Kauza

Jebol som Andreje násadou cez chrbát. Příběhy z Babišovy marocké minulosti

06 / 05 / 2019

Kde se vzaly peníze pro start podnikání Andreje Babiše? Odpověď na otázku, která dosud nebyla uspokojivě objasněna, může ležet v Maroku, kde Babiš v osmdesátých letech pracoval jako obchodní delegát vyslaný státním podnikem zahraničního obchodu. Magazín Reportér hovořil s jeho někdejším přítelem a kolegou – jeho informace dal dohromady s dokumenty StB i údaji o penězích, které Babišovi poslala švýcarská banka Vontobel.

Kde se vzaly peníze pro start podnikání Andreje Babiše? Odpověď na otázku, která dosud nebyla uspokojivě objasněna, může ležet v Maroku, kde Babiš v osmdesátých letech pracoval jako obchodní delegát vyslaný státním podnikem zahraničního obchodu. Magazín Reportér hovořil s jeho někdejším přítelem a kolegou – jeho informace dal dohromady s dokumenty StB i údaji o penězích, které Babišovi poslala švýcarská banka Vontobel.

Tento text vznikl s přispěním premiéra Andreje Babiše. Tedy samozřejmě s jeho nechtěným přispěním. Babiš totiž, zjevně neúmyslně, stále dodává novinářům náměty. Stačí jen důkladně analyzovat, co právě dělá nebo jaká prohlášení poskytuje. Často se pak stane, že sám vrátí do hry tajemné téma, jak kdysi zbohatl a co dělal nebo s kým se stýkal v době komunismu. Andrej Babiš se přitom nikdy nezbaví své předlistopadové minulosti, která byla svázána s prostředím státního podniku zahraničního obchodu Petrimex, s komunistickou nomenklaturou a Státní bezpečností. Je jeho nedílnou součástí, která formovala jeho osobnost a i budoucnost.

 

•••

V úterý 4. prosince 2018 byl premiér Andrej Babiš na oficiální návštěvě Maroka. Kromě setkání na nejvyšší úrovni se zajel podívat i do míst, kde kdysi od roku 1985 pracoval. V hlavním městě Rabatu si na jedné rušné ulici stoupl před budovu bývalého obchodního oddělení československé ambasády a skupince novinářů, která ho v Maroku doprovázela, nostalgicky líčil: „Přímo tady v tomhle domě, ve třetím patře, jsem bydlel. A v prvním patře jsem měl kancelář.“

Babiš tam v letech 1985 až 1991 pracoval jako obchodní delegát československého státu vyslaný podnikem zahraničního obchodu Petrimex – tyto státní podniky známé pod zkratkou PZO měly za komunistického Československa monopol na obchody s cizinou, včetně zemí mimo sovětský blok.

„Po těch třiceti letech to nepoznávám, ale to centrum a ten ruch je stejný. Největší devíza je to slunce, každé ráno vstát a vidět ho,“ řekl evidentně dojatý Babiš.

Již dříve ve svém oficiálním životopise uvedl, že na vycestování do ciziny se roky připravoval: „Po osmi letech čekání se mi splnil sen a na podzim 1985 jsem byl vyslán jako delegát Petrimexu do Maroka.“ V této africké zemi měl prý plat kolem 600 dolarů a půlku dával bokem na to, aby si u Bratislavy v Devínské Nové Vsi postavil dům. „S 300 dolary jsme si slušně žili. V Maroku jsme pracovali dopoledne a odpoledne, v době oběda byla pauza, takže jsem vodil dceru do tenisového klubu,“ vysvětloval Babiš. Ostatně i ty tenisové kurty chtěl při své loňské cestě po Maroku navštívit: hodlal se tam vyfotit. Z toho ale sešlo, areál byl zavřený. A tak Babiš jen smutně pokukoval na kurty přes zeď.

Po starých časech se Andreji Babišovi v prosinci 2018 stýskalo.

 

•••

Existují ale i další „nostalgické vzpomínky“, které líčí Babišovy aktivity v Maroku poněkud jinak. Jejich autorem je někdejší Babišův rodinný přítel a obchodní partner Lubomír Šidala, také bývalý pracovník Petrimexu. V Maroku působil ve stejné době jako Babiš. Byl tam dokonce ředitelem československo-marocké majetkové účasti v joint venture s firmou Sima. Kromě práce se vídali i v soukromí či při rodinných oslavách. Dokonce si byli tak blízcí, že si později navzájem podepsali zplnomocnění k zastupování v soukromých podnikatelských aktivitách.

Šidalu jsem hledal hodně dlouho. Na Slovensku už tento bývalý zaměstnanec PZO Petrimex, jemuž bylo letos 68 let, nežije. Po mnoha byznysových peripetiích se v devadesátých letech odstěhoval a žije střídavě v různých zemích světa. Dnes si užívá důchodu a nechce být aktérem „živých kauz“.

Nicméně na pár otázek nakonec odpověděl.

