Nečekané spojenectví z vládní kuřárny

Report

Tohle je příběh – paralelní životopis – dvou nečekaných spojenců, kteří se potkali v kuřárně na Úřadu vlády a vymysleli tam TOP 09. Karel Schwarzenberg a Miroslav Kalousek se teď stahují z politiky. Jak si vlastně mohl porozumět podporovatel lidskoprávních organizací a politický cynik, dva muži rozdílného věku pocházející z jiného prostředí? V analytickém textu o tom píše dlouholetý politický reportér.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Z dnešního pohledu vypadají jako nerozlučná dvojice. Letos v červenci, téměř ve stejný den, Karel Schwarzenberg a Miroslav Kalousek, zakladatelé strany TOP 09, oznámili, že v příštích sněmovních volbách už nebudou kandidovat. Nerozluční však rozhodně nebyli vždy, a to nejen proto, že je mezi nimi třiadvacetiletý věkový rozdíl.

Snadno to lze ostatně dokumentovat i tím, kde se oba muži nacházeli v době pádu komunistického režimu.

Na samém konci roku 1989 byl dvaapadesátiletý Karel Schwarzenberg – potomek slavného šlechtického rodu, jenž žil před revolucí na Západě – blízkým spolupracovníkem nového československého prezidenta.

Na konci roku 1989 byl devětadvacetiletý Miroslav Kalousek – člen komunistickým režimem trpěné lidové strany – technologem a referentem investičního útvaru v podniku Mitas Praha.

V čem ještě se ti dva liší? A jak se vlastně dali dohromady? Vraťme se nejprve zpátky do devadesátých let.

 

Schwarzenberg na Hradě

V pestré partě přátel, které si Václav Havel přivedl v roce 1989 na Hrad coby poradce a spolupracovníky, Karel Schwarzenberg na první pohled vyčníval. Už jen jak se oblékal, jak spisovně a svérázně mluvil; navíc kouřil dýmku.

„My ostatní jsme byli takové máničky, na sobě většinou džíny, manšestráky a svetry. Nikdo žádný oblek. Takže Karel nás učil chování takříkajíc u dvora,“ vzpomíná tehdejší Havlův nejmladší poradce Alexandr Vondra. Dokládá to příběh z roku 1990, kdy se prezident Havel vydal na návštěvu do Velké Británie ke královně Alžbětě II. „Karel se na nás před přijetím v Buckinghamu podíval a povídá: Takhle na oběd ke královně rozhodně nemůžete, je potřeba vás obléci lépe. Všechny nás vzal do luxusního obchodu Harrods, nechal nás obléknout a všechno zaplatil ze svého,“ směje se Vondra.

Schwarzenberga na Hradě z legrace oslovovali „Jasnosti“. Přitom podle královského protokolu by se knížeti ze Schwarzenbergu mělo říkat Jeho knížecí Milost, ale šlechtické tituly zrušila po roce 1918 nová československá republika.

„Vzhledem k jeho původu a minulosti nebylo snadné pro něj ve vznikající poloúřednické struktuře najít místo. Důležitá byla jeho role navštívenky u celé řady evropských dvorů, s nimiž ho pojila příbuzenská pouta, a mnoha předních evropských politiků, se kterými se léta přátelil,“ vzpomíná Michael Žantovský, další Havlův poradce.

 

 

Schwarzenberg, Žantovský a Vondra byli počátkem devadesátých let tři prezidentovi nejdůležitější muži. Schwarzenberg se společně s Pavlem Tigridem – oba měl Havel velmi rád, byli jeho důvěrníky – stali jakýmisi poradci pro exil a vůbec komunikaci se zahraničím. Ačkoli Schwarzenberg komunistické Československo opustil jako jedenáctiletý utečenec, s návratem do vlasti neváhal. Většina disidentů na porevolučním Havlově Hradě ho ostatně dobře znala: objevoval se na různých neformálních setkáních hlavně na konci osmdesátých let a poskytoval protikomunistické opozici finanční podporu.

V roce 1990 odešel z postu šéfa Kanceláře prezidenta republiky Josef Lžičař, právník Havla a dalších disidentů z komunistické éry, jehož dohnaly archivy StB. Schwarzenberg ho ve funkci nahradil. „Svou věrností, přátelstvím, štědrostí, dobrou náladou a osobním kouzlem bohatě vynahrazoval, čeho se mu možná nedostávalo na manažerských schopnostech,“ vzpomíná Žantovský ve své knize o Václavu Havlovi.

Když pak v červenci 1992 Havel odstoupil z prezidentského úřadu, protože po volbách bylo jasné, že konec Československa je nevyhnutelný, rozpadla se i celá původní polistopadová skupina. Karel Schwarzenberg odešel na Orlík věnovat se majetku vrácenému v restituci.

 

Kalousek na obraně

Padesátník Schwarzenberg mohl v první půli devadesátých let třicátníka Miroslava Kalouska jen těžko znát. Na rozdíl od něj měl Kalousek politické ambice dlouho, vlastně už před listopadem 1989. Roku 1984, jakmile získal diplom na Vysoké škole chemicko-technologické, vstoupil do Československé strany lidové. Toto politické uskupení mohlo fungovat i za totality, ovšem jen jako součást takzvané Národní fronty. Vyžadovalo to zvláštní a těžko pochopitelnou dichotomii, kdy vedení lidovců kolaborovalo s vůdci komunistického státu, zatímco řadoví členové byli zejména v druhé polovině osmdesátých let spíše protirežimní. Tady se Kalousek seznámil s Antonínem Baudyšem, který hrál v jeho růstu důležitou roli.

„My jsme jim tehdy říkali mladí pražští lidovci. Kalousek měl ambice a okamžitě se chtěl stát ekonomickým expertem strany,“ vzpomíná Jan Kasal, dlouholetý poslanec KDU-ČSL, jenž strávil mnoho let v jejím nejužším vedení. Právě Kalousek s Baudyšem pomáhali novému předsedovi lidovců Josefu Luxovi s orientací v porevolučním československém parlamentu. Nebýt Luxe, Kalousek by se na vrcholná místa české politiky podle více pozorovatelů možná vůbec nedostal, o čemž bude řeč za chvíli.

Miroslav Kalousek strávil první dva roky po revoluci s Baudyšem na Úřadu vlády coby poradce. Koncem roku 1992 s ním zamířil na ministerstvo obrany. Zastával post klíčového ekonomického náměstka, jenž měl na starosti armádní zakázky. Energický Kalousek měl tehdy docela volné pole působnosti, které mu ponechal ministr Baudyš, jemuž sami lidovci říkali „prvorepublikový politik“ – ráno v devět do kanceláře, dát si kávu, přečíst noviny a odpoledne už jít na golf.

Právě během svého působení na obraně získal Kalousek pověst šíbra. Při velké výměně výzbroje a techniky čelil skoro u každého nákupu nějakému podezření – ať už to byly padáky, tanky, vrtulníky, stíhačky, rakety, prodej kasáren, nebo třeba přátelství s obchodníkem se zbraněmi Richardem Hávou. Kalousek sám k tomuhle období ne-ustále opakuje: Nikdy mi nic neprokázali, různé aféry byly jen pokusem mě politicky likvidovat.

Jako náměstek během pěti let na obraně přežil tři ministry a odešel sám z vlastního rozhodnutí poté, co v roce 1998 v Tošovského vládě obsadil funkci ministra obrany Michal Lobkowicz. Na uzavřeném jednání měl Kalousek říct, že nebude dělat pod tím „mladým cucákem, který armádě vůbec nerozumí“.

Po odchodu se Miroslav Kalousek přesunul do pražského paláce Charitas, lidovecké centrály, kde se stal poradcem předsedy Luxe. Zároveň kandidoval v rodných jižních Čechách jako dvojka ve volbách do Poslanecké sněmovny. Přímo zvolen sice nebyl, ale poslancem se stal. Jak je to možné?

Do roku 1998 se u nás při rozdělování mandátů ve volbách používalo „druhé skrutinium“, což pro mnohé představuje stinnou stránku polistopadové historie svobodných voleb. Značně zjednodušeně řečeno: v nějakém kraji získala strana tolik hlasů, že to nestačilo na další křeslo, ale spousta hlasů zbylo – ty se sečetly s dalšími zbylými hlasy v jiných krajích a vydalo to na volná poslanecká místa. Stranická vedení už pak sama, jen podle svého uvážení, rozhodla, koho na volná sněmovní křesla ze svých neúspěšných kandidátů posadí.

