Andrej a továrna na hnojiva

Je to klenot impéria Andreje Babiše. A je klíčem k tomu, proč získal kontrolu nad významnou částí českého zemědělství a chemie, dvou hlavních oborů, na nichž Babiš vyrostl. Lovochemie je koneckonců i klíčem k úspěchu v politice. Veteráni boje o lovosický gigant patří zjevně mezi věrné a spolehlivé: po nástupu hnutí ANO do vlády zamířili na ministerstva, do parlamentu i státních podniků.

Příběh ovládnutí Lovochemie není jednoduchý, jednoduchá nebyla ani cesta Andreje Babiše od nuly k miliardám. Přesto se vyplatí kořeny Babišova zbohatnutí prozkoumat, ukazují totiž, jak umí vytěžit každou příležitost a jak mu v klíčových momentech dopomohla součinnost českého státu.

Babiš nedávno žertoval, že má za sebou dva startupy. O jeho politickém startupu se toho ví dost. Pojďme se tedy podívat, jak začal ten podnikatelský.

Cesta k získání Lovochemie začala v raných devadesátých letech. V severočeských Lovosicích panovala po listopadu 1989 revoluční nálada. Chemička, která se tehdy jmenovala Secheza, totiž byla podle pamětníků spolu s papírnami ve Štětí největší rudou baštou v okrese Litoměřice. K výběru nových vedoucích pracovníků v prvním roce nového režimu patřilo časté vyřazování – a to z důvodu evidence ve svazcích komunistické Státní bezpečnosti.

Politické otázky však brzy ustoupily finančním aspektům. Zemědělci začali šetřit a méně hnojit, od lovosické továrny už neodebírali to, co dřív. Na Sechezu zároveň dopadla těsně před revolucí rozestavěná investice za více než půl miliardy tehdejších korun československých. Na tu dobu šlo o obrovské peníze a otázka zněla, jak pokračovat. Začalo tedy shánění nových smluv a zákazníků.

V té době ještě lovosická továrna mlela tuny afrického fosfátu dováženého prostřednictvím slovenského podniku zahraničního obchodu Petrimex z Maroka na jednoduché hnojivo, superfosfát. A právě v Petrimexu působil před pádem socialismu i po něm mladý Andrej Babiš.

V roce 1990 jelo vedení zachraňovat fabriku i na schůzku do Bratislavy. U jednání byl za slovenskou stranu přítomen také Babiš vracející se ze své mise v Maroku, kde s fosfáty obchodoval. „Byli jsme tři. Ředitel Kasper, technický náměstek Vybíral a já,“ vzpomíná bývalý výrobní náměstek Sechezy František Procházka. „Sedli jsme si s Babišem ve vinárně U Františkánů a dojednávali, zda by nemohl sehnat lacinější fosfáty a jak by se dala fabrika propojit víc se zemědělci.“

O tehdejších dohodách, podobných jako v dalších tisících státních podniků před privatizací, by se asi nic nedochovalo, kdyby se následující rok část vedení podniku proti řediteli nevzbouřila s tím, že nemají informace o stavu podniku a nových smlouvách. V září 1991 dal podnět ke kontrole podniku lidovecký poslanec Jiří Karas mimo jiné kvůli „velmi silným obchodním vazbám“ lovosické Sechezy na Petrimex (s Andrejem Babišem). „Znamená to dražší nákup surovin a nižší ceny výrobků, než je podnik schopen realizovat vlastní obchodní činností,“ uvádí se v podnětu. Když Reportér bývalého poslance kontaktoval, uvedl, že na okolnosti si již nevzpomene. „Ale měl jsem vždy dobré materiály a zdroje. Nikdy jsem se nepohyboval jen tak. Měl jsem na sebe několik žalob a musel jsem být chráněný,“ říká.

Podnět šetřilo krátce poté tehdejší Ministerstvo státní kontroly ČR vedené Igorem Němcem a jeho náměstek o tom předložil zprávu. V ní se uvádí, že ředitel Josef Kasper jednal osobně s celou řadou zahraničních partnerů, ale získal jen nabídku na půjčku 21 milionů dolarů od společností Metallgesellschaft Frankfurt a Helm Hamburg. V obou případech bylo podmínkou půjčky uzavření exkluzivní smlouvy o prodeji ledku (hnojiva) se společností Petrimex Bratislava.