Pracovníci podniků zahraničního obchodu si podle něj často přivydělávali tím, že si v cizině domlouvali také vlastní, soukromý byznys. Nejinak tomu bylo i v jejich případě. To, že by Babiš zbohatl jen na tom, že si dával stranou 300 dolarů měsíčně z platu, je podle Šidaly pohádka pro veřejnost.

Zaujalo mě, že Šidala znal Babiše velmi důvěrně. Proto jsem se ho zeptal, jaký byl Babiš ve svých začátcích v Maroku. Jak se choval a jaké měl vlastnosti? Zatímco na jiné otázky reagoval Šidala opatrně, nyní ze sebe sypal historky jednu za druhou. A zřejmě nechtěně přitom řekl i závažnější informace, k nimž jsem se posléze vracel.

Nejdříve ovšem ty humorné vzpomínky. Tato pochází z období přelomu let 1989 až 1990. 

Šidala a Babiš tehdy odjeli do Lichtenštejnska. 

Ubytovali se v hotelu ve Vaduzu nedaleko banky, kterou potřebovali navštívit. V hotelové restauraci si pak Šidala objednal lahev kvalitního červeného vína. Číšník nalil i Babišovi, který ze sklenice upil asi dva doušky a víc se toho nedotkl. Šidala, jenž nebyl takový suchar, lahev s chutí vyzunknul. Pak přišlo na placení a Babiš říká: „Ale já platím jen jídlo.“

„Tak jsem mu řekl: Ty kokot jeden, se neboj, já to zaplatím i za tebe,“ zavzpomínal Šidala na to, jak byl Babiš – řekněme – spořivý.

Druhý den přejížděli do sousedního Švýcarska na letiště do Curychu, aby se mohli vrátit zpět do Maroka. 

Při cestě se projevila velká vášeň Andreje Babiše – má rád sladké. „Ale opravdu strašně moc a neskutečně,“ řekl Šidala. (Což Babišovi zůstalo dodnes, na sociální sítě dává často fotky oblíbených sladkostí, kterým – jak zdůrazňuje – nemůže odolat. Miluje prý zejména švýcarskou čokoládu Sprüngli.)

Než se v Curychu dostali na letiště, procházeli se po Bahnhofstrasse. Jde o jednu z nejdražších a nejkrásnějších obchodních ulic na světě. A jeden obchodník tam prodával kaštany máčené v čokoládě. Pět kaštanů tam tehdy stálo deset švýcarských franků. 

„Podívej, ty vypadají krásně, ty kaštany… Pojď, koupíme si je,“ pronesl Babiš mlsně u stánkaře. „Dáme si radšej pohár vína,“ říkal mu Šidala. 

„Jebem ti na tvoje víno, dám si kaštany v čokoládě,“ odvětil Babiš.

A tak si poručil u prodejce pět kaštanů.

Obchodník mu je začal dávat do papírového kornoutu, jenže než mu je zabalil, tak mu Babiš na místě snědl další tři čokoládové pochoutky. Prodejce to uviděl, naštval se a začal křičet: „Co mi tu jíte kaštany! Zaplatíte za pět, a sníte jich deset.“

„Co to kecáte. Já jsem je jen ochutnal, jestli je mám koupit,“ bránil se Babiš.

„Bylo to trapné. Hádka, lidi koukali. Tak jsem vyndal deset franků a zaplatil za něj. A houkl jsem na Andreje: Pojď odsud, nemůžu to poslouchat,“ popsal zážitek Šidala.

„Asi na to byl zvyklý z Maroka,“ zauvažoval Babišův někdejší dobrý přítel. „Když jsme byli v Maroku na trhu, tak tam rád ochutnával olivy a jiné pochutiny. Jenže na místě snědl půl tácku a pak zaplatil jen to, co si odnesl s sebou. Ovšem tam byli ticho, nikdo neprotestoval. Tenhle obchodník v Curychu se však naštval a – úplně statečně – mu vyčetl, že mu sežral tři kaštany navíc,“ řekl pobaveně Šidala.

S kaštany pak odešli na letiště a odletěli do marocké Casablanky.

 

•••

Poté, co jsem se přestal smát, neboť ta historka mi přišla neskutečně vtipná, ale také velmi příznačná vzhledem k Babišovu pozdějšímu podnikání v Česku, kdy se často stávalo, že získal víc a zaplatil míň, jsem se Šidaly zeptal: „No a co jste v tom Vaduzu, v té bance v Lichtenštejnsku, vlastně dělali?  

„Byli jsme tam uložit peníze,“ odpověděl.

Jaké peníze?

„Půlka byla mých, půlka jeho. Byly to peníze z byznysu, který jsme dělali v Maroku,“ řekl Šidala.

Peníze měl prý Babiš v diplomatickém kufříku. Zda to byly úspory po zdanění, nebo něco jiného, není zřejmé. Šidala se nad dalšími dotazy zarazil a víc detailů už rozebírat nechtěl. Přestože je věc z hlediska platných zákonů dávno promlčená, bylo znát, že jde o citlivé téma i vzhledem k tomu, že Babiš je předsedou české vlády a šéfem nejsilnější strany ANO 2011.

