Komentář

Cíl neznámý…

13 / 01 / 2019

Dostali jsme se do paradoxní situace. Posledních třicet let od pádu komunismu je zřejmě nejlepší období naší historie. Přesto je česká společnost na prahu roku 2019 hluboce rozdělená a plná nespokojenosti. Máme ještě šanci se vůbec na něčem shodnout?

Dostali jsme se do paradoxní situace. Posledních třicet let od pádu komunismu je zřejmě nejlepší období naší historie. Přesto je česká společnost na prahu roku 2019 hluboce rozdělená a plná nespokojenosti. Máme ještě šanci se vůbec na něčem shodnout?

Česká republika vstoupila do roku, kdy si připomene třicet let od pádu totalitního režimu. Pokud je vám méně než pětatřicet a začínáte se bát nostalgického vzpomínání, ještě neotáčejte na další stránku, nostalgie se konat nebude (to si stačí nechat až na listopad).

Jde mi o to, kam jsme za těch bezmála třicet let došli. Z pohledu historie to vlastně není špatné. Původní Československá republika, na jejíž vznik v roce 1918 se loni tak výrazně vzpomínalo, již touto dobou padala do spárů komunistické diktatury, a to už za sebou měla příšerné období války se stovkami tisíc obětí; další tisíce mrtvých pak byly důsledkem únorového puče. Historické paralely nutně pokulhávají, nicméně nepřetržitých třicet let svobody a demokracie zažíváme v posledních sto letech poprvé, a proto za ně zaplať pánbůh. 

Říkat si, že jsme na tom o poznání lépe než prarodiče a praprarodiče, by bylo přece jen trochu málo. I při přísnějších kritériích však výsledek pořád obstojí, byť s jistými výhradami. 

Země prošla v mnoha oblastech zásadní modernizací, kterou si často ani neuvědomujeme, protože v té lepší podobě denně žijeme. Zachováváme si relativní sociální soudržnost, jakkoli bychom se o své slabé a chudé mohli jistě starat lépe. Skutečnost, že se stovky tisíc lidí nacházejí v dluhové pasti, ať už z jakýchkoli příčin, rozhodně nelze brát za přijatelnou, a společnost naší úrovně by měla umět pomoci lidem překonávat tíživé situace, ačkoli se do nich dostali vlastní vinou. 

Řada jednotlivců i firem dokázala uspět ve velmi konkurenčním prostředí, které se na českém trhu objevilo s otevřením ekonomiky. A postupně se – i když o poznání pomaleji, než jsem třeba osobně očekával – objevují i příklady úspěchu v evropském či globálním měřítku.

Jsme zemí velmi bezpečnou, kterou si lidé z míst, kde to tak není, rádi volí za místo trvalého či dočasného pobytu. Česko je zároveň atraktivní pracovní či studijní destinací i pro lidi z tradičních západních zemí.

Tak by bylo možné pokračovat dál, v různých aspektech života i lidských činností. Záleží na úhlu pohledu, ale z toho mého je naše pomyslná sklenice rozhodně více poloplná než poloprázdná.

Přesto nežijeme v době, kdy bychom mohli společnost jako celek považovat za šťastnou a spokojenou. Právě naopak, míra společenského konsenzu, vzájemného porozumění a pochopení je dokonce nejspíš nejnižší za celých těch třicet let. Zatím po sobě neházíme kameny a netlučeme se holemi po hlavách v ulicích, ale míra verbální zášti je z mého pohledu děsivá. Člověk s jiným názorem už nebývá oponentem, ale nepřítelem, někdy dokonce až absolutním. Skutečné ne-přátele, kterým nekonvenuje buď náš způsob života, nebo naše znovunabytá příslušnost ke klubu tradičních západních demokracií, bude nejspíš tato situace těšit.

Na příčinách toho, proč je společnost až příliš ostře a drsně rozdělená do různých částí, se samozřejmě shodnout nelze. Každé ze skupin se jako první a nejlogičtější vysvětlení vždy nabízí, že za to mohou ti druzí. Jak jinak, něco pravdy na tom navíc vždycky bude.

Jedním z důvodů je podle mého názoru i to, že postupem času zmizely cíle, které byly různé skupiny občanů schopny sdílet. O vstupu České republiky do NATO se žádné referendum nekonalo, ale převažující vůle obyvatel byla v devadesátých letech zjevná. Vstup země do EU v referendu jednoznačně schválilo 77 procent hlasujících, tedy bezmála tři a půl milionu občanů. Takovému číslu se nikdy žádná strana ani prezidentský kandidát nepřiblížili ani na dohled.

Problém ovšem je, že to bylo zřejmě naposledy, kdy jsme nalezli výraznou většinovou shodu. Do EU jsme vstoupili na jaře roku 2004, patnáct let po pádu komunismu. Pro dalších patnáct let už jsme žádný společný „velký cíl“ neměli. A nemáme ho dodnes.

Obávám se, že dokud se takový cíl neobjeví, je šance na lepší vzájemné porozumění malá. Tím spíše, že momentální vítězové, ať už v roli prezidenta, či premiéra, nevykazují zrovna známky velkorysosti a snahy o pochopení těch druhých.

Kdyby tím prvním krokem v hledání nové „české věci“ byla alespoň snaha se vzájemně poslouchat, nebylo by to vůbec málo.

Galerie (1) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat