Jak premiér královně zvednul sukni

To, co se odehrálo na politické scéně čím dál malomocnější Velké Británie v posledních měsících, nemá v dějinách této země obdobu. Premiér přelstil panovnici, aby ji přiměl podepsat dlouhodobé (pětitýdenní) odročení zasedání parlamentu.

V době největší novodobé krize národa Boris Johnson zabouchl vrata Westminsterského paláce, aby se svým poněkud zvlčilým poradcem Dominikem Cummingsem prosadil něco, co by mu parlament jinak neschválil. A aby toho nebylo málo, vyrazil jedenadvacet nejrozumnějších (vesměs nejnoblesnějších) členů vlastní partaje. Evidentně se inspiroval Donaldem Trumpem a jeho „zjednodušováním politického procesu“, a vsadil na strategii Lid versus parlament. A hodlá v této kovbojce pokračovat za každou cenu.

Fyzikální zákon akce a reakce nicméně platí i v demokracii. Šokující chování premiéra proto vedlo k dosud nemyslitelnému: Nejvyšší soud země zasedl, aby Johnsonovo rozhodnutí na dlouhé období uzavřít parlament zvážil. A jedenáct jeho členů se jednomyslně (Británie není Čína, takže jde o opravdu nebývale rázný a výmluvný výsledek) usneslo, že premiérův krok byl nezákonný. Nařídil proto parlamentu postupovat tak, jako kdyby ke kroku premiéra nikdy nedošlo. A poslanci se mohli vrátit do práce.

Zlověstné ticho

Velká Británie nemá psanou ústavu. Nejstarší demokracie na světě funguje na základě směsice zákonů, obyčejů a zvyklostí, které její odpovědní činitelé respektují. Říkají tomu „good chap“ systém. Od premiéra se očekává, že se bude chovat jako rozumný chlapík, který dodržuje pravidla – nelže, nekrade a chová se s pověstnou britskou slušností. Jako se trojuhelník opírá o tři body, fungování demokracie na ostrovech je jištěno třemi institucemi: Downing Street č. 10, odkud operuje premiér se svou vládou, parlamentem, který zasedá ve Westminsteru, a justicí.

Dosud bylo zvykem, že justice se nemíchá do záležitostí vlády, zásah právníků do politického dění je tedy v mnoha ohledech problematický. To, co se odehrálo 25. srpna, je ovšem naprosté novum, a lze to považovat za významný otřes zavedenými konvencemi staré demokracie. Nikoliv soud, ale parlament má být nejvyšším garantem práv. Problém je, že premiér země ohrozil demokracii právě tím, že bez solidního důvodu parlament zavřel.

Bývalý konzervativní premiér John Major v průběhu jednání Nejvyššího soudu přirovnal Borise Johnsona k proradnému realitnímu makléři a požadoval jeho omluvu parlamentu. Prohlásil doslova: „Nikdy věci neměly dojít tak daleko. A nečiní mi nejmenší potěšení stát tu proti mé vlastní straně, proti mému premiérovi. Ale žádný premiér se takto nesmí nikdy zachovat ani k panovníkovi, ani k parlamentu.“ Poznámka na okraj: málokdo má v Británii horší pověst než realitní makléři.

Jedním z nejzákladnějších úkolů britského premiéra je zajistit nezávislé postavení královny. Premiér musí umožnit hlavě státu (současně i církve a ozbrojených sil), aby zůstala mimo politikaření a mohla si tak uchránit svou nezávislou pozici.

Johnson však postavil královnu do situace, kdy neměla na vybranou a musela podepsat pochybné pozastavení parlamentu, které jí premiér navíc zdůvodnil značně proradně. Tvrdil, že se tak děje proto, aby vláda měla víc času připravit „the Queen’s speech“, tedy každoroční vizi pro začátek nového parlamentního roku. Jak taková událost vypadá? Panovnice s korunou na hlavě a v hermelínu přifrčí kočárem do parlamentu, aby přečetla návrh sepsaný ministry. Než do Westminsterského paláce vstoupí, jejímu průvodci zabouchnou dveře před nosem, což je starodávný zvyk symbolizující nadřazenost parlamentu vůči panovníkovi.

Královna vládne ceremoniální monarchii, nemá tudíž na výběr. Nemůže politickému klaunovi Johnsonovi useknout hlavu jenom proto, že vidí, jak škodí, a že je to ničema. Musí podepsat, co jí předloží vláda.

Bývalý konzervativní premiér John Major odsoudil Johnsonovo chování a dožadoval se, ať se důkladně panovnici omluví za to, že ji dotlačil podepsat nezákonné rozhodnutí. Můžeme jen odhadovat, co se dělo na druhé straně drátu, když Boris Johnson musel po vydání rozsudku Nejvyššího soudu královně zatelefonovat. Každopádně je známo, že Alžběta umí vyrobit velmi zlověstné ticho. Obzvlášť, když je rozzlobená doběla.

Hvězda Hale

Explozívní vyjádření Nejvyššího soudu tlumočila veřejnosti jeho předsedkyně, čtyřiasedmdesátiletá Lady Brenda Hale. Bod za bodem usvědčila svým příjemným, nevzrušeným hlasem premiéra z nezákonného jednání.

Žena o dvacet let mladší než královna, kterou Britové dosud vlastně příliš neznali, se během několika hodin stala internetovým „memem“. Vynikající právnička, která se vyznačuje nápaditými brožemi (kameny vykládaný pavouk, žabák, liška nebo motýl) má mezi profesory práva a jejich studenty už po několik dekád takřka kultovní postavení.

A co rozsudek Nejvyššího soudu znamená pro brexit? Pomůže Johnsonovi vyvinout větší tlak na vyhlášení předčasných voleb, kterým se parlament snažil zabránit, aby se země vyhnula scénáři nazývaném v angličtině „no-deal Brexit“, tedy vystoupení z Unie bez dohody? Nic momentálně nenasvědčuje, že se podaří najít kompromis. Naopak, Johnson svou rétorikou hrotí situaci a parlament byl hned v den svého obnoveného zasedání samý vztek a vyhrůžky.

Britská politická scéna momentálně připomíná burácení krvežíznivého Cromwella a tehdejší začátek občanské války. Někteří Johnsonovi lidé například už volají „do zbraně“ zmínkami o francouzských žlutých vestách.

Obyčejný každodenní život Britů zatím naštěstí zůstává víceméně beze změn. Když včera ze dveří vykoukla moje sousedka, která před třemi roky hlasovala pro brexit, nejdřív jsem se lekla. Ukázalo se ale, že mě nechce praštit, jenom mi nabídla jablka ze své zahrádky. Jinak ale bohužel platí, že brexitová kovbojka pokračuje.