Tak se také stalo. Smlouva podle kontrolorů odpovídala svým nastavením tíživé situaci podniku, zahrnovala dohodnutý profit pro zúčastněné strany. Jen je třeba, aby státní podnik měl dost nástrojů měnit dohodnuté ceny, upozornil kontrolor. Další si měl vyřešit zakladatel (ministerstvo průmyslu) a blížící se privatizace. Tím to v revoluční době zhaslo.

„Byl jsem společně s dalšími šprajclými náměstky odvolaný, prodělal jsem dva infarkty, a tím to skončilo i pro mě,“ říká dnes František Procházka.

 

Exkluzivita, o níž se nemluví

Andrej Babiš při popisu této životní etapy ve svém oficiálním životopise zveřejněném v roce 2011 vynechal podstatnou věc – a to právě onu exkluzivitu na prodej hnojiv, smluvní závazek vůči Petrimexu, který následně přešel na Babišův Agrofert. Jak se záhy ukázalo, povinnost Lovochemie prodávat pouze tímto kanálem byla na věčné časy.

Není možná náhodou, jak moc si Babiš cenil jednoho z lidí, který u zrodu takto konstruovaných smluv stál – bývalého ředitele Sechezy Josefa Kaspera. Před třemi lety pro časopis Revue 50+ na dotaz, zda má v Agrofertu „zajímavé seniory“, Andrej Babiš uvedl: „Josef Kasper je skutečná legenda skupiny Agrofert, bez něho by Agrofert ani nebyl. Byl to on, kdo mi dal první informace o tom, že Lovochemie hledá peníze na zaplacení dluhů. Já jsem jim tehdy ty peníze u zahraničních firem zabezpečil, a tím začal příběh s hnojivy.“ Ještě loni byl pan Kasper ve svých 87 letech v dozorčí radě Lovochemie. (Agrofert na otázky k jeho osobě neodpověděl.)

Kvůli roztáhlé poloze Lovosic podél Labe se vžilo přirovnání „dlouhé jako Lovosice“, ale tato část cesty k ovládnutí Lovochemie byla krátká. Stačil úvěr z Německa, který „zabezpečil“ Babiš, a obchodní smlouva, jíž Petrimex s Babišem ovládl většinu obchodu a tržeb společnosti.

Na prvním jednání představenstva nově založené akciové společnosti Lovochemie (vzniklé přerodem ze státní Sechezy) na začátku listopadu 1993 tak už Andrej Babiš zasedl jako člen představenstva navržený Fondem národního majetku, tehdy stále stoprocentním majitelem. Jak ukazuje dobový snímek, mladý muž s knírkem sedával na kraji řady členů představenstva, jinak manažerů Lovochemie.

Když v roce 1994 vznikla akciová společnost Agrofert jako česká dcera bratislavského Petrimexu, smlouvy okolo hnojiv přešly právě na český Agrofert: informace je zaznamenána ve výročních zprávách. A na exkluzivním vztahu chemičky k Agrofertu se nic nezměnilo ani poté, co nad ním Petrimex ztratil za dosud ne zcela jasných okolností kontrolu, když se nezúčastnil navyšování kapitálu.

Agrofert i s výhodnými smlouvami s lovosickou chemičkou ovládla švýcarská společnost O.F.I. – Ost Finanz und Investment AG. Tu podle Babiše založili jeho spolužáci z gymnázia v Ženevě, kde s rodiči krátce zkraje sedmdesátých let žil. (Babiš se stal formálním majitelem Agrofertu až v novém tisíciletí.)

Další důležitou okolností bylo, že minoritním akcionářem Agrofertu – vlastněného oficiálně Babišovými švýcarskými spolužáky – se místo Petrimexu stalo Duslo Šaľa v čele s Jozefem Kollárem. Co byla Lovochemie v Česku, to bylo Duslo na Slovensku. „Agrofert tenkrát měl smlouvu s Duslem, prodával hnojiva a čpavek do Česka. Když Babiš potřeboval úvěr, dávalo mu garance Duslo,“ říká jeden z bývalých obchodníků Agrofertu. „Duslo a Lovochemie, na tom vyrostl,“ dodává.

V polovině devadesátých let tak Andrej Babiš ovládl obchod s hnojivy a nepotřeboval k tomu tehdy koupit ani kus továrny. Babiš byl v té době na Slovensku nežádoucí osoba, naopak Kollár s dalšími manažery a zaměstnanci Duslo za vlády Vladimíra Mečiara částečně privatizovali.

Stačilo však deset let Babišova života v Česku a vše bylo jinak. Agrofert slovenské Duslo nepřátelsky převzal a dříve výhodné přátelství Babiše s Kollárem v roce 2004 skončilo. Podle knihy novináře Tomáše Perglera Babiš – Příběh oligarchy za výkup roztříštěných podílů v Duslu utratil Agrofert přes dvě miliardy korun. Jozef Kollár ve stejném období zmizel z orgánů (tehdy již Babišem ovládaného) Agrofertu.

 

„Profertovo“ vítězství

Jak firma kdysi mladého obchodníka s hnojivy a manažera k těmto miliardám přišla? Při hledání odpovědi je třeba se vrátit ze Slovenska zpátky do Česka a do Lovochemie.

Nejprve musel Andrej Babiš svést boj s konkurenty.

Slabinou lovosické chemičky bylo, že byla závislá na výrobě čpavku v Chemopetrolu, a tedy na dobrých vztazích s rodícím se (tehdy státním) petrochemickým obrem Unipetrol, pod nějž Chemopetrol spadal. Čpavek je základ pro jakoukoliv výrobu hnojiv. Auditoři Lovochemie rok co rok opakovali, že podnik je silně závislý na obchodování se společnostmi, které určují její odbytové ceny (prodej hnojiv) i nákupní ceny (nákup surovin – především čpavku). Smluvní obklíčení bylo dokonalé a zafungovalo v Babišův prospěch, když Lovochemie získala v privatizaci prvního soukromého majoritního vlastníka.

Většinu v Lovochemii totiž koupila nymburská společnost Proferta, s. r. o., která na konci roku 1995 nabídla přes půl miliardy ve veřejné soutěži na jedenapadesátiprocentní podíl v držení Fondu národního majetku. Držitelé investičních kuponů, „dikové“, jak se tehdy říkalo drobným akcionářům v kuponové privatizaci (jíž se mohl zúčastnit každý občan), si rozebrali menší zbytek společnosti.

„Byli jsme v šoku, že nás přeplatila nějaká Proferta, která dala 530 milionů,“ napsal později Babiš ve svém oficiálním životopise. Soutěž nevyhrála s ním spojená Agrobohemie, firemní schránka za účelem privatizace, v níž měl tehdy podle Babiše Agrofert 51 procent, zbytek patřil manažerům lovosické továrny.

Agrobohemie je v příběhu Babišova rychlého růstu důležitá a ještě o ní bude řeč.

„Babiš byl vzteklý, ale nemohl s tím nic dělat. Nabídli jsme víc,“ vypráví jeden z tehdejších účastníků privatizace. Majitelé Proferty, která vypálila Babišovi rybník, byli tři, ale tím hlavním, a tedy novým vládcem Lovochemie se stal tehdy dvaatřicetiletý Pavel Švarc. Na Nymbursku vybudoval agrochemickou skupinu Hospodářské služby obchodující s různými zemědělskými postřiky, pesticidy proti škůdcům. Zkraje devadesátých let měl již více než miliardový obrat. Stručně vyjádřeno – Babiš hnojil, Švarc hubil. Zatímco Babiš posílal stovky tisíc tun hnojiv z Lovochemie po Labi do Německa, Švarc prodával a rozvážel postřiky po Česku. Byl to on, kdo jako první pochopil, že se v zemědělství nedá ve velkém podnikat bez skladů, a odstartoval skupování akcií podniků zemědělského zásobování a nákupu (známých jako ZZN).

Švarcovým hlavním partnerem pro privatizaci Lovochemie byli Němci, společnost Carl Beiselen. Ve vítězné Profertě měli zhruba třetinový podíl (přes Bags, s. r. o.): tito němečtí podnikatelé obchodovali s hnojivy a chtěli z lovosické továrny vozit ledek do Německa.

Proferta si na koupi 51 procent akcií Lovochemie vzala půlmiliardový úvěr od Agrobanky. Ten následně převzala proslulá Investiční a Poštovní banka (IPB) a za úvěr ručily Obchodní sladovny v Prostějově. Tato zvláštní konstrukce měla dobrý důvod. Sladovny byly tehdy součástí Tchecomalt Group financované IPB, což byla vedle Švarcových Hospodářských služeb druhá skupina pořádající hon na zmíněné podniky ZZN vlastnící sklady. Pro Švarce a sladovny s IPB v pozadí byla privatizace Lovochemie zajímavá. Dohromady si slibovali, že hnojiva začnou používat jako platidlo ve směnném obchodu se zemědělci. Ti měli spoustu plodin, ale ne hotové peníze.

Proferta za akcie Lovochemie zaplatila penězi z úvěru a na konci dubna 1996 noví majitelé převzali v tomto výrobci hnojiv otěže. A začala obchodní válka s Babišovým Agrofertem.

Krátery po ní jsou dodnes vidět ve výročních zprávách Lovochemie z let 1996 a 1997. Pokuta za nedodržení exkluzivity, jež musela být zaplacena Agrofertu, výpadky ve vývozu hnojiv, velké přesuny v orgánech Lovochemie. Novým majitelům nepomohl ani dodavatel čpavku Chemopetrol, který jim tehdy zkrátil splatnost ze 120 dnů na polovinu, takže vznikl další tlak na hotovost firmy.

Bitva mezi Profertou a Agrofertem trvala zhruba rok.

Hlavnímu majiteli Proferty Pavlu Švarcovi začaly docházet peníze. Kvůli koupi Lovochemie, drahé obchodní válce o ni, zmíněnému skupování zemědělských podniků a také lásce k fotbalu (byl předsedou představenstva pražských Bohemians).

Švarc již dříve uvedl, že za pád jeho společnosti Hospodářské služby mohl jiný rodící se zemědělský magnát – Jiří Malúš. Ten ještě jako broker skupoval podíly v ZZN pro něj i prostějovské sladovny. Podle Švarce si jeho část Malúš nechal. (Malúš již dříve uvedl, že vše, za co dostal zaplaceno, na Švarce převedl. V roce 2009 Malúš svoji zemědělskou skupinu Agropol prodal Agrofertu.) „Lovochemie je pro mě uzavřená záležitost, nechci se k tomu už vracet,“ uvedl pro magazín Reportér Pavel Švarc. „Už mám svůj život. Teď mám jednu jídelnu a starám se o ni.“

Švarce tehdy zastupoval známý právník, lobbista a bývalý poslanec Miroslav Jansta. Jeho bratr František se Švarcem obchodoval, všichni jsou rodáci z Nymburska. „Když se to začalo hroutit, Babiš ho v Lovochemii obkličoval, tak jsem Pavlovi (Švarcovi) radil, ať podíl v Profertě prodá,“ vzpomíná Miroslav Jansta, který tehdy za Profertu jednal.

Byl i v dozorčí radě Lovochemie a Švarcových Hospodářských služeb. „Pavel svůj podíl v Profertě prodal a s tím Babiš převzal i úvěr (přes půl miliardy na koupi 51 procent Lovochemie – pozn. red.). Co bylo dál, to bylo mimo nás,“ vysvětluje. Miroslav Jansta uvádí, že fungoval jen jako právník a za svou práci měl dohodnutý budoucí podíl v Hospodářských službách, ale jak se vypořádali, to si už nevybavuje.

Rozchod Švarc–Jansta byl v závěru ve zlém. Podle Jansty si přestali vzájemně důvěřovat a rozešli se ještě před konkurzem na Hospodářské služby. „Švarc mi vždycky povídal – támhle Jansta ležel, támhle na té pohovce ležel a oznámil mi, že od zítřka už mi moje společnost nepatří,“ vzpomíná podnikatel a bývalý zápasník Michal Vejsada, který se se Švarcem tehdy přátelil. Do Švarcových Hospodářských služeb vstoupil Josef Matoulek, člověk spojovaný s C.S. Fondy a tehdy největší oficiální dárce sociální demokracie. V roce 1998 spadly Hospodářské služby do konkurzu.

 

Agrobohemie ožívá

Koupí podílů od Švarce a menších akcionářů Andrej Babiš Profertu – vlastnící 51 procent Lovochemie – ovládl.

Agrofert ovšem nekoupil většinu v Profertě přímo, ale prostřednictvím již jednou zmíněné Agrobohemie, společnosti poražené v privatizační soutěži. Proferta se změnila na akciovou společnost, v níž byl kromě „privatizačních“ 51 procent Lovochemie i úvěr od IPB a další závazky, menší podíl drželi původní privatizační partneři Pavla Švarce okolo německé skupiny Carl Beiselen.

To, co bylo dál, je pravděpodobně hlavním důvodem, proč i sám Andrej Babiš označil ovládnutí Lovochemie za problematickou kauzu. „Jediná problematická kauza v historii Agrofertu byla kauza Proferta,“ stojí v jeho životopise z roku 2011.

Babišova Agrobohemie začala skupovat zbývající akcie Lovochemie z trhu a začátkem roku 1998 jich měla přes čtyřicet procent. Jedenapadesát privatizačních procent lovosické chemičky však bylo stále zaparkovaných v Profertě – a byly zatížené půlmiliardovým úvěrem. V té době byl Andrej Babiš předsedou představenstva všech tří klíčových firem – Lovochemie, Proferty a Agrobohemie.

Následně se odehrála situace, kterou by bylo nejlépe popsat asi takto. Babiš za Lovochemii oznamuje, že firma potřebuje navýšit jmění o třicet procent. Babiš za Profertu řekl, že na to nemá. A Babiš za Agrobohemii řekl, že se toho tedy ujme a kapitál navýší. To byl klíčový trik, kterým přešla majorita v chemičce z Proferty (zatížené úvěrem) přímo na Agrobohemii. Ta měla po této operaci podíl 53 procent a podíl Proferty klesl pod čtyřicet.

Profertu pak Babišovo vedení bleskem posílá do likvidace, firma vzápětí bankrotuje. A bylo hotovo: většina v chemičce doma a úvěr zůstal na firmě v konkurzu.

IPB se podle svědectví přímého účastníka tato operace vůbec nelíbila. Banka prý aktivovala patnáctičlenný tým pro obzvláště závažné případy, než však ten k něčemu dospěl, banka v půlce roku 2000 sama padla do nucené správy.

Ještě o prázdninách získala balík akcií Lovochemie z konkurzu Proferty (oněch necelých 40 procent) společnost Citicorp Securities (CR), dcera Citibank. V září akcie prodala. Za necelých dvaačtyřicet milionů korun je koupila opět Agrobohemie.

Andrej Babiš k tomu již dříve uvedl, že navýšení kapitálu v Lovochemii byla nutnost. Podle něj to chtěla Evropská banka pro obnovu a rozvoj kvůli chystané investici. Proferta podle něj neměla na navýšení kapitálu peníze.

Toto vysvětlení však z mnoha důvodů drhne. Jednak z úvěru od EBRD sešlo a jednak i Agrobohemii trvalo dlouho, než navýšení kapitálu splatila. Pustila se do něj až další rok, ve chvíli, kdy již Babišovi začal v Agrobohemii pomáhat nový poloviční společník – státní Unipetrol.

A především – jako poškozený se ozval menšinový akcionář Proferty. Společnost Bags, člen původní privatizační skupiny, tvrdila, že měla zájem na posílení Proferty, chtěla se účastnit navyšování kapitálu a byla vyšachována. Podala minimálně dvě trestní oznámení v roce 2000 směřující na Andreje Babiše kvůli možnému znehodnocení podílu v Profertě a úmyslnému úpadku. Shodou okolností část této kauzy měla na začátku na starosti Lenka Bradáčová, tehdy začínající okresní státní zástupkyně v Litoměřicích, v současnosti vrchní zástupkyně v Praze. Případ se stěhoval mezi různými útvary policie, až byl v únoru 2004 na Městském státním zastupitelství v Praze odložen s tím, že se žádný trestný čin nestal.

Trestní oznámení na Andreje Babiše tehdy zvažovala i ČSOB: tato banka převzala padlou IPB i s nespláceným úvěrem po zkrachovalé Profertě, přičemž tento úvěr byl provázán se skupinou Tchecomalt Group. Šlo o již zmíněnou skupinu vlastnící sladovny a skupující zemědělské závody ZZN, která ručila za úvěr pro Profertu. ČSOB nakonec podala trestní oznámení na představenstvo Tchecomalt Group, které podle ní zbytečně navrhlo a strhlo společnost Proferta do konkurzu (na čemž nakonec krásně vydělal Andrej Babiš). Policie vše odložila.

Mimochodem – v představenstvu Tchecomaltu tehdy zasedal například Jaroslav Faltýnek, dnes šéf poslaneckého klubu ANO, nebo současný člen dozorčí rady Českých drah Milan Kucharčík. A nynější předseda dozorčí rady drah Milan Feranec byl v dceřiných společnostech Tchecomaltu (šéf drah Pavel Krtek prošel Agrobohemií a Unipetrolem).

Z majetku Tchecomalt Group prodala konkurzní správkyně většinu závodů ZZN skupině Agrofert. Nesplacené úvěry po Profertě a Tchecomaltu ČSOB přihlásila jako pohledávky do konkurzu a převedla do státní popelnice – České konsolidační agentury (ČKA). V roce 2005, kdy je ČKA nabízela k prodeji, dlužila Proferta 467 milionů a Tchecomalt Group 1,86 miliardy. Kdo a za kolik je od státu získal, není zatím zřejmé.

Mluvčí Agrofertu uvedl, že příběh okolo ovládnutí Lovochemie je dvacet let stará událost. „Šlo o standardní obchodní akvizici, která se řídila platnými zákony. Jsme přesvědčeni, že vše proběhlo zcela v souladu s právem,“ uvedl Karel Hanzelka. Podle něj je dnes podstatné, že Lovochemie dál existuje, rozšiřuje se a investuje.

 

Na oranžové vlně

Tím by lovosický příběh mohl skončit, ale další kapitola začíná. Lovochemii jsme opustili v okamžiku, kdy byl původní majoritní vlastník továrny semletý jako fosfáty z Maroka. Novým majoritním vlastníkem byla Agrobohemie (s nyní již více než devadesátiprocentním podílem). V té jednu půlku vlastnil Babišův Agrofert, druhou státem vlastněný Unipetrol. Pro Andreje Babiše se díky tomuto těsnému objetí se státem stala Agrobohemie cestou k ovládnutí významné části celého chemického průmyslu v Česku.

Ve volbách v roce 1998 zvítězil Miloš Zeman se slibem pozavírat tisíce tunelářů. Vládu sestavil jako menšinovou s podporou ODS garantovanou takzvanou opoziční smlouvou. Vzápětí začala masivní výměna vedení ve státem ovládaných podnicích. Do představenstev a dozorčích rad mířili – jak se tehdy říkalo – odborníci. Jeden z členů vedení Unipetrolu Reportéru popsal, jak čekání na výměnu vnímal. Unipetrol totiž přišel na řadu až jako jeden z posledních.

„Dvakrát předtím přišel Babiš: Pojďte, kluci, zprivatizujeme Unipetrol. Potřetí, to už bylo po nástupu socialistů do vlády, říká: Kluci, já už vás nepotřebuju,“ vypráví s tím, že mu Babiš neřekl nic nového ani překvapivého. „Bavil jsem se totiž o našem odvolání už se Šloufem, protože toho za námi posílali,“ dodává. Centrum neformálních debat bylo podle něj u Stanislava Grosse v parlamentu. Všechny formální kroky dělali ministr průmyslu Miroslav Grégr a jeho náměstkyně Milada Vlasáková, pod kterou Unipetrol s řadou dalších státních firem spadal.

Miroslav Šlouf byl tehdy jako lobbista na vrcholu kariéry, pracoval jako vedoucí poradců premiéra. Na dotaz na svou roli okolo Unipetrolu uvedl: „Nebudu se k tomu nijak vyjadřovat. Já s touhle partou nechci už mít nic společného. Mne tihle lidé už nezajímají.“

V novém vedení Unipetrolu zasedli čtyři účastníci boje o hnojiva, kteří prošli Babišovou Lovochemií, Agrobohemií nebo Profertou. Jedním z nich a novým šéfem Unipetrolu se zkraje roku 1999 stal Pavel Švarc, který do petrochemického obra přešel z pozice generálního ředitele Lovochemie. (Jde přitom jen o shodu jmen s Pavlem Švarcem z Nymburska, prvním kupcem Lovochemie. Tento druhý Pavel Švarc se stal ředitelem Lovochemie až poté, co firmu ovládl Babiš.) V čele dozorčí rady, která představenstvo zvolila, zasedla náměstkyně Milada Vlasáková.

Agrobohemie již tehdy fungovala jako virtuální přečerpávací stanice na rouře s čpavkem a močovinou vedoucí ven z Chemopetrolu. Největším odběratelem těchto surovin byla vždy Lovochemie. Nejdříve je brala přímo z Chemopetrolu, potom přes Agrobohemii. Lovosická továrna byla závislá především na dodávkách čpavku, který se kvůli přepravním nákladům nevyplatí vozit na větší vzdálenosti. Podle týdeníku Respekt se v roce 2000 zabývala dozorčí rada Chemopetrolu stížností odborů, které ukazovaly na údajně příliš nízké ceny čpavku, za které nakupuje s Babišem spojená Agrobohemie ve srovnání s jinými zákazníky. Podle zdroje týdeníku tyto výhrady Milada Vlasáková jako předsedkyně dozorčí rady zamítla. Vyšší ceny čpavku by podle ní přivedly Lovochemii, která jej kupovala, do problémů, mohla by zkrachovat a Chemopetrol by přišel o odběratele, kterého by bylo těžké nahradit.

Podle zjištění magazínu Reportér se o dva roky později stížnost opakovala. Policie se na základě anonymního trestního oznámení začala smlouvami o prodeji čpavku mezi Chemopetrolem, Agrobohemií a Lovochemií zabývat. Zjistila, že v říjnu 2000 podepsal Pavel Švarc za Chemopetrol a Andrej Babiš za Agrobohemii smlouvu o odběru čpavku na deset let. A potvrdila, že Agrobohemie nakupovala levněji než ostatní.

V roce 2000 byl čpavek pro Agrobohemii o čtvrtinu levnější. Kdyby Agrobohemie platila ceny jako zbytek trhu, utratila by tehdy zhruba o sto šedesát milionů více. Vyšetřovatelé však nebyli schopni se domoci všech potřebných podkladů od Chemopetrolu a Agrobohemie a po devíti měsících případ odložili ad acta.

V české vládě postupně vyhrála Grégrova strategie budování českých národních šampionů. Agrobohemie, prezentovaná jako úspěšný společný podnik Unipetrolu a Agrofertu Andreje Babiše, byla jedním z vítězů české cesty. K dosud osamocené Lovochemii v majetku Agrobohemie brzy přibyla velká sestra – holding Aliachem, což byly chemičky padlého Chemapolu v čele s pardubickou Synthesií.

Když se ve vládě rozhodovalo o tom, zda chemičky Aliachemu koupí přímo stát, ptal se Grégrův častý oponent, ministr financí Pavel Mertlík: „Proč si Unipetrol nekoupí Aliachem sám? Proč prostřednictvím Agrobohemie (s Babišem spojené – pozn. red.), ve které nemá ani majoritní podíl, ani manažerskou kontrolu?“ Byl přehlasován, stát se stáhl a Agrobohemie během roku 2000 získala většinu v Aliachemu za 820 milionů s tím, že chemičkám půjčí čtvrt miliardy. Agrobohemie, společnost o šesti lidech na adrese Agrofertu, kvůli tomu musela navýšit kapitál o více než 900 milionů. Půl Agrofert, půl Unipetrol.

Pohled na to, komu Agrobohemie vděčila za volné peníze na provoz, je výmluvný: se státem propojeným firmám Chemopetrolu s Unipetrolem na konci roku dlužila 560 milionů, Babišovu Agrofertu Holding 72 tisíc korun. Následující rok to bylo podobně.

 

Taková šikovná smlouvička

V příběhu o hnojivech je podstatná ještě jedna smlouva, kterou si Babiš pojistil, že mu nakonec Agrobohemie bude patřit celá. Včetně Lovochemie, Synthesie a dalších chemiček vlastněných napůl s Unipetrolem. Najevo vyšla až mnohem později.

Smlouvu uzavřel za skupinu Unipetrol Pavel Švarc. Pokud se v Unipetrolu změní vlastnická struktura, Agrofert má právo podíl v Agrobohemii koupit. Platilo to i na druhou stranu, ale byl to Unipetrol, jenž čekal v roce 2001 na privatizaci... Takže změna vlastnické struktury byla daná, a tím i ovládnutí celé Agrobohemie Babišovým Agrofertem.

Pavel Švarc nyní pracuje v Rusku. Ke konkrétním obchodům a smlouvám se odmítl vyjadřovat s odkazem na mlčenlivost. „Celý svůj život se pohybuji v manažerských pozicích a vždy jsem pracoval tak, abych zvyšoval hodnotu řízené společnosti pro akcionáře, byl k této společnosti loajální a rozhodoval vždy v její prospěch. Ať již to byl stát, soukromý český nebo zahraniční kapitál,“ uvedl pro magazín Reportér s tím, že v Lovochemii a Unipetrolu výrazně zlepšil jejich hospodaření.

První privatizace Unipetrolu za Zemana nedopadla. Babišův vítězný Agrofert tak dlouho otálel s uzavřením obchodu, až Špidlova vláda vypsala soutěž novou. V ní vyhrál v roce 2005 polský PKN Orlen s podporou Babiše, kterému Poláci předem slíbili prodat další chemičky. Ani to úplně nedopadlo podle původních dohod.

Poláci nebyli nadšeni tím, co v Unipetrolu našli, a odmítli dohodu splnit. Začaly spory, žaloby, arbitráže. Agrofert mimo jiné uplatnil „Švarcovy“ smlouvy o právu na odkup a vyzval Unipetrol k převedení půlky Agrobohemie a společných podílů.

„Každý den naskakovala vysoká pokuta. Když jsme to začali řešit, už tam visela asi miliarda korun,“ říká jeden z manažerů, kteří přišli do Unipetrolu v době války PKN Orlen versus Babiš. Podle něho měl Unipetrol nulovou kontrolu v Agrobohemii i v Synthesii, kde měl matematicky dokonce většinu akcií. „Představenstvo Agrobohemie mělo být dělené půl na půl Unipetrol s Agrofertem, v realitě všichni byli nakloněni Agrofertu,“ uvádí.

Nakonec došlo v této části války ke smíru. Babiš odpustil Unipetrolu smluvní pokutu, která dosahovala již asi 1,5 miliardy. A získal půlku Agrobohemie za 503 milionů, zbytek Synthesie za 680 milionů. „Pro Unipetrol to byl za daných okolností dobrý obchod. Zmizela pokuta, změnily se prodejní ceny určitých produktů. Byl to dobrý obchod i pro Babiše, protože si mohl začít dělat s Lovochemií, co potřeboval, tedy pustit se do biopaliv. To byla zase jeho motivace pro dohodu,“ popisuje manažer okolnosti dohody z roku 2007.

Stejně jako u hnojiv, měl i tentokrát Andrej Babiš dobrý odhad, co v Česku začne kvést. Do moderního a neustále rozšiřovaného lovosického areálu začala proudit řepka. Vedle Lovochemie vyrostl Preol, největší tuzemský hráč v oboru biopaliv – též vlastněný Babišovým Agrofertem. Od svého ostrého startu v roce 2010 vydělal 2,6 miliardy, splatil všechny bankovní úvěry a do loňska stihl vyplatit 1,1 miliardy na dividendách. Díky pobídkám zaplatil na dani z příjmů jen tři miliony.

 

Závěrem

Andrej Babiš následně vyrazil do politiky z pozice selfmademana, který vlastníma rukama vydřel ze země impérium Agrofert. Což je jistě do značné míry pravda. Stejnou pravdou však je, že mu jednou pomohla exkluzivní smlouva na odběr hnojiv od státního podniku, jindy zase podpora od státního petrochemického gigantu. A párkrát přiložila ruku k dílu i vláda.

Těžko říci, zda někdy bude vytesáno na pamětní ceduli, že se „Andrej Babiš zasloužil o stát“, s jistotou však lze říci, že se „stát zasloužil o Andreje Babiše“.