnil všemožných ilustrátorských soutěží; spolužáci si asi mysleli, že jsem šprt, ale já ty soutěže musel vyhrávat, protože byly honorované, vítěz dostal třeba pět set liber. Bylo to dvouleté postgraduální studium, ve druhém roce už bych dělal asistenta a potom dostal titul, ale já měl povolení jen na jeden rok. Když jsem přijel do Prahy, aby mi ho prodloužili, vzali mi pas.

Od roku 1982 žijete ve Spojených státech. Jaká vás tam přivítala muzika?

Dokud jsem žil v Praze, tak jsem si bláhově myslel, že co je z Ameriky, nemůže být špatný, ale v osmdesátých letech tam byla populární hudba typu Aero­smith... Kdosi mi tehdy v počátcích půjčil renaulta s otvírací střechou, já vjel na dálnici, zapálil si cigaretu, pustil rádio a říkal si, „Konečně, tohle je Amerika!“ V tom rádiu právě hráli Aerosmith a vítr mi hned sfoukl žhavý popel na košili.

Co jste čekal?

Když spolu tolik mluvíme o roce 1969, tak jsem asi čekal atmosféru jako ve Woodstocku v létě devětašedesátého, jenže taková tam nebyla. A není. Což je dobře vidět v posledních letech třeba na úspěchu Donalda Trumpa. Na stará kolena jsem v šoku z toho, jak jsou Američané vlastně konzervativní. Žádný Woodstock – ale country!

Pro úplnost poznamenejme, že to říkáte s úsměvem.

Trochu strnulým. Nestěžuju si, ale upřímně řečeno jsem doufal ve víc. Doopravdy mě třeba mrzí ten Trump – před mnoha lety za mnou přišla někdejší krasobruslařská šampionka Ája Vrzáňová, kamarádka Ivany Trumpový, a přesvědčila mě, ať pošlu všechny svoje knížky jejich dětem. Donald byl v té době jenom největším vometákem v New Yorku, ale pak se (nejen) k mému obrovskému překvapení stal prezidentem. A vy vůbec nevíte, co od takhle nevyzpytatelného člověka můžete očekávat zítra, natož za dva roky. Podobně to cítím i se současným prezidentem českým – je mi líto, že na ty lidi nemůžu být hrdý, deprimují mě, nedodávají naději. Asi bych si mohl říct, že v sedmdesáti letech to už mám za pár, že se nemusím rozčilovat, ale stejně se tím trápím.

A jinak?

Jinak pořád všechno dobrý.

Malujete?

Snažím se co nejvíc. Na několik dní se vždycky uzavřu, a pak vyrazím.

Občas i nějaké hudební motivy?

Občas. Teď třeba Antonína Dvořáka, jak doputoval do Ameriky a kreslil si noty na manžety košile.

A mimochodem – když už jsou vaše dvě děti dospělé, nemohl byste třeba půlku z každého roku malovat v Praze? Ve svém zdejším bytě? Pod Hradem, v Nerudovce?

Mimochodem, to bych chtěl, ale v Nerudovce se turisté valí jedním směrem. Uzavřít se tu dá, jenže vyrážet bych musel opatrně.  •