Ve druhém skrutiniu tehdy lidovci získali tři poslanecká křesla a původně to vypadalo, že jedno z nich obsadí filozof a mluvčí Charty 77 Jan Sokol. „Josef Lux si ale přál, aby v Poslanecké sněmovně seděl Mirek Kalousek, a tak si ho prosadil místo Sokola. My ostatní jsme po tom tolik netoužili, ale přání předsedy jsme vyhověli a odhlasovali to,“ vzpomíná Jan Kasal.

Kalousek tak dnes patří k nejdéle sloužícím poslancům (déle než on sedí ve sněmovně už jen čtyři politici). Proč dal tehdy Lux politickému pragmatikovi Kalouskovi přednost před autoritou Jana Sokola? „Pepa znal Mirkovy slabiny, ale zároveň mu věřil, spoléhal na něj a viděl v něm pracovitého člověka a politický talent,“ míní Kasal.

 

Schwarzenberg do Senátu

Schwarzenberg, několik let podnikatel a správce rodového majetku, se na přelomu tisíciletí rozhodl do politiky přece jen jít. Postupně se sblížil s ODA a Unií svobody a nakonec se Stranou zelených. K aktivitě ho vyprovokovala opoziční smlouva, tedy mocenský pakt mezi ČSSD Miloše Zemana a ODS Václava Klause, kvůli němuž, jak tvrdí, bujela korupce. Podporou iniciativ odsuzujících opoziční smlouvu typu Impuls 99 nebo Děkujeme, odejděte si znepřátelil Klause i Zemana.

Pokud šlo o volené funkce, Schwarzenberg to nejprve zkoušel přes Senát. První pokus v roce 2002 nevyšel, tehdy v obvodu Strakonice v dresu Unie svobody nepostoupil ani do druhého kola. Už o dva roky později však pohodlně uspěl v Praze 6 – baště pražských liberálů a Havlových stoupenců – a stal se senátorem.

 

Kalousek do vedení strany

V té době už o sobě Miroslav Kalousek a Karel Schwarzenberg museli vzájemně vědět, oba byli v opozici proti paktu občanských a sociálních demokratů. Tehdy se zrodila Čtyřkoalice, což byla společná sestava opozičních stran v čele s lidovci (ostatní strany už dnes neexistují), a Miroslav Kalousek začal svádět první bitvy se svým vnitrostranickým rivalem Cyrilem Svobodou.

Kalousek tímto ambiciózním předsedou, jenž vedl lidovce po smrti Josefa Luxe, pohrdal a nemohl zapomenout, co mu provedl. Zatímco totiž on Svobodu jako lídra Čtyřkoalice při hlasování podpořil, Svoboda ho pak odmítl dát do stínové vlády na jakékoliv ekonomické ministerstvo s odůvodněním, že je nevěrohodný, má za sebou podivné kauzy, a navíc je trestně stíhaný, což ani nebyla pravda.

Po volbách v roce 2002, kdy vznikl Špidlův kabinet tvořený ČSSD, KDU-ČSL a Unií svobody, se tak Cyril Svoboda stal ministrem zahraničí a Kalousek místo do vlády usedl do čela sněmovního rozpočtového výboru. Brzy ale zjistil, že toto místo je výhra. V podstatě se stal neformálním „spoluministrem“ financí, bez jehož souhlasu se v rozpočtu nepohnulo ani korunou. A nejen to, měl také hlavní slovo při takzvaném „porcování medvěda“: poslanci tehdy dostávali až osm miliard korun, které si mohli rozdělit. Asi si každý dokážeme představit vděk řadového poslance, jemuž Kalousek kývl například na vybudovaní vyhřívaného fotbalového hřiště v jeho volebním okrsku.

Kalousek měl možnosti, talent i čas připravit pomstu Cyrilu Svobodovi. Povedlo se mu to hned o rok později, v roce 2003 na sjezdu KDU-ČSL v Ostravě. Sebevědomý Svoboda se cítil ne--ohrožený, když obhajoval post předsedy strany. Do sálu jako správný lidovec nakráčel s celou svou rodinou a na podporu si přivezl i premiéra Špidlu, jenž vystoupil s projevem. Nic platné to nebylo. O pár hodin později už opařený Svoboda jen těžko skrýval překvapení, když si delegáti jako nového předsedu KDU-ČSL zvolili Miroslava Kalouska.

 

Společně do vlády

O pár let později – v lednu 2007 – už Karel Schwarzenberg a Miroslav Kalousek seděli coby ministři v jedné vládě. Potkali se v druhém kabinetu Mirka Topolánka, který tvořila koalice ODS, lidovců a Strany zelených. Fakt, že v ní oba zasedli na klíčové ministerské pozice – zahraničí a finance –, byl překvapivý. V jejich domovských stranách to vyvolalo zlou krev. Chtělo by se říct – jako by jejich partaje tušily, že je už brzy opustí a založí si novou, vlastní stranu.

Senátora Karla Schwarzenberga si tehdy vyhlédl šéf Strany zelených Martin Bursík a nabídl mu vládní post šéfa diplomacie. „Byla to chyba, kterou jsme Martinovi Bursíkovi říkali. Marně jsme mu vysvětlovali, že Karel Schwarzenberg je určitě příjemný člověk, autorita s velkou morálkou a popularitou, ale rozhodně to není zelený politik. S námi měl společného možná to, že rád chodí do lesa, ale to je asi tak všechno,“ vzpomíná tehdejší místopředsedkyně Zelených Dana Kuchtová.

Nespokojena byla i ODS, která s křeslem ministra zahraničí počítala pro Alexandra Vondru, jenž post zastával už v první menšinové Topolánkově vládě. Jenže když Zelení přišli se jménem Schwarzenberg, byl to kalibr, proti němuž se těžko cokoliv namítalo. „Karel tehdy za mnou přijel do ministerské kanceláře v Černínu a povídá: Ty jsi mladej, ty ještě ministra dělat budeš, ale mně už toho času tolik nezbývá,“ vybavuje si Vondra, který jako „náplast“ dostal nově vytvořený post ministra pro evropské záležitosti. Občas to pak mezi nimi skřípalo. „Pro nás oba to bylo těžké období, protože jsme rodinní přátelé, navštěvujeme se. Vždyť Karel je kmotrem mého syna a byl také u mého biřmování,“ říká Vondra.

Podobně překvapivé to bylo se vstupem Miroslava Kalouska do vlády, protože lidovci ho těsně předtím – v létě 2006 – donutili rezignovat na post předsedy strany. Tehdy rozbouřil politickou scénu jako málokdo, když coby zapřisáhlý antikomunista připustil vznik menšinové vlády své KDU-ČSL a ČSSD, kterou by tolerovali – a tím vlastně umožnili – komunisté. Kalousek sám říká, že to bylo „nejtěžší rozhodnutí jeho života“, že to nemyslel vážně a překvapivým tahem jen chtěl zabránit paktu mezi Topolánkovou ODS a Paroubkovou ČSSD.

„Mirek to tehdy nezvládl. My jsme se skutečně báli nějaké druhé opoziční smlouvy, tak jsme ve vedení KDU-ČSL přišli s nápadem vytvořit menšinou vládu s ČSSD. Mirek ale měl na tiskové konferenci říct, že kabinet by hledal podporu napříč politickou scénou, zprava doleva, jak se to tak říkává. Tím, že konkrétně jmenoval komunisty, způsobil výbuch, nikdo to nechápal. Kdyby rychle nerezignoval, tak to ta strana neunesla a rozpadla se,“ vzpomíná Jan Kasal.

Miroslav Kalousek se cítil ukřivděný, že vedením schválenou strategii odnesl sám, ale naříkat nemusel – už o čtyři měsíce později seděl v mocném křesle ministra financí, kam si ho vytáhl Mirek Topolánek.

 

Společně do strany

Jak se ale mohlo stát, že zrovna Schwarzenberg a Kalousek si začali rozumět a dali se dohromady? První je známý svým důrazem na lidská práva, druhý politický pragmatik a cynik. Zmíněný Alexandr Vondra, také silný kuřák, strávil s oběma dost času v kuřárně o přestávkách během jednání Topolánkovy vlády, takže hodně viděl a slyšel. „Ptáte se, co mají ti dva společného? S oběma je velká sranda, jsou to zábavní společníci, výrazní politici a oba mají rádi stejný styl vtipné, zkratkovité politické komunikace. Schwarzenberg na schůzích posílal na žlutých papírcích ty své sarkastické komentáře a Kalousek měl zase ty své verše na různé situace,“ vypráví Vondra. Proto si ostatně oba rozuměli i s podobně naladěným premiérem Mirkem Topolánkem.

Čím dál víc si ovšem přestávali rozumět doma ve svých mateřských partajích. „Karel Schwarzenberg nedodržoval náš program, nezajímal se o něj,“ vzpomíná někdejší místopředsedkyně Zelených Kuchtová. Stejně tak Miroslav Kalousek čím dál častěji narážel se svými pravicovými názory v KDU-ČSL, spolustraníkům se už otevřeně posmíval jako „socialistům chodícím do kostela“.

Poslední tvrdou ránu jim dal těsně před odchodem. V květnu 2009, když už měl naplánované založení nové strany, dorazil Kalousek i se svými spojenci na sjezd KDU-ČSL do Vsetína. A tam naschvál, navzdory dohodám, pomohli ke zvolení nenáviděného Cyrila Svobody předsedou. „On z toho měl hroznou srandu, jak nám zavařil. A ano, skutečně zavařil, protože v následných volbách jsme propadli a vůbec se nedostali do sněmovny. Udělal to naschvál, aby škodil, i když věděl, že už tu partaj opouští. Mnozí mu to dodnes nemohou odpustit,“ vypraví Jan Kasal.

Byl to typický Kalouskův tah, ostatně málokdo politickému provozu rozumí tak jako on. Bylo jasné, že pokud chce v politice s novým kamarádem přežít, je potřeba založit vlastní stranu – TOP 09. O jejich záměru věděl i Mirek Topolánek a souhlasil. Jeho představa byla, že topka bude pro dominantní ODS tímtéž, čím je menší CSU v Bavorsku pro velkou německou CDU. A že jedině v této dvojici může pravice oslovit více voličů a vyhrát volby. Jenže vysněné plány jsou jedna věc, realita byla jiná. Původně zamýšlený kooperativní vztah se po volbách v roce 2010 proměnil ve vztah vysoce konkurenční. TOP 09 zazářila a ziskem 16,7 procenta hlasů sebrala hodně voličů právě občanským demokratům.

„Dodnes si vzpomínám, jak Karel přivedl Kalouska k nám do Mlejna a představoval nám ho jako nového zástupce pražské kavárny. Jen stěží jsme skrývali překvapení a opravdu to moc nechápali,“ vypráví aktivista Martin Kotas, který provozuje proslulou kavárnu Mlýnská na pražské Kampě nazývané s nadsázkou, nikoli však bezdůvodně epicentrem pravdy a lásky. Takové lidi sice Kalousek plně nepřesvědčil, ani když v čele demonstrantů u Hradu mával tibetskou vlajkou, ale jako zařizovače po boku roztržitého knížete ho nakonec přijali.

„Karel Schwarzenberg by beze mě nebyl předsedou tak přitažlivé strany a já bych bez něj nebyl schopen tak přitažlivou stranu vybudovat,“ říkal tehdy upřímně Kalousek.

 

Společně se starosty

Miroslav Kalousek a Karel Schwarzenberg k sobě ještě nečekaně přibrali mladé hnutí Starostové a nezávislí (STAN). Nečekaně proto, že jejich lídr, starosta malé obce Suchá Loz na Slovácku Petr Gazdík, se krátce předtím dostal s Kalouskem do konfliktu. Žaloval stát u evropského soudu pro daňovou diskriminaci. Nelíbilo se mu, jak málo peněz dostávají nejmenší obce, a dlouho se marně dožadoval změny.

„Když jsem za ním poprvé přišel, viděl jsem v Kalouskovi toho obávaného a mocného ministra financí a taky zástupce žalované strany. Ale on nám povídá: kluci, já mám jen dvě možnosti. Buď vás zašlapu do země, nebo se s vámi spojím. Kolik vás je? Patnáct set? Tak to už jste silní, to se domluvíme,“ vypráví Gazdík. „Pro mě to tehdy byla jedna z mála zkušeností s velkou politikou, kde se dodrželo slovo. Nic jsme nepodepisovali, jenom jsme si podali ruce, a platilo to. On opravdu změnil rozpočtové určení daní a my jsme si Kalouska začali strašně vážit.“

Když se rodila TOP 09, sami starostové přijeli za Schwarzenbergem a Kalouskem a nabídli jim spojenectví. Ti dva je nejprve odmítli s tím, že starostové přece nejsou žádní politici, ale jen aktivisté bojující za více peněz pro obce. „Nakonec jim říkáme, že v nové straně budou potřebovat spoustu prověřených lidí, aby jim tam nepronikly nějaké svině. Karel potáhl z fajfky a povídá, že na tom něco je,“ vybavuje si Gazdík.

 

Na vrchol – a z něj

Po zmíněném volebním úspěchu TOP 09 v roce 2010 se stal Miroslav Kalousek znovu ministrem financí a Karel Schwarzenberg ministrem zahraničí. Právě tehdy se také osudy obou mužů v očích veřejnosti téměř nerozlučně spojily. Právě od té chvíle ovšem také začíná postupný úpadek.

Zatímco světem otřásaly obavy z rozpadu eurozóny v důsledku dluhové krize, Nečasova vláda se rozhodla šetřit, zvyšovat daně a sekat výdaje – jedním z představitelů této politiky se stal právě Miroslav Kalousek. Do toho přišly skandály, které padaly i na hlavu TOP 09. K 1. lednu 2012 zavedlo ministerstvo práce a sociálních věcí vedené straníkem Jaromírem Drábkem nový počítačový systém – a lidem kvůli němu začaly v době ekonomické recese a nezaměstnanosti chodit dávky se zpožděním.

Právě to je jeden z důvodů, proč je Kalousek tak nepopulární. Není však jediný – bilance jeho kladných a záporných hlasů je podle analytika Jana Herzmanna opravdu výjimečná a jednoznačně nejhorší. „On je hlavní čert, což je dáno kombinací dvou věcí. První jsou nejrůznější podezření z působení na ministerstvu obrany. Lidé mají pocit, že z toho vyvázl nepotrestaný. Druhým důvodem je jeho vyjadřování, kdy rád dává ostatním politikům – a přeneseně i jejich voličům – najevo, že jsou proti němu hloupí a nesahají mu po kotníky. Tahle jízlivost, povýšenost a útočnost je něco, co česká společnost nemá ráda,“ vysvětluje Herzmann.

Posledním relativním úspěchem byla prezidentská kandidatura Karla Schwarzenberga, který se v lednu 2013 nečekaně dostal do finále první přímé prezidentské volby s Milošem Zemanem. Opět se nabízí, že jeho porážka částečně souvisela s příslušností k nepopulární vládě. Dvanáctiprocentní výsledek strany ve sněmovních volbách v říjnu 2013 možná nebyl tak hrozný, jak mohl být, strana nicméně přešla do opozice. V roce 2015 odešel Schwarzenberg, jenž stranu nikdy fakticky neřídil, na post čestného předsedy – výkonným předsedou se stal Miroslav Kalousek. Jím vedená TOP 09 však ve volbách 2017 jen tak tak prolezla do sněmovny; Kalousek odstoupil, ale se svými nástupci ve vedení strany měl konflikty.

Nyní Miroslav Kalousek a Karel Schwarzenberg opouštějí vedení strany, která si dala do názvu rok založení – a jako by tím naznačovala, že byla jen na jedno použití: skutečně totiž zabodovala jen v jedněch volbách. Pomůže jí jejich odcházení? Uvidí se v následujících měsících, je ovšem též možné, že bez nich topka ztratí to poslední, co bylo pro její skalní voliče přitažlivé.

 

Autor pracuje jako politický reportér na Seznam Zprávy.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama