Petr Sís: Diskžokej, který se vám bude líbit

Ano, mohli jsme se bavit o tom, že v březnu bude Česká republika hlavní hostující zemí knižního veletrhu v Lipsku a on se stane jedním z nejdůležitějších českých reprezentantů. Mohli jsme se bavit o sedmdesátých narozeninách, kterých se dožije v květnu. My se ovšem zasekli hned u prvního tématu: totiž u roku 1969. Proslulý výtvarník Petr Sís vypráví o době, kdy mu bylo dvacet, a přede mnou se otevírá fascinující svět na pomezí velké slávy a hluboké deprese.

…

Vzpomeňte si na rok 1969: Jaký jste tehdy byl?

Pravděpodobně arogantní frajer. Myslel jsem si, jak jsem skvělej a krásnej.

Měl jste ten pocit o co opřít?

Měl. Roku 1968 jsem se stal diskžokejem, což byl obrovský životní zlom.

To se stalo jen tak, náhodou?

Ano i ne. Já vždycky rád kreslil, ale zároveň jsem miloval hudbu, zvlášť anglickou, především rock. Už jako kluk jsem měl velké ambice; pravděpodobně nikoli vrozené, spíš mi je vštípil otec (režisér Vladimír Sís), který nás se sestrou často poučoval, „Musíte vstávat v šest, abyste něco dokázali,“ a podobně. Takže mně bylo sedmnáct a obíhal jsem redakce Mladého světa nebo Svobodného slova se svými články o hudbě i s obrázky, a oni mi to opravdu začali vydávat.

Říkáte, že vás zajímala hlavně hudba britská – mohl jste tou dobou do Anglie jezdit?

V šedesátém sedmém jsem dostal pas a stopem projel celou Francii, Anglii a půl Skandinávie. A v srpnu roku 1968 jsem byl zase v Anglii – když jedenadvacátého přišel ten šok, zrovna jsem z ní vyrážel do Dánska. Pár kamarádů, se kterými jsme měli bigbítovou kapelu, tam trávilo léto. Někteří tam už zůstali, ale my se sešli s rodinou v Mnichově a probírali situaci. Nakonec převážil názor, že ta hrůza nebude trvat dlouho a že se to zas uklidní.

Takže jste se vrátili do Prahy.