Babiš a jeho krize

Píše se rok 2024. Andrej Babiš nadále sedí v křesle premiéra ve Strakově akademii a na Českou republiku neútočí covid, ale roztroušené partyzánské bojůvky povstalců, které po sobě – stejně jako kdysi virus – zanechávají mrtvé.

Předseda vlády jedná v této krizi podobně, jako se choval za pandemie. Situaci v určitou chvíli zlehčuje, protože se blíží krajské volby. „Tak zkuste už tady konečně schválit ten zahrádkářský zákon a neřešte stále povstalce,“ kárá premiér Babiš zákonodárce ve sněmovně. O několik týdnů později, když intenzita povstaleckých útoků a počet obětí rostou, Babiš vystoupí s projevem v televizi a řekne, že „jsme se nechali ukolébat“. Země přejde do výjimečného stavu. Když intenzita povstaleckých útoků kvůli drsným restrikcím zasahujícím svobody a pohodlí občanů poněkud poklesne, pochlubí se, že vláda vlnu násilí zastavila. „Další útoky si nemůžeme dovolit,“ řekne, ale bezpečnostní opatření přesto uvolní. Situace se opět zhorší, přestože premiér Babiš jmenuje již třetího ministra obrany a na schůzce s vedením armády začne křičet na generály. Argumentuje, že se mají řídit tím, co mu v mailu napsal „jeden pán“, nějaký jeho příznivec.

Jistě, výše popsaná situace je velká fikce, vychází ovšem ze slov, která Andrej Babiš za covidové krize pronesl, případně z postupů, které používá. A na námitku, že v průběhu nejbližších let přece nemusí další krize přijít, lze odpovědět, že také neexistuje žádná jistota, že taková krizová situace nepřijde. Vždyť kdo o Vánocích 2019 předvídal, že brzy začne pandemie, která bude další dva roky otřásat světem? Ponecháme-li tedy stranou, že konkrétní podobu příští krize nelze napevno modelovat – ano, povstalci vypadají opravdu málo pravděpodobně –, je skutečně nemyslitelné, aby se Babiš v premiérském křesle nechoval stejně jako za covidové pandemie?

Ovládnout není vládnout

Při bilancování čtyř let premiéra Andreje Babiše toho lze říct hodně. Dá se třeba zdůraznit, že každý občan ze svých daní dotuje či v podobě státních zakázek posílá peníze do Babišem založeného Agrofertu: holding sponzorují, aniž by si to možná uvědomovali, též voliči ANO z řad důchodců, protože i při jejich nákupech se strhává daň z přidané hodnoty, případně spotřební daň za alkohol či pohonné hmoty.

Přední místo v kapitolách budoucích historických knih o Babišově éře však, jak to zatím vypadá, obsadí fakt, že za jeho vlády zemřelo kvůli covidu minimálně třicet tisíc lidí, spíše ještě více (podle počtu takzvaných nadúmrtí ukazujících, o kolik více se umíralo oproti srovnatelným nepandemickým obdobím). Z těchto statistik jsme v mezinárodním srovnání vycházeli ke konci srpna mimořádně špatně. Takový závěr nelze zpochybnit relevantními fakty, pouze snad hudráním, že ony statistiky jsou vymyšlené a covid neexistuje. I když se v západoevropských zemích nakažlivější varianta delta začala v létě prohánět více než u nás, počet hospitalizovaných a mrtvých byl – zjevně kvůli vakcinaci – oproti předchozím vlnám nízký, takže šance, že by nás v nelichotivém počtu úmrtí dohnaly, se nezdála pravděpodobná.

Je fér říci, že český covidový průšvih určitě nebyl pouze Babišovou vinou. Premiér zdědil nepřipravenost na více úrovních státní správy. K neblahému výsledku jistě přispěl továrně-montážní charakter české ekonomiky, kdy spousta lidí nemůže, tak jako na Západě, přejít na home office, a pracovní prostředí je přirozeným místem šíření viru.

Avšak říkat, že Česká republika nemohla z covidové krize vyjít lépe, že se zkrátka nedalo nic dělat, muselo být tolik mrtvých nebo musely být tak bezprecedentně dlouho zavřené školy – tato tvrzení mi přijdou jako nemístný fatalismus. Takové úvahy po mém soudu nemají daleko k východisku, že Česko vlastně nemá dělat vůbec nic, protože o nás stejně rozhoduje vyšší moc: Západ, Východ, koronavirus, dosaďte dle libosti.

Když se podíváme přímo na výkony Andreje Babiše za pandemie, je opravdu těžké tvrdit, že jeho jednání nepřispělo ke kruté české bilanci. Sám nejprve něco řekl nebo nějak rozhodl, aby zakrátko vzal své prohlášení či rozhodnutí zpět, čímž potvrdil, že to jeho první rozhodnutí bylo špatné. A tato situace se opakovala. Ať už jde o slova z loňského léta, že znovu nebude zavírat ekonomiku, nebo o veto návrhů zavést nošení roušek z téže doby. Neustálé vládní změny a úpravy opatření, někdy téměř z hodiny na hodinu, jejich nevysvětlování a nesrozumitelnost téměř jistě přispěly k tomu, že občané i firmy nařízení různým způsobem ignorovali a úřady je fakticky nevymáhaly.

Každý samozřejmě dělá chyby, avšak Babišovy nedostatky a selhání za krize se nezdají být výjimkou, ale pravidlem vyplývajícím z jeho způsobu řízení. Nezaznamenal jsem, že by Andrej Babiš někdy polemizoval s tím, co se obecně soudí o rychlých změnách jeho postojů; totiž že jsou dány reakcemi lidí na sociálních sítích, které vyhodnocuje jeho tým. Jenže, a je otázkou, zda to premiérovi někdy plně došlo, viru jsou ohlasy na Facebooku lhostejné.

Andrej Babiš se totiž dlouhodobě jeví jako člověk, který je schopen zemi svou účinnou a bohatě financovanou marketingovou kampaní ovládnout, ale vládnout jí za zlých časů neumí. Nejenže považuje výkon funkce premiéra do velké míry za otázku správné komunikace vůči veřejnosti s cílem udržet se u moci. Není ani příliš schopen vybírat si kvalifikované ministry do vlády, jeho mentální nastavení mu zjevně zásadně překáží v tom, aby si našel a držel ve funkci někoho, kdo by s ním na schůzkách opravdu polemizoval a komu by musel soustředěně naslouchat. Pět výměn v křesle ministerstva zdravotnictví za rok pandemie přece není vzdáleno od situace, kdy se vymění pět ministrů obrany v jednom roce války.

Již od časů Agrofertu také platilo, že Babiš se plete do každého velice detailního rozhodnutí. Asi se to dalo ustát v holdingu, když byl mladší a jeho kapacity větší, ale nyní už tato metoda zjevně nefunguje. Babiš se sice chlubí tím, jak málo spí, avšak to, že stihne denně hodně schůzek, vůbec neznamená efektivní vládnutí. Spíše se zdá, že se od časných ranních hodin věnuje tisícům věcí najednou, možná včetně Agrofertu, s kterým sice, jak tvrdí, nemá nic společného, přesto za zájmy holdingu vůči EU bojují zástupy českých vládních činitelů. A tudíž premiérovi uniká to podstatné. Bylo zajímavé sledovat, jak Babiš prokázal, že buď nezná, nebo nechápe proces schvalování vakcín Evropskou lékovou agenturou. Jako nějaký trhovec se zlobil, jak je možné, že preparáty AstraZeneky se objednaly už v srpnu a začátkem ledna ještě nebyla vakcína schválena. Přitom pomineme-li, že vakcíny musí projít časově náročnými klinickými testy, Babišova vláda nevznesla proti procesu schvalování agenturou na evropské úrovni zásadní námitky – přitom je mít mohla.

Státníci v historii

Andrej Babiš si podle svých vystoupení myslí, že covidová krize byla vlastně nespravedlnost. Vždyť mu to tak šlo, když nebyl covid – on jezdil po republice, sliboval, že dá peníze tady a tam, nebo že si posvítí na kůrovce.

Jenže státník není státníkem proto aby řídil zemi, jen když je aktuálně hezké počasí. A pokud zná Andrej Babiš aspoň trochu historii, měl by vědět, že skutečné kvality státníka se ukazují do značné míry právě v době krize.

Můžeme určitě položit logickou předvolební otázku: Máme záruky, že když povládne někdo jiný, budoucí krizi zvládne? Ne, nemáme. Není pravdivý argument Babišových příznivců, že opozice jako jeden muž neměla žádné relevantní připomínky k práci vlády – například loni v létě se její část snažila prosadit posílení tehdy velice malých testovacích kapacit. Na druhé straně najdeme věci, v nichž ten či onen opoziční představitel za covidové krize vystupoval přinejmenším podivně.

Je však pravděpodobné, že Babiš nějakou další krizi opět nezvládne? Na základě toho, co víme z covidové krize, to bohužel pravděpodobné je. Leda by se ve svých sedmašedesáti letech změnil a zásadně poučil. O tom však nejenže nemáme indicie – vzhledem k jeho záchvatům a vystoupením, jak je nejlepší, se dokonce zdá, že se proti jakémukoli skutečnému poučení zatvrdil.