Detail o „lichtenštejnské zastávce“ v bance však vnáší do Babišova příběhu pozoruhodný moment. Babiš totiž už řadu let mlží kolem toho, kde vzal původní kapitál do svého podnikání.

Tvrdí, že mu na začátku kariéry nejvíce pomohli „kamarádi ze střední školy ze Švýcarska“, s nimiž se prý seznámil, když tam v mládí studoval. Ti pak později podle Babiše vlastnili neprůhlednou firmu O.F.I., která mu pomohla v polovině devadesátých let k osamostatnění se od Petrimexu a k podnikatelskému vzestupu koncernu Agrofert. Babiš po roce 2000 „švýcarské kamarády“ z O.F.I. podle svých slov vyplatil a začal vlastnit Agrofert sám. Problém je, že Babiš jména „hodných exspolužáků“ nikdy nezveřejnil a své tvrzení nedoložil žádnými relevantními informacemi.

Co tedy Babiš ve skutečnosti dělal v Maroku kromě toho, že domlouval obchody mezi tehdejším Československem a Marokem? A jak je možné, že v klidu vozil – jak nechtěně prozradil Šidala – peníze v kufru do Lichtenštejnska? Řekl jsem si, že se k tomu později vrátím a zkusím najít odpovědi.

 

•••

Banky v alpských zemích má Babiš zjevně v oblibě. V polovině loňského roku musel jako každý politik zveřejnit základní údaje o svých aktuálních příjmech.

Z majetkového přehledu, který Babiš v souladu se zákonem zanesl do centrálního registru oznámení, vyplynulo, že premiér měl za první pololetí roku 2018 příjem mimo politiku zhruba ve výši 107 milionů korun. Přes 90 milionů mu tak jako každý rok vynesly úroky z kontroverzních korunových dluhopisů Agrofertu a více než 17 milionů korun mu pak přišlo od švýcarské privátní investiční banky Vontobel. Jako první na to 17. srpna 2018 s odkazem na veřejně přístupný rejstřík majetkových přehledů upozornil Český rozhlas.

Za co přesně premiérovi přišly peníze ze švýcarské banky, však není jasné. „Já to nebudu komentovat, já jsem to podepsal, splnil jsem zákonnou povinnost. Nemůžu vám to vysvětlit, protože to neřeším. Na to mám finančního poradce a vůbec nevím, že mám takový příjem z takové banky. Podepisuji majetkové přiznání, to je všechno,“ řekl Babiš Radiožurnálu.

Podle finančních poradců mohou být za příjmem od banky s největší pravděpodobností výnosy z cenných papírů, které mu banka spravuje.

Dílčí informace o příjmech z banky Vontobel představuje další zajímavý střípek k Babišově majetku. Navíc tím Babiš opět – aniž to zjevně předpokládal – vrátil do hry i staré téma Petrimexu a lidí spojených s bývalou Státní bezpečností.

V bance Vontobel totiž pracuje Slovák jménem Ladislav Dianiška, jenž v minulosti působil stejně jako Babiš v PZO Petrimex. Je tedy možné, že Babišova důvěra k bance Vontobel má kořeny právě v těchto personálních vazbách.

Zmínka o „jakémsi Dianiškovi“ se objevila už v roce 2013 při soudním líčení na Slovensku, během něhož se Babiš dožadoval vymazání ze seznamu spolupracovníků tajné Státní bezpečnosti komunistického režimu. Týdeník Euro tehdy uvedl, že k soudu měl přijet jako Babišův svědek i „Ladislav Dianiška, který pracuje v bance Vontobel“. Dianiška se nakonec k soudu nedostavil. Což bylo pro Babiše možná lepší, neboť Dianiška, který měl Babišovi dosvědčit, že s důstojníky StB neměl žádný hlubší a důvěrný vtah, byl sám veden jako agent StB.

V jeho spisu, který si Reportér magazín prostudoval, se píše, že JUDr. Ladislav Dianiška, narozen 19. července 1950, je registrován jako spolupracovník 1. správy StB, tedy komunistické rozvědky. Ze zpřístupněných dokumentů po někdejší Státní bezpečnosti vyplývá, že měl krycí jméno Danos. A že ho řídil odbor 37, který byl zaměřen na špionážní aktivity v Evropě. Jedním z několika řídících důstojníků byl Marian Kianka alias Vranický, který pracoval pod krytím coby referent podniku zahraničního obchodu Kovo.

Dianiška vystudoval v roce 1973 právnickou fakultu v Bratislavě, o rok později nastoupil do Petrimexu. Od roku 1983 byl vedoucím právního odboru podniku. A stal se tam také předsedou základní organizace Komunistické strany Slovenska.

