U vyjedeného krámu

Podíváme-li se, co se děje, je zjevné, že od vlády, jež plánuje převzít moc po premiéru Babišovi a jeho ministryni financí Schillerové, nelze čekat zázraky. Máme zde šok z uzavírání automobilek kvůli nedostatku čipů, rostoucí inflaci, stoupající úrokové sazby – a potom rozvrat veřejných financí.

Pro nové správce státní pokladny bude první ránou na přivítanou rozpočet na příští rok. Ten je posledním velkým zákonem nachystaným Alenou Schillerovou a podle toho také vypadá: je odrazem totální rezignace na jakékoliv narovnání hospodaření státu v době po covidu. Předběžně je naplánovaný na minus 380 miliard korun. V součtu se schodky za covidový rok 2020 a letošek poskočí vládní zadlužení o více než 1 100 miliard. Tato neuvěřitelná suma představovala ještě před pěti lety jeden roční rozpočet.

Navíc ani tímto bilionem to nemělo skončit. Prognóza ministerstva financí na roky 2020 až 2024, tedy jakýsi generální plán Aleny Schillerové, pokud by zůstala v úřadě, počítá se skoro dvojnásobným schodkem vládního sektoru – tedy téměř dvěma biliony korun. Vláda Andreje Babiše loni kvůli tomu během nouzového stavu potichu vykastrovala zákon o rozpočtové odpovědnosti. Ten vznikl jako reakce na světovou finanční a dluhovou krizi a měl fungovat jako brzda nevázaného zadlužování. Babišova vláda si tento opasek uvolnila a návrat k vyrovnanému hospodaření plánovala nejdříve za sedm let, spíše však po roce 2030.

Úřad Národní rozpočtové rady k tomu v půlce října vydal krátkou studii, která tristní vývoj vládního hospodaření potvrdila. Během pandemie se Česko zadlužilo víceméně stejnou měrou jako jiné země Evropské unie, ale od příštího roku by mělo dojít k nárůstu, jenž nemá v rámci Unie obdoby. Ostatní země začaly brzdit, Česko je z hlediska plánovaného návratu k vyrovnanému hospodaření „tou nejméně ambiciózní zemí v rámci EU“.

Důvody jsou dva. Jednak přišel velký propad příjmů v souvislosti se zrušením zdanění superhrubé mzdy. To podpořila i část opozice, nynější vítězové voleb. Druhým důvodem byl růst výdajů, zejména zvyšování důchodů nad rámec povinné valorizace. Také to mělo být od doby celosvětové recese tabu. Systém českých penzí totiž dlouhodobě vězí ve ztrátě, a to i přes rekordní zaměstnanost, růst výdělků a jedny z vůbec nejvyšších sociálních odvodů na světě.

Jak se s ozdravěním veřejných financí poperou nynější vítězové voleb, je ve hvězdách. Před volbami slibovali, že daně nezvýší a soustředí se na výdaje státu. Pomoci měl i rychlejší růst ekonomiky. To vše se však může rychle změnit. Konec éry nízkých úrokových sazeb, všeobecné zdražování, nedostatek lidí, materiálů a součástek se pravděpodobně odrazí v mnohem nižším růstu, než s jakým se počítalo ještě před pár týdny.

Politici ODS a TOP 09 z koalice Spolu navíc musejí mít v hlavě, k čemu vedlo jejich vládou protlačené zvyšování daní a úsporné balíčky v době krize před rokem 2013. Negativní reakce voličů byla jedním z hlavních impulzů, který Babiše vynesl a držel ho u moci. Je mimochodem paradoxem, že úspory a vyšší daně prosazené Miroslavem Kalouskem Babišovi pomohly víckrát. Naplňovaly – když byl ministrem financí v Sobotkově vládě – státní kasu a snižovaly zadlužení: vytvořily tak polštář, který posléze Babiš ve snaze o co největší podporu pro ANO vypustil a státní finance dále ničil, čímž posunul hospodaření státu do výrazně horšího stavu, než v jakém bylo na začátku jeho vládní kariéry.

Kolem zaplňování této obrovské díry ve státních financích zvyšováním daní a snižováním výdajů však bude rodící se koalice pěti stran pravděpodobně našlapovat opatrně, právě kvůli zkušenosti ze začátku minulé dekády. Spíš než revoluci lze očekávat menší změny, zdrženlivost a pozvolný návrat k dlouhodobě udržitelnému hospodaření. I to by však byla po plundrování vládou ANO příjemná změna.