Než ho získala ke spolupráci rozvědka, stýkala se s ním i kontrarozvědka StB. V tomto případě ho pod krycím jménem Laco registrovala 12. správa StB. Důstojník, který za svazek zodpovídal, se jmenoval „soudruh Hákač“. Což byl tentýž důstojník, který se podle dochovaného torza spisu StB vedeného na Andreje Babiše podílel také na jeho řízení.

 

•••

Podle archivních materiálů StB se Babiš pod krycím jménem Bureš zavázal ke spolupráci StB v listopadu 1982 v Bratislavě ve vinárně U obuvníka. (Babiš spolupráci s StB léta odmítá, soudil se o očištění svého jména, ale neúspěšně.) Babišův kolega Ladislav Dianiška podepsal spolupráci s StB později, v červnu 1988 v kavárně Bajkal v Bratislavě.

Když se s ním řídící důstojník František Pajer sešel v březnu 1988, aby si ho nejprve „otestoval“, Dianiška se podle něho choval velmi vstřícně. Hned prý souhlasil, že se s ním opět rád uvidí. A podle dobového záznamu navíc Dianiška dodal: „Občas za mnou přišel váš soudruh Kuľha, který má náš podnik na starost.“

Andrej Kuľha byl z 3. odboru 12.  správy StB. A také on se objevuje v archivech jako důstojník, který se stýkal s agentem Burešem, tedy s Andrejem Babišem.

 

•••

Při porovnávání složek Bureš (Babiš) a Danos (Dianiška) lze najít i jiné společné jmenovatele. V dochovaných zprávách oba vystupují jako svědomití a poslušní agenti, kteří neměli problém poskytovat StB informace o svých známých či o obchodních partnerech.

 

 

U Babiše je toho k nalezení v archivu méně. Jeho svazek byl zčásti skartován, ale i tak si lze z jeho schůzek udělat poměrně zřetelný obrázek. „(Babiš) vyjádřil spokojenost s dosavadním způsobem setkávání, ale současně vyjádřil obavu z odhalení styku s Bezpečností, což by mu značně uškodilo v práci,“ píše se v jednom záznamu. „(Babiš) byl vytěžen k ohlasům na úmrtí s. Brežněva,“ stojí v dalším materiálu. Detaily jeho hlášení k reakcím na úmrtí tehdejšího vůdce Sovětského svazu se nedochovaly.

Babiš byl od roku 1980 členem KSČ. V roce 1984 dodal Státní bezpečnosti – jak se píše v jejích dokumentech – informace o dvou Rakušanech z firmy Chemanol Vídeň: tato firma dodávala do Československa zboží a jejím partnerem byl český Chemapol a slovenský Petrimex.

Oba cizinci podle Babiše v Československu korumpovali. Podle dochovaného záznamu StB zakoupili Rakušané v Tuzexu několik videorekordérů v hodnotě šesti tisíc tuzexových korun, které měly sloužit jako úplatky. 

Jenže podle Babišova hlášení se je báli v prodejně Tuzexu vyzvednout, aby nebyli chyceni a přistiženi při korupci pracovníků Petrimexu a Chemapolu. Důstojník StB do záznamu napsal, že Babiš mluvil přímo s jedním z Rakušanů – Alfredem Hicklem. Babiš tento svůj rozhovor s rakouským manažerem popsal podle důstojníka StB takto: „Hickl se vyjádřil, že pracovníci PZO jsou hloupí, že k takovýmto věcem sklouzávají a požadují takové úplatky. Konkrétně se ale pramenu (Babišovi) odmítl vyjádřit, kdo to požaduje a pro koho byly tyto hodnotné přístroje zakoupeny.“ 

„Podle názoru pramene (Babiše) se jedná o vedení PZO a ředitele obchodních skupin, s nimiž představitelé firmy Chemanol ve Vídni jednají. Nejvíc udržují (Rakušané) styky s generálním ředitelem PZO Petrimex, ředitelem ÚKP a ROS 32 PZO Petrimex,“ zapsal 6. prosince 1984 do dobového materiálu důstojník StB.

 

•••

Zatímco z Babiše tahali důstojníci tajné bezpečnosti informace o lidech a kauzách kolem Petrimexu, u Ladislava Dianišky – jak stojí v dokumentech – šlo o „ekonomicko-politické zaměření“ pro rozvědku.

Dianiška totiž v roce 1988 vycestoval do Švýcarska coby obchodní zástupce komunistického státu – šlo o stejnou funkci, s níž odjel Babiš do Maroka. „Cílem jeho využití je využít jeho dlouhodobý pobyt ve Švýcarsku… k typovací (myšleno tipovací – pozn. red.) činnosti zpravodajsky zajímavých osob,“ píše se ve spisu StB.

Ve Švýcarsku si Dianišku převzal šéf místní rezidentury StB s krycím jménem Huml. Ve skutečnosti šlo o Otakara Lehečku. Poprvé se viděli v dubnu 1989 v Bernu.

Podle zachovaných dokumentů StB Dianiška svého řídícího důstojníka informoval například o tom, že je v kontaktu s jistým Juliusem Kubíkem, což byl potomek československých exulantů pracující v americké firmě Eastern Trade. 

Dianiška nahlásil StB i své styky se Zbyškem Brabcem z firmy Staufer Ici.   U tohoto muže zaujala StB Dianiškova poznámka, že Brabec je v USA politicky aktivní a že byl členem volebního štábu prezidenta Ronalda Reagana.

Dianiška také splnil úkol získat informace o „novináři z Basler Zeitung“, který napsal „poměrně nepříznivý tendenční článek“.

Jiná hlášení se týkala šéfredaktora odborného časopisu Chemische Rundschau Alfreda Widmera nebo třeba informací o obchodníkovi Antonu Hellerovi z firmy Leclerc & Co. V jeho případě Dianiška hlásil: „Pan Heller je židovského původu, jako i většina pracovníků firmy Leclerc.“

U Hellera se ve spisu objevily i ofocené pasy s fotografiemi. Prostřednictvím šéfredaktora Widmera zamýšlela StB publikovat ve Švýcarsku články, které by jí sloužily jako „AO“ čili aktivní opatření. Při takových akcích zamýšlela tajná služba zveřejnit něco, co vyvolá reakci v prostředí, které StB monitorovala. 

Zda k tomu nakonec došlo, není jasné. Vše totiž skončilo s listopadovou revolucí roku 1989.

Na schůzku s řídícím důstojníkem, která se měla konat 8. prosince 1989 v Bernu, už Dianiška nepřišel. Tím jeho svazek u StB končí. Neboť revoluce utlumila a později úplně ukončila všechny rozvědné operace.

 

•••

Dianiška začal v „nové době“ podnikat a své kontakty zúročil podobně jako celá řada jiných důstojníků či agentů StB. Nakonec zakotvil v již zmíněné švýcarské bance Vontobel. A nebýt Babišova majetkového přiznání z roku 2018, patrně bychom se o lince Babiš–Dianiška–Vontobel nedozvěděli.

Banka Vontobel byla založena v roce 1924. Tato rodinná banka se zabývá pouze privátním bankovnictvím. Zakládá si na tom, že rodina Vontobelů, která banku založila a z větší části stále vlastní, garantuje klientům stabilitu a kontinuitu. Banka spravuje 80 miliard švýcarských franků. 

Banka Vontobel je známější na Slovensku než v České republice. Potomek původních majitelů Hans Vontobel totiž založil na Vysoké škole ekonomické v Bratislavě Vontobelovu cenu, kterou může každý rok získat nejlepší student. Cenu tam uděluje Nadace Merkúr právě z iniciativy a z prostředků fondu založeného rodinou Vontobelů.

V souvislosti s Babišem je zajímavé, že členkou správní rady Nadace Merkúr je Elena Trenčianská, někdejší Babišova nadřízená z Petrimexu. Tato manažerka je v obchodním rejstříku vedena už od roku 1969 jako druhá náměstkyně generálního ředitele Petrimexu. Do roku 1995 byla v tomto podniku místopředsedkyní představenstva.

Trenčianská však také seděla v dozorčí radě pražské společnosti Agrofert, a. s., což byla firma, která stála u zrodu Babišova pozdějšího impéria. Původně, v roce 1994, ji nechal v Praze založit Petrimex, aby tehdy rozšířil svůj byznys i v Česku.

Trenčianská byla v dozorčí radě Agrofertu v letech 1994 až 1995. A právě s jejím jménem je spojena důležitá událost, která znamenala vítězství Andreje Babiše v boji s manažery Petrimexu o tuto cennou pražskou firmu. Trenčianská – dosazená Petrimexem – v roce 1995 souhlasila s navýšením základního jmění Agrofertu. 

Jenže kapitál navyšovali, a ve firmě tak získávali větší podíl, jen „Babišovi přátelé“: tím se s přispěním Trenčianské podařilo vytlačit slovenský Petrimex z Agrofertu. Spolumajitelkou Agrofertu se na čas stala v roce 1995 firma O.F.I., mající jen poštovní schránku a neveřejné majitele.

Pro Babiše měla operace podstatný význam. V Agrofertu byly nasmlouvané cenné kontrakty na obchod s průmyslovým hnojivem. A kdyby o ně tehdy přišel, kdyby to byl tehdy on, kdo se naopak nechal vystrnadit z Agrofertu Petrimexem, mohl rychle skončit: nikdy by pak patrně nedosáhl na takové bohatství a asi by se ani nestal vlivným politikem.

 

•••

Co ve skutečnosti pro Babiše představuje – nebo představovala – švýcarská banka Vontobel, od níž na jeho účet přišly peníze, se lze jen dohadovat.

Vontobel má své aktivity i v Česku. Devátého června 2006 přinesl týdeník Euro rozhovor s Hansem Vontobelem, jenž se v Praze setkal se „špičkami českého byznysu“. Hlavním důvodem jeho cesty prý ale bylo zjištění, jak se daří českému hospodářství. „Před několika lety jsme založili investiční fondy, které se podílejí na podnicích bývalého komunistického bloku v zemích střední Evropy,“ uvedl Vontobel.

Některé další zmínky o bance Vontobel – byť se jinak jedná o velmi vážený peněžní ústav – už tak lichotivé nejsou. 

V únoru 2008 se jméno banky objevilo v německých médiích v souvislosti s vyšetřováním aféry daňových úniků. Tehdy vyšlo najevo, že na tajných kontech v Lichtenštejnsku v bance LGT ukrývali před finančními kontrolami miliony eur němečtí občané a – jak se ukázalo později – také byznysmeni z řady dalších států. A kromě banky LGT se v této souvislosti prověřovaly také finanční toky a účty ve Vontobel Treuhand, což byla dceřiná společnost švýcarské banky Vontobel.

V roce 2013 se o pořádný rozruch postaral tehdejší prezident nejdražšího německého fotbalového klubu Bayern Mnichov Uli Hoeness. Ukázalo se, že ve švýcarské bance Vontobel AG v Curychu měl více než deset let tajné konto. Policie mu pak doměřila daňový únik ve výši 28,5 milionu eur.

Vontobel probleskl i v jedné české aféře – v případu firmy ProMoPro, jejíž šéfové byli odsouzeni za podvod a praní špinavých peněz, které získali v předražené státní zakázce na zajištění audiovizuálních služeb pro vládu při českém předsednictví EU.

V únoru 2011 zmrazila rakouská prokuratura na žádost českých kolegů v přepočtu 135 milionů korun na účtu v tamní Vontobel Bank. Přístup k nim měl jeden z obžalovaných ze subdodavatelské společnosti pro ProMoPro. 

Banka Vontobel slouží podle odborných médií „jako elitní klub pro ty nejnáročnější z náročných“. Podmínkou pro otevření účtu u Bank Vontobel je složení jednoho milionu švýcarských franků, což odpovídá částce 22,6 milionu korun. Takovým klientům pak dům nabízí četné speciální služby, zejména osobní správu portfolia. Firma otevírá své pobočky všude tam, kde se koncentrují „bohatí a krásní tohoto světa“, především ve Švýcarsku, ale i na Kajmanských ostrovech, Lucembursku či USA.

 

•••

Nyní se ovšem vraťme k „lichtenštejnské zastávce“, tedy k cestě Andreje Babiše a Lubomíra Šidaly do Lichtenštejnska s kufrem peněz před mnoha lety… 

Dokument, který se mi podařilo získat, potvrzuje informaci, která v útržkovité formě kolovala už dříve – Andrej Babiš dostal v březnu 1989 od komunistického režimu diplomatický pas, jenž umožňoval cestovat po světě bez větších kontrol na hranicích.

V tomto dobovém dokumentu uděluje Andrej Babiš plnou moc svému příteli Lubomíru Šidalovi. „Níže podepsaný Ing. Andrej Babiš, narozen 2. 9. 1954, toho času služebně v Maroku na obchodním oddělení ZÚ ČSR, držitel diplomatického pasu č. 0910042 vydaného FMZV v Praze dne 22. 3. 1989, zplnomocňuji tímto Ing. Lubomíra Šidalu k zastupování mojí osoby ve věcech majetkoprávních…,“ píše se v dokumentu.

Datován byl pár měsíců po pádu komunistického režimu, 22. března 1990; pod zplnomocněním je ještě poznámka – československá ambasáda v Maroku potvrzuje, že „Andrej Babiš tuto listinu před zdejším úřadem vlastnoručně podepsal“.

Podobnou listinu v opačném gardu podepsal i Šidala Babišovi. Z toho je patrné, že oba muži si tehdy vzájemně velmi důvěřovali. V podstatě to znamenalo, že kdyby se jednomu či druhému něco stalo, mohli si vzájemně pomoct zajistit rodiny i z peněz, ke kterým by se řádným způsobem v dědickém řízení pozůstalí jen těžko dostávali.

Lubomír Šidala na dotaz, zda si na takový dokument podepsaný v roce 1990 v Rabatu pamatuje, odpověděl: „Nebudu to potvrzovat, ani vyvracet.“

Údaj, že měl Babiš diplomatický pas, je přitom důležitý. Ten totiž nedostával automaticky každý obchodní delegát, který působil v cizině; třeba Lubomír Šidala ho neměl, i když ještě před Marokem pracoval jako obchodní delegát v Alžírsku. Diplomatický pas dostávali automaticky autorizovaní diplomaté, vedoucí či důležití pracovníci ambasád s důležitým posláním, nebo špioni krytí diplomatickou imunitou. Ojediněle ho získal i jiný personál zahraniční služby, ale v takovém případě to bylo většinou spojeno buď s protekcí, nebo jako odměna za nějakou velkou zásluhu o stát.

 

•••

Ulévali si pracovníci zahraničních podniků v dobách komunistického režimu v cizině peníze z provizí či odměny ze soukromých obchodů? Obecně lze říci, že to tak nejspíš bylo. 

V případě Andreje Babiše neexistuje žádný důkaz, že by právě on bral provize z obchodů. Na druhé straně existuje silná indicie, že to představitelé Petrimexu, mezi něž patřil i Babiš, dělat mohli: koncem osmdesátých let to naznačilo i jedno velké vyšetřování jeho nadřízeného z Petrimexu Antona Rakického. 

Rakického začali někteří pracovníci podniku obviňovat, že v cizině sjednával kontrakty, které byly nevýhodné pro komunistický stát, které byly naopak výhodné pro něho. Podle těchto udání si prý Rakický bral provize a ulíval je na konta v zahraničí.

Státní bezpečnost se tím proto musela zabývat. V osmdesátých letech tak tajná policie rozjela akci s krycím názvem „Nota“. Název zvolila StB zjevně proto, že Rakický hrál na bendžo. Kontrarozvědná část StB Rakického sledovala a nasadila na něj i odposlechy.

Kolem roku 1985 policisté uvedli, že „jeho styky obchodního charakteru přerůstají v osobní vztahy“. Jinými slovy: StB si myslela, že Rakický bere provize. Vyšetřování se týkalo údajného protežování západních firem a obohacování pracovníků PZO Petrimex. Rakického nakonec zachránila až revoluce roku 1989. 

Sám Babiš ve svém oficiálním životopise potvrdil, že korupce v podnicích zahraničního obchodu byla v té době vážným a poměrně častým jevem. „Příslušníci StB pracovali hlavně systémem pozvání na kafe a zjišťování informací, jestli náhodou někdo nebere provize od dodavatelů,“ uvedl Babiš v roce 2011 a přidal i vzpomínku na aféru, která se odehrála v sedmdesátých letech. „Tehdy vyšel najevo skandál s korupcí vrcholných manažerů některých PZO na Slovensku. Ti byli zadrženi a odsouzeni na 14 let. U jednoho se při domovní prohlídce našlo 20 tisíc marek v hotovosti,“ dodal.

 

•••

Toto pátrání, které znovu otevřel nepřímo sám Babiš v roce 2018 svým majetkovým přiznáním a cestou do Maroka, posiluje jedno podezření. 

Jde o to, že zahraniční zdroje peněz z provizí, po kterých šla v osmdesátých letech i Státní bezpečnost, třeba i v případu Rakického, mohly sehrát později v polovině devadesátých let jinou důležitou roli. 

Je totiž možné, že část tajemného sdružení lidí kolem švýcarské firmy O.F.I., která se v roce 1995 stala strategickým partnerem Agrofertu, tvořili někteří vybraní někdejší pracovníci Petrimexu. A to tím, že do projektu vložili peníze získané před rokem 1989, ale i krátce po revoluci. Šidala k tomu říká: „Žádní spolužáci ze Švýcarska neexistují. Andrej Babiš byl ve Švýcarsku něco málo přes rok a z toho rok byl nemocný.“

Babiš v roce 2011 ve svém oficiálním životopise skutečně uvádí, že v Ženevě, kde působil jeho otec v komisi GATT při OSN, onemocněl trombocytopenií a rok ležel v ženevské kantonální nemocnici. „Můj transport do Československa nebyl možný a otce léčení stálo velké peníze. Roční pobyt v nemocnici jsem zužitkoval tak, že jsem se naučil velmi dobře francouzsky,“ uvedl Babiš.

Nynější miliardář a český premiér je podle Šidaly velmi důmyslný nejen v byznysu, ale i při vytváření fiktivních příběhů. „Víte, Andrej Babiš je všeho schopný. Na druhou stranu je skutečně hodně chytrý, možná až přespříliš,“ dodal Šidala.

 

•••

S StB Babiš podle Šidaly spolupracoval. „Mně to přiznal hned po roce 1990. Ptal jsem se ho, jestli donášel i na mě. ,Ne, v žádném případě,‘ vysvětloval mi. Já si to mnohem později ověřil ve svazcích Ústavu paměti národa, a skutečně na mě nedonášel. Ale jiný náš kolega z Petrimexu – dnes už nežije – ten si ve svých svazcích našel stopy, podle kterých poznal, že na něj Babiš práskal,“ řekl Šidala.

„Pamatuji si to přesně. Jeli jsme tehdy autem v marockém Rabatu ze schůze z ambasády domů a já mu řekl, že se doma v Československu šíří seznamy spolupracovníků StB. A on se mi v tom autě osobně přiznal, že byl estébák. Ptal jsem se, jestli opravdu spolupracoval. A on mi řekl: ,Musel jsem. Jinak by mě nepustili ven (do ciziny). Měli jsme v rodině emigračku,‘ říkal mi Babiš,“ tvrdil mně Šidala. (Větu „měli jsme v rodině emigračky“ přitom Babiš říká dodnes veřejně.)

Byznysmen a politik u soudů popírá, že by závazek spolupráce s StB osobně podepsal. 

Ptám se proto Šidaly, jak to Babiš přesně formuloval? A on hned odpověděl: „Že to musel podepsat. Že to musel podepsat otec, bratr i on. Ale za to si prý vydupal aspoň ten červený (diplomatický) pas. Jestli to tak bylo, nevím, ale takhle mi to řekl. On tam dokonce v Maroku jezdil v autě s diplomatickými značkami.“

 

•••

Někdy v roce 1995 se vztahy mezi Šidalou a Babišem začaly ochlazovat. Babiš spojil své síly s již zmíněným Rakickým, svým někdejším šéfem z Petrimexu, jenž mu tehdy společně s Elenou Trenčianskou umožnil ovládnout Agrofert. Podle Šidaly Babiš později Rakického za jeho vstřícnost a pomoc bohatě odměnil. „Vyplatil mu 50 procent akcií Agrofertu, které ve skutečnosti držel Rakický, nikoli švýcarští spolužáci,“ řekl Šidala.

Šidala dokonce tvrdí, že mu Babiš dluží peníze z jejich společného byznysu z první poloviny devadesátých let. O jak velkou částku jde, Šidala nesdělil.

K narovnání mezi nimi však mělo dojít někdy po roce 2002. Šidala si přesné datum důležité schůzky, na níž si měli vše vyjasnit, z hlavy nevybavil. Nicméně historka, kterou vyprávěl, ukazuje, že Babiš před minulostí těžko uteče. 

I když utíkat prý umí, nebo minimálně uměl.

Tady je Šidalova poslední vzpomínka.

 

•••

Dohodli jsme se s Andrejem, že ke mně přijede na návštěvu do Francie. A že vše konečně vyřešíme. Já jsem ten den dopoledne dělal na zahradě. To mám rád. Člověk se u toho odreaguje. Tak jsem měl kolem domu a na terase poházený vercajk.

Andrej pak dorazil a sedli jsme si spolu na terase. A on mi povídá: „Tak jak to uděláme, jak jsi se rozhodl? Víš, mluvil jsem s Tonem Rakickým a on mi říkal, že on na tvé vyplacení žádné peníze nemá. Abych tě tedy vyplatil já. Ale jak se tak koukám na ten tvůj palác tady, co jsi vybudoval… Tak vlastně nevidím důvod, proč bych tě měl vyplatit, když máš takový palác.“ 

To Andrej neměl říkat. Jsem dost vznětlivý. Takže jakmile to dořekl, vyskočil jsem a popadl první věc, která mi přišla do ruky. 

Byla to násada z krumpáče, kterou jsem si tam odložil během mého zahradničení. 

A on, jak viděl, že je zle, tak se nerozpakoval a rozběhl se ven. Běžel přes alej až k bráně.

Jenže on má, kokot, dlouhé nohy. Hrál tenis, tak měl kondičku. 

A tak mi utíkal.

Byl rychlejší. Fakt běžel rychle. On běžel jako o život. Já už jsem pak viděl, že ho nedoběhnu. A chtěl jsem to vzdát. Ale jakmile se dostal k bráně, tak ji musel přeskočit, protože byla zamčená. Jenže já mám na bráně špičaté ostny. On se snažil bránu přeskočit, ale když se chtěl přehoupnout na druhou stranu, tak se na tom jednom ostnu zachytil bundou, nebo co to měl tehdy na sobě. A zůstal tam chvíli viset.

Tak jsem chytil pevně tu násadu a „jebol som do něho, cez chrbát to dostal“. Pak se z toho ostnu odtrhl a už jsem na něj nemohl. 

On pak na mě za branou začal křičet: „To ti jednou vrátím, ty kokot!“ 

Jenže já na něj v tom rozčílení volal: „Jdi do p..i, ty kokot. Jestli tě ještě jednou uvidím, tak tě zabiju! Ty mně nebudeš vyčítat, že jsem si postavil palác za své vlastní vydělané peníze!“

Moje žena byla uvnitř, a přišla na terasu a ptala se, kdo si dá kávu. Tak jí říkám: Nikdo, Andrej už je v p..i.

A to bylo naše poslední setkání. Od té doby jsme se neviděli. A možná je to dobře.

 

•••

Andrej Babiš na zaslané otázky nereagoval, stejně jako jeho známý z dob práce v podniku zahraničního obchodu Ladislav Dianiška. 

 

•••

„Andreje jsem měl neskutečně moc rád. A taky jeho ženu a rodinu. Zažili jsme spolu neuvěřitelné věci. Sami i s rodinami. I sranda s ním někdy byla. Ale pak to zkazil a zničil,“ řekl Šidala. 

 

•••

Když jsem od něho odcházel, říkal jsem si, že kdyby měl tenhle chlap indiánské jméno, bylo by jasné. „Ten, který praštil Babiše násadou od krumpáče.“ 

A Babišova indiánská přezdívka by zněla – „Ten, který utíká, ale neuteče před svou minulostí“.

 

Galerie (